Tak teď už nemá cenu se schovávat,postavím se a on se na mě otočí a hodí pohled jako "Kdo je vítěz" Parchant! Zasvítí mi výhružně v očích,moje myšlenky směřují směrem k jeho velké,opravdu velké bolesti a mému zlému,hodně a hodně zlému smíchu.
"Hele já myslím že …" začne pomalu.
"Já pravé myslím na mačetu a kleště!"odseknu mu.
"Fajn,já zase na roubík!"odsekne. vypadá to že mu dochází trpělivost. Ha ha nakonec se ukáže kdo bude vítěz. V kapse kabátu žmoulám obal od žvejky a hlava mi praská jak uvažuji co teď. Mohla bych si rychle rozepnout botu a hodit jí po něm. To je nápad. Když se rozhlédnu po něčem co bych nepostrádala zrak mi ulpí na víku od popelnice. Zajiskří mi v očích. Když pohlédne stejným směrem co já,šokovaný vydechne.
"Ne,to by si snad,ne!"začne,když vidí jak se přibližuji k popelnici. Rychle odtrhnu víko,natáhnu se a mrštím ho po něm. Skrčí se před ním a víko dopadne s ohlušující ránou za něj. Zašklebí se na mě. Teď má šílený výraz v očích on. Zblednu když se začne přibližovat s rukama před sebou.
"Nepřibližuj se!Ne! Nech mě být!"křičím šokovaná,když mi chytne ruce a přimáčkne ke stěně. Ruce mám jak v oceli nemůžu s nimi hnout. Zkouším sebou škubat a trhat ,ale nic nepomáhá. Odevzdaně se uklidním a kouknu se na něj stylem "Kdo z koho"
"Nemůžeš mě tu držet pořád. A ty to víš!"zašklebím se na něj. Jedna z výhod je ,že má obličej tak blízko u mě. Hledíme si zblízka do očí.
"Co si to říkala o tom,že ty si zachránila mě?Vždyť ty si ho jen víc neštvala,já bych ho zvládl a k tomu předtím jak si sebou sekla jsem ti taky pomáhal já,takže co jsem?"zašklebí se na mě.
"Namyšlený hovado si! Nic jiného! Potom se máš taky čile k světu! Chudáčku,kdybys věděl! Možná jsem tě měla nechat tvému osudu,ale né to já nemůžu. Já ti pomáhám jako husa a potom když bych ti mohla říct pravdu,ty by sis měl kleknout na kolena a odprosit,ale to nemůžu protože kdybych řekla pravdu řekneš si že sem blázen a utečeš od suď s jekotem. Což vlastně není tak špatnej nápad,co?" Podám mu vyčerpávající monolog a hodím po něm úsměv alá "Víš co mi můžeš"
"Zkus to,já něco vydržím nebo tě do té doby budu držet tady u zdi,dokud oba nenastydneme a neudělají se nám vrásky"řekne naprosto vážně.
"Vážně?"hodím po něm obličej.
"Jo!" odsekne,asi ho to přestává bavit. To mě taky,do téhle doby jsem vzdala všechno usilí uvolnit se,ale teď sklouznu po zdi,podrazím mu nohy,zatím co se zapotácí,vyškubnu ruce a hezky kopnu přímo mezi nohy.
Usykne bolestí až se zachichotám a pádím si to dál tou uličkou,aby mě nechytil. Mě nikdo nebude vyhrožovat blbou rýmou a šedinami! Na to jsem moc mladá!
Dojdu trochu mimo trasu,ale zajdu si k nejbližší zastávce a hurá domů. Pořád se sice ohlížím,ale myslím,že ho přešlo přání chtít si se mnou pokecat.Vesele se sama pro sebe zazubím. Dojdu,až domů. Když procházím kolem baráku zvedne se poryv větru. Vlasy mi vylétnou do vzduchu,chvíli jen tak stojím a nechám se cuchat větrem. Potom najdu klíče a odemknu. Když už jsem skoro vevnitř,oklepu se ohlédnu. Nevím proč,jako bych cítila upřený pohled. Zaostřím k rohu,nic tam není. Ale počkat,najednou objekt zmizí. Vyjeknu,zahučím do domu a přibouchnu dveře,až se strop otřese. S chodím boty,kabát a zajdu do kuchyně. Vezmu si rohlík ,vycupitám k sobě do pokoje a zasednu k učení. Učí se mi přímo skvěle,asi bych měla někomu rozbíjet hubu častěji. Haha. Skočím pod sprchu,opláchnu si ret v kterém mi pulzuje a omrknu modřiny. Skvěle na rameni mám obrovskou,na noze puchýř,ty boty nejsou na běhání! Já to věděla,ale oni to nevěděli nebo co!! A k tomu rozbitou hubu! Fakt bomba. Za tohle jsem ho měla kopnout víc! Přece jen je to hlavně jeho chyba a taky mého vědomí i když to nebude zase tak veliký,když ho nejdříve zachráním a potom mu chci o hlavu omlátit víko od popelnice.
Hodila jsem na sebe tepláky,nátělník,projela rukou vlasy a sešla dolů k tatíkovi.
"Ty už si doma? Málem jsem se po tobě začínal shánět"
"Tatí můžu se tě na něco zeptat?"
"No pakliže bude znát odpověď" usměje se na mě přívětivě a posadí se naproti mně.
"Kdo jsi,co děláš?" pronesu a upřeně se na něj zahledím. Vtipná otázka,ale jinak formulovat mě to nenapadlo. Pohodu v jeho očích nahradí rozpačitost. Zvedne se a začne přikládat.
Sakra,nesmí mi vyklouznout! Musím to z něj dostat! Už jen tohle znamená že něco tají. Já na to přijdu. Ale jak? Mysli,mysli… no tak jo,za zkoušku nic nedám. Zrovna do krbu přihodil polénko, vyskočím dojdu za něj a řeknu "Tatí" klidným hlasem jako bych chtěla pokračovat. Otočí se na mě,napřáhnu se a moje pěst vystřelí. Jestli mu teď jednu vrazím přijdu o kapesný,volnost a budu mít určitě zaracha. Co taky za to,že napálíte jednu svýmu tatíkovi.
Tatík se ,ale prozradí,když jí zachytí v půli pohybu,z ničeho nic vylétne do stoje,tu ruku kterou jsem na něj mířila mi zkroutí za zády,až se prohnu.
"Tatí!"vykřiknu. Hned mě pustí a rozpačitě se proškrábe na bradě.
"Neomlouvej se,já vím,to ty reflexy!"řeknu mu vítězným tonem.Posadí se přede mě,roztěkaně kouká očima a potom mi ukáže před sebe. Zahučím do sedačky.
"Možná jsem ti to měl říci dřív nebo vlastně jsi to neměla vědět vůbec"vyčte mi.
"Kamila,tvoje maminka,mi zachránila život,po tomto městě se potlouká pár,jak to říci,upírů,já jsem se musel jednoho zbavit,protože zabil hromadu lidí,jenže mi to trochu nevyšlo a maminka se objevila ve správný čas na správném místě,potkal jsem jí jenom jednou,zrovna před chvíli než jsem se ocitl u toho upíra. Ona byla zvláštní,prý věděla co se stane a musela tomu zabránit,nikdy mi to nechtěla vysvětlit,ale zachránila mě. Já jsem něco čemu se říká Lovec,ničím upíry a jiné. Nechtěj to po mě úplně vysvětlit,ale to by ti mělo stačit."řekne a smutně se na mě usměje.
V očích mám slzy,jak,proč? Mám tolik otázek,když otevřu pusu zase jí zavřu,z hrdla by mi nevyšel hlásek. Táta je lovec a máma ona,měla ten samý dar jako já. Nebo to aspoň na to vypadá. Co jsme to proboha za rodinu?! Schoulím se do křesla u krbu a přemýšlím o všem co jsem se dozvěděla.
Probudím se,oči mám slepené ospalkami. Promnu si je a zamžourám do tmy. Najednou na mě všechno dolehne jako balvan. Přemístím se k sobě,znovu zalehnu,ale skoro až do svítání nezamhouřím oči.
Ráno se jako každé jiné oblíknu,hodím na sebe sukni,kabát a kozačky. Venku nasněžilo. Super! Dojedu do školy jako ve snách, holky mi přijdou tak strašně vzdálené. Snažím se s nimi normálně bavit ,ale moc se mi to nedaří. Přijmu jít dneska do kina s Katy a Andy,naše miniaturní partička. Andy je blonďatý šídlo,taková ztřeštěná. Proč ne? Škola se vleče jako umíráček. Co se vleče neuteče co? Domů se doplazím,napíšu na lístek kam jdu a kdy se asi vrátím. Zasednu ke knížce,moje oblíbené sci-fi po chvíli mě to otráví,hlavní hrdinka je holka,vidí duchy a je neuvěřitelně protřelá,ohebná a téměř každého vyřídí! Sundám kozačky a sukni,navleču si kraťasy a zkusím pár technik. Všechno v pohodě,jsem ohebná jako proutek,udělám provaz,most,všechno bez problému. Dojdu na chodbu,vejdu na schody a u nich se zarazím. Zapřu se o stěnu a zábradlí a pokusím se vyšplhat za výčnělek. Jde to kupodivu lehce. Lehce seskočím a vydám se hledat další místo na prověření mých schopností. Zkouším doma všemožně se schovávat,vyhoupnout se kam to de a tak podobně. Skončím když pode mnou spadne polička,já spadnu a praštím se do nohy. To bude další modřina do sbírky.
Už je skoro čas,přelíčím se,znovu se obleču a vyrazím ke kinu. Holky už na mě čekají,shlédneme film s názvem Mrtvá nevěsta Tima Burtona. Je to fakt pěkný i když kreslený. Člověk může mít rád kreslený filmy i když je větší ne? Já teda jo! S holkama vyrazíme do baru,přijmu od nich pozvání a asi hodinku posedíme. Když jdu domů,už mě netrápí moje problémy,ale spíš nohy. Do teď se mi nic nestalo,tak proč se bát? Možná proto že teď vím kolik se mi toho může stát!
Autobusem se domu dopravím rychle,když se procházím po prašanu krásně to křupe. Zaslechnu za sebou kroky. Rychle se otočím až se mi zamotá hlava. Nikde nikdo. Znovu vykročím,ale ztuhnu když zahlédnu opřeného o zeď nějakého muže. Kouká do země,pomalu zvedne hlavu,usměje se na mě a tiše řekne "Nechť nad tebou noc drží stráž" než stačím cokoliv říct znovu zaslechnu ty kroky. Otočím se a spatřím jak ze zatáčky vychází postava. Znovu pohlédnu k zdi ,ale nikdo už tam není. Zmateně se rozhlédnu,postava se blíží. Přes tmu nic nevidím a k tomu se z nebe začnou snášet vločky. Když už je jen metr ode mě poznám ho!
"Ty?"vydechnu šokovaná. Co tady ten dělá? Naposled když jsme ho viděla krásně jsem ho nakopla přímo mezi nohy a k tomu to bylo naposled včera!!
"Di ode mě dál,prosím tě" řekne pohrdavým tonem a obejde mě.
Ignorant hnusnej! Najdu klíče ,ale znovu se zarazím když před dveřmi spatřím jeho.
"Kam jako jdeš?"vyjedu na něj,obejdu ho a dám klíč do zámku.
"Přímo do tohoto půvabného domečku"ukáže na můj dům! Co?
"Ha to teda nejdeš!NE a ne a ne! Zapomeň na to!"řeknu mu rázně. Vlezu za branku a výsměšně řeknu"TY sem nikdy nepůjdeš!" a ukážu na něj prstem a vyběhnu schody a běžím k zadnímu vchodu.
"Je neslušný na někoho ukazovat prstem!"volá ještě pobaveně za mnou. Vtrhnu domu jako fúrie a slyším jak zvoní zvonek. Já ale neotevřu! La la la! Najednou uslyším tátův hlas od předních dveří. Ne! To snad ne! To není možný!
Vběhnu ke schodům a uvidím tatíka jak se vítá s tím hovadem!
"Ty,ty hnusnej zpropadenej hade!"zasyčím na něj. A vyběhnu schody k sobě do pokoje. Ještě za sebou slyším tatíka jak pobaveně volá "Er ty ho znáš?"
Praštím sebou na postel,až zanaříká. Přiběhne ke mně Fyzika,strčí do mě čumákem a přitulí se. Co teď? Můj stav mysli vystihuje zmatená. Jsem přece normální šestnáctka,docela normální. Mám divný schopnosti,tatíka lovce a zbytek blízky rodiny v tahu kromě babičky. Potom mám dole dost pěkného kluka,kterého když jsem viděla naposled mrskla jsem po něm víkem od popelnice. Nebyla jsem na něj moc milá no. To musím uznat,ale co on? JÁ mu přeci zachránila život,to že on mě taky byla už jen prémie. Zvykla jsme si na svůj život a najednou se to takhle podělá. Všechno od základu. Berme to racionálně. Tatík je upír,ten který má problémy zajet rovně do garáže. Venku jsou upíři,no tohle už je trochu horší,ale jestli tu byli doteď tak mě to nemusí tak znervózňovat. Ani si neuvědomím,že mám v puse malíček. Znovu okousaný. To mě přivede na nápad. Popadnu červený lak. Vyvalím se z postele,pustím na plný pecky rádio,ať si dole pěkně pokecají. Zašklebím se.
Automaticky začnu,mám sedět v pátek večer doma? Ještě když má tatík dole návštěvu. Všechno bylo tak fajn,ne včera,ani před týdnem,ale když jsem byla malá. Maličká tak že jsem sama nemohla skoro nic. Jak jsem pokaždé když mě mamka ukládala,chytila jsme se jí pevně kolem krku,nechtěla pustit a moje jediné přání bylo zůstat takhle navždy. Mít ten pocit bezpečí,pořád cítit to pevné obětí plné lásky. Nikdy jsme jí nechtěla pustit,měla strašně ráda když jsem si hrála s jejími vlasy,proto jsem pokaždé když si ke mně sedla,přitáhla jsem si jí,objala a hrála si s jejími vlasy,potom obvykle zůstávala déle. Já jsem to věděla,že zůstane. Říkala jsem si ,že kdybych jí neměla ,že bych to nepřežila,že bez ní nechci žít,ale žiju. Odešla. Oni odešli a zbyl mi jenom tatík. Máme velký dům,přestěhovali jsme se do něj asi rok po té nehodě. Nejdříve jsem byla skoro pořád u babičky,potom v malém bytě a teď tady.
Všechno je tak složité. Kdybych nebyla blbá mohla jsem se taky seznámit s fajn klukem. U kterého ani nevím jeho jméno. Proč jsme se na něj vůbec nezeptala? Protože jsem blbá.
Měla jsem nabarvené všechny nehty,hodila jsem na sebe tepláky,nátělník,vlasy dala do ohonu. Pomalu se plížila po schodech dolů,vší silou jsem se soustředila,aby nevrzali. Opatrně jsem vklouzla na chodbu a připlížila se k pootevřeným dveřím obýváku. Slyšela jsem jak se tam baví. Stoupla jsem si za dveře a přitiskla k nim ucho.
Mluvili jasně,ale ne moc hlasitě. Natahovala jsem uši abych zaslechla alespoň pár slov. Bavili se o něčem,ne o někom. "To nemůžete myslet vážně"slyšela jsem hlas bezjméného.
"Já s tím skončím,hned po tomhle s tím skončím,jen to musíme vyřídit a potom to bude na tobě,já už dál nemůžu,nemůžu jí dál ohrožovat,minule když jsem tu vyřizoval tu věc jsem se s ním moc neshodl,vymkl se mi a ona do toho přišla,co všechno se jí mohlo stát,to jsem si uvědomil až potom,teď ještě o mě ví,kdyby na to nepřišla,netvař se tak,správně ona na to přišla sama,já musím skončit,ještě jí nakazím,nesmí být jako já,ona ne,ona je všechno co mám. Bude to na tobě,je mi líto. Dokončíme tuhle věc a tvůj výcvik. V boji už obstojíš skvěle,lépe než já,doučím tě věci co musíš vědět a prosím tě nepřibližuj se k Erice,stačí,že jsem u ní já,abych jí ohrožoval,rozumíš?"slyšela jsem tatíka,jak o mě mluví. Proč chce skončit? Kvůli mně? Vždyť já nejsem v nebezpečí,pár upíru no páni. Z nich nespadnu na zadek,maximálně mě no sakra,možná to nebude tak lehký. Maximálně mě totiž zabijí a o to opravdu nestojím.
Vždyť jsem se s jedním upírem setkala už jednou a ještě o nich nic nevím. Nevím nic o tom čím se živí tatík celý život. Co jsem to za dceru. Přešlápla jsem z nohy na nohu,už mě začínali bolet. Krčit se za dveřmi není moc pohodlná pozice,to vám povím. Nenápadně jsem si protáhla nohy,uslyšela jsem jak hovor pokračuje.
"Ale pane,to přece"namítl ,ale tatík ho umlčel jasným " Řekl jsem nepřibližovat!Rozumíš?"
"Dobře"byla jeho odpověď. Ale tatí! Proč? Jediný správný kluk,který se o sebe dokáže opravdu postarat a který nijak extra nezazlívá že se stal útokem popelnice a ty mu mě zakážeš! Kdy znovu potkám takového kořena? No kdy? Dál už neposlouchám,odplížím se zpátky ke schodům. Popadnu boty,vyběhnu do patra,hodím na sebe bundu,vyskočím oknem na balkon a z toho se zpustím na zahradu. Praští mě ledový vzduch jako pěst. K tomu mi přejede po zádech husí kůže. Co všechno se skrývá ve stínech?
Nečetka Erika náhodou knihu mediátor? :-) Jenom abych měla jasno, tatík je lovec upírů a zároveň je jedním z nich?