Stalo se něco opravdu neočekávaného. Jak jsem prudce rozrazila dveře,abych konečně vypadle z té koupelny, napálila jsme to přímo do Alexe který chtěl klepat kde vězím tak dlouho. Když jsem ho sejmula uskočil a chytil se za nos. Možná bych příště mohla trochu ten osud zkrotit než někomu vážně ublížím,sice jsme se tvářila vyděšená a šokovaná,ale v duchu jsem se mu tiše smála. Taky jsem si musela přiznat že vypadá doopravdy roztomile,jen za tohle mi bylo líto ,že jsem ho praštila.
Zasedli jsme do křesla a Alex se na mě zvysoka zašklebil,nasadila jsem výraz ala andílek. Málem jsem se zakuckala smíchy když se jeho škleb ještě rozšířil. Hodil mi minerálku,zasednul přede mě a chvilku něco povídal,bohužel nebo spíš bohudík jsem se nesoustředila. Přejížděla jsem pohledem celý ten pokoj,každé místečko,skulinku prostě všechno. Když už mě to přestalo bavit prohlédla jsem si znovu Alexe. Tmavší hnědé vlasy měl na volno,jakoby rozčepýřené kolem hlavy,takový roztomilý účes,hnědé oči mu kmitali po mém obličeji,vypadali tak nepřístupně a možná i nebezpečně. Na krku se mu houpal zajímavý křížek,měl na sobě černé tričko,džíny a byl naboso. Na rukou jsme zřetelně viděla tvarovat se svaly. Jak jsem si to všechno prohlížela málem jsem vzdychla,proč zrovna on musí mít tohle tělo? Takový nepřístupný puritán, zastavila jsme se na jeho rtech. Souvisle se pohybovali,fascinovalo mě to,upřeně jsem na ně zírala dokud mě nevytrhl z mého rozjímaní.
"Kittie Corpse? Slyšíš mě? Vnímáš mě?" zeptal se.
"Každé slovíčko pane" usmála jsem se na něj zářivým úsměvem. Přikývl a jeho rty se znovu roztančili,ano to bylo ono,ty rty tančili. Sledovala jsem kousek od brady malou jizvičku. Kousek na krku jsem objevila další,to mě zajímalo,sjela jsem na jeho ruce,byli plné malých jizviček,na pravé ruce se mu ale táhla jedna větší. Od čeho je tak může mít? Proč chce být lovcem? Já nemůžu mít jenom otce lovce,ale on to musí dělat i první kluk kterého jsem zachránila. Zamrazilo mě když jsem si uvědomila,že kdybych za ním nešla mohl být po smrti. Co bych asi teď v tudle chvíli dělala? Usouženě se doma nudila nebo co kdybych už byla mrtvá? Ne já nežiji kvůli Alexovi ale díky tomu nočnímu chlápkovi,vytáčí mě že nevím jak mu říkat. Přitom se mi pořád plete do cesty,manipuluje se mnou,leze mi na mozek a někdy mi zachrání život ale to není vůbec důležitý. Možná bych na něj nemusela být naštvaná že nevím to jméno když mě zachránil,dám mu ultimátum,jestli až ho příště potkám mi neřekne jméno naštvu se. Uvědomila jsem si,že rty na které jsem soustavně zírala se zastavili.
Alex mě pozoroval upřeným pohledem,asi se rozhodoval jestli vnímám nebo ne.
"Co na to říkáš" řekl znuděně po chvíli. Do háje,on se na něco ptal? To mám z toho že bloumám fantazií nad mým životem a neposlouchám ho. Zkusila jsem si vybavit jeho poslední slova co mi prolétla hlavou,ale i když jsem si jich pár vybavila,žádnou otázku jsme nezaregistrovala. Díval se na mě podezřívavě a čekal co odpovím. Chyták?
"Co říkám na co?Ty ses na něco ptal?"zeptala jsem se odvážně,všechno jsem vsadila na jedinou kartu. Doufám že můj mozek nezklamal a instinkt též. Upřeně se mi zahleděl do očí,vyrovnaně jsem mu ten pohled oplácela. Potom se uvolněně protáhl,zašklebil se a řekl "Fajn,máš štěstí že si dávala pozor" zašklebil se na mě a už stál na nohou.
"Každý slovo"zašklebila jsem se na něj a doufala že nebude někdy chtít psát písemný zkoušky a taky že mi neříkal nic důležitého. Taky bych díky mojí nepozornosti mohla lehnout popelem co?
Jen tak jsem seděla a čekala co se bude dít. Když už to vážně vypadalo že půjdu,najednou se vynořil z kuchyně,zasedl znovu do křesla a se zájmem se na mě podíval. Byl to pohled který se ptal "Ty ještě nejdeš?" zamračila jsem se.
"Mám?"odpověděla jsem stroze. Když jsem to řekla trhl sebou,podíval se na mě trochu šokovaný a pověděl "Co máš? Já nic neřekl."
"Tos ani nemusel tvoje oči mluví za vše."řekla jsem uraženě a vstala a plánovala uraženě odejít. Zarazila mě ,ale jeho ruka která mě stáhla zpátky na křeslo. Nečekala jsem to,takže jsem se svezla do pohovky a podívala se na něj co ještě chce. Jeho pohled byl pořád napůl šokovaný a napůl pobavený. Položil si ruce z každé strany na opěrku takže jsem byla uvězněná. Teď by mě teda opravdu zajímalo co chce. "No?" pobídla jsem ho když na mě jenom upřeně hleděl a nic neříkal.
"Na co myslím?"řekl pobaveně a upřel na mě svoje roztomilé kukadla. Vytřeštila jsem na něj oči,je to cvok? Kam jsem se to dostala?
"Jak to mám podle tebe vědět?" vyjela jsem na něj. Probodl mě čokoládovým pohledem a řekl "Zkus to" Když cvok tak cvok,proč mu odpírat štěstí? Plácnu první co mě napadne a budu od něj mít pokoj doufám,jinak to schytá a zahyne pár budoucích dětí kdyby nějaký chtěl mít. Jak to bylo ve filmech? Zavřela jsem oči,kousla jsme se do jazyku abych nevyprskla smíchy a náhodně mi myslí proletěla vlna věcí. Na co by mohl myslet?
"Jizva na koleni,kterou jsi si udělal při skoku z okna" řekla jsem to co mi vytanulo na mysl jako první. Otevřela jsem oči a zarazila se nad tím co jsem řekla. Teď doufám dá pokoj,protože to byla opravdu kravina. Zvedla jsem k němu oči,čekala jsem že se bude smát nebo mě konečně pustí,ale ne to že zbledne a zavrávorá dozadu,kde se zachytí o stolek. Potom se na mě podíval a rozesmál se. "To není možný,to není možný" smál se div že znovu neupadl. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou co mu to hrabe,zmítalo mnou podezření že už mu doopravdy hráblo. Šílený psychopat. Když viděl můj obličej znovu se uchechtl,přešel blíž,vyhrnul kalhoty a ukázal mi jizvu na koleni. Spadla mi brada ještě níž. Jen jsem otevřela pusu protože jsem chtěla říct "co?" ale nevyšel ze mě žádný zvuk. Usmál se a řekl "Vypadl jsem z okna v prvním patře,no spíš jím prolít ale mám tu jizvu"
Zaryla jsem nehty do křesla a teď jsem musela zblednout já. Změnil se mu výraz obličeje a vypadal trochu vyděšeně. Jeho to trochu šoklo,ale potom se smál,já jsem se teď bála že zkolabuji. Vyděšeně jsem lapala po dechu,úsměv ze rtů mu zmizel úplně,sklonil se ke mně a díval se mi zblízka do očí co se mnou bude dál. Jen jsem na něj třeštila oči,konečně nabrala dech. Šokovaný mě pomalu pohladil po tváři,tak jemně a starostlivě až se mi sevřelo srdce. Sevřel se mi žaludek a chvilku jsem bojovala s nevolností. Nic jsem ale nejedla,takže se to zase hned uklidnilo.
Když viděl,že znovu nabírám barvu,vyskočil a v okamžiku byl zpátky se skleničkou vody. Pomalu jsem se napila,zavřela oči a čekala,že když je znovu otevřu všechno bude jinak. Třeba se probudím,když jsem je ale znovu otevřela nic se nezměnilo,znovu jsem je prudce zavřela ale nic se neměnilo. Alex u mě pořád klečel a vypadal starostlivě,když si ale všiml že už vypadám v pořádku jeho výraz se rychle změnil. Teď se koukal jako by mnou,jako bych tam nebyla. Potom otočil hlavou ze strany na stranu a díval se jako vždycky,neutrálně. Nechápala jsem jak to dělá.
"Co to bylo?" řekla jsem skoro šeptem.
"Ty" řekl,ale potom se po mě ještě rychle podíval jestli jsem neomdlela a když už jsem vypadala téměř normálně pověděl mi "Přečetla jsi mi myšlenku,soustředil jsem se co nejvíc na tu jizvu a ty jsi to věděla,já sám nevím proč ani jak,ale slyšela si mojí myšlenku"
Vyděšeně jsem na něj zírala,v hlavě mi hučelo od toho jak jsem nad tím přemýšlela,ale nic rozumného jsem nevymyslela. Pořád tam bylo téměř prázdno. Jako bych se nemohla soustředit.
"Umím číst myšlenky?"řekla jsem pomalu a prosebně upřela na Alexe oči,aby řekl že ne. Všiml si mé prosby, v jeho očích jsem uviděla něco jako uklidňující slova která neřekl a potom mi pouze přikývl. Prudce jsem vydechla. To není možný! Pronásledují mě vize o smrti a teď k tomu ještě snad dokážu číst myšlenky. Já bych se na to!
Já nemůžu,někdy jsem cítila s druhými lidmi,věděla co chtěli říct chvilku než to řekli,ale to bylo jenom výjimečně. To se stane každému. Jak jsem hleděla na Alexe věděla jsme že mi nelže,jeho to šokovalo stejně jako mě. Položila jsem si hlavu do dlaní,aby zmizelo světlo v místnosti.
Když se dlouho nic nedělo vzhlédla jsem. Alex už tam nebyl,netušila jsme jak zmizel,ale právě mi to bylo upřímně jedno. Pomalu jsem vstala a plánovala vyplížit se z bytu a jít někam daleko,strašlivě daleko. Když jsem ale vstala a natočila se ke dveřím málem jsem do Alexe vrazila. Ukázal znovu na křeslo. Bez poznámky jsem se do něj znovu zabořila,věděla jsem že mě nenechá jenom tak odejít.
"Zkusíme to ještě jednou,teď se ale snaž mi je doopravdy přečíst,já budu na něco upřeně myslet a ty mi potom řekneš co to bylo,ok?" vybalil na mě,sedl si kousek vedle mě a upřel na mě temný oči plné nedočkavého čekání. Dívala jsem se mu do očí,ale vůbec jsme se nemohla soustředit, pomalu jsme zavřela oči a upnula se celou myslí k Alexovi. Najednou jako by ke mně mluvil,pomalu řekl něco jako "slyšíš mě?" automaticky jsem kývla hlavou,ale potom si uvědomila že doopravdy nic neřekl,to mi jen v hlavě hučel jeho hlas. Byl ale strašně slabý. "Soustřeď se" řekl mi znovu pomalu v mé hlavě. Možná blázním,tohle je šílené. Zkusila jsem se ještě víc ponořit k němu do myšlenek,šlo to nečekaně hladce,najednou jsem jeho hlas slyšela zřetelně jako by mi mluvil přímo do ucha. Na chvíli jsme se do jeho hlasu ponořila a vychutnávala si ho,potom jsme ale zatoužila zkusit jestli dokážu víc. Trochu jsem nasměrovala svou mysl a zabodla se do Alexe,na chvilku jeho hlas zmizel a potom se vynořili obrazy. Nějaký pán chytil malého chlapce a zatočil s ním ve vzduchu,potom se ozval ženský hlas "Alexandře dávej pozor!" Uvědomila jsme si kdo je ten chlapec,než jsem ale stihla vůbec zareagovat vynořily se další a další. Fascinovaně jsem na to zírala,lítali tam nezvratnou rychlostí,až jsem je málem nevnímala,na chvilku obrazy zeslábli,ale když jsem se o maličko víc zvýšila úsilí znovu se vyjasnili,teď tam byl obraz temné ulice,Alex byl snad trochu mladší ale pořád stejně krásný jako teď,potom se objevil divný chlápek,potom jsem viděla jak s sobě vztahují ruce. Potom obrazy zmizeli,prudce jsem otevřela oči a viděla jsem Alexe jak zařval "Ne!" a trhl sebou.
Šokovaná jsme na něj hleděla a čekala co bude následovat,možná jsem zašla moc daleko. Alex prudce popadal dech a měl zavřené oči. Teď jsme se doopravdy tvářila kajícně a cítila se ještě hůř. Pomalu otevřel oči,lítali z nich blesky. "To už nikdy nedělej,řekl jsem jenom mojí myšlenku víc ne!" řekl studeným odměřeným hlasem a já si uvědomila jak byl ten předtím teplý a laskavý.
"Promiň" hlesla jsem tiše a odvrátila od něj pohled.
"Měla bys jít"řekl studeně a zíral někam do prázdna. "Ale…" namítla jsem pomalu ale znovu mě přerušil "Jdi!" řekl ostrým a studeným hlasem až jsem se málem zatřásla chladem. Rychle jsem vstala, v očích mě pálily slzy,rychle jsem si do očí zatlačila mikinu aby ani jedna neunikla. Rychle jsem se obula,dvakrát jsme ale spadla,protože jsem roztržitě zakopla a vyběhla z domu jako zpráskaný pes.
Chtěla jsem se rozběhnout pryč,ale něco mě donutilo podívat se do okna,viděla jsem tam postavu,už byla tma,ale věděla jsem že se dívá. Trhla jsem hlavou a rozeběhla se pryč. Pryč od něj! Chvíli jsem se toulala ulicemi,ale potom jsem přece jenom zamířila domů. Už byla dávno tma,ale pochybovala jsem,že to někomu bude vadit. Byla jsem naštvaná proč mě tak vyhodil,tak studeně. Vždyť se zase tolik nestalo,proč musel bejt tak hnusnej! Podrážděně jsem vrčela sama pro sebe všemožné nadávky,ale přes to všechno mě vzpomínka na ty hnědé oči hřála,ne na ty když jsme odcházela ale na ty,když mi něco vyprávěl nebo když mi byl špatně. To byli jeho pravé oči,já to věděla,nebo jsem si to alespoň namlouvala.
Došla jsem jako ve snách domů a velice mě překvapilo když jsem slyšela z kuchyně hlasy. Nenápadně jsem se připlížila,abych zjistila kdo to je. Spatřila jsme nejdříve tatíka a když jsem se více nahnula uviděla jsem závoj blond vlasů. To mi vyrazilo dech. Zaklopýtala jsem a spadla v jídelně v které jsem byla schovaná doprostřed na podlahu. Hned jsem na sobě cítila pohled tatíka i té ženské. Elegantně jsem vstala,přiklopýtala se do kuchyně a s trpkým pohledem sjela tu ženušku až tatík rozpačitě zakašlal. Nebyl skoro nikdy nervózní,třeba naštvaný nebo mrzutý ale ne nervózní. Tady něco nehraje. Hodila jsem po něm pohled jako bič s otázkou co se děje.
"Eriko tohle je Sarah,Sarah Erika"představil nás tatík vlídně. Na půl pusy jsem k ní zahučela Brý den a znovu se podívala na tatíka. Rozpačitě těkal očima což mě znervóznělo ještě víc,napadlo mě že se mrknu na co myslí. Fuj Eriko! Nech toho! Nasadila jsem líbezný úsměv a koukla se s ním k půvabné Sarah. Měla tu blond kštici doopravdy hezkou. Nebyla to umělá ale přírodní blondýnka,měla modré oči a sympatický úsměv. Za normálních okolností bych byla v klidu ale teď mi tu něco smrdělo,cítila jsem napjatou atmosféru.
"Riko víš, Sarah a já,já a Sarah, my se máme rádi a chodíme spolu" povídal nejistě tatík.
pěkný kdy sem dáš další?