close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1./TAJEMSTVÍ 1.část

6. ledna 2007 v 18:32 | Lentilka |  Něco jako tma
1./TAJEMSTVÍ
Protočím panenky mých krásných smaragdových očí a zatlemím se sama pro sebe. Dobře,moje oči nejsou asi smaragdové,ale jsou velice zajímavé a jedinečné. Mohu si pískat co? Já vím mohu. No důvod mé dobré nálady je knížka v které holčina jde domů,přes slzy nevidí a člověk by si myslel že někdo umřel. Taky ,že ano. Byla to tragédie a když se ukázala doma opravdu se ptali hned,kdo umřel. Umřel Jack! V Titaniku! A nejlepší je že knížka je z knihovny a autorka psala místo Jack Johna a nějaká čtenářka to nemohla unést a pořád jí to propiskou škrtala! Teď ke konci tam dolu napsala dokonce "Je to Jack Dawson!Ty huso!!" Myslím,ale že myslela hrdinku toho románu a ne autorku no. Důvod k pobavení je to ale dobrý ne? A to je to teprve devátá stránka.

Dneska na to už ale nemám nějak náladu,další husa pro nějakého vymyšleného borce,no skvělý. A v mým okolí se nikdo takový nemůže vyskytovat. Vyskočím jako čiperka,jak by řek tatík. Sejdu dolů do obýváku a najdu ho s knížkou u krbu. Zasednu do křesla a natáhnu nohy. Přitáhnu si na břicho Šuplíka,našeho kocoura.
"Bacha Er,kouká na tebe Cvalda"
"Pohoda,jestli jen kouká" Odmávnu tátu rukou,Cvalda je náš druhý kocourek. Neúnavně drbu Šuplíka na břichu,vrní až málem nadskakuji. Najednou se vedle mojí hlavy objeví Cvalda v celé své vznešenosti.
"ÁÁÁ" zaječím,že by mi to mohl kde kdo závidět. Šuplík se lekne a spolu s Cvaldou seskočí ze sedačky kde do sebe vrazí a vyděšeně se měří navzájem. Můj jekot přilákal Fyziku,což je náš oříšek. Radostně se vrhne na kočky a je to vřava jak se patří.
"Tys tomu dala!" Směje se tatík,který hladí vyděšeného Cvaldu na křesle. Zašklebím se na něj,dojdu si vyčistit chrup a zalezu do postele. Hned co ulehnu vzpomenu si při pohledu na fotku celé naší rodiny na ten den.
Jela jsem s tátou na ryby,které jsem si vydupala. Vyrazili jsme v sobotu ráno,měli jsme se vrátit v neděli. V sobotu večer tátovi zazvonil telefon. Těšila jsme se ,že to bude máma. Když ,ale dotelefonoval,chytil mě za ruku,dal do auta a odvezl k babičce, Když jsem začínala naříkat,kam jede,zavřel se s babičkou v kuchyni a něco jí tam říkal. Když se ke mně babička vrátila byla bledá,všimla jsem si,že si rukou otírá tváře. Uklidnila mě že se nic nestalo a pustila mi Sindibádovi cesty. Potom jsem usnula,zůstala jsem u babičky další den. To už jsem se ,ale vzpouzela,chtěla mámu,tátu,vidět starší sestřičku s bratříčkem. Ale nikdo si pro mě nepřijel,nikdo nedal na moje nářky,babička mě vždycky zaměstnala.
V neděli večer začela zuřit bouřka,okouzleně jsem jí pozorovala z okna. Všimla jsem si auta co zastavilo před domem. Radostně jsem vykřikla a vrhla se tátovi naproti. Vystupoval pomalu z auta,měl ustaranou tvář,ale přes to se na mě slabě usmál.
Čekala jsem kdy z auta vyleze i zbytek naší rodiny,ale nikdo nepřišel. Táta mě chytil,odvedl dovnitř a promluvil si vedle v pokoji s babičkou. Měla jsem toho dost přitiskla jsem ucho na dveře a poslouchala. Nebyla jsme z toho ale moc moudrá. Slyšela jsme jen jak babička vykřikla,potom se chvíli hádali slovy "Můžeš za to ty,jak k tomu přijde ona,panebože co se to stalo!" a tak podobně.
Rychle jsem se vrátila na židli,čekala jsem co přijde. Vešel tatík,klekl si přede mě a oznámil mi tu novinu. Jsme na všechno jenom dva. Z naší rodinky jsme jen dva,maminka i bratříček se sestřičkou měli nehodu. Náš krásný dům v ústraní vyhořel a oni s ním. Můj tatík a já Erika. Nevím,jak mi to chtěl říct šetrně protože to je snad nemožné. Vyběhla jsem do deště,křičela,brečela…Ne už na to nechci vzpomínat. Zabořila jsem obličej do polštáře,pustila rádio a s prázdnou hlavou usnula.
Zamířila jsem do školy jako obyčejně,nad městem se stahovali mraky. Zase bude bouřka povzdechla jsem si. V šatně už nikdo nebyl,co bych čekala když už je chvíle po zvonění? No čekala bych ,že všichni už vzorně sedí v lavici.
Vlezu do třídy,pozdravím náš spolek a zasednu do lavice vedle Katy-veselé ukecané hnědovlasé holky. Znuděně se opřu o ruce,zavřu oči,na nic nemyslím.
"K čemu nám je jazyk? Co třeba striptérka? Ta cizí jazyky nepotřebuje ne?" zaslechnu Rudolfa jak se pře s učitelkou."Hele jazyk ke své profesi potřebuje určitě,Rudo" setřu ho a jako nechápavě se zatlemím na zbytek třídy,který propukl v mohutný výbuch smíchu. Zase zavřu oči a protrpím zbytek školy. Potom se vydám na zastávku,kde dojedu do obrovské haly v které se koná turnaj bojových umění. Vyzkoušela jsem skoro všechny ke kterým jsme měla přístup a teď dělám dvě,karate a kickbox. To mě baví,pozdravím se s holkama,zasednu vedle nich protože dneska nesoutěžím. Po konci se sbalíme,dojdeme do nedaleké kavárny a zasedneme s hrnečky kouřícího kapucina. V devět se doploužím k domu. Jsem nějaká nevozní. No venku tma jako v pytli,kde sou sakra ty blbý klíče?
Když odemknu zadní vchod,hodím věci na sedačku,přepadne mě ještě horší pocit. Uvidím nahoře na schodech Fyziku ,jak se choulí v rohu. Projdu předsíní,nakouknu do obýváku kde praská krb. Z ničeho nic mi po páteři přejede chlad,naježí se mi chloupky na rukou,břicho mi sevře pocit strachu.
Dojdu k ložnici a nahlédnu do ní. Je tam tma,ale zahlédnu dvě postavy. Cože? Zůstanu stát jako přimražená. Strach ovládne všechny moje končetiny. Ruka mi sjede z kliky,dveře se ještě víc pootevřou a zaskřípějí. Do háje,proč to nikdo neopravil? Tmavá postava se otočí směrem ke mně,chci se otočit,ale neschopná pohybu stojím dál a zírám.
V okamžiku pustí to co držela. To spadne na zem s obrovským žuchnutím. Dojde pomalu ke mně a než stačím postřehnout víc věsím ve vzduchu. Drží mě pod krkem,upírá na mě svoje nažloutlé oči. Ha je to chlap,prachobyčejný chlap! Snažím se vzepřít ,ale má neobyčejnou sílu,zazubí se na mě a přiblíží svojí tvář k mojí. Potom mi celým tělem projede ostrá bodavá bolest,přimhouřím oči,začnu se dusit,protože mě pořád svírá pod tím krkem. Potom,potom omdlím. Poprvé v životě omdlím…
Rychle se posadím,začnu lapat po vzduchu. V hlavě mi buší,škrábe mě v krku,dotknu se ramene na které se mi rýsuje modřina. Ležím na sedačce v obýváku. Pomalu vstanu,vezmu ze stolu nůžky a přesouvám se k dveřím. Uslyším šramot,strnu. Posunu se ještě blíž,přimáčknu se ke stěně a čekám. Kroky už jsou skoro tady,připravím se a skočím do dveří,napřáhnu se a … Zaseknu ruku v půli pohybu,zírám na tatíka,který se na mě šklebí. Zaječím a uskočím stranou.
"Co to vyvádíš proboha?" zeptá se mě,když na stůl položí čaj.
"Já?"vydechnu šokovaná. Jak já?
"Jak já?Na mě nic neházej! Co TY tu vyvádíš?" pištím na něj.
"Dcero praštila ses do hlavy co?"řekne,ale nepodívá se na mě.
"Neštvi " nedopovím slovo,protože se mi zamotá hlava. Kleknu na kolena,nic nevidím,pane bože,všude je tma,zamrkám a najednou se všechno ustálí a znovu všechno vidím.
"Co se ti stalo?Co ti je?Mluv proboha!" třese se mnou tatík.
"Co by se mnou mělo bejt?Nic se nestalo ne?" završím na něj,znovu se všechno zatočí a já sebou seknu na tvrdou podlahu. Ještě ,že necítím ten náraz hlavou o dlaždičky. Au to bude bolest.
Otevřu oči,tatík se nade mnou sklání,tvář má pochmurnou a třese se mnou. Když vidí,že otevřu oči málem se nezhroutí úlevou. Co to se mnou je? Do hajzlu! Pomalu se posadím,vstanu a bez pozdravu jdu do ložnice.
Celý den si připadám divně,všechno cítím tak víc,mám pocit jako bych blouznila,oči se mi strašně klíží,připadám si že cítím snad všechno,každý výmol na které šlápnu prostě všechno! Školu přetrpím jen tak,nějaká ta písemka,všechno ok. Doma zalezu do postele,zavřu oči a v tu ránu spím.
Probudím se celá zpocená,jsem zvyklá na hrůzostrašný sny,ale nejsem zvyklá vidět smrt někoho jiného. Opravdu nevím co mi řekne snář na poklidnou smrt stařičkého dědy. Asi už mi fakt hrabe. Když se prohlédnu v zrcadle najdu nad okem modřinu,těch mám teď nějak hodně. Hodím na sebe kabát,nazuji kozačky a vylezu do podmračeného dne. Dneska nic nemám,pomalu dojdu na zastávku,kde nastoupím na bus do města. Tam se procházím uličkami,bůh chraň,aby se ke mně někdo přiblížil,jsem nerudná a naštvaná.
Procházím kolem starých paneláků,když v tom do mě někdo vrazí. Jen lehce se mě dotkne,ale to stačí na to aby celé moje tělo zaplavila vlna ledového šoku,před očima se mi promítne černobílý film.
Kluk prochází temnou ulicí,kopne do starý plechovky,na chvíli se zarazí,vypadá jako by měl nahnáno. Jasně chlap se bojí chodit večer ,ale to že pořád znásilňujou nějaký ženský ho nebere.Jak typický! Chlap!! Zase se rozejde,co to má znamenat? Znovu se zarazí,tak co viděl teď? Bubáka? Ten musí mít halušky a tímdle tempem nikam nedojde. Sakra,na co to čumí. Zaostřím a vidím jak kouká do rohu,na černý stín. Musí to bejt fakt cvok. Nebo možná ne protože stín se pohne. Do prdele. Vyleze chlap,ulízli vlasy,pronikavý oči,dost vymakaný tělo,na to že je venku kosa má jen nátělník. Něco mu řekne,mluví tak potichu že kdo ho může slyšet?! Ten kluk očividně jo. Řekne mu totiž "Di do háje Erny!" chlap na něj něco zasyčí,skočí po něm a já lapu po dechu jaký slova lítají. Nakonec se takzvaný Erny zvedne a odkráčí. Vidím jen bezvládné tělo kluka na zemi. Tu jeho mrtvolnou tvář,brr.
Zakymácím se návratem na ulici,prudce vydechnu. Co to mělo bejt? Ten jak do mě vrazil,mě podepře a já se mu podívám do tváře. Vyjeknu když to uvidím. Teď jsem ho viděla mrtvého. Pane na nebi.
"Je ti něco?" koukne se na mě jak na debila. Otevřu pusu a zase jí v němém pohybu zavřu. Co mu mám říct? Všimnu si detailů,jako té samé kožené bundy,řetízku co se houpe na krku,malé jizvy nad obočím. Zakroutí hlavou,otočí se a odchází. Ne,to nemůže. Co teď? Mysli,sakra mysli!
"Počkej já " Já co? Viděla jsem tě mrtvého,nikam nechoď,někdo tě zabije,věříš mi? Jo díky. Moment co děláš s tou svěrací kazajkou? To mu řeknu? Nejsem blbá! Takže co já,pořád mám otevřenou pusu. Kouká se na mě s úšklebkem na rtech,fakt pěkných jak koukám.
"Já teda mě je špatně a a" nic víc nevymyslím. Tak a co má dělat s tím že je ti špatně huso? No tak třeba. Zapotácím se,slítnu na chodník,blbě sem to vypočítala,majznu se do ramene a hlavy. Co asi teď udělá? Jestli se mi začne smát tak sem nahraná. Mám taky blbý nápady.
Ucítím pod sebou ruce,ještě chvíli nechám zavřený oči a potom je pomalu,pomaličku otevřu. Hledím mu do ustarané tváře. Má překrásně hnědý oči,černý vlasy na delšího ježka,pod bradou bradku nebo co. Máš zachránit ty jeho ne on tebe. Vzpamatuj se! Vyklouznu z kouzla jeho očí a pomalu se postavím.
"Jsi dobrá?" usměje se na mě.
"Jo asi bych měla" řeknu,ale znovu se hraně zapotácím. Ani to nedá tolik problémů,protože se mi podlamují kolena. To že jsem ho viděla umírat neznamená ,že mu to ubere na kráse. Nechám se chytit a zapřu se o něj. No co,nepotřebuju to ,ale musí to bejt přesvědčivý ne? Nechám se dovést,až k nejbližší kavárně,tam mě posadí,objedná mi čaj a když si z něj usrknu,chvíli mě pozoruje,potom mrkne na hodinky a řekne.
"No doufám,že budeš v pohodě,ale já jaksi už musím jít,tak se prosím tě opatruj a Ahoj" usměje se,zvedne a mizí za rohem.
Málem ani na tohle nezareaguji ,ale potom rychle vylítnu,hodím na sebe kabát a stylem nenápadná vlítnu za ním za roh. Rozhlédnu se,zrovna mizí v postraní uličce. Přiloudám se k ní,nakouknu tam a pomalu tam vkročím. Už se setmělo,všude vylézají stíny. Oklepu se a pokračuju dál. Kousek dál je další zatáčka,už do ní chci jen tak vlézt,ale uslyším plechovku. Ustrnu. Co to znamená? Vždyť předtím taky nakopl plechovku,udělám krok v před. Potom se zarazím,co mám dělat?! Do háje! Projede mnou vlna zděšení,potom jí ovládne rozhodnost a zatočím. Rázuji si to rychle abych se nerozmyslela, uvidím temnou postavu u popelnice. Zastaví se mi dech. Potom v ní poznám jeho. Co teď? Nejsem superman ani žádná Catwoman. Zajedu rukou do kapsy,našátrám obal od žvejky. Super. Zabiju potencionálního zabijáka žvejkou. Už mě musí slyšet,otočí se na mě. Asi mě v tom šeru nepozná,ale potom mu bleskne a řekne "Ty?"
Ráda bych odpověděla něco duchaplného a rozumného,ale další stín se odloupne od stěny. Teď už se opravdu vyděsím. "Pozor" Hlesnu sotva slyšitelně. Podívá se směrem kam kulím oči a všimne si dalšího společníka. Doufám,že nedopadnu zmasakrovaná v temný uličce. To by se mi nelíbilo. Dojdu až k němu a čekám,přemýšlím.
"Měla by jsi vypadnout"řekne směrem ke mně. Tak to ne,dělám omdlévající panu jen tak? Ne!
"Až řeknu teď zdrhej" šeptnu směrem k němu. Podívá se na mě jestli nejsem úplně blbá a potom si odfrkne. Nechápu to ale třeba mě poslechne. Směrem za stín podivného chlápka vykulím oči a vykřiknu "Pane bože co to je?"
Nic lepšího mě nenapadlo no,šeptnu teď,ale místo aby se rozběhl a stín se otočil,se na mě stín dívá opovržlivě a on se koukne po směru kterým ukazuji. Proč já? Já mu chci zachránit život a on skočí na past pro potencionálního vraha a ani neuteče zatímco vrah mě sjíždí pohledem. Zavrčím si pro sebe.
Popadnu ho za ruku a vláčím za sebou jak těžký náklad. Přidá do kroku,pořád ho nekompromisně táhnu. Nedoběhnu ani na konec téhle uličky a něco mě srazí na zem. V puse ucítím železnou pachuť. Pomalu se vysunu na lokty,potom mě něco chytne za ruku a vytáhne na nohy. Ucítím náraz do stěny,otevřu oči a pohlédnu na slizkého grázlíka. Nechápu jak mě mohl s takovou silou mrštit o zem,ale budiž. Zaškaredím se na něj,nevím proč ale koukat na takovej ksicht nemůžu bez nějakého obličeje. Ucítím ránu směrem k bradě.
"Holčička má dobrou náladu jo?" prohodí směrem ke mně posměšně. Všichni chlapy si myslí,že ženský jsou totálně neschopný. Chytnu mu palec kterým mě drží pod krkem a zatlačím. Stisk povolí,naberu ho rychle loktem a kouknu na toho hrdinu který se teprve sbírá ze země. Ušklíbnu se,vytáhnu ho nahoru a ráda bych běžela dál kdyby se to pako nezastavilo. Nemohla jsem s ní hnout. Tahala jsem a prosila ať konečně de. Teď slizounek nebude dvakrát nadšený. Dostal od holky,tak proto.
Sympaťák stojí bez hnutí,když se k němu přiblíží. Rychle řekne "Zacpi si uši" Jakožto si hraju na holku co se klukům nepodřizuje teď si ihned zacpu uši. Vytáhne nahoru ruku a já s údivem zjistím ,že se mu v ní leskne zbraň. Zakření se na slizouna a vystřelí.
Natočím se od něj pryč,tohle vidět nemusím,když nic neslyším,pustím uši a otočím se. Po slizounovi ani stopy a ten kluk se na mě škaredí.
"Kde je?"vykoktám ze sebe zmateně.
"Pryč"odpoví jednoduše a zbraň zmizí někde u něj v bundě. Zalapu po dechu. Já se ho snažím zachránit,protože teď měl bejt mrtvej a on se tu na mě škaredí. Hodím po něm pohled plný opovržení a zlosti,otočím se a metu si to pryč z těch hnusných uliček. V puse pořád cítím krev,málem běžím jak chci být pryč.
"Počkej,kam běžíš?" dohoní mě vzápětí a chytne za rameno. Kdyby se jen zeptal,šla bych dál,ale takhle nevypadá na někoho kdo by mi to vrátil,takže moje ruku vystřelí a jednu mu natáhne někam do brady. Projede mnou bolest,pofoukám ruku a ohmatám co jí je. Potom se kouknu na něj jak se drží za bradu a vypadá trochu,jak to říci,šokovaný.
Mám snad právo jednu mu vrazit,když jsem mu zachránila život ne? No on si to asi nemyslí.
"To bylo jako za co?"vyjede na mě.
"To bylo za ten tvůj blbej ksicht!"vyprsknu na něj.
"Takže já tě zachráním před tím hovadem a ty takhle?!"
"Ty mě? Hele beze mě by si byl už dávno mrtvej! Finto kapoto,tuhej,maximálně by si mohl čuchat ke kytičkách ze spoda!Chápeš? Díky mě žiješ i když nevím jestli zrovna to je výhra!" prskáme na sebe.
Znovu otevře pusu,to se ,ale otočím a peláším domů. Teda jenom na zastávku,domů to mám daleko. V kozačkách na klínku mi to taky moc dobře nesviští. Na zastávce se opřu o kolena a vydýchávám se. Na každého ,kdo kolem mě prochází hledím jako na někoho kdo by mi chtěl ublížit. Najednou za sebou zaslechnu kroky. Ohlédnu se,až moje vlasy udělají půvabný zálet a zahlédnu nesympatického sympaťáka.
"Do háje! Ten je snad všude!" zavrčím podrážděně ,až sebou babička opodál škubne. Je jen otázkou okamžiku kdy zase naberu dech,vyskočím a přeběhnu před projíždějícím autem,zaběhnu do blízké uličky a peláším směrem domov. Tu uličku trochu znám,je to trochu mimo můj směr,ale co bych pro toho šaška neudělala. Neudělala bych pro něj nic!A už vůbec s nim nechci mluvit!
Smekne se mi noha,blbý podpatky! Kousek ode mě stojí popelnice,zahučím za ní. Právě včas,objeví se v uličce. Rozhlídne se,zakleje,až se pobaveně uchichtnu. Rozeběhne se dopředu,v tom mě osvítí plán. Už je pár kroků ode mě. Vytáhnu nohu,super! Škobrtl o ní,zakopl a slítnul. Ne udělat efektní kotrmelec a zase stál na nohou. Ten hajzl!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vesper vesper | 6. ledna 2007 v 23:38 | Reagovat

Zajímavej námět, taky se to dobře čte. Neber to nějak zle, jenom bych chtěla podotknout, že nemusíš vždy popisovat co dělala hrdinka celý den, protože pak to čtenáře trochu unavuje.

2 vesper vesper | 6. ledna 2007 v 23:38 | Reagovat

Už se těším na pokračování.

3 Lentilka Lentilka | 6. ledna 2007 v 23:54 | Reagovat

vesper:wau moc dík,už jen to že se ti to jen docela dobře čte mě těší:)

4 verushka verushka | 7. ledna 2007 v 11:26 | Reagovat

jo čte se to fajnově....pěkný, originální. si dobrá

5 Lentilka Lentilka | 7. ledna 2007 v 19:21 | Reagovat

verushka:wauky díkys:)

6 Zuzka Zuzka | 7. ledna 2007 v 22:16 | Reagovat

Skvělý! ;o)))

7 Lentilka Lentilka | 7. ledna 2007 v 22:29 | Reagovat

Zuzka:Moc díky je tady toho hodně na další čtení:) mužeš kritizovat jak je libo:)

8 Zuzka Zuzka | 8. ledna 2007 v 17:05 | Reagovat

Kritizovat zatím nebudu, je to naprosto úžasný, hrozně se mi líbí ta výbušná Erika, vždycky mě to pobaví, naprosto perfekt. Kdy bude pokráčování?

9 Lentilka Lentilka | 8. ledna 2007 v 19:01 | Reagovat

wau podle toho kde si skončila:) jeslti už jsi přečetla všechny části tak dneska sem hodím další:)

10 Domínek Domínek | E-mail | Web | 6. prosince 2011 v 19:06 | Reagovat

Pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama