close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

4./VŠECHNO JINAK 2.část

12. ledna 2007 v 17:02 | Lentilka |  Něco jako tma
Otevřela jsem oči,nechápavě jsem se zahleděla do tmy před sebou a nechala vzpomínky zahalit mou mysl. Znovu tu byl a znovu nevím jeho jméno,byla tu i Madlein,vzpomínkou na ní se zatřesu a uvědomím si že stisk kolem mě zesílí,až teď si uvědomím,že tma kolem mě se nenápadně rychle pohybuje,vůbec jsem si neuvědomila,že mě pořád nese v náruči. Pozvedla jsem hlavu a pohlédla na tvář mého zachránce.

Když si všiml že se na něj dívám oplatil mi na chvíli pohled jeho temných očí,dívali se na mě se zvědavostí,něhou,roztomilou hravostí a skrytým nebezpečím. Moje ruce byli pořád ovinuté okolo jeho krku,cítila jsem pod sebou studené tělo,pořád mi to ,ale nedocházelo. Možná jsem byla moc otupělá,ale pořád jsem nevěděla kdo to je,viděla jsem v něm právě jenom bezpečí. Musela jsem už konečně zjistit kdo to je!
"Kdo jsi?"řekla jsem pomalu směrem k němu,hlas se mi třásl a měla jsem pocit že můžu každou chvíli zase omdlít jak jsem měla slabá víčka vyčerpáním. Usmál se na mě,jen takovým slabým úsměvem,ale usmál a mě zaplavila vlna tepla a úlevy ani nevím jak to. Moje mysl se na chvíli zatemněla a říkala mi "Chci spát" Málem jsem jí poslechla,ale potom jsem rychle zatřásla hlavou a zopakovala svou otázku. Odsouzeně se usmál,ale nepromluvil.
"Pusť mě"řekla jsem klidně,trochu vyděšeně se na mě podíval a potom mě pomalu pouštěl na zem. Trochu jsem zavrávorala jak jsem najednou mohla stát sama a žaludek se mi zatřásl,ale ustála jsem to.
"Dokud mi to nepovíš půjdu sama"zašklebila jsem se na něj. Nesměla jsem vykročila,první,druhý krok,jo asi to půjde. Z čeho jsem tak hotová? Málem mě jenom uškrtili ale z toho bych neměla být tak vyčerpaná ne? Že by to bylo z toho vidění? Hned co mě to napadlo mě zaplavila vlna bolesti a já jsem se řítila k zemi. Znovu jsem nedopadla ale ucítila kolem sebe ty kamenné paže.
Pozvedla jsem nevině oči k těm jeho a mdle se usmála. Znovu mě pozvedl jako kdybych nevážila skoro nic. "Chci na zem" řekla jsem tiše,ale rázně. Když už něco kváknu dodržím to ne? Nevěřícně se na mě usmál,ale tentokrát mě nepustil. Pozvedl hlavu a šel dál.
"Chci na zem!"zaprotestovala jsem znovu a víc rázně jak jen mi to dovolovala energie. "Dokud mi neřekneš kdo jsi"dodala jsem tiše. Pořád jsem pozorovala jeho půvabné rysy a doufala,že mě nepustí,neměla jsem už sílu ani na jeden krok,šla bych rovnou k zemi,byla jsem schopná schoulit se do klubíčka a v tom mrazu usnout. Vypadalo to jako povzdech co udělal ale neslyšela jsem nic ani mu nevyšla z úst pára která při každém mém nadechnutí šla od mých úst a stoupala vzhůru.
"Jsem Deimos" řekl tiše směrem ke mně. Ton jeho hlasu se zdál odsouzený,podíval se na mě co udělám a já jsem se na něj nechápavě podívala. "Deimos?"zopakovala jsem pro jistotu. Přikývnul a pořád mě zvědavě pozoroval. "Tak tedy Deimos"povzdechla jsem si tiše. Honilo se mi hlavou jestli se ze mě nedělá srandu. Tohle neznělo jako normální jméno,ale teď opravdu nemám sílu to řešit. Pomalu jsem si položila hlavu na jeho rameno a nechala se dál ukolébat jeho chůzi. Zavřela jsem oči a tiše odpočívala.
Musela jsem znovu usnout,cítila jsem najednou jak ležím na měkké madraci. Zachvátila mě panika. Vyskočila jsem do sedu,otevřela zprudka oči a zašmátrala rukama před sebou. Když ruce nic nenahmatali rozhlédla jsem se kde to jsem. Chtěla jsem znovu pocítit tu studenou bezpečnou náruč,která mi teď chyběla. Jak jsem se otočila spatřila jsem vedle sebe klečet postavu,najednou mě zaplavila úleva a já se nechala natlačit zpátky na polštář. S široce rozevřenýma očima jsem hleděla na temnou postavu skýtající bezpečí. Vybavilo se mi slovo,vlastně jméno jak jsem na něj tak hleděla "Deimos" Sice to není normální jméno,ale k němu sedí perfektně,je jako hvězda která září ve tmě. Pozorovala jsem jak u mě klečí,cítila se bezpečně a oči se mi znovu klížili,když jsem ale spatřila,že vstává znovu jsem seděla a natahovala k němu zbožně ruce. Viděla jsem jak se mu v té tmě zvedli koutky úst,znovu vedle mě poklekl a jeho temné oči mě znovu uspávali. Když jsem cítila že se spánku neubráním natáhla jsem do vzduchu ruku a ucítila jak mě ta jeho ledová chytila. Potom když jsem se propadala do temnoty jsem ještě cítila ledovou ruku která mě něžně pohladila po tváři a mojí teď už prázdnou ruku klesnou na postel. Je to upír uvědomila jsem si,ale nechalo mě to naprosto klidnou.
Probudilo mě zatřásknutí tatíka,mátožně jsem na něj otevřela oči a nechala se obejmout. Dopadla jsem potom znovu ztěžka na postel a pozorovala jeho úlevné rysy. Musel se o mě šíleně bát,ale jak jsem se sem vůbec dostala? Když jsem si vzpomněla na Madlein,Deimose i na vidinu té vraždy vystřelila jsem do sedu objala tatíka a chvíli ho tak jenom držela. Teď se zdálo jako bych se já sama zbláznila,ale po včerejšku mi moje vyšilování přišlo naprosto zbytečné. Když jsem ho pustila a zjistila,že postupně jeho úlevnou tvář střídá naštvání suše jsem si povzdychla,je to tady,znovu ten samí monolog který začne "Eriko jak si to představuješ"Jestli ne tak se nebudu už nikdy courat po nocích venku což je hodně velká oběť,ale jestli to tak začne tak budu mít pré.
"Eriko jak si to představuješ krucinál!"stoupnul si tatík a spustil. Jé dneska i kleje to se moc často nestává,no což to hlavní řek, zahrabu se víc do peřin aby si nevšiml že jsem pořád v oblečení a lehnu si pravou stranou na polštář aby mu nedošlo že tam mám zaschlou krev a už jen znuděně přikyvuji a čekám kdy skončí a já budu moct konečně spát a spát.
Konečně skončil,nemám ani výčitky,že ho neposlouchám znám to nazpaměť,tatík odběhne se slovy,že dneska nikam nepáchnu ani na krok z pokoje.
Převalím se na druhý bok,vysoukám se z džínů a znovu se propadnu do sladkého spánku.
Protáhnu se,posadím a promnu si oči. Kouknu se na budík který ukazuje jednu odpoledne,rychle vběhnu pod sprchu,z ní do oblečení a vyběhnu z domu. K Alexovi musím jít i kdyby mi to tatík zakázal,on ale ani není doma takže je to v pohodě. Svoje zákazy obvykle rychle zapomíná. Dojdu před panelák a natěšená zazvoním. Nejenže se těším až pohlédnu znovu do těch hnědých očí,ale dneska se těším i na Sam. Někdy bych jí mohla poděkovat protože hlavně díky ní se mnou Alex znovu mluví,třeba už by se mnou v životě nepromluvil kdybych ho tam včera nepotkala,jemu by to možná bylo jedno,ale já bych se z toho asi brzo zbláznila. Téměř jsem se na něm stala závislá,nikdy nechci být na někom závislá,ale když ho dlouho nevidím začnu být nervově labilní,to bych ale neměla. Vyběhnu schody do patra a vlétnu do otevřených dveří. Pozdravím Sam a zamířím do koupelny jako vždy převléknout se. Sam mě pozoruje soucitným pohledem a popíjí hrnek kafe. Alex je asi někde schovaný,dneska se do koupelny pro jistotu nejdříve podívám a až potom se začnu převlékat. Vyjdu ven a nechápavě se rozhlédnu po pokoji. Sam ukáže na dveře ložnice,potom si sundá botu a hodí jí po dveřích. Za chvilku vyleze Alex s roztomile rozespalým obličejem a rovnou zamíří do tělocvičny. Možná by mě urazilo že mi jen pokývl hlavou ale mě to ke štěstí stačí bohatě. Zamířím za ním ještě se ohlédnu na Sam která mi ukazuje palec nahoru a naznačuje že mu mám dát do huby jako bych to sama nevěděla.
Nejdřív jsem se protáhla,vlasy nechala obezřetně rozpuštěné protože jsem na krku objevila pár malých modřin které jsou ale chvilkami dost patrné a chci si ušetřit zbytečné otázky. Šrám na tváři jsem zamaskovala a po těle mám modřiny běžně i od něj s tím jsem si hlavu nedělala. Opuchlé oči zmizeli jenom jsem někdy trochu chraptěla jak jsem se včera málem udusila. Nic moc extra.
Dneska jako by byl Alex jiný,nebyl na mě tak rychlí ne že by všechno nedělal jako dřív,ale dneska to bylo jiné jako by s větším citem. Třeba je i on rád,že na mě nemusí být naštvaný. Třeba taky chleba co. Kecám kraviny. On o mě zájem mít nikdy nebude,jak by taky mohl,o mě? Obyčejnou holku a k tomu ještě trdlo. Měla bych bejt šťastná že mě učí i přes zákaz tatíka,ale ten by stejně sprdnul mě a ne jeho takže on je vlastně vysmátej a může si ze mě dělat dobrej den.
Zase cvičíme různé útoky,bloky,kopy a dneska i nějaký akrobatický kousky. Z těch jsem nadšená. Potom začneme zase s jeho oblíbeným,volný boj. Chvilku to vypadá vyrovnaně dokud mi nedrapne ruku a nezkřiví do bolestivé polohy. Ruku mám zkroucenou za zády,druhá bezvládně visí a Alex mě vlastně objímá rukama aby jí tak udržel. To bojování má i svoje výhody. Stojíme k sobě čelem,je na mě natlačený a já ucítím jeho pronikavou vůni vlasů,nenápadně jí nasaji co nejvíc,ale nevšimnu si,že vlasy mám hozené na jednu stranu jak se snažím nenápadně se co nejvíce k němu nahnout. Najednou stisk povolí a já ucítím jeho teplé hřejivé dlaně na svém krku. Najednou mám po bojové náladě i po tom pocitu z té vůně. Rychle se odtáhnu,přehodím si vlasy přes obě ramena a s bojovým pohledem se na něj zahledím. Chvilku si mě měří potom se na mě zamračí a řekne tvrdě "Co se ti stalo?"
Vzdorovně pohodím hlavou,sevřu rty do úzké linky a zarputile koukám do země. Za pár kroků stojí u mě. "Eriko mluv!" řekne poplašeně. Kdybych nevěděla že je lovec myslela bych si že o mě má doopravdy strach. Kdybych nebyla srab podívala bych se co ke mně cítí,protože já můžu,ale já to neudělám protože jsem do prdele férová! Chvilku bych taky nemusela a aspoň bych věděla na čem jsem ,ale riskovat tím Alexovu vrácenou přízeň? Nikdy! Zvednu k němu nevině oči a řeknu "To nechceš slyšet" přitom se nevině zaculím jako holčička první třídy. Jeho podmračená grimasa která mu sluší o kapku míň než úsměv se protáhne.
"Chci to slyšet ať je to cokoliv" řekne tvrdě a upře na mě svoje oči máčené v čokoládě.
"Cucflek " zazubím se na něj vítězně,ale po chvilce odvrátím oči,protočím je jakoby pobaveně,ale místo toho se mi div nezalejí slzami když mu lžu a přitom se ani nečervenám. Proč mu lžu? Já nevím,ale bylo by to moc otázek a co by mohl udělat? Tohle mi stejně neprojde,vím to já,ví to on,proč to ale nezkusit.
"Eriko mluv vážně prosím tě"řekne odsouzeným tonem. Co to bylo ten nepatrný zlomek v jeho očích? Zášť? Že by žárlivost? Ne spíš nenávist,že mu přes všechno co pro mě dělá lžu. Možná jsem doopravdy zlá ta já. On nemůže za mojí hloupou poblázněnost,kdybych byla chytrá věděla bych,že nemám šanci,já to vím,ale už jen to že tu s ním můžu být a můžu s ním mluvit mi stačí. Proč toho chtít tolik když můžu mít alespoň tak málo?
"Ale "namítla jsem tiše,ani jsem to nedopověděla nevěděla jsem totiž co chci říct. Vyčkávavě na mě hleděl a jak jsem se ponořila do těch jeho očí jeho otázka jako by se rozplynula,viděla jsem už jenom ty oči. Panebože možná jsem posedlá. Je tohle normální? Ty oči jako by mě zvali abych do nich nahlédla,jako by čekali až to udělám,rychle jsem zamrkala,abych se toho pocitu zbavila,přece mu to neudělám znovu,nehlédnu mu do hlavy bez jeho svolení? Ne už ne. Nemůžu. Ale jak jsem se na něj znovu podívala ty oči mě do sebe pohltili a já aniž bych něco udělala jsem do nich propadla,tak hluboko až jsem se málem začela strachovat abych se neutopila.
Slyšela jsem jeho myšlenky jako by byli moje a zarazil mě pocit zrady který jsem v nich cítila. Proč mi lže?honilo se mu hlavou,všechno to na co myslel jako by se ptalo proč to dělám a proč mi on nemůže pomoct,znělo v tom tolik výčitek,až jsem málem začela prosit,aby toho nechal protože mě to ubíjelo poslouchat to. Když si uvědomil,že neodpovídám přistoupil blíž ke mně a spojení se přerušilo,prudce jsem vydechla a opatrně se na něj zahleděla,ucítila jsem v očích slzy,které nevydrželi a přetekli,rychle jsem se odvrátila a hleděla pryč. On neví,že jsem poslouchala. Stála jsem tam a čekala co se z toho vyklube. V jeho myšlenkách to znělo jako by o mě měl opravdu strach,ale tak to ve skutečnosti není,že ano?
Dneska už nechci brečet,celý den se vyhýbám myšlenkám na včerejšek a teď jako by po mě znovu šli. Útočili na mě v plné síle,když jsem ucítila ruku na svém rameni ani jsem si to neuvědomila a už byla u něho v náruči a dala jsem všemu tomu průchod. Asi to nechápal,jak by mohl,on neví co jsem slyšela,co jsem včera zažila. V poslední době je toho na mě moc,najednou odhaluji takové šílenosti,že jen jednu z nich bych těžko stravovala hodně dlouho a oni na mě teď padají ho hromadách.
Slzy mi máčeli tvář,já jsem párkrát tiše zavzlykala a nechala se držet v jeho objetí. Cítila jsem jeho teplo,jeho vůni, pomalu jsem se začela uklidňovat. Nikdy bych se takhle nezhroutila před někým,ale když mě někdo začne uklidňovat je to ještě horší. Pomalu spustím paže podél těla a vyvléknu se z jeho objetí. Utřu si slzy,párkrát pro jistotu zamrkám a potom pohlédnu na jeho obličej,zarazím se když uvidím směsici strachu a dalších nerozeznatelných pocitů. Když člověk brečí všichni ho začnou utěšovat nebo ho vezmou pod krkem jak jsem včera zjistila,ale to ode mě není fér,tohle jsou podpásovky,já jsem fér. Nebudu ho využívat,když vím že o mě nestojí,nejradši bych se mu vrhla do náruče a byla tam navěky věků,ale ne když brečím a on má potřebu mě utěšovat a chránit mě,takhle ne.
"Pokračujeme ne?"usměju se na něj křečovitě,je to nejlepší úsměv co ze sebe dokážu vyloudit,taky se na mě nepřesvědčivě podívá,ale nijak to nekomentuje. Pomalu ke mně přistoupí a téměř něžně znovu začne bojovat,to že ho hned několikrát udeřím a přeperu svědčí jenom o tom,že na mě nechce bejt zlej,nechce abych se znovu rozbrečela to bude ten důvod ušklíbnu se nenápadně. Za chvilku nenápadně skončí,když vyskočím a chci vyjít z tělocvičny,rychle mě drapne ze země za paži. Zarazím se a pohlédnu na něj,v jeho očích uvidím tu samou otázku,kterou mi položil předtím. Moje bezvýrazné oči ho ,ale přinutí pustit mojí paži a nechat mě odejít. Kéž bych věděla na co myslí.
Rychle vběhnu do koupelny,aby mě neviděla Sam,té už bych neunikla tak snadno,v koupelně si na obličej chrstnu ledovou vodu a počkám dokud se oči aspoň trochu neuklidní,potom s nepatrným úsměvem vylezu ven a zabořím se do sedačky vedle Sam. Alex se objeví po chvíli taky,zaleze do ložnice a za moment je už převlečený zpátky. Zasedne přede mě,hodí po mě nejdříve pohled,kterým se ujišťuje jak na tom jsem a potom s povzdechem stane a se slovy "Tak dneska si třeba jen pokecej se Sam,nebudeme zatím nic zkoušet. Dáte si někdo čaj?" vyskočí hbitě a chvilku vyčká jestli někdo něco neřekne,jen nepatrně kývnu hlavou a on odejde.
Co nejveseleji se otočím na Sam. "Tak co? Jak tady žiješ?" zašklebím se na ní. Předstírání mi nedělá problémy,postavte mě nad žhavou lávu s tím,že mě tam hodíte a já vám vesele budu krafat o počasí,sice se srdcem v krku,ale to už vy nezjistíte. Moje umění nespočívá jenom v těch nadpřirozených schopnostech,protože jsem bez nich žila dlouho předtím a vytvořila si svoje přednosti. Nebo možná zápory,ale když mi to teď pomůže tak se nebojím je využívat.
"Supeeer" zašklebí se na mě "Co kdybychom dneska někam vyrazili? Nemám ráda večery doma a můžeme vzít třeba i Alexe ,když nebude pracovat" pokračuje dál šibalsky. Chvilkami to vypadá jako by něco věděla,což je ale blbost. Takže jsem pouze panaroidní. Cuknu sebou když přede mnou přistane čaj,nakloním se nad něj a nasaji vůni, nemám vůbec chuť na žádný ovocný čaje ani kafíčka nebo podobný sračky,když mě ale do nosu udeří sladká mátová vůně zapředu spokojeně jako kočka,natáhnu se po hrníčku s obrázkem tuleně a nasávám tu vůni jako feťák dávku. S úsměvem pohlédnu na Sam "Ale jo klidně,jestli chceš"řeknu odlehčeně.
Sice mě pořád za zavřenými víčky straší ty dvě nestvůrné tváře vrahů nebo obrázek hořícího domu,když sedím dlouho v tichu mám pocit jako by se odněkud ozýval slabý křik malé Sofie,možná proto souhlasím,abych tomu unikla,protože kde je společnost nezavírají se oči a kde se nezavírají oči tak je hluk a muzika. Přesně to hledám. Usrknu mátového čaje a nechám hrdlo zaplavit horkou vodou,příchutí máty a omamnou vůni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 verushka verushka | 12. ledna 2007 v 17:50 | Reagovat

je to čim dál lepší, já asi nedospim.......suprovej příběh....strašně mě chytnul. seš dobrá :D

2 verushka verushka | 12. ledna 2007 v 17:52 | Reagovat

suprovej příběh strašně mě chytnul.....strašně se mi líbí.....chválim seš talent :)

3 Anna Anna | 12. ledna 2007 v 18:12 | Reagovat

Je to fakt čím dál lepší :-)

4 vesper vesper | 12. ledna 2007 v 21:57 | Reagovat

Taky mám hrozně ráda mátovej čaj, ňam. Těším se až bude zítra a snad bude i pokračování, těším se. :-)

5 Zuzka Zuzka | 13. ledna 2007 v 10:48 | Reagovat

Naprosto senzační. Bude dneska pokračování?

6 Lentilka Lentilka | 13. ledna 2007 v 16:58 | Reagovat

j jdneska bude:)

7 vesper vesper | 13. ledna 2007 v 17:09 | Reagovat

Lentilka: To je nejlepší zpráva, co mě za dnešek potkala.

8 Zuzka Zuzka | 13. ledna 2007 v 17:39 | Reagovat

A kdy?????

9 Lentilka Lentilka | 13. ledna 2007 v 17:59 | Reagovat

tak za pět minut:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama