close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

4./VŠECHNO JINAK 3.část

13. ledna 2007 v 18:02 | Lentilka |  Něco jako tma
Podívám se na Alexe,na jeho tmavé hnědé vlasy které má rozhozené na hlavě ladem skladem,pronikavě nebezpečné oči máčené v čokoládě jako dvě bezedné studny pocitů,ruce na kterých vystupují svaly,černé obyčejné tričko,stříbrný křížek který se houpe na krku,nohy na boso volně natažené pod sebou,když znovu vyjedu k očím střetnu se s jeho pohledem. Přistiženě ucuknu,tohle musí skončit! Jak mám být nenápadná když ho každou chvíli zkoumám pohledem? Vrr prostě se na něj nesmím dívat a je to. Hotová věc. Ne to nevydržím,takže jinak,musím se na něj dívat nenápadně,to je hotová věc. Doufám.

Upřela jsem pohled na Sam a rozohněně jsme plánovali co budeme večer dělat. Hlídala jsem se abych ani jednou nehodila pohledem k Alexovi,takže jsem se na něj za půl hodiny podívala přibližně jenom dvakrát,kecám asi šestkrát,ale pokaždé nenápadně,strašně nenápadně. On tam jen tak seděl s nohou pod bradou,poslouchal nás a upřeně nás pozoroval,to potom bylo těžký se na něj nepozorovaně podívat,ale já to zvládla,maximálně třikrát mě nachytal,víc ne. Nejsem já doopravdy dobrá? Musím být,jinak to není možný.
Když se schylovalo k páté hodině rozloučila jsem se a šla do teplého podvečera,nechala jsem si na sobě jenom mikinu a měla neuvěřitelně uvolněný pocit. Tedy fyzicky,psychicky budu asi chvíli kapku labilní.
Došla jsem domu,shodila ze sebe boty a bundu,ani se nešla podívat jestli je tatík doma,potom mi blesklo hlavou,že mám domácí vězení. Vyběhla jsem nahoru,skočila pod sprchu,hodila na sebe domácí oblečení a zasedla ke knížce,bůh ví kdy se vrátí,ale do setkání se Sam mám ještě fůru času tak proč si to nezpříjemnit knížkou? Bylo kolem osmé když tatík zabrousil ke mně nahoru,překvapeně se na mě podíval jako by čekal ,že mě tam nenajde. Obvykle se to totiž stávalo,ale včera to mohl myslet vážně,takže tohle je lepší. K tomu nebude mít takový námitky ,že půjdu ven. Tatík patří k typům rodičů kteří řeknou "Máš domácí vězení!" a když potom odněkud přijdete a zeptáte se jestli jsou naštvaní odpoví vám "To že máš domácí vězení snad znamená,že nesmíš ven nebo co?" věřte mi. S tatíkem se mi to stalo už párkrát,obvykle kvůli malichernostem,mám pocit,že v práci vtipkují kdo dává víc domácí vězení a taky jsem ho přistihla,že pokaždé když to říká nadjímá se pýchou jako páv. Prostě blázinec.
Narovnala jsem si vlasy žehličkou,nesnáším gely a podobný sajrajty,mám ráda nespoutanost,když mám vlasy čerstvě umyté jsem jemné a připomínají jarní vánek,nejsou zformulované do určitého tvaru,prostě žijí vlastním životem. Na oči jsem se úplně vykašlala,budu tam snad někoho balit? Ne a kdyby náhodou jo,tak pokud se mu nebudu líbit bez namalovaných očích tak by měl stejně hned smůlu,jedna z mých zábav je testování lidí,někteří jsou totiž opravdu fascinující. Berte to tak,vezmu si obyčejné přiléhavé džiny a tričko,nenamalovaná a stejně se po mě otočí kde kdo,když vlezu do McDonaldu tak se na mě prodavač mile usmívá,podává mi jídlo a omlouvá se za čekáni přičemž se loučí zářivým úsměvem,který by mohl spíše děsit než oslňovat. Nechci to dělat,obvykle to nechci dělat,ale čím se zabavit v nudném odpoledni když nikam nejdete?
Hodila jsem na sebe mikinu,do kapsy narvala peníze a šla dolů za tatíkem že odcházím,nemá zbytečné otázky,když už tak přijímá a stručné. Dneska se ani neptal pouze kývl,o domácím vězení se nezmínil. Měla jsem na sobě svoje oblíbené volné černé kalhoty a červené tílko s černou mikinou,dneska to ale nebylo všechno jako normálně,protože u boty jsem měla připevněný stříbrný nožík,byl ve sklepě,nepoužívaný ale opravdu hezký,na krku se mi houpal jako vždy můj kamínek pro štěstí a u něj i stříbrný křížek. Bezpečně na stole mi ležel pepřový sprej ale ten sem stejně neměla kam dát. Budu si muset poradit jenom s nožíkem,jdu jenom ven,ale už začínám bejt opatrnější. Každý máme svého anděla,teď jde jenom o to jestli dobrého nebo ne.
Dorazila jsem k vysokému paneláku,tam kde bydlí Alex a Sam… Zazvonila jsem v určenou dobu a už jsem slyšela dupot na schodech,z dveří se vyřítila Sam,když jsem na ní pohlédla musela jsem se zasmát,byla tak trochu,jak to říci, bláznivá. Vesele se na mě zaculila,byla jsem ráda,že zase někam jdu,ale neovládla jsem se aby mě nezamrzelo ,že tu není Alex. Nechtěla sem ho tam,ale naopak chtěla. Spíš by bylo lepší kdyby tam nebyl říkala moje hlava,ale další část mého já ho tam chtěla.
Sam na sobě měla přiléhavé džíny,černou krátkou bundu s kožíškem,ve vlasech zapletené střapaté copánky a oči zvýrazněné tužkou. Vesele se smála a já už jsem chtěla jít jak se za ní dveře zaklapli,ale když jsem udělala krok směrem pryč zarazila mě hlasitým "Poočkej" Zkoumavě jsem se na ní podívala co chystá,jak jsem se k ní obracela hodila jsem prosebný pohled po dveřích jako bych je prosila,otevřete se,otevřete. Ale potom jsem sjela k zemi kde si Sam zavazovala tkaničky,moje nadšení znovu upadlo,plánovala jsem dneska večer předstírat,ale předstírat veselí jak nejlépe dovedu. Sice se ve mně vzklíčilo něco jako zrada že nešel,ale ta zrada se mohla odehrávat jen v mojí mysli,nikdo si jí nemusí přečíst,doufám,že není moc lidí co umí číst myšlenky,to by bylo poněkud znepokojivý.
Vyšli jsme do temné chladivé noci,na tvářích mě studil vítr,šli jsme do sebe zavěšené a já se snažila nadšeně klábosit. Nejsem moc často ukecaná,nevěřím,že lidi by moje problémy a myšlenky bavili,říkám jen to co prošlo a nebo když mám ukecanou náladičku tak říkám téměř vše,ale to je málokdy. Poslouchala jsem Sam a chvilkami ulétla pryč. Moje fantazie pracovala na sto procent,možná je dobře že jí mám,bez ní bych se v tomhle všem asi brzo zbláznila.
Autobusem jsme dojeli do města,došli do malého klubu,který jsem ani neznala,nejsem moc všeobecně informovaná o každé novince no,ale tohle vypadalo na nějaký starší zapadlý klub,hodně pěkný,ale žádná novinka. Moje dnešní heslo zní "Nemysli na to,že tě někdo chce zabít,užívej si dokud můžeš!" Mohla jsem taky počítat s tím,že mě někdo brzy zabije nebo tak nějak. Modřiny na krku už mizeli,většinou. Zasedli jsme ke stolu,Sam mě ihned vytáhla na parket a já se snažila skotačit s ní,ale nešlo mi to,dneska na mě tanec nefungoval jako normálně,miluji tanec,při něm se vždycky můžu vyřádit,ale dneska bylo všechno jinak,v poslední době je všechno jinak. K tomu jsem ucítila jak mě nůž na noze tlačí,zmizela jsem na záchod kde jsem si ho šikovně upravila a pohlédla žalostným pohledem na okénko ven. Ale ne! Nemůžu! Jsem tu abych se bavila,ne abych utíkala ven okýnkem,v poslední době mám k okénkům na WC nějaký vřelejší vztah nebo co.
Vyšla jsem ven,zasedla ke stolu a vyhledala na parketu Sam,skotačila,poskakovala s nějakým klukem který vypadal jako když šlape zelí,projížděla jsem sál očima a pozorovala jak všichni hopsají,mávají rukama a podobně. Vypadám při tancování taky tak směšně? Zřejmě ano. Cítila jsem vzduch nabitý energií a všemocnými emocemi,přišlo mi to vždycky normální. Zaměřila jsem se na kluka sedícího kousek ode mě,zkusila jsem se mu vetřít do mysli,když jsem ale zaslechla jeho nečestné myšlenky rychle jsem zatřásla hlavou abych je z ní vypudila. Tohle by ale mohla bejt sranda,zkoušela jsem jen trošinku nahlédnout do mysli pár lidí a zkoušela udávat jakou silou na ně chci působit,bavilo mě to a to hodně. Když ke mně přistoupil ten kluk ke kterému jsem nahlédla poprvé se slovy "Jdeš si zatancovat?" Upřela jsem na něj pevně oči až sebou cukl,ale ten záblesk co jsem viděla v jeho myšlenkách mi stačil. Uchyl. Odmítavě jsem zavrtěla hlavou a on radši zmizel z mého upřeného zkoumavého pohledu. Co je to dneska za lidi? Na co to myslej? Obzvlášť mě pobavila holka která si při zběsilém hopsání opakovala recept na nějaký koláč,někdo mi zaklepal na rameno,otočila jsem se a pohlédla do tváře sympatickému blonďatému klukovi,naznačil mi pohybem ruky jestli chci tancovat,ovládla jsem se a zadržela proud mysli který se k němu chtěl nabourat. Možná bych pro dnešek mohla přestat s tím nakukováním do myslí,je to i docela vyčerpávající. Nebavilo mě sedět,ale vůbec jsem neměla náladu jít tancovat,zřejmě budu nemocná. Znovu jsem odmítavě zakroutila hlavou a přidala omluvný úsměv. Možná bych mohla jít domů tohle nemá cenu,takhle mi tady jenom hrábne.
Někdo se dotkl mého ramene,trhla jsem sebou jak to přišlo nečekaně a vytrhlo mě to z myšlenek. Teď už nevrle jsem se otočila kdo to zase prudí,oni mi snad nikdy nedají pokoj,člověk sedí aby mohl sedět kdyby chtěl tancovat tak by tam už tancoval. Proč to ale nikdo nechápe?
"No co…"řekla jsem nevrle,ale ani jsem to nedořekla. Pomalu jsem zavřela pusu. Propadala jsem se do temnoty,do zvláštního pobavení,něhy,nebezpečí,pořád hloub a hloub,nemohla jsem to zastavit. Jako když padáte do neznáma,ale tenhle pád nechcete vůbec zastavit,ale nemůžete ho ani ovládnout. Pád beztíže. Jako by jsem se ocitla v jiném světě,všechno se zdálo tiší a krásnější. Moje srdce se zase chtělo radovat a řádit,moje duše se rozlévala do všech světových stran a moje hlava nebyla schopna jediné souvislé myšlenky.
Trhla jsem hlavou,vrátila jsem se k plnému vědomí,probudila se ze snu. Zamrkala jsem,rychle polka jak mi najednou vyschlo v krku a pomalu řekla "Ahoj Alexi" Byl jako tak často je vážný,na jeho tváři hrál nepatrný náznak úsměvu. Natáhl ke mně ruku,kterou mě vybízel k tanci. Lehce jsem do ní vklouzla a zahřálo mě její teplo. Jaká to ironie,že hrají pomalé písničky nebo už je možná předtím hráli,ale já si toho nevšimla. Asi jsem byla stále v šoku,drsná holčička je mimo z jednoho kluka.
Nechala jsem se k němu přitáhnout,položila mu ruce na ramena a pocítila znovu tu jeho zvláštní vůni,to teplo které z něj vyzařovalo,držel mě pevně,ne silně,ale cítila jsem se najednou šťastná. Proč to nevím,někde uvnitř tuším,ale teď nechci nad ničím přemýšlet,jen vstřebávat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 markéta markéta | 13. ledna 2007 v 18:14 | Reagovat

prosím prosím ještě jednu část

2 Lentilka Lentilka | 13. ledna 2007 v 18:31 | Reagovat

markét dneska už nemužu:) díky vám nebudu mít za chvíli co dávat...:D

3 Zuzka Zuzka | 13. ledna 2007 v 18:54 | Reagovat

Prosím, prosím, aspoň napiš v kolik zítra.

4 vesper vesper | 13. ledna 2007 v 18:58 | Reagovat

Ty to určitě zvládneš dopsat, my ti věříme. :-) Mohla by jsi sem dát jednu zítra? Pěkně prosím.

5 Anna Anna | 13. ledna 2007 v 19:57 | Reagovat

Lentilka, to jsi asi netušila, jaký sis na sebe upletla bič :-) Teď Tě tu budem neustále svorně uhánět o pokračování...nemáš psát tak dobře :-))

6 Lentilka Lentilka | 13. ledna 2007 v 21:09 | Reagovat

zejtra sem dám určitě další ale já vám vlastně chráním před něčím horším:D jestli se vám to tak líbí tak vám to prodlužuju aby jste měli průběžně co číst ael v poseldní době mi vůbec nejde psát a nevím proč:( takže ted nemám nic novýho napsanýho a tímhle tempem příběh skončí v polovině a já ho budu psát hlemíždím tempem:(

7 vesper vesper | 13. ledna 2007 v 23:20 | Reagovat

Když odejde múza je to jedním slovem v háji. Hlavně se kvůli tomuhle blogu nestresu a do ničeho se nenuť, protože jinak tuplem nic nenapíšeš, mi si počkáme. To chce klid. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama