Po cestě jsem se ze sebe snažila dostat bahno,bylo to beznadějné. Ještě jsem si ho tím víc rozetřela po obličeji. O vlasech nemluvně,ty museli vypadat. Moje chlouba. Podrážděná se dobelhám ke vchodu toho paneláku. Ještě jsem mu nezapomněla jak se ke mně naposledy choval,ale tady teď nejde o něj,ale o moje přežití. Moje hrdost sice utrpí ,ale jestli díky tomu přežiji bude mi to stačit,možná.
Přečetla jsem si všechny štítky u posledního jsem díky bohu našla jméno Tartaros. Nějaký pán zrovna vycházel ven,změřil si mě dosti zvláštním pohledem,ale když jsem se rychle provlékla dveřmi a vyběhla nahoru neměl žádné námitky. Ve druhém patře jsem znovu našla jeho jméno. Nadechla jsem se,až mě zabolela pusa a zazvonila.
Nic se neozývalo,jestli není doma jsem nahraná. Zvonu jsem energicky stiskla zvonek. Uslyšela jsme za dveřmi nějaký pohyb. Oddechla jsem si. Teď ale přijde to nejhorší. Mluvit s ním bez toho abych mu něco zlomila. Po tom posledním co mi řek jsem k němu zrovna necítila vlnu sympatií. Protože mě to naštvalo a tuším že moje šance teď ho k něčemu přinutit jsou velké když vypadám jako bych si hrála v blátivým jezeře. Taky že málem jo. Hned se po tom zjištění cítím lépe.
Otevře pomalu dveře,ve tváři má překvapený a vyděšený výraz zároveň. Určitě se nejdřív podíval kdo to je kukátkem. Má na sobě jen džíny což mě popudí ještě víc když si prohlédnu jeho vymakaný tělo. Měli by zakázat,aby někdo otvíral oblečený jen napůl. Ještě když za dveřmi stojí holka od bahna.
"Eriko?"řekne ještě pořád hodně překvapený. Určitě mu šrotuje v hlavě co tu dělám. Odtrhnu oči od jeho těla když zaslechnu své jméno. Podívám se mu do očí a všechna moje ráznost se rozplyne. Nahradí jí ublíženost. Tak nevypadám snad jako Erika? Trochu od bláta,krvavá,mokrá,ale jsem to já ne? "Nevypadám snad jako ona nebo co?"zavrčím na něj podrážděně. Asi si uvědomí svůj překlep protože se uchichtne! A řekne "Ne promiň,vypadáš jako Erika,Eriko,jen si mě zaskočila,nečekal jsme tě tady víš" To si piš že vím! Já jsem sem taky už nikdy nechtěla páchnout! Sice bych strašně ráda,ale to ty si na mě byl hnusnej,já tě ještě někam pozvala já husa bláhová. Jak jsem nad sebou takhle přemýšlela neuvědomila jsem si,že si mě prohlíží od hlavy až k patě. Vytrhl mě z rozjímání zase jeho hlas.
"Co se ti stalo?"zeptal se pomalu jako by v obavách abych nevylítla. To se mi líbilo,bylo to určitě lepší než posměšný ton před chvíli. Jenže jsem mu zase nechtěla všechno vyprávět,budu ale muset jestli ho mám přesvědčit.
"Mám ti to říkat tady?"řekla jsem otráveně. Málem mě zabili,tajemný chlap co mě zachránil zdrhnul,jsem mokrá,bolavá a stojím před dveřmi polonahého krásného kluka,který si myslí ,že jsem totálně blbá a neschopná,jo byla jsem otrávená.
"Ne promiň,pod dál" zatváří se poprvé kajícně. Rozevře víc dveře a já vejdu. Teplo mě praští jako první,shodím promočené boty,kabát a jdu za ním do pokoje co vypadá jako obývací pokoj. Zastydím se za mokré ťápoty,které za sebou nechávám. Když si sedne do křesla a ukáže na to před sebou jen se nervózně ošiji. Kape ze mě voda,takhle si sednou nemůžu. Takhle je mi blbá potopa co za mnou zůstává. Koukne se na mě a dojde mu to.
"Já,teda" plácal se v tom chudák najednou on. Nejradši bych ho v tom nechala,ale přece jenom chci od něj pomoct a za to tělo si to nezaslouží. "Ty bys mi rád pučil něco suchého na sebe co?" řeknu za něj a slabě se usměji. Jen rozpačitě přikývne,vstane a já ho následuji do dalšího pokoje. Vyklube se z toho koupelna,podá mi ručník ještě řekne "Minutku" Zmizí pryč a vrátí se s červeným tričkem.
"Do toho se můžeš převléct a usušit se" řekne a podá mi ho. Tak ráda ze sebe shodím ty mokrý hadry. Už si položím ruce na lem trička,když si všimnu že nějak neodchází. Pozoruje upřeně vanu a klouže z rohů místnosti jenom na mě se nepodívá. Slabě zakašlu takovým tím Ehm Ehm kašlem. Trhne sebou,rozpačitě se usměje a vysmajzne z koupelny jak cukrář.
Hodím přes vanu moje mokré oblečení a vklouznu do trička. Je mi dlouhé skoro až po kolena,opláchnu si obličej a ruce vodou a zabalím si vlasy do ručníku. Přejedu si po rtu,který mi naběhl. Nad okem mám nějakou tržnou ranku. Nejistě vylezu z koupelny. Nemůžu si to štrádovat jako doma. Zrovna od někudy přichází a drží dva kouřící hrníčky. Kývne hlavou k sedačce,uvolněně jak jen to dokážu se do ní zabořím a příjmu horký hrníček kapucina.
"Řekneš už mi to teda?"řekne pomalu,ale stejně sebou trhnu. Přes vůni kapucina pocítím ještě nějakou vůni,jeho vůni. Plně jí nasaji. Co všechno mu mám říct? No co kdybych přešla rovnou k věci,třeba zapomene na tudle otázku. Možná to vyjde,za pokus nic nedám.
"Budeš mě učit?"zeptám se na rovinu nejnevinnějším hláskem co dovedu. Přesto ho to jako by zaskočí. Vyhrkne totiž jenom "Cože?!" Znovu mu zopakuji stejným tonem tu větu a čekám. Chvíli mlčí a potom pronese "Proč?Proč to po mě chceš?" Tak to je lehký,kvůli tomu tady sem,ale jak to taky správně formulovat,že ano. Musím mu to podat lehce,aby nemohl odmítnout,musí mě přeci učit! Tatík by mě zamkl do komory,ale neučil by mě. Vidím mu až na mandle. Alexovi ale ne. Obvykle v lidech poznám co zamýšlejí,pozn. lidech! Ne upírech! Jsem tak trochu citlivější povahy,ne jak by se to zdálo,ale dokážu se vcítit. Obvykle poznám tedy co kdo zamýšlí,jak mu je a tak podobně. U Alexe jsem ale byla na ničem. Vypadal tak trochu šokovaný,přitom by se nezdálo,že by ho držel slib co dal tatíkovi. Tak co měl proti tomu cvičit mě?
"Já nechci aby mě kdejakej pobuda na ulici zabil,když půjdu večer ven. Prostě chci vědět,že kdyby mi někdo chtěl něco udělat udělala jsem maximum abych tomu předešla,to chci."řeknu mu klidným vyrovnaným hlasem a odtrhnu pohled od jeho očí kterými jsme se doteď měřili. Se zklamáním si uvědomím,že má na sobě tričko. Je sobota bůh ví kolik večer a já se tu snažím přemluvit kluka,kterého sotva znám k tomu aby mě učil a ještě vzdychám nad tím,že na sobě nemá tričko. Kde jsi normální světe? Kam jsem se to dostala?
"Věřím ti,že kde kdo ti neublíží,stačí,že třeba jen mě si párkrát natáhla pořádnou ránu" řekne s úšklebkem. Tak tudy tu nepůjde uvědomím si. Znovu se nadechnu a začnu znovu.
"Nechci aby mě kdejakej upír odkráglovat"uvedu to na rovinu. Vypadá to,že ho to zaskočí. Upřu na něj svoje kukadla a čekám jak zareaguje. Ucukne a potom řekne "Nemůžu" Nemůže jo? To se uvidí! "Proč?Prosím! Z táty si nic nedělej!"začnu škemrat jako malý dětsko,fakt mi na tom záleží. Můžu se toho hodně naučit,můžu se naučit jak kde koho oddělat,já to prostě chci umět,celá moje duše po tom prahne stejně jako po tom žít! "Ale já"začne tonem který nepřipouští námitky. "Prosím!"skočím mu hned do řeči,že ani nedopoví to co chtěl. Odevzdaně se na mě podívá,bleskne mu v očích a řekne "Budeš toho litovat" Je mi jasné,že jsem vyhrála. Já to věděla,zvládla jsem to.
"Kvůli tomu co se ti stalo si tady?"zeptá se konverzačním tonem jako by jsme se bavili o tom co přidat do polévky.
"Jeden holohlavej maník se mě pokusil udusit no"zašklebím se na něj stylem "pohoda,klídek" Přitom si na to jenom vzpomenu naskočí mi husí kůže a všechno se ve mně sevře. Jen na to přikývne,žádné Pane na nebi,kdo to byl?Ukaž mi ho a já ho pro tvé oči zabiju! Ha ha,moc čtu pohádky. Kývnul mi na to jako by šlo o naprosto běžnou věc nebo jako že málem zabili někoho na kom mu naprosto vůbec nezáleží. Sevřela jsem hrníček o trochu pevněji,ale příslib toho,že mi pomůže mě přemohl abych ho po něm nemrskla. Skoro jsem se bála,že hrníček praskne,ale zůstal v pořádku. Dopila jsem kapucino a najednou nevěděla co s rukama,kam s očima a co vůbec dál. Alex jen nehnutě seděl přede mnou a koukal mimo mě.
Všechny ty fakty mi zvýšili sebevědomí,opravdu,že jo. Takže bych asi měla jít,navlíknu se zpátky do těch odporně mokrých věcí a domašíruji si to temnou nocí zpátky domů temnými ulice s tmou před sebou i za sebou. To mě tak strašně uklidnili,že jsem se ani nezvedla a neupalovala to hned provést. Mohla jsem to co nejdál oddalovat a dělat všechno tak pomalu ,abych si závěr pořádně užila. Juchů,to bude parádička. Jsem na to napnutá jak kšandy. Dobře dost sarkasmu a ironie.
"Ehm Já asi bych měla jít tak díky no" prolomím konečně ticho. Takhle jedna věta mě stojí tolik úsilí a námahy,že si nejsem jistá jestli jsem jí opravdu řekla. Ale fakt,že se na mě Alex podívá a potom se začne řehtat mě ještě na moment uzemní v sedačce. Probodnu ho pohledem a čekám jestli z něj něco kloudného vyleze. Evidentně ne. Pomalu se zvednu a mašíruji si to ke koupelně. S rukou na klice mě zastaví jeho hlas. Ne,že bych se těšila na to co mi řekne,ale byl to další okamžik na to oddálit navlékání mokrých hadrů na mě. Ale to co řekl mě opravdu potěšilo. "Eriko nechceš pučit nějaký moje oblečení?" zeptá se mě s úsměvem od ucha k uchu jako grand. Nejradši bych si ukousla jazyk ,ale musím říci "To bys byl hodnej" Sotva to špitnu,ale on to slyší a asi mě nechce dál týrat.
Zamířím za ním do další tajemného pokoje,evidentně ložnice. Vyhrabe ze skříně nějaký odrbaný džíny a se slovy "Ty by ti mohli bejt" mi je podá. Dohrabu se s nimi zpátky do koupelny,kde si na sobě nechám jeho tričko a nasoukám se do džínů,pěkně na mě vysejí,když ale vytáhnu pásek ze svých kalhot dá se to přežít. Vlasy už mi skoro uschli. Projedu si je rukou,aby netrčeli do všech stran a vyjdu před něj do pokoje. Sjede mě pohledem,ale nijak mojí garderobu nekomentuje. Podá mi ještě černou mikinu,kterou přes sebe s vděkem přetáhnu.
Takhle oblečená bych to domů mohla přežít,vezmu do ruky moje vlastní oblečení a vydám se ke dveřím. Doprovází mě pohledem. Když vpluji do studených bot a spatřím,že je oblečený i obutý otevřu úžasem pusu. Zašklebí se na mě a stylem granda řekne "Ještě jsem tě nezačal učit ne takže tě teď musím doprovodit ne?"zašklebí se na mě.
Pořád mě překvapuje,jednou myslím,že mě nenávidí a potom jako bych mu nebyla lhostejná. Otevřu dveře do podzimního večera. Praští do mě poryv větru. Moje mokré věci drží Alex,ještě se ukáže,že je docela gentleman. Jenže jsme taky v jeho přítomnosti pekelně nervózní. Mlčky jdeme směrem ke mně domů. Není to poprvé co mám domu doprovod opačného pohlaví,ale často to byl doprovod,že jsme si myslela,že kdyby se něco stalo zachraňovala by jsem já je a ne naopak. Teď jsem si nebyla jistá. Už jednou jsem mu život zachránila,ale bez jeho pomoci by asi bylo po mě. Takže jsme si vlastně kvit. Teď ještě souhlasil s tím,že mě bude cvičit takže já jsem mu zavděčená. Třeba si ho mohl chtít další upír odkráglovat a já bych ho zachránila,potom by mi byl on zavázaný víc než já jemu. Ne fuj! Na co to myslíš! Myšlení,ale nikoho nezabilo tak co.
Vítr mi čechrá vlasy,užívám si to i když mě chvílemi nepříjemně profoukne a zastudí. Zadržím oklepání,přece si nemůže myslet že jsem taková citlivka to prostě ne. Už takhle bych řekla,že vypadám v jeho světle dost otřesně. Dost bylo ponižování. Ha v mém případě nikdy. Mě asi i když mě ponesou na pohřbu v rakvi tak se mnou zakopnou a já jim vypadnu. To by odpovídalo. Už se těším.
Doopravdy mlčky dojdeme k mému domu,zastaví pár metrů od něj,natáhnu ruku pro své věci. Mlčky mi je podá. Nevím co dál takže se radši otočím a půjdu domů,tam už o zábavu bude postaráno.
"Eriko já"začne když od něj udělám krok k domovu. Přívětivě se na něj otočím. "Ano?"
" S cvičením začneme v pondělí souhlasíš?Stav se u mě po škole" Páni v tom sem ani nedoufala. Myslím,to že budeme cvičit tak brzo. "Super" usměji se na něj potěšeně. Ošije se,ale potom mi úsměv oplatí a dodá "Opatruj se,Ahoj" Roztomilý,já se mám opatrovat? Právě se mám vrhnout do spárů zuřivý babči a tatíka a on řekne opatruj se,vtipálek jeden. Budu ráda když do pondělí skončí jejich výčitky a pustí mě do školy. "Ahoj" oplatím mu a dodám zářivý úsměv,který v jeho případě stejně přijde vniveč protože on je imunní vůči mému kouzlu,sakra.
Když zalézám za roh baráku ještě se naposled ohlédnu,pořád stojí ve stínu na tom stejném místě,pořád mě hlídá dokud může,otočím se a zajdu. Usměji se pro sebe,možná to není tak ztracené jak jsem si myslela. Vyhrabu klíče dám je do zámku a nemám se přivítat Fyzikou. Potom s malým srdcem vstoupím do jídelny. Sedí tam babička s tatíkem a nad něčím hořekují,spíše nad někým. Hned jak mě spatří vidím očividnou úlevu v jejich tvářích,ale hned potom vztek. Rychle hodím svoje mokré věci na sedačku do tmy. A hned po tom to začne. Přesně jak jsem věděla.
Kolem jedné hodiny ranní se odeberu konečně ke spánku,člověk by věřil,že výčitky budou trvat dlouho,ale co je moc to je moc. Možná by mě nepustili ani teď kdyby mě nemuseli soustavně budit po každém delším monologu. Dneska je toho na mě prostě trochu moc,nejsem na to zvyklá a oni mleli soustavně tři hodiny,nebylo to fér,já celé tři hodiny poslouchala,teda neposlouchala ,ale musela jsem sedět a chvilka kývnout a oni se střídali,chvilku mlel ten a potom zase ten. Teď ke konci už jsem ale opravdu usínala tak mě propustili. Dokonce si přes výtky ani nevšimli mého oblečení. Chvilkami jsem si přitiskla rukáv mikiny k nosu a nasávala tu vůni. Tu samou které byl jeho byt plný. Potom jsem měla o zábavu ve vzpomínkách a představách postaráno.
Vysprchovala jsem se,vyčistila zoubky,vklouzla do pyžama,ale ještě jsem si přes sebe natáhla jeho mikinu. Nějak mi totiž v pokoji profukuje a ona byla první po ruce. To byl můj racionální důvod. Ha!
Pocítím na hlavě soustavné vrnění jako by mi někdo u hlavy vrtal. Ošiji se,co to sakra je! Zašmátrám rukou po polštáři,až najdu chlupatý ocásek. Trochu víc ho zmáčknu. Ucuknu rukou ,když mi na ní přistane ostrý drápek,zamuchlám se víc do peřin a nechám uraženého Cvaldu na polštáři. Kde je spravedlnost? Kočka se rozvaluje hrůza a já jsem bez polštáře. Tss.
Naštvaně se posadím do temného pokoje,mrknu na budík,sakra za chvíli je dvanáct,učešu si vrabčí hnízdo co mám na hlavě,skočím do koupelny a potom seběhnu dolů do kuchyně.
Udělám si hrnek teplého čaje a než stačím zmizet objeví se babča. Rychle hrábnu po jablku,bez rozmyslů se do něj zakousnu a jenom přikývnu na pozdrav. První přežvýknutí, odporná pachuť mi vystřelí z chuťových buněk. Když se na mě babča zvědavě zalední,rychle se otočím ke koši a vydávím tam prohnilé jablko. Fuj,odporný! Nakloním se ke kohoutku a snažím se tu chuť zahnat obyčejnou vodou. Když vychlastám litr vody můj žaludek se uklidní. Nevinně se na babi usměji. To mi nevyšlo.
Znovu už se pro jablko neodvážím,s nevinným úsměvem tedy kolem babi proklouznu i s čajíkem div si neopařím prsty. Nahoře zapnu počítač,zapíná se pomalu a nadělá při tom tak strašný randál. Přitom najdu v kapse u tašky sušenku. Spokojeně se do ní zahryznu a pozoruji jak mi na plochu vskákají ikonky.
Napíšu Katy a Andy. Když se mě zeptají co jsem dělala o víkendu,nervózně se ošiji i když mě nemůžou vidět. Nenápadně zavedu řeč jinak. Nikdy jsem nikomu neříkala všechno,ani mým dvou nejlepším kamarádkám. Nevím kam chci pořádně to cvičení s Alexem dám protože pondělí středa mě čekají tréninky bojového umění,úterý čtvrtek zase volejbal, na ten sice nechci chodit,ale už to umím tak v tom holt pokračuji,v pátek obvykle někam razíme s holkama a v sobotu mám často turnaje a podobně. Neděli věnuji učení,k tomu do toho týdne vtěsnávám různé akce,dalo by se říci že jsem velmi společenský člověk. Ani moc nechápu proč,ale je to tak.
Když kouknu na email najdu tam taky hromadu pozvání na akce. To bude tím,že jsem často jezdila na tábory a vlastně všude kam se dalo. Strašně ráda cestuji. Přijde ke mně Fyzika,chvilku do mě šťouchá čumákem dokavaď se nenechám vyprovokovat a začnu si s ním hrát.
Když po mě Fyzika vesele hopsá zazvoní telefon. Lekne se,skočí ze mě a odběhne proštěkat celý dům. Úlevně si sednu do křesla. Zahledím se do zrcadla před sebou. Prostříhané vlasy od tmavé až po světlou hnědou s jemným zrzavým nádechem mi padají na ramena a do očí. Takový veselý rozčepýřený účes. Taky na mě kouká pár zelených očích,kdybych tam neviděla lidský obličej skoro bych si dokázala představit,že jsou kočičí. Nos no coment. Uši odstávající,ale skryté za chytře sestřižené vlasy. Podivně nahrbená ramena. Opálená pleť,do čokoládova. Zašklebím se na sebe,popadnu plyšáka za sebou a mrsknu ho po svém odrazu,vypláznu na sebe jazyk. Vyskočím,znovu si sednu k počítači a bezradně surfuji po internetu. Naprosto otrávená si lehnu ke knížce.
Děj mě zaujme natolik,že se od ní neodtrhnu,až do večera. Potom jen celá natěšená zahučím do postýlky. V poslední době jsem si jí zamilovala,těším se na ní jako nikdy. Jen co zavřu oči už se propadám do temné říše spánku.