Doběhla jsem zadýchaná před bránu hřbitova,nehlučně jsme jí otevřela a vlezla dovnitř. Právě teď mi přišlo jako vhodná doba k tomu jít sem. K tomu je vlastně vhodná doba pořád,ale právě teď snad nejvíc. Proč když jedno vypadá skvěle druhý se hroutí? Možná jsem sem vůbec neměla chodit.
Moje kroky zamíří jako tolikrát k rodinné hrobce,myslím,že je tam místo i pro mě,mělo by protože při tomhle tempu bude za chvíli po mě. Vlezu dovnitř a aspoň se tak schovám před ledovým větrem který do mě narážel. Vyštrachám z kapsy sirky,ne že bych kouřila ale je dobré je mít při ruce. Zapálím svíčku na obrovském pomníku a kleknu si na ledovou dlažbu. Chvilku počkám dokud se mi neuklidní dech,potom zavřu oči a nechám mysl volně létat. Překvapí mě když zjistím,že nemyslím na nic. Jako bych měla v hlavě prázdno. Pocítím temnou sílu hřbitova,nevědomky se zatřesu nad tím pomyšlením.
Pomalu otevřu oči,zvednu se a přistoupím blíž k vyrytému jménu naší rodiny,všechno by bylo jinak kdyby tady byli,všechno. Nevšimnu si,že se mi po tváři skutálela jedna slza,dopadne na kamennou zem. Rychle si utřu oči,natáhnu ruku a přejedu po vyrytém jménu. Zastudí mě to do konečků prstů,potom jako by se kámen oteplil,položím na něj celou dlaň a nechápavě na to hledím. Pod dlaní mě hřeje kámen,za chvilku začne být ale až nesnesitelně horký,chci rukou rychle ucuknout,ale nejde to. Do ruky mi prostupuje žár až vykřiknu. Potom se všude zatmí a já spatřím temný obrázek. Nikoho nedokážu rozeznat,všude je šero,ale je tam několik postav. Potom se obraz zaostří,zesvětlí a já to spatřím.
Máma drží malou Sofii,mojí sestřičku, v náručí a zatočí s ní ve vzduchu,potom jí položí na zem a podá talíř Michalovi,to byl můj starší bratr. Vesele vezme Sofii za ruku a odejde s ní do kuchyně. Na všechno nevěřícně zírám,jako bych se přenesla a všechno to viděla,jako bych byla jen nezúčastněný přihlížející. Zaslechnu odněkud třeštění skla,Sofie vyběhnu s brekem z kuchyně. Za ní vyběhne maminka,popadne jí do náruče,Michala vezme do rohu a vyděšeně se otočí. Spatřím temnou postavu blížící se k nim potom ještě jednu,nevidím jim do tváře,ale jsou děsivě nahrbení a za nimi se začne šířit oheň. Zděšeně vykřiknu,ale nikdo mě tam neslyší. Potom se všechno seběhne rychle,děsivé postavy ozáří plamen světla a já spatřím ostře řezanou tvář děsivé ženy a muže. Zběsile křičím na mámu ať utečou ale nikdo mě neposlouchá. Potom spatřím všude jenom oheň,trosky a policii.
Vysíleně kleknu na kolena,křičím a ani si nevšimnu,že celou tvář mám mokrou od slz zděšení a bolesti,pořád slyším ten křik malé Sofie,jejich vyděšené obličeje a tváře těch zrůd co tam byli s nimi. Schoulím se do klubíčka a chvíli jen nečině křičím,potom už je jen děsivá tma,osvobozující tma,žádné myšlenky,vzpomínky,nic. Musela jsem omdlím.
Zvednu olověná víčka,spatřím kamennou zem,nechápavě je znovu zavřu,nechám hlavu ležet na ledové zemi a pokusím se vzpomenou co se právě stalo. Vybaví se mi v plné síle znovu ta vzpomínka kterou jsem spatřila,ucítím na tvářích horké slzy,zděšeně zašátrám rukama před sebe,pokusím se ještě jednou otevřít oči,ale už se nepovede. Upadnu znovu do té nic neříkající tmy.
Uvidím před sebou světlo,teplý a temný pokojík,vejdu do něj a sednu si do starého křesla před krbem. Pozoruji uvolněně plameny ohně,usmívám se do nich a zahřívá mě teplo. Potom se do nich nechápavě zahledím znovu a spatřím tváře,všechny ty tváře které umřeli v ohni,zaslechnu z krbu místo uklidňujícího praskotu dříví vyděšený Sofiin křik a potom se k němu přidají další a další. Vedle mě se objeví dvě temné postavy,tvář jim halí stín ale když se nade mě se zuřivým smíchem skloní poznám ty dvě tváře. Vyděšená a neschopná jediného pohledu jim koukám do tváře. Potom odejdou a celý pokoj zachvátí plameny,vyděšeně křičím,ale nikdo mi nepomůže vím to,ale stejně to musím zkusit,k mému volání o potom se přidává křičení z krbu,potom už není kam jít,všude jsou jenom plameny a už mi olizují konečky nohou,vrhají se po mě a já cítím jejich žár.
Naposledy z plných plic zařvu a najednou plameny zmizí,vyděšeně se posadím na kamenné zemi,rozhlédnu se kolem sebe a zjistím,že jsem pořád na hřbitově. Roztřeseně se posadím,přisunu se ke zdi,obejmu nohy a utřu si vlhké tváře. Pocítím škrábání v krku od toho křičení,civím do tmy,pomalu si přehrávám všechno co jsem teď viděla. Takhle se to teda stalo,nebyla to nehoda oni je zabili! Proč jsem to ale musela vidět? Proč jsem to musela vidět úplně všechno a nemoci jim pomoct! Proč! Co s tím teď udělám! Proč to někdo udělal? Samé proč a odpovědi žádné! Nemohoucně zavzlykám a zabořím hlavu do rukávu bundy. Mám je snad pomstít? Nebo co je důvodem tohohle všeho? Mám trpět? To je ten důvod?
"Naše malá chudinka"zaslechnu nad sebou ironický nasládlý hlas. Vyděšeně zvednu napuchlé oči a pohlédnu na ženu kousek před sebou. Má bosé nohy,jemně našlapuje a na sobě mě lehké tmavé šaty,vypadají jako by byli ze sametu,vyjedu dál nahoru,kolem těla jí spadají jemné křídově bílé paže s holými rameni, vlasy jí volně spadají na ramena,když pohlédnu do toho obličeji cuknu sebou,ty rysy znám,tu tvář znám,to je ona! Ta děvka! Temné doširoka otevřené nevinné oči na mě pohlížejí s opovržením,šedé rty jsou našpulené. Shlíží na mě jako na pytel odpadků,když si všimne mého vyděšeného pohledu zasměje se temným ale jemným hláskem. Ohne se ke mně a dlouhým jemným prstem se skoro štítivě dotkne mojí brady a pozvedne můj zrak k ní,když se střetnu s jejím pohledem uvidím v něm odpor,pobavení a taky nenávist. Roztřeseně se jí vyškubnu a znovu pohlédnu do země,to spustí další příval temného smíchu.
"Holčička si ráda hraje"řekne znovu tím sladkým ironickým hlasem jako by mluvila k dítěti. Zvednu k ní nenávistný pohled,ona se ke mně znovu skloní,pomalu mě vezme pod krkem,že nedokážu z mého zpomaleného mozku a promrzlých končetin vymoci žádný odpor mě zvedne ze země jako hadrovou panenku. Bezvládně visím,špičkami se sotva dotýkám země,snažím se lapat po dechu a zírám do jejích pohrdavých očích.
"A já jsem čekala víc práce" řekne mi vyčítavým tonem a její tlak kolem mého krku zesíli. Vyděšeně přivřu oči a ucítím jak mě to že nemůžu dýchat pomalu zbavuje vědomí. Už se mi začne zatmívat před očima když ticho prořízne ostrý hlas.
"Pusť jí" zaslechnu z temného rohu,jako kdyby si někdo prohlížel co si koupí a vy jste se mu to snažili rozmluvit. Tlak ale místo aby povolil ještě trochu zesílí a žena se zvonivě zasměje. Teď už musím určitě ztratit vědomí,je po mě.
"Madlein!"ozve se znovu ten hlas,znovu tak znuděný,nezúčastněný ale i hluboce autoritativní. Stisk konečně povolí,vyčerpaně se zhroutím na zem,rychle lapám po dechu a rozkašlu se,když se dech trochu uklidní vzhlédnu k ženě přede mnou,je ke mně natočená zády.
"Proč?Proč jsem to měla udělat?"vyčítá někomu v rohu. Pomalu se snažím setřídit myšlenky,ona nebude člověk,ne určitě ne,ona bude upír,upírka Madlein jak roztomilé,až je mi z toho blivo. Ale proč ještě žiju? To je jedno,hlavně abych žila dál.
"Copak takhle by to byla nějaká legrace? K tomu teď není ten pravý čas,nech jí být,jdi!" zaslechnu povědomě známí hlas. Protřu si oči a nemotorně se postavím na nohy. "jenom přežít,jenom přežít!"opakuji si stále. Madlein se ke mně pohrdavě otočí,nehtem mi zakrouží na tváři až ucítím jak se mi tam spustí krev a odkapává dál po krku dolů,otočí se a zamíří pryč. Zhroutím se k zemi,chvilku vyděšeně dýchám a potom se znovu zvednu a zamířím blíž k rohu.
Pohled na temného muže,kterého jsem párkrát potkala a vlastně mi zachránil život mě vyvede z míry. Co ten tady dělá?
"Kdo jsi?"řekla jsem tiše a natáhla k němu ruku v naději,že konečně odhalím kdo mi pořád zachraňuje život. Jeho tvář byla nečitelná ale nádherná,díval se na mě temnýma očima které ve mně ale nebudili strach jako u Madlein,ale našli ve mně víru. Taky mě bodlo pomyšlení jak teď asi vypadám,ale to je v mojí situaci naprosto nepodstatný fakt,musela jsem proti němu vypadat jako hastroš. Stál tam ani se nepohnul,začela jsem se skoro bát,že je to jen socha. Tázavě jsem na něj pohlédla a čekala kdy mi konečně odpoví s rukou pořád v němém gestu nataženou před sebou.
Zatočila se mi hlava,nechala jsem ruku klesnou a beznadějně zkusila nahmatat něco o co bych se zapřela dokud se moje hlava neuklidní,nic jsme nenašla a tak jsem se pomalu sesouvala k zemi. Čekala jsem tvrdý pád o studenou dlažbu,ale než jsou to pocítila jako bych se zasekla ve vzduchu. Kolem mě se ovinuli kamenné paže a nenechali mě upadnout. Otevřela jsem zesláblá víčka a pohlédla do němé tváře mého zachránce,aniž bych se pokusila zastavit to moje ruce se kolem něj pevně ovinuli,moje hlava dopadla na jeho rameno a já jsem asi znovu omdlela.
Skvělý, ale mě tam chybí Alex. Echm, bude dneska ještě pokračování.