close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2./VÝCVIK 3.část

7. ledna 2007 v 22:32 | Lentilka |  Něco jako tma
Další den ráno už se mi vstává lépe. Sice ne skvěle,ale už vylezu z postele po prvním zazvonění. Dám na sebe sukni protože obloha je kupodivu čistě modrá,hodím černou halenku a dole se nadlábnu a upaluji do školy. Dneska večer bych měla jít s holkama do klubu,mám taky právo se trochu pobavit ne?

Do školy se doploužím s Andy kterou jsem potkala na zastávce. Napochoduje do školy jen s taštičkami přes rameno protože ve škole jsme jen na dvě hodiny potom jdeme do galerie obrazů. Sednu si vedle Katy,vytáhnu knížku a všechny tři se začteme. Jsme sehraná trojka.
Do příchodu učitele čítáme a potom si necháme povyprávět o nezáživných rovnicích a testíku na ně po prázdninách. To se zvládne. Nevzrušeně čtu dál knížku o upírech,ale přijde mi to trochu nesmyslný. Prostě jako kdyby to nebylo možný. Ale vždyť je,všechno teď svědčí pro,ale můj rozum odmítá.
Co kdybych o tom řekla Katy nebo Andy? "Holky chtěla bych vám něco říct,víte že existujou upíři,přesně jako z těch knížek co někdy čteme,vražedkyně,lovkyně upírů,to je ono,mimochodem můj tatík je taky lovec a dělá na tom na policii,super co? Kde že jste to říkali že je ten super modrý lak? Kam běžíte? A proč tak křičíte?" jo to by bylo přesný. Dokážu si to živě představit. Radši budu mlčet. Ještě by mě vlastní kámošky posílali k psychoušovi. O to nestojím,díky ale ne.
Vylezeme ze školy a doploužíme se do středu města ke galerii,praží sluníčko až si rozepnu kabát,někdy zafouká trochu silnější poryv větru,ale jinak bych stejně nečekala že bude tak pěkně. Když se na nás učitelka s chmurnou tváří otočí a řekne že je galerii zavřená diví se našemu výbuchu veselí. Rozprchneme se po městě s ušetřenými hodinami ve škole. Zaběhnu do knihovny a kouknu se po další knížce na téma upír. Holky se diví proč si beru zrovna tohle,ale nechají to pod tím,že ono je to vlastně zajímavé téma.
Doploužím se domů,zasednu ke knížce a zakousnu se do čerstvého rohlíčku,který jsem koupila na cestě domů spolu s pár pomazánkami,chlebem a salámy. Pustím výběr písniček a začtu se,tentokrát je to ale příběh lovkyně upírů. Není to nic o nic,ale jinak je to vážně dobrý,lepší než jaký jsou,co dělají a tak podobně. Takové sci-fi. K obědu si namažu chleba k tomu mátový čaj a znovu ke knížce.
Když se začne schylovat ke čtvrté hodině,sbalím věci a jdu cvičit. Hodím na sebe ale dlouhé tepláky a delší tričko protože už mi vyskákali modřiny,kdyby jen z tréninku tak je to v pohodě,ale teď jich mám v poslední době trochu víc no. Hopsám aerobik v různých rytmech muziky a cvičitelka mě vytáčí málem do nepříčetnosti,potom posilujeme až mám pocit,že za chvíli umřu a nedoplazím se domů,taky se ale moc nevysiluji protože dneska to plánují roztočit. Jupí.
Na konci hodiny se vysprchuji,naházím na sebe oblečení a mažu domů. Tatíkovi napíšu vzkaz,že jdu ven a kdy se asi vrátím s tímdle neměl nikdy problémy,teda skoro. Někdy má i on svoje dny,kdy mi zakáže bez důvodu někam jít a sám se vytratí pryč. Pcha. Slabě se namaluji,halenku vyměním za tílko a pádím za holkami na zastávku. Dojdu tam s chvilkovým zpožděním,ale to nikoho moc netrápí k tomu jsem celou cestu běžela,v kozačkách to šlo sice trochu hůř než v keckách,ale doběhla jsem jen s chvilkovým zpožděním. Naskočíme společně do autobusu a zábava se rozjede hned od prvního slovíčka co jsme všechny tři.
V klubu už je pěkně narváno,všude blikají světla,hned co vejdu praští mě do nosu silný pach kouře,najdeme stůl kde sedí zbytek partičky,už se tu scházíme docela pravidelně a je nás pěkná skvadra. Objednám si víno s koulou,hodím přes židli bundu a vydám se na parket s Isou,vlastně Isabelou ale tak jí snad nikdo neříká,potrpíme si tu na přezdívky,mě tady znají všichni pod Er nebo Rika. Celým jménem mi to neřekne nikdo,ostatně přes ten hluk se ani povídat nedá a tak je snazší mít jenom zkratky.
Když někam razíme tak se obvykle odpoutám od Andy a Katy a jsem převážně s Isou,někdy s ní jdu i na nějakou akci,jsem společenská,ale ne tolik jako ona,co vím nemá na sebe ani minutku. Její život mě fascinuje a všeho všudy si s ní na podobných akcičkách nejvíce rozumím protože obě dokážeme od začátku do konce tancovat,přihlásíme se do podivínských soutěží,protože obě máme pěknou dávku odvahy a potom Isa má krásně černé vlasy podbarvené červenou a fialovou barvou,hbité a nebezpečné hnědé oči,propíchnutý nos,ucho,pupík a obočí. Je nespoutaná a někdy mi přijde i dost tajemná. Skvěle si rozumíme,ale tak jak kdy. Teď s ní jako obvykle zabrousím na parket. Má na sobě kožené černé kalhoty,kozačky,něco podobnému korzetu a vlasy vesele rozpuštěné. Vmáčkneme se doprostřed parketu a začneme běsnit.
Mám pocit,že moje nohy už víc nezvládnout,taky už tancujeme strašně dlouho,když u stolu zjistím kolik je málem jdu do mdlob,už je jedenáct,když vezmu že jsme po osmé přišli… Vypiji celou svou kolu na jeden zátah,posadím se a prohlédnu si všechny u stolu. Andy se někam vypařila,známí páreček,pár kluků,holky co je ani neznám jménem a bůh ví jestli bych je poznala na světla,kouknu se kam ty ďábelské holčiny které spolu s Katy vysílají neodolatelné pohledy. Narazím na upřený pohled kluka,který je u stolu nový a snad jsem ho ani nikdy neviděla. Vypadá dobře,sice ne úžasně,ale dobře. Lépe to neřeknu,jako nově příchozí mě sjíždí pohledem a všechny ty sudičky se před ním nakrucují,proč by taky ne? Naše kluky už přece znají tak proč nezkusit štěstí jinde.
Začnou pomalé písničky,ach jak romantické,na to nemám nervy,vyskočím od stolu a dojdu si ještě pro jedno pití. Když ho s hlasitým řinknutím postavím na stůl pozoruji jak ve zpomaleném filmu jak se mi na ruce uvolní náramek,pomalu sklouzne ze zápěstí a bez toho že by si toho někdo jiný než já všiml dopadne na zem,přesně vedle mé nohy. Už se chci pro něj shýbnout když si všimnu ruky těšně u mého obličeje. Teď se pokrčí,sebere náramek a ještě ze země mi ho podá. Zírám na tvář cizího kluka který tolik uchvátil kamarádky,pomalu se natáhnu pro řetízek,málem se ani jeho ruky nedotknu,ale nepatrný dotek konečků mých prstů s jeho dlaní způsobí příval ledových emocí. Záblesk černobílého filmu,místa kde se stane vražda,kde ten neznámí kluk zemře. Jak otevřu oči,už ani nekřičím,jen vyděšeně zalapu po dechu. Kluk se na mě usměje a naznačí jestli chci jít tančit. Zmateně kývnu hlavou,nechám se od něj roztřeseně chytit a dovést se na parket. Co to zase bylo? Když jsem to viděla naposled tak se to přece všechno stalo. Zkoumavě se na cizího kluka zahledím,přeslechla jsme jeho jméno které mi řekl,hned co jsme začínali tancovat. Pomalu se ploužíme do rytmu hudby. Když na něm nespatřím nic zvláštního,prostě obyčejný kluk,ani nevypadá na to že by měl za chvíli umřít. Nechám se přitáhnout,opřu si hlavu o jeho rameno,jen hlídám abych mu nedupla na nohu a rozhlížím se po sále.
Možná bych si ho ani nevšimla,ale tuším,že jsem si ho musela všimnout,protože jak se k němu moje oči blížili cítila jsem se jako by mě vábilo světlo,jako by mé oči přitahoval magnet. Zastavila jsem se na muži ležérně opřeném o sloup,tvář mu zakrýval z poloviny stín takže jsem viděla jen tu špatně osvětlenou tvář od světel v místnosti. Viděla jsem slabý úsměv a jeho upřený pohled. Měl na sobě černou košili,volnou a rozepnutou u rukávů a k tomu černé kalhoty. Vlasy se mi vlnily kolem obličeje,byl bílý,vedle mě by byl ještě bělejší jako většina lidí,jsem od přírody tmavá,ale on měl dokonalou porcelánovou barvu,tu kterou jsem tolik obdivovala,asi pro to,že já sama jsem opálená. Pořád se tam opíral,vypadal jako by ani nedýchal,nepohnul se o píď a jeho temné oči protože barvu jsem přes tmu neviděla na mě upřeně hleděli. Věděla jsem,že už ho znám,potkala jsem ho před naším domem,kdy na mě poštval celou noc a taky mi zachránil život,jo to by stálo za poděkování,možná bych za ním mohla jít a zjistit kdo to vůbec je. Pak by mě možná pustil ze spárů svých očí. Všimla jsem si že skoro stojím na místě.
Znovu jsem rozhýbala těžké nohy a s úlevou přivítala konec písničky. Pustila jsem svého společníka,vyvlékla se mu a nechala ho zmizet za masou těl. Pomalu jsem šla směrem k tajemnému muži. Každým krokem jako by moje nohy byli lehčí,jako by ze mě padala nějaká nepředstavitelná tíha,do nikoho jsem nevrazila,nikdo nevrazil do mě a přitom jsem pořád upřeně hleděla do jeho temných očí jako sama noc.
Zastavila jsem se těsně před ním,najednou mě napadlo,že může být nebezpečný,přece jenom zabil tamtoho zpruze,když se mi to tak promítlo hlavou zahřálo mě pomyšlení na stříbrný nůž schovaný v kozačce pravé nohy. Byl malinký a zakleslý do šátku aby mi nic neudělal,abych se s ním mohla volně pohybovat a tancovat,ale přesto tam byl a šikovným rychlým pohybem jsem ho mohla kdykoliv vytáhnout, po tomto přesvědčení jsem se na cizince mile usmála,ani nevím proč. Na lidi co mi zachraňují život se přeci moc neusmívá ne? Ale tady mě k tomu něco táhlo,něco jako nutkání,že by to bylo to správné jak začít.
"Děkuji" dodala jsem tiše,potom mi došlo,že mě nemůže slyšet,ale on sebou při tom jak jsem to vyslovila trhl a přikývl na srozuměnou. Nechápala jsem to,ale ani jsem to nehodlala řešit. Kolem mě proudili hromady lidí,všichni mě obcházeli,pořád jsem němě zírala do temných očí. Jako bych koukala do neproniknutelné tmy. Potom jeho slabý náznak úsměvu zmizel,ale pořád na mě hleděl. Zaplavila mě vlna podivného pocitu,takový ten pocit když víte,že jste v nebezpečí,najednou mi přišlo že jsem u něj blíž,že jeho temné oči jsou u mě blíž,ale byla jsem si jistá že jsem neudělala ani krok a on se také nepohnul. Nemohla jsem odpřísáhnout to že jsem se nepohnula,ale myslela jsem si to. Ty oči mě hypnotizovali,měla jsem v hlavě prázdno jako nikdy,všechny pocity jako se zatlačovali pryč,ale oni chtěli na povrch pořád jsem cítila volání instinktu po nebezpečí,po tom,že bych měla jít pryč,že musím udělat něco jiného,ale ten pocit byl pořád hloub a oči blíž. Zapomněla jsem jak se dýchá,jak se chodí,jak zní hlas,jak se jmenuji,kde to jsem,viděla jsem jen oči a nutkavý pocit jít k nim blíž. Udělat cokoliv si přejí.
Byla jsem úplně pod jeho mocí,pod mocí jeho očí,ale něco se ve mně vzepřelo,touha nenechat se ovládnout,prudce jsem zatřepala hlavou a odstoupila od něj o krok. Vypadal na chvilku,tak nepatrnou,že jsem si to asi jen vymyslela,překvapeně. Zablesklo se to v jeho obličeji,ale potom se znovu ukázal ten náznak úsměvu. To už mě ale zaplavili všechny myšlenky. Ten cizí kluk,jeho smrt. Zběsile jsem se otočila a protlačovala se lidmi k našemu stolu.
Doběhla jsem k našemu stolu celá zadýchaná,dostat se tam vyžadovalo nemalé úsilí,teď už tu bylo strašně narváno,hlava na hlavě. "Kde je ten nový kluk?" vybafla jsem na Katy jen co jsem zjistila,že už tu není. Pane bože,ať nejdu moc pozdě.
"Jen co s tebou dotancoval odešel"zašklebí se na mě Katy,kdybych neměla na starosti něco poněkud jiného možná bych si z ní začela utahovat,že žárlí,protože tancoval se mnou a ne s ní,ale teď jsem pouze popadla svůj kabát,odmávla rukou dotazy kam tak spěchám a se slovy že budu za moment zpátky jsem vyběhla do tmy.
Připadám si jak hrdinka nějakého akčního románu,často mě přepadali myšlenky o tom,že zrovna já jsem ta výjimečná,něčím jiná než všichni ostatní,ale teď svých předchozích bláhových přání lituji. Neměla jsem být tak pošetilá a chtít se odlišovat,teď to mám a co z toho mám? Nic! Modřiny,nervy a za chvíli i zkaženou pověst. Kdybych jí měla opravdu ráda tak bych se i naštvala,jsem ráda středem pozornosti,jsem ráda důležitá,také se pohybuji v těch vrstvách kde toho o sobě lidé hodně ví,ale málo co je pravda. Líbí se mi tam,líbí se mi hrát si na středoškolačku která je někdo. Která patří do elity,ale nechci tudle elitu. Elitu kde vidím smrt ostatních,třeba je to jen náhoda,ale já prostě vím,že se to stane,že se to má stát a jenom já tomu můžu zabránit. Potřebovala bych někoho kdo mi pořádně srazí hřebínek,myslím si o sobě hodně,že jsem silná,jen tak někdo mě nepřemůže,ale když si to uvědomím s logickým úsudkem dojde mi jak moc jsem zranitelná. Tak strašně moc až se v temné noci zachvěji.
Můžu se vydat levou uličkou a dojít k zastávce a hlavní ulici,ale na druhou stranu je to jen změť tmavých uliček,které jsou slepé nebo končí v různých částech města. Usoudím,že musel jít do těch uliček protože jinak bych tam viděla auta a tam kde se to stalo nebylo nic jenom ulička,úzká. Zase rychle zapudím ten obraz,je jedna věc vidět to jednou a zabránit tomu,ale vyvolávat si ten obraz znovu a znovu se mi nechce. Možná bych to mohla nechat být,co mi to udělá. Vrátím se do klubu,budu tancovat,bavit se a všechno bude v pohodě,kromě toho že budu vědět,že kousek odsuď někoho zabili a já tomu mohla zabránit. Věřím,že bych s tím mohla žít,ale nedovolí mi to vrátit se. Něco mi to zakáže,dalo by se tomu říkat možná i svědomí. Možná. Ale vrátit se by znamenalo,že na to nemám a to ne! Já jsem ta silná,dalo by se říci že já jsem ta vyvolená,je mi jedno kolik je na světě lidí podobných mi,ale když můžu tak to holt zarazím. Kéž bych nemohla,kéž bych to nikdy neviděla a teď seděla v židli smála se spolu s Isou a popíjela červený víno s kolou.
Rozeběhla jsem se do temných změtí uliček,jen je usuzovala,jestli jsem rozhodla špatně stejně asi tedy nic nezměním. Děsilo mě klapání mých podpatků o zem. Neděsilo mě to co mě čeká,víc mě děsilo třeba to když jsem měla jít poprvé na trénink,když jsem měla něco koupit a zapomněla co,ale to co mě čekalo mě kupodivu neděsilo. Naplňovalo mě to jakousi podivnou euforií. Byla jsem i docela ráda,že mám u moc změnit to.
Doběhla jsem na rozcestí,mému instinktu se moc věřit nedá,moc nad tím vším myslím,když si řeknu doleva tak mi hlava řekne že možná instinkt selhat a měla bych se dát doprava,ale co když nelhal? Rozhlédnu se kam jít,to nemá konce,jak mám sakra uhodnout kam mohl jít?
Pomůže mi hlasitá rána zleva,něco jako když mlátíte basketbalovou pálkou do popelnice,těch velkých a plechových. Možná můj instinkt není tak špatný,ale můj rozum ho dost podceňuje,komu ale mám věřit příště? No nic,rychle zajedu rukou do boty,trochu zápolím s vystrčením nožíku ven,moje domnění že ho vytáhnu hladce je značně pošramocené. Vyběhnu směrem odkud se ozvala rána,teď už se ve mně něco sevře. Možná smysl pro dobrodružství,ale hlavně obrovské množství strachu a paniky. Nikdy jsem nebývala v situacích podobných těm co zažívám v posledních pár dnech. Ale tušila jsem že si zachovávám chladnou hlavu,to jsem tušila už od dětství,mohla jsem panikařit,brečet,ale potom jsem byla tak klidná a všechno jsem dělala tak automaticky,že jsem si potom sama nemohla vybavit,co přesně jsem dělala,ale obvykle jsem to udělala správně.
Viděla jsem popelnici,bezvládné tělo vedle ní,to byl ten náraz. Ať nejdu pozdě,hlavně ať nejdu moc pozdě. Doběhla jsem k tělu,v panice, jak jinak, skrčila jsem se nad ním a zkusila nahmatat tep. Když jsem ho pod svou rukou ucítila neuvěřitelně se mi ulevilo. Možná protože jsem byla trochu vyděšená nebo moc hodná,ale spíš to první tak jsem se starala o jeho život a ne o svůj. Protože kdybych byla sobecká a klidná to hlavně,nevrhla bych se k jeho tělu ale koukla bych se kdo mu to udělal. Protože pochybuji,že by sebou ze srandy třískal o popelnici až do bezvědomí. Kde je oběť je i útočník,to mi ale došlo až co jsem zaslechla tichý krok kousek ode mě a náraz do brady. Tipla bych to na koleno,mám štěstí že si mě nepřichytil a nenakopl pořádně,ale jenom kopl. Stejně to svinsky bolelo. Další modřina do sbírky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 8. ledna 2007 v 16:30 | Reagovat

Echm, kdy bude pokračování?

2 Anna Anna | 8. ledna 2007 v 16:43 | Reagovat

Zrovna v tak napínavý chvíli to musí skončit :-) Prosííím, ať je pokračování, co nejdřív !

3 peggy peggy | 8. ledna 2007 v 18:16 | Reagovat

Jo, prosím, dej sem pokračování. A hlavně piš další další a ještě jednou další kapitoly, protože na takovýhle příbězích se člověk lehce stane "závislej."

4 Lentilka Lentilka | 8. ledna 2007 v 19:02 | Reagovat

wau moc díky:) pokračování příjde za chvilku:)

5 vesper vesper | 8. ledna 2007 v 20:00 | Reagovat

Peggy: Moje řeč.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama