6. ledna 2007 v 23:58 | Lentilka
|
Rázným krokem si to zamířím dolů ulicí,prašan mi křupe pod nohama. Roztěkaně se rozhlížím,do teď jsem se bála úchyláků a podobně a na můj dlouhý seznam přibili i upíři. Jaká to nádhera. Kam vůbec půjdu? Možná jsem měla zůstat doma v teple a v relativním bezpečí. Mít v domě dva lovce,to by do toho byl hrom abych nebyla v bezpečí a já si klidně jdu ven. No co. Mám svoje pěsti,můžou mě připravit o můj život ,ale ne hrdost!Ale ta mi bude na nic když budu mrtvá. Něco jako buď za svého života hodný,ale když natáhneš bačkory bude to stejně fuk. Jo možná se budeš mít lépe v posmrtném životě,ale. Přemýšlet o sví vlastní smrti je hezký v temné noci. Ani jsem si to neuvědomila,ale mířila jsem k hřbitovu. Když jsem došla před železnou bránu,protáhla jsem se malým otvorem u ní. Prošla jsem půlku hřbitova,věděla jsem přesně kde leží. Naše rodina měla svou vlastní hrobku. Zaplula jsem do ní,sedla si do kouta a dívala se dírou ve stropě na nebe. Bylo bez mráčku a venku mrzlo. Někde byli zbytky sněhu. Za chvíli jsem se rozklepala zimou.
Vstala jsem a znovu zamířila domů,nechtěla jsem si uhnat zápal plic. Vyšla jsem z hřbitova,prašan mi pod nohama křupal,což mi připomnělo vánoce. Taky snowboard,miluju prkno,sjíždět sjezdovky,ten pocit svobody,mohla bych jezdit pořád. Těším se,až to půjde. Zatím byl jen první poprašek,ani se to nedá nazývat sníh. Procházela jsem temnou ulicí,na paměť mi vytanul tajemný muž se slovy "Nechť nad tebou noc drží stráž" co to mělo znamenat? To bylo požehnání nebo co? Vypadal ,ale taky dobře. Člověk se dozví hrozivý tajemství,dostane podivnou schopnost a začnou se kolem něj motat samí kořeni. Tendle měl totiž tmavé,vlnité vlasy jako sama noc,jeho oči byli tmavé,střetla jsem se s nimi jen na chvilku,ale byli takové nebezpečné. A ten hlas,sametový,jak kdyby lovec lákal svou kořist,pod slibem bezpečí a já bych mu uvěřila to bezpečí. Byl to omračují hlas jako hlas nějaké matky která uspává své dítě. Zatřásla jsem se když jsem si to všechno uvědomila. Možná bych se taky neměla moc toulat po nocích,když si to tak vezmu tatík nasral hodně upírů a bůh ví čeho ještě takže já jako jeho dceruška bych se měla mít na pozoru. Protože pochybuji ,že bych se znovu sama ubránila.
Zrychlím do kroku,už abych byla doma,dolehne na mě únava. Chtěla bych do postele a spát,jen spát. Krok mi pohání i divné tušení. Jako bych cítila upřený pohled v zádech ,ale ticho rušené jen mými kroky mi to vyvracelo. Už začínám šílet,tímhle tempem se ze mě stane cvok lusknutím prstů. Vyšlapu se na kopec,když už jsem skoro nahoře,uslyším hlasy. Vykouknu zpoza rohu,spatřím u dveří tatíka a u branky odcházející návštěvu,jeho. Je to otázka vteřiny než zahučím za popelnici,přikrčím se a ani nedýchám. Počkám,až kolem mě přejde. Vůbec si mě nevšimne a to má bejt lovec jo? Vždyť jsem mu mohla teď klidně něco udělat.
Když sejde kopec,vydám se za ním. Soustředím se na každý došlap,na to abych ho neztratila z očí,aby si mě nevšiml. Je lepší bejt lovec než kořist. Jenže teď jsme lovec,ale co když jsem i kořist? Co čeká ve tmě za mnou? Promrzají mi konečky prstů,celá se klepu,jak jsem neustála na něco přilepená.
Kam až může jít? Připadám si jako profesionál,teda až na to když se pokouším schovat se za škvírky domu mi podjede noha a seknu sebou na asfalt. Když se ,ale rozhlédnu mám pocit,že si ničeho nemohl všimnout. Už mě to málem přestává bavit. V tom dojde k paneláku ,kde stojí chvíli u dveří a potom zmizí, uslyším cvaknout dveře. Připlížím se k nim a chci nahlédnou na zvonek.
Zaostřím na zvonky,v tom se ,ale najednou něco pohne v rohu. Už chci vyjeknout,když ke mně bezejmenný,sakra nevím jak mu mám říkat když nevím jeho jméno,sakra,přiskočí,zacpe mi pusu a namáčkne na zeď. Co to sakra? Kde se tu vzal? Vždyť zmizel ve dveřích. Pomalu mi pustí pusu.
"Jak?"zeptám se ho vyjeveně.
"Šlo to lehce,nebolí tě něco jak si tam sebou švihla?To vypadalo ošklivě."zakření se na mě.
"Ty si o mě věděl?"vydechnu šokovaně.
"Měla si se lépe schovat na začátku,potom už si byla docela dobrá,jenom ne výborná,protože já jsem věděl o každým tvým kroku a mám pocit že to mělo být naopak ne?"vysmívá se mi.
Znovu tady byl pocit "mlátit a popelnice" On ho vzbuzoval jako nikdo jiný. Nikdo mě taky tak nevytočil. Kdyby nepromluvil asi bych vymyslela něco zákeřnýho čím bych mu mohla ublížit.
"Alexandr Tartaros,jméno mé ctihodné,ty jsi Erika Irisová,jak vím"usmál se na mě odzbrojujícím úsměvem. Podala jsem mu ruku,neschopna slova.
"Tak a teď mi řekni proč si mě sledovala?"zeptal se,kouknul se na mě a když uviděl můj upřený pohled zase rychle ucukl. Byl zjevně nervózní. Dala jsem si ruce do kapes. Co mu mám říct? Tatíček jen tak plácá? Neposlouchej ho. Prostě kecy,žvásty…
"Hele já,chtěla jsem ti říct,že no"Co teď?Poslouchala jsem za dveřmi a vím to. Ha to nejde.
"Nechceš někam zajít?Za to,že jsme si navzájem zachránili život?" dala jsem velký důraz na to zajít a navzájem. To bylo podstatný. Projel si rukou vlasy,kouknul se na mě a usmál se. Tak napůl,tak jako by omluvně nebo něco v tom smyslu. Je to v keli,asi fakt rád dodržuje pravidla. I když ho zve na rande holka jako já! No nemůžu si zase tolik fandit,ale jsou opravdu,ale opravdu horší. Já jsem mu třeba aspoň zachránila život,kolik holek se může chlubit tímhle? No!
"Já,nemůžu,ne mám moc práce"Po slově já se na chvilku zasekl a znělo to jako by chtěl říct ANO,chci!!! Ale pak z něj vypadlo tohle.
"Moc práce?"řekla jsem posměšně. To mu nesežeru! Já vím,to co si on myslí že nevím a teď mi chce dát kopačky decentně. Není to sladký? Ne! Má se tatíkovi vzepřít ne? Srab!
"Jo a taky nechci!" Jo odsekl a zbytek mi vpálil naštvaně. Zalapala jsem po dechu,ten prevít! Uvědomil si ,že to přehnal. To jo,ale on si snad neuvědomil ,že mi tímhle i ublížil! Horší než rána do břicha. Tohle bylo jako by mě někdo praštil železnou tyči po hlavě a potom se mi vysmál proč jsem neuhnula,když jsem věděla jak to dopadne. Ale já nejsem ten co prohrává. Nechci dvojku,chci jedničku a když už tedy prohraji tak se vztyčenou hlavou. Když mu asi došlo co udělat zatvářil se tak strašně kajícně,že kdybych právě nevykopla,protože stál těsně u mě. Možná bych tu nohu i zastavila a nenabrala bych ho do slabin. Když jsem si to ,ale uvědomila,tak bych tu nohu nezastavila,možná bych do ní dala ještě víc síly.
Přikrčil se a prohnul se v návalu bolesti. Já jsem od něj odkráčela s hlavou vztyčenou.
"Eriko"slyšela jsem ještě jak zasípal. Otočila jsem se a hodila po něm pohled jako bič. Nezměnil se dokud jsem se od něj neodvrátila,potom se mi protáhl obličej jako v návalu bolesti. Rozeběhla jsem se domů,nevěděla jsem přesně kde jsem ,ale nakonec jsem se uhnaná domu doploužila. Vyšplhala jsem po balkoně do pokoje a potom rovnou do postele. Když jsem se zamuchlala do přikrývek,měla jsem chuť brečet. Bylo toho na mě moc za těch pár dní. Snažila jsme se vyprázdnit hlavu,ale nakonec mi pomohla únava a já usnula těžkým spánkem.
Znáte ten těžký spánek,kdy ulehnete,spíte a nic vás nevzbudí? Tak v tom jsem teď byla,bylo to bez snů a všeho,těžko se mi z něj vstávalo,ale budiž. Znám ještě jeden svůj spánek,ten je opravdu,ale opravdu lehký. Lehnu si,vzbudí mě málem cokoliv,skvěle v něm vytuším pohyb nebo někoho v mé blízkosti. Pokaždé když jsem byla malá,šli mě vzbudit,netuším jak ale cítila jsem ruku na klice. Vyšvihla jsem se do sedu,dělala že jsem vzhůru,potom odešli,já zalehla a spinkala dál. Teď už se sice musím budit sama,ale stejně poznám,když mě přijde zkontrolovat tatík. To všechno v lehkém spánku. Stalo se mi ,ale že v tom těžkém nám zvonil alarm,což je ohlušující rámus,který musí vzbudit i mrtvolu,ale já ho zaspala. Takže teď když mnou někdo lomcoval,po tom co jsem tak krásně usnula,to byl velice tvrdý návrat do reality.
Rozespale jsem otevřela těžká víčka. Poznala jsme ve tmě tatíka,jak se nade mnou sklání,třásl se mnou div ze mě nevypadla duše.
"Co je,sem vzhůru,dost prosím tě"začela jsem rozespale,aby si uvědomil,že ze mě tu duši nemusí vymlátit,kočka co mi ležela u hlavy polekaně vyskočila a poté uraženě odkráčela na křeslo. Fascinovaně jsem na ní koukala,to mě totiž surově vzbudili,jí ani moc ne. Z mého přemýšlení mě vytrhl tátův ostrý hlas. Byl naštvaný,hodně naštvaný. Jako když jsem přišla pozdě domů nebo mě nachytal s tím klukem před brankou jak se spolu bavíme,ale opravdu jsme se jen bavili,sice už byla půlnoc,ale co! Tohle jsou případy kdy měl tenhle ostrý přímočarý hlas. Ne když mě vzbudí ze spaní. Vždyť nemůžu spát ani chvilku! To si odskáče.
"Kde si byla?"Po téhle otázce,mi sklapne pusa,tak si to asi neodskáče. Nikdy mě nechodí kontrolovat. Hups.
"Projít se"špitnu tiše ve snaze nenaštvat ho ještě víc.
"Projít se?"zahřmí až sebou trhnu. Nasadím kajícný výraz,moje jediné přání je aby mě nechal spát,nic víc prozatím nechci. Spát,znovu se zahrabat do té teplé deky,zavřít oči a ležet. Jsem tak bláhová. Jen přikývnu,nasadím ještě kajícnější výraz. Tatík vypadá ve tváři ,že se blíží k infarktu. Začne s výtkami,jak si to můžu courat zrovna teď po večer,jak jsem ho vyděsila. Soustředím se na měsíc který vykukuje za ním. Nádhera. Osvětluje mi to pokoj,svítí přímo do mého okna. Další fascinující úkaz dnešní noci. Přikyvuji přitom jako že beru tatíkovi výtky na vědomí. Přitom nic moc nepostřehnu. Jenom postřehnu že chvílemi zvýší hlas,ale jinak nic. Vytrhne mě když řekne "Dobře,doufám,že sis z toho něco vzala,teď běž spát,ale řiď se tím co jsem ti řekl,jinak nebudeš nikam,říkám nikam chodit.Domluveno?Dobře" nenecháme nic namítnou a odejde. Sakra,co když říkal něco důležitého? No on to stejně ještě bude někdy příště opakovat,tímdle straší pořád. Skutek utek. Uchichtnu se,ale to už zavírám oči a znovu usínám,podotýkám tvrdým spánkem.
Se zívnutím se kouknu na budík. Ukazuje přesně 11:28. To jsem se prospinkala,ještě na chvíli zavřu oči a užívám si jen tak ležet a nic nedělat. Z rozjímání mě vytrhla prudká rána do břicha. Jako když vám na břicho někdo hodí pytel mouky,který se odráží a znovu dopadá. Zmateně jsem se koukla na svoje břicho a vykřikla "Fyziko! Dolů!" když pejsek zjistil,že jsem vzhůru,vrhnul se po mě. Strkal mi čumák pod ruku,abych ho hladila,oblizoval,až jsem se před nám schovala pod peřinu. Když jsem se cítila jako by po mě hopsalo stádo trpaslíku,vstala jsem a pomalu,tiše a opatrně sešla dolů. V kuchyni jsme rychle ukořistila dortík v lednici,který jsem si včera koupila po cestě ze školy. Všechno dělám v nejvyšší pohotovosti,při každém šustnutí skáču pod stůl. Říkám,že už mi hrabe. Možná ani není doma. Rychle jsem vytáhla vidličku,popadla talířek,pomalu došla ke dveřím,slyšela jsem něco z koupelny. Rychle jsem šla ke schodům,aby mě neslyšel.
"Eriko!"uzemnil mě tátův hlas,zarazila jsem se. Pomalu jsem se otočila,čekala jsem co bude. Ke schodům mi chyběl už jen krůček. Co takhle vzít kramle? Dělat ,že jsem ho neslyšela,ne to by neprošlo. Zklamaně jsem se na něj podívala. "Jo?"prohodila jsem tedy odevzdaně.
"Uděláš oběd?"zakřenil se na mě. Tohle bylo horší než kázání. Proč já? Oba moc nevečeříme,když už tak jen zeleninu,přes týden jím ve škole,jen víkendy chodíme na oběd nebo vaříme na střídačku. U mě je to ,ale lepší. Tatík vaří lehký věci,jako těstoviny s kečupem ,ale já se mu mstím za to,že nechtěl na oběd. Já totiž experimentuji,což se někdy stává i to,že nakonec jdeme na oběd. Někdy mě napadá ,že by jsme mohli moje výtvory dávat na zahradu,kde by jsme je vystavovali. Nějaké by tam vydrželi hodně dlouho,třeba to spálené žluto červené kuře. To byl kousek,škoda že ho nakonec nechtěl ani Fyzika s kočkami. Nebo jak jsem udělala šunkofleky,zapíchala do nich vlaječky a zapomněla je vytáhnout,když byli v troubě. Celá trouba vzplála,jídlo bylo černý od shořených vlajek a k tomu se nemohlo dodělat,protože jsem zrušila celou troubu. Tatík jí pak opravoval pěkně dlouho. Někdy je to ale doopravdy dobrý. Třeba i ta růžová kaše byla vynikající nebo solená voda s kousky zeleniny. Nakonec jsme vylili vodu a papali jen zeleninu. Samé mňamky.
"Dobře,ale pozdějš"odkývla jsem mu to. Teď tu mám dortík,šla jsem s ní do pokoje,pořád tu byla možnost,že se bude chtít vrátit ke kázání nebo vymyslí další tresty. Dal mi vůbec nějaký trest? Sakra možná jsem měla trochu poslouchat. Vezmu do ruky vidličku,zabořím jí do dortíku a uchramstu si kus. Rozezvoní se telefon,skočím po něm.
"Hálo?"řeknu s plnou pusou.
"Riko! Zdárec,co děláš? Nechceš někam jít?"vybafne na mě v telefonu Andy.
"Ráda bych-polknu-ale ještě musím udělat oběd,tak potom ok?"
"Jasně,jasně,jen mi dej vědět,Páčko!" loučí se. zavěsím a vrátím se k dortíku. Najednou se telefon rozdrnčí znovu.
"Ne,ne,ne!" já to už zvedat nebudu. Dál v klidu jím. Po chvíli zvonění umlkne,doufám,že se toho zhostil tatík. Dojím a sejdu do kuchyně. Uklidím talířek,když se za mnou zjeví tatík.
"Nechceš chodit na volejbal?" bafne na mě.
"Co? Jo volejbal. Ne nechci."tam už jsem chodila,že by mě to bralo to vůbec,proč to zkoušet znovu?
"Ale jo zkusíš to,v úterý"zazubí se na mě tatík.Jen na něj zavrčím,to není fér,proč se mě teda vůbec ptá? Se mu na to vykvajznu. Pustím se do přípravy oběda. Dneska mi bohužel chybí kreativní nálada,proto dál dělat hranolky,k nim usmažím řízky,schytám plnou palbu olejem. Přistane mi na břiše.
"Au do háje!Au au au!!"řvu a vlítnu do jídelny. Fyzika se vrhne za mnou. Vyběhnu nahoru a hledám mastičku,nikde jí nenajdu proto znovu seběhnu dolu kde se po ní kouknu. Přitom vydávám podivné zvuky,při kterým Fyzika někdy zavije,pořád ale štěká. Konečně najdu co potřebuji,uvědomím si,ale i řízky na plotně. Vběhnu do kuchyně sundám černé řízky a naservíruji je tatíkovi s úsměvem. Trochu spálený no,bude muset oloupat to nejvíc černý,ale pořád poživatelný,ať si smlsne.
Hlavně se mi líbila ta první část s jejíma mišlenkama, Erika je dost výbušná, co? :-) Asi na tom něco bude, že když člověk víc píše, tak je lepší a lepší. Ale měla bych jednu připomínku (neukamenuj mě), nedostatky u postavi dělají hrdinu dokonalým.