close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2./VÝCVIK 2.část

7. ledna 2007 v 21:41 | Lentilka |  Něco jako tma
S trhnutím se probudím,zběsile se rozhlédnu po pokoji. V pořádku,jsem doma v posteli,všechno je ok. Pomalu vstanu,otevřu okna a nechám na sebe proudit studený vzduch z venku. Krásně mě to studí na zpoceném těle. Znovu si v duchu přehraji ten sen. Jako bych jen koukala na všechno cizíma očima. Byla jsem nějaká holka,šla jsem domů,cítila jsem její nervozitu, nápadné zrychlení kroků. Věděla jsem,že to nejsem já,ale v tu chvíli jsem cítila všechno co ona. Potom si pamatuji tupý náraz do země. Ochraptělí křik,velkou bolest. Ano ta bolest mě vzbudila. Vyděšeně se chytnu za krk. Tam bolest začela,ale nenajdu na něm nic než hladkou kůži. Všechno je v pohodě. Byl to jen sen,obyčejný sen. Znovu si lehnu a trochu roztřesená znovu usnu.

Budík mě zasáhne zrovna když po mě začne hopsat a oždibovat mě kočka Šuplík. Já je jednou zabiju,obě dvě! Nenechají mě vyspat! Rozlámaně vstanu a zamířím do koupelny. Hodím na sebe džíny,tílko,mikču,přejedu si oči tužkou na oči,navoním a vydám se s taškou přes rameno do kuchyně. Udělám si čaj,namažu rohlík. Zapnu televizi,zrovna začínají ranní zprávy. Hodím na stůl rohlíček s oblohou a zarazím se s hrníčkem v ruce když začne reportáž z dnešního večera. "Byla nalezena brutálně zavražděná dívka,její identita je zatím neznámá,byla zabita někdy k ranním hodinám když se vracela z večírku s přáteli." S hlasitým řinčením se rozbije hrníček o podlahu,když ho vypustím z ruky. To snad není možný. Roztřesená se posadím na sedačku a automaticky začnu jíst.
Když se konečně dostanu z domu do školy,projdu si co všechno dneska musím udělat. Dneska večer mám vlastně karate,to je snad všechno. Najednou mě to praští přímo mezi oči. Alex! Cvičení! Když si na to všechno vzpomenu nepříjemně se mi sevře žaludek. Vtrhnu do školy jako velká voda. Dojdu v poklidu do třídy,mám ještě pár minut do zvonění. Halasně pozdravím a žuchnu na židli. Další nudný den ve škole. To potom věřím už tak nudný nebude. Zřejmě dostanu na budku za ty moje kecy. Taky bych mu měla vrátit jeho věci. Stavím se pro ně doma a potom hurá za ním. Těžká ironie co? Ale já se opravdu těším jenom sem trochu nervózní no.
Nechám se vytasit dobrovolně z chemie a angličtiny,slíznu za jedna,napíšu pár testů,přežiji na žíněnce v tělocvičně hodinu tělesné výchovy,která nám všem dává zabrat. Hlavně těm kterým se podařilo usnout a teď je násilně budíme. Haha. Potom nastane hodina N neboli hodina nervů. Domů dojdu relativně v pohodě,shodím tašku,do kabelky dám džíny,tričko a mikču schovanou ve skříni přede mnou samou abych mohla říci že jsem jí zapomněla.
Vyjdu ze dveří,sevře se mi žaludek. No tak jdi,jen jdi. Nic to není. Nějak to dopadne. Vždycky to nějak dopadne. Věř si! Ty to zvládneš. Z hromadou duševní podpory jsem vykročila z branky a rázným krokem plným odhodlání si to namířila přímo k Alexovi domů. Cestou jsem si broukala podivnou melodii jako bych jí už někdy slyšela. Přitom jsem věděla,že jsme jí nikdy nezaslechla. Byla tak upoutávající,slyšela jsem každý ton jako bych opravdu hrála na piáno. Zjistila jsem ,že vykračuji i stejně jak jde melodie,na začátku pomalý,pomalé tony pomalu za sebou a jako by tklivé,pomlka,potom to začne navazovat takové trochu rozjeté a potom obouruč. Pořád celou cestu,až zjistím,že stojím před jeho panelákem. Zaseknu se.
Zazvoň,prostě to udělej,heslo "I nejhorší hodina v tvém životě trvá jen 60minut." Rázně jsem stiskla zvonek. Chvilku jsem počkala a hned se ozvala zabzučení. Strčila jsem do dveří a po třech schodech najednou vyhopsala do třetího patra kde už byli nepatrně otevřené dveře. Žaludek už se zklidnil. Pomalu jsem otevřela dveře,sundala si boty a vykročila do obýváku.
Alex seděl v křesle, nohy ledabyle hozené před sebou. Pozdravil mě přikývnutím hlavy. Teď už jsem byla nervózní. Vyndala jsem z tašky jeho oblečení,dala ho před něj a špitla tiché díky. Jen na něj mrknul a potom mě sjel pohledem. Ušklíbl se a řekl "V tomhle budeš trénovat?" přiznávám že džíny nejsou moc dobré,ale mám proto v tašce tepláky. Naštvaně jsem zamířila do koupelny,kde jsem se rychle převlékla. V obýváku pořád seděl Alex,pořád stejná pozice,pořád stejný výraz,jenom to oblečení bylo pryč. Jak ten to dělá zakroutila jsem hlavou.
Pomalu vstal a já jsem šla za ním do nejodlehlejší místnosti v bytě. Byla jsem zvědavá,kam mě to zavede. Otevřel temné masivní dveře a vešli jsem do místnosti podobné tělocvičně. V rohu bylo pár posilovacích přístrojů a na zbytku leželi žíněnky. To by mě zajímalo co chce dělat.
"Tak můžeme začít tím,že zkontrolujeme tvoje hlavní techniky na obranu a prosím tě nešetři mě,já tebe totiž taky nebudu"zasmál se. Tak jestli on takhle tak ať se připraví na masakr. Stoupl si přede mě a zkusil mi dát pěstí,čekala jsem,že do toho dá hodně síly,ale že mi jí napálí jako by mě chtěl opravdu zmlátit to ne. Vykryla jsem jí jen napůl a zbytek rány dolehla na mou čelist. Au! Teď už jsem byla připravená na plnou sílu. Čekala jsem. Čekala a on pořád nic. Už jsem se chtěla zeptat co je když po mě vystartoval. Znovu utočil pěstí,jen tak že jsem jí vykryla,ale škobrtla jsem,spadla jsem na zadek,ze shora se na mě zašklebil stylem "To je nemehlo" Vší silou jsem mu podtrhla nohy,zapotácel se ,ale nespadnul. Nakopla jsem ho patou do kolene,teď už nevydržel a skácel se. Při tom sykl bolestí,za což jsem byla opravdu ráda. Vyskočila jsem na nohy,naštvaná do horoucí duše,za chvíli byl taky na nohou,kroužili jsme kolem sebe jako dva supi. Měřili se navzájem pohledem. Čekej,čekej,nech ho ať zaútočí první. Nejradši bych se na něj vrhla a vydrápala mu ty jeho překrásný oči. Skočila jsem po něm,už jsem to nevydržela,aspoň jsem dělala že mu chci napálit levou,ale když jí vykryl napálila jsem mu jí pravou. Trošku se zapotácel,ale chytil mě pevně kolem pasu a švihnul se mnou o zem,normálně jsem myslela,že mi vyrazil dech. Chytla jsem ho za kotníky a strhla dolů ke mně. Obkročmo jsem se na něj posadila,dala jsem mu ruce pod kolena a chystala se,že mu jednu pořádnou vpálím. Cukl sebou,převrátil se a já ležela pod ním. Ten šmejd!
Jak to vůbec udělal? Pořád je lepší než já,ale to říká kdo? On má praxi já improvizaci! Škubu sebou,melu,snažím se vyhodit pánev do vzduchu,ale drží mě v ocelovém sevření. Nebudu spoutaná,ne,já nikdy! Vypění vztek nad tím,že by mě někdo svázal tak že bych se nemohla hnout. Nad tím,že on by měl navrch. Vyhodím pravou nohu do vzduchu,povede se mi o něj zapřít,překulím se na záda,osvobodím ruce,švihnu s nimi do zadu až ucítím,že do něčeho narazili. Vyprostím se z jeho sevření,popadnu mu ruku,zkroutím jí za záda a chytnu ho pod krkem. Asi pár sekund mám pocit,že mám navrch a nemůže se z toho dostat,dokud mi nezmizí zem pod nohami a já nepřeletím dobrou půlko tělocvičny. Dopadnu tvrdě na zem. S heknutím zůstanu chvíli ležet a sbírám dech.
"Jsi dobrá,lepší než jsem si myslel tak teď vím co tak přibližně umíš. Teď ti ukážu pár hmatů a podobně jak se z něčeho dostat." Všechno mi názorně předvede ,až myslím,že se ani nedoplazím domů. Nakonec si dáme ještě jednu volnou bitku. Skončím v ní ale obličejem namáčknutým na stěně s rukou bolestně skroucenou za zády.
Vyvede mě splavenou do obýváku kde mi nalije minerálku. Sedne si přede mě,nohy hodí půvabným pohybem před sebe a opře si o ně hlavu.
"Teď bych chtěl vědět co víš o upírech"řekne pomalu a napije se.
"Cože?O upírech? Proč o nich?"zeptám se zaskočeně. Přece jsem chtěla jen cvičit ne? Že by mi něco uniklo?
"Trénovat tě před nimi znamená i to abys o nich něco věděla,tak spusť"
" No upíři jsou upíři,mají zuby,pijou krev,spí v rakvích a lezou mi na nervy"řeknu nervózně protože vím,že o nich nevím nic. Teda pokavaď není pravda to co znám z televize. Třeba Buffy přemožitelka upírů se mi líbila,hlavně to jak jim nakopala zadek. Haha. Třeba dostanu taky svůj kůl a budu po večerech lítat a likvidovat je. Super!
"No říká se jim všelijak,oni mají nejradši když jim říkáš jménem,chápeš ne,jako by ti oni říkali "Hej člověku!" takže mi jim říkáme upiří když už ne jménem a chceš vypadat chytře tak lamie. Podle některých dokumentů je to mýtická upírka,ale hlavně přeneseně je to hlavně noční obluda,strašidlo."řekl poučným toném a zašklebil se. Zahrnoval mě takovým množstvím informací,že jsem je stěží vstřebávala. Takže kůl na ně naplatí,nedýchají,nemají srdce tak k čemu vám je když jim ho probodnete. Zajímavý. Nemusí spát ani nespí v rakvích. Mají všechny smysli jako lidé jen hodně vylepšené,to je tak nefér! Mají trochu vystrčené a ostré zuby. Po mém dotazu jestli nosí rovnátka se Alex nevím proč rozchechtal. Jen mě to tak napadlo no.
"Nepokoušej se jim moc lhát,poznají to,mají strašně rychlé pohyby,normální lidé je neznají nebo znají ,ale nikomu o tom neříkají,oni mají třeba taky rodiny,ale jen výjimečně,někteří,opakuji někteří nejsou nebezpeční,ale s žádným se moc nebratříčkuj obvykle jim jde jen o tvojí krční tepnu. Mají sladký hlas,kterým tě oblbnou,doslova a do písmene,když s nějakým budeš mluvit moc dlouho tak nakonec přistoupíš na jeho i kdyby tě žádal jestli si na tobě může smlsnout. Mají ale jednu příjemnou stránku,můžeš věřit jejich slovu,ale jsou prochcaný takže to můžou různě prokličkovat. Nejlepší je na ně použít stříbro z pistole nebo je čímkoliv ze stříbra probodnout. Na ten kůl hned zapomeň. Když ale budeš cvičit můžeš si s nimi taky hrát,mají pocity skoro jako lidé,jen nemají svůj tep,vysávají krev aby měli v těle čerstvou energii a mohli být tak prohnaní smradi hnusný. Nebojí se normálního kříže jen toho co má v sobě víru. Když popadneš ze stolu náhodně kříž a hodíš ho po nich bez emocí,prostě jenom hodíš tak to bude jako hodit po nich papír. Když ale budeš věřit v ten kříž,zní to divně,ale když v něj budeš opravdu věřit tak to pomůže,ještě dost pomáhá když je ten kříž stříbrný. Jednou jsem ho jednomu upírkovi zabodnul do oka,dají se v tomhle ohledu používat na dost věcí když ti jde o kejhát no. Když nemáš pistoli tak sebou pro jistotu nos stříbrnej nůž a není pravidlo,že upíři útočí jen v noci,ale mají to tak radši,oni totiž vidí perfektně jako by tě měli nasvícenou reflektory,ale ty je vidět nemusíš vůbec,říkám že sou vychcaný" ukončí svůj dlouhý monolog a já doufám,že jsem z něj pobrala co nejvíce.
Sakra už bude pět,musím na trénink. Sice nevím jestli rozchodím dneska když znovu dostanu na držku,ale takhle krutý by to snad nebylo ani od toho kdo by mě doopravdy přepadnul,vypadám totiž jako milá líbezné holčička. Nikdo netuší že mě od dětství baví bojové sporty,že mám sílu a jsem ohebná jako proutek. To je totiž bod pro mě. Pár spolužáků to,ale už ví. Když jednu schytali při slovní přestřelce nebo něco na ten způsob.
"Já už budu muset jít"řeknu drobet provinilým tonem. Fakt jen drobet protože už teď vidím vyskakovat modřinky. Doufám,že jich taky pár bude mít. Haha. Skočím do koupelny,rychle se převléknu,nebudu muset pro věci domů to co mám mi k tréninku stačí. Obuji si boty a už plánuji,že vystřelím ze dveří,když v tom se za mnou jako stín vynoří Alex. To mu budu taky muset říci,ať mě naučí se plížit a taky vědět,že tě někdo sleduje,protože tímdle mě dost vytáčí!
"Postřeh" řekne,vyhodí ruku do vzduchu a já zachytím do prstů stříbrný řetízek,na konci se mu houpe stříbrný kříž. Vypadá jako by měl zaostřené rohy,pěkný. Je docela tlustý a těžký,ale opravdu hezký. Nechápavě na něj pohlédnu. Zašklebí se a řekne "Než budeš mít svůj"
Špitnu díky a nadšeně si řetízek pověsím kolem krku. Vesele seskakuji schody,až mi podjede nohy a já sebou mrsknu o schod,až si narazím zadek. Sakra! Pomalu se sesbírám jako stará babička a nahlas kleji,až se děda o patro víš zděšeně odvrátí. A já mám bejt postrach pro upíry nebo co? Já která k tomu,aby si něco zlomila potřebuje klidně i rovný povrch? Hoďte mě ze skali do moře na skaliska a přežiji to,ale nechce tě jít po ulici a skončím se sádrou. Moc rychlé pohyby,moc pomalé tělo.
Na trénink jsem se hromadnou dopravou dostala za chvilku. Převlékla jsem se,zasedla vedle Niky a společně jsme se protáhli. Už jsem cítila jak mi na ruce vyskakuje modřina a to z těchto tréninků mám často taky modřiny. Super,budu jako reklama na zdraví. Modřina sem,modřina tam. Jen těžko jsem se v šatně loučila s darovaným křížkem. Na tréninku jsme do sebe taky bušili,učili se jak s někým mrsknout na zem a kluci mě po nějaké době už taky přestali šetřit,nějací mě sice nešetřili ani na začátku,ale po tom co zjistili,že já do nich buším silně a ráda,tak přestali být ohlední úplně a vyžívají se v tom mrskat se mnou o zem. Tak hezky si to oplácíme a potom mám aspoň lepší používání v praxi. Doškobrtám se do šatny,převléknu a zamířím do docela teplého večera. Super je že to nemám domu daleko,počkám na bus,svezu se tři zastávky a potom vystupuji temným kopcem. Není tam vidět ani na krok. Co kdyby tu ležel feťák a zabodl mi tu jeho hnusnou jehlu do nohy? Toho bych taky neviděla dokud by nedělal hluk nebo dokud bych neucítila tu jehlu v noze. Stromy naštěstí vidím jinak bych vrážela málem i do nich.
Domů dolezu podobna válečnému veteránovi.osprchnu se a zapluji do postele. Pustím si nějaké písničky do rádia,ale ani to nebylo potřeba protože jen co dolehnu už spím. Víčka jsem měla zavřená dřív než se hlava dotkla polštáře. Ještě pár takových dní a bude asi po mě.
Zazvoní budík,zaklapnu ho jedním švihem ruky a převalím se na druhý bok. Jen ten pohyb mi připomene všechny svaly a kosti v těle. Polohlasně zasupím. Škola! Volá můj hlásek a druhý zase volá "Spát!" zavřu na minutku oči,ale ani je nedovřu a znovu se rozehraje budík. No rozehraje,spíš se zdá na agresivního psa,který zapomněl štěkat a jen hlasitě chrčí a pípá,tůtá a kňučí. Pomalu se posadím,znovu se mi něco zdálo,ale tentokrát si nepamatuji co to bylo. Pomalu se doploužím do koupelny,kuchyně a otráveně vylezu ven. Na baráku před námi něco opravují. Jsou tam už od časného rána dělníci,všichni si mě ihned všimnout,otráveně zakoulím očima. Nevím co vidí zajímavého na černé semišové sukni,kozačkách a černém kabátku. Ofinku jsem si jenom lehce sepnula sponkou,oči přejela tužkou a pusu zvýraznila rtěnkou.
Doploužím se do školy podobna sfinze. Píšeme písemky a píšeme,píšeme až si myslím,že to nikdy nevezme konce. Nakonec se ,ale stane a já se konečně dostanu zpátky domů. Když uvidím postel radostně mi zasvítí v očích a hupsnu na ní. Zavrtám se do peřin a slastně usnu. O tom rozsvícení očí jsme nekecala. Už hromada lidí mi tvrdila,že mám schopnost aby mi v očích zajiskřilo,třeba když někdo pronese něco vtipného nebo něco co se mi zamlouvá,nevím sama kdy ani jak to dělám,ale pokaždé mě na to někdo upozorní. Třeba jednou jsem hrála s klukama karty a měli si dávat znamení když jsem měli všechny karty stejné,všichni mě podezřívali že náš signál je jiskření v očích. Na svoje kukadla jsem pyšná,ale že by v nich jiskřilo?
Ze sladkého pochrupování mě vzbudí zaječení telefonu. Ne zanaříkám nahlas. Když ale neustává vstanu natáhnu se po něm a přijmu hovor.
"Ano?" pronesu otráveně.
"Ahoj Kittie Corpse,nedomluvili jsme se kdy budeme pokračovat ve cvičení,co takhle ve čtvrtek odpoledne?" vybafne na mě ze sluchátka cizí hlas,kdybych opravdu nechtěla tak bych ho nepoznala,ale tenhle hlas poznám vzápětí. Alex.
"Kittie Corpse? Co to je? A jo klidně ve čtvrtek"pronesu ležérním tonem jako by mi volal domu běžně.
"Jednou ti možná vysvětlím proč ti tak říkám. Tak ve čtvrtek na viděnou." A pak už se mi ozval jen němí telefon. Švihla jsem s ním naštvaně o stůl,prohlédla si v zrcadle jak mi na krku visí jeho křížek. Měla jsem sto chutí jít za ním a vrazit mu ho do oka. Ne dýchej pomalu,počítej do desíti,to prý pomáhá na náhlé přívaly vzteku nebo jak to je jestli si to pamatuji správně. Jako malá jsem totiž chodila k psychiatrovi. Kvůli tátovi,donutil mě. A u toho psychouše jsem musela pořád dokola a dokola rozebírat jak se cítím. Když jsem si z něj potom dělala nehoráznou srandu,jako například že jsem mu řekla,že se cítím jako rámeček na fotku a podobně tak jsem s úsměvem pozorovala jak to povídá tátovi když si pro mě přišel a po sáhodlouhé době mě k němu přestal nutit chodit,ale to už jsme došla snad až k tomu že jsem se cítila jako nálepka na žákovský,špageta nebo použitá žvýkačka. Za špagetu mě ale pan doktor pochválil,prý je to optimistický pohled na svět,ale u toho zbytku si dělal poznámky do bločku a potom se na mě zářivě usmál a nabídl mi bonbon.
Třeba jsem opravdu cvok,ale nikdo mě neodhalil tedy až na toho doktora. Ten musel bejt na větvi z toho že ode mě má klid. Vytáhla jsem si učení a zběžně ho projela,zítra do školy a potom volno. Zase jsem ho uklidila,proč se zbytečně namáhat? Vyskočila jsem ze sedačky,až s mi zatočila hlava,zatmělo se mi před očima,chvilko to trvalo,musela jsem se zapřít o stěnu abych neupadla. Někdy se mi to stává,ale ne takhle dlouho. V kuchyni jsem si udělal chleba,zbaštila ho a zalehla do postele s knížkou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vesper vesper | 7. ledna 2007 v 22:08 | Reagovat

Jen do něj Eriko, zaslouží si to, když se pořát k ničemu nemá. Teď už normálně, fakt dobrý bylo jak říka "že se cítím jako rámeček na fotku", hi hi. Myslím, že jsem ti to sem někam psala, ale jak se říká "opakování je maka moudrost", vždy se za čárkou dělá mezera.

2 Lentilka Lentilka | 7. ledna 2007 v 22:16 | Reagovat

vesper:jo před chvilkou jsem si to přečetla a ten článek jsem psala ve spěchu takže jsem v něm opravila i drobnější chybička v tomhle to budu opravovat až to celý dopíšu:) někde tam mám i hrubky ale to sem potom opraví celý najednou:)

3 verushka verushka | 9. ledna 2007 v 20:23 | Reagovat

lentilko fakt super příběh...jenom v minulý kapitole sem šetla detsko...má to bej děcko, jen tak....jinak tě fakt obdivuju super

4 Lentilka Lentilka | 9. ledna 2007 v 20:35 | Reagovat

verushka:díkys moc:) ještě jsem to vubec neopravovala takže pls omluv některý překlepy ale díky za upozornění:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama