"Co tady děláš"řekla jsem po chvíli. "Sam mě donutila,musel jsem si něco zařídit a teď jsem přišel"zašeptal mi zblízka do ucha až jsem se zatřásla jakoby mě polil chlad. Takže ona ho donutila? Jinak by nepřišel? Přitiskla jsem k sobě pevně víčka. Pořád jsem je tak držela když jsem pomalu říkala "Nemusíš tady být,já se tu o tebe neprosila!" Přitom jsem si ani neuvědomila,že moje paže se kolem něj nepatrně více a pevněji ovinuli. Nechtěla jsem ho pustit,nepustím,nemůžu,jestli odejde,tak… Nevím,do háje nevím. Dělá to jen z dobroty srdce a mě to ničí,pomalu a jistě mě to ničí.
"Jestli mě tu teda nechceš můžu jít"řekl o trochu studenějším tonem,možná v tom zněla trocha ublíženosti. Třeba si myslí něco v tom smyslu "Donutěj mě sem jít a teď mě ještě vyhání!" Ne tohle si nesmí myslet,nesmí mi prokazovat laskavost,naděje je děvka. Nesmím jí podlehnout nebo se z ní spíš musím vyprostit protože moje fantazie řídí,ale mysl odmítá. On mě nechce,to je obrovský fakt který se drží v mojí mysli jako neproniknutelná zeď přes kterou nemůžu přelézt,jako zeď která mi zabraňuje čistě myslet a dýchat. Najednou jako bych se nemohla nadechnout,všechno to musela ven,přetekl ve mně vztek nad mojí bláhovostí.
"Já jsem tě sem nenutila jít nebo snad jo?"zasyčela jsem na něj ironicky. Já jsem totiž prosila ať se tu ukáže,přehrávala smyšlené okamžiky,ale ničilo mě že si to vymýšlím. On teď přijde a hned zase odejde. Cítila jsem jak mě jeho ruce pustili,spadli dolu po mých bocích a on se ode mě odtáhl. Ve tváři měl naštvaný výraz. Pořád mě pálila víčka,ale jak jsem se na něj dívala byla jsem ochotná se za sebe prát.
"Já jsem sem šel dobrovolně kvůli tobě! Ale ty o mojí přítomnost evidentně nestojíš."řekl nakvašeně,cítila jsem z něj ublíženost. V tu ránu mě všechna bojovnost přešla jako mávnutím proutku. Rychle se kolem mě protáhl a viděla jsem jeho záda jak mizí ve změti těl. Takže on sem šel dobrovolně kvůli mně? On si myslí že o něj nemám zájem? Málem jsem se zasmála když jsem si to uvědomila,ale potom mi taky došlo,že jsem to zkazila,to něco co tu bylo mezi námi teď naštvaně odchází pryč,odchází s tím,že ho nechci a přitom… Rychle jsem se otočila a tlačila se změtí těl,pořád jsem viděla ty tmavě hnědé vlasy,bílé tričko mizející v davu. Zachytila jsem ho za ruku,otočil se z očí mu čišeli blesky,vypadal připravený na to že se budu chtít hádat,ale já nechtěla,vytrhl se mi. Jeho ruka mi projela mezi prsty,znovu mě zběsile zapálilo v očích. "Alexi!" zakřičela jsem,ale z mého hrdla se vydralo jen slabé zavolání,které stejně mohl slyšet nestojí tak daleko ode mě. V tom hlasu zněla hysterie,vyplašenost a něco jako volání o pomoc. Jak jsem to zavolala moje oči už nevydrželi ten nápor a přetekli. Cítila jsem jak se mi po tvářích koulí mokré slzy,jak se to všude přes ně rozmazalo ale pořád jsem je upírala na Alexe.
Zaslechl mě a něco v mém hlase ho donutilo se otočit,naštvaně se na mě podíval ,ale jak mě viděl jeho výraz zněžněl, stál tam a překvapeně se na mě díval. Udělala jsem zdráhavý krok k němu,natáhla jsem k němu ruku a on mě za ní chytl. Přitáhl mě k sobě,cítila jsem vlnu emocí která chce ven,mokré tváře,jeho vůni,jeho ruce které mě hladili po vlasech a tančící rty ptající se co se děje. Přes rozmazaný pohled jsem se snažila rozeznat jeho tvář.
"Já jsem byla blbá,promiň,já chci abys tu byl,strašně moc,Alexi věř mi!Jsem blbá,blbá,blbá."opakovala jsem přes zavřené hrdlo tiše,cítila jsem se tak v bezpečí v té měkké náruči,ale pořád jsem se bála,že mě pustí a zmizí v davu. Držel mě jako malou holčičku,konejšil mě a hladil po vlasech. Tiskla jsme se k němu a vstřebávala to teplo,energii a nechtěla aby mě kdy pustil.
Zvedla jsem k němu uslzené oči,musím vypadat strašně. Jeho hnědé oči na mě hleděli jinak než kdy dřív,byli plné nevyslovených něžných slůvek,které mě měli uklidnit,strachu o mě a taky láskyplné touhy. Přejel mi prsty po tváři,až to zalechtalo. Potom se ke mně sklonil a políbil mě na rty,jak to udělal propadla jsem se pryč,naplnilo mě nekonečné štěstí,jedna půlka mého já jako by zazářila víc než hvězdy. Jako by člověk vylétl na oblohu a byl jedna z nejzářivějších hvězd na nebi. Poznat něco co se vymyká vaší představivosti,vaší sebekontrole. Nemohla jsem pořádně dýchat,kdyby mě někdo vysadil z mého těla a zatočil se mnou bylo by to stejné,jako by jsem neměla nic a teď jsem toho měla tolik,že jsem se bála,že to není možné.
Odtáhl se ode mě,pevně mě držel v náručí a já se mu stulila do náruče,kdyby mě teď odvedl do samotného pekla,šla bych,dobrovolně a s úsměvem na tváři,že mohu jít po jeho boku. Víc jsem si snad nemohla přát. Když vám život uštědří obrovskou ránu budete šťastní i za sebemenší štěstí,ale u něčeho co by vás srazilo na kolena i kdyby jste byli nejšťastnější člověk na zemi jsem se bála,že to nevydržím,že za chvíli omdlím,vzbudím se a nic z toho nebude pravda,jak jsem ale cítila jeho vůni,jeho pevné obětí,tak jsem prostě věděla,že je to pravda a jestli ne,nechci se nikdy vzbudit,nikdy otevřít oči a zmizet odtud,chci tu zůstat navždy. Věřit jako ten citát. "Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt."
Jako bych nebyla sama sobě v hlavě pánem,sdílela jsem všechny jeho pocity,cítila jsem tolik lásky najednou,že jsem se bála,že to nemůžu vydržet,že se za chvilku rozletím na milion kousků. Byli jsme na nepatrný okamžik spřízněni natolik,že jsem nevěděla,že něco takového je možné. Nenechal mě nahlédnout jen do hlavy,nýbrž i do duše i srdce a já v nich viděla nepopsatelnou lásku,nebo spíš zamilovanost,ale pořád to byl natolik silný cit,který mě zaplavil až do konečků prstů jako elektřina. Kdyby to byla takováhle čistá nenávist asi bych to nepřežila,takhle jako bych se naplnila a přímo přetékala. Rozdala jsem energii všude kolem,byla jsem z toho všeho vysílená,ale natolik šťastná,že jsem si ani nevšimla,že mě pohnout třeba jen prsty bolí.
Stála jsem tam,držela se Alexe a vstřebávala ten pocit. Pomalu se pohnul a bez toho aby mě pustil mě vedl ke stolu,měla jsem problém stát pořádně na nohou,opírala jsem se a o něj a vysíleně se zhroutila na křeslo,hlavu opřela o jeho rameno a nechala ho aby se mi probíral vlasy,přitom jsem mu na ruce opisovala nekonečné kroužky. Moje hlava odmítala nad čímkoliv přemýšlet,pomalu se mi vyjasňovalo a já pořád nemohla uvěřit že je to pravda. Moje myšlenky se rozjeli jako splašené,pořád se vynořovali nové otázky,nové odpovědi,nové myšlenky.
"Až se mě jednou zeptáš,jestli mám radši tebe nebo svůj život,já ti odpovím, že svůj život a ty odejdeš,aniž bys věděl, že můj život jsi ty!"zašeptala jsem si pro sebe tak tiše,že to Alex nemohl slyšet,vzal mě pomalu za bradu a podíval se mi do očí "co jsi říkala?"usmál se na mě neodolatelně. "Nic,nic"zachraptěla jsem vysíleným hlasem. Políbil mě na špičku nosu a přivinul zpátky k sobě. Nevím, je-li láska štěstí; v každém případě však je to nejpůvabnější neštěstí, jež nás vůbec může potkat. Zavřela jsem oči a cítila jak se mě snaží přemoci spánek,vší silou jsem ho potlačila,doširoka oči otevřela a poslouchala Alexův dech,jak mě hladil ve vlasech a chvílemi mi do nich vtiskl polibek. Pak mi to došlo,největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít. Já věděla,že za něj bych byla ochotná i zemřít,věděla jsem to už v té chvíli co jsem se za ním vydala abych ho zachránila,kdy jsem se k němu vracela pro pomoc,kdy jsem se bála,že mě nemá rád,protože jsem měla hrůzu z toho,že bych zjistila,že má,ale potom by přestal. Teď jsem věděla,že mě má rád,ba i víc než to a nechtěla jsem přemýšlet co bude dál. Minulost byla,nezbylo po ní nic… Vůbec nic. Budoucnost je blbina,není reálná a ani žádná být nemusí,tak proč se jí trýznit? Právě je tady jenom teď a tady a já si to chci užít dokud můžu. Možná bych mu nevěřila,že mě má opravdu rád,ale když mě políbil,když jsme splynuli v jednu duši tak jsem věděla,že mi nelže,bylo možné vypustit z pusy lež,ale svoje srdce neošálíte, nemůžete,to nemůže nikdo a já do jeho nahlédla a spatřila nepoznané. Někdy jsou okamžiky za které stojí žít.
Spatřila jsem Sam jak se k nám prodírá,ne moc překvapeně na nás pohlédla,v jejích očích jsem zahlédla náznak pobavení,sedla si před nás,na jeden zátah vypila svoje pití,potom se protáhla a prohlásila "Já to věděla" s vědoucným úsměvem. Zmateně jsem se na ní koukla a zeptala se "Co jsi věděla?" Pobaveně se na mě zašklebila jako bych řekla nějaký vtip.
"Já věděla,že vy dva skončíte spolu"objasnila nám. Alex se na ní zašklebil a políbil mě na krk,až to zalechtalo, já se snažila nevypadat tak zmateně.
"Asi už by jsme měli jít,co říkáte?"prohlásila po chvíli Sam,ani se jí nedivím,kdyby se domu plazila po čtyřech rozuměla bych tomu. Vyšli jsme z klubu,Sam kráčela vedle nás a Alex mě u sebe držel jako nějaký drahý křehký poklad. Možná už vím co jsem hledala,na pohled vypadám docela nevinně a křehce,ale umím se ubránit a možná právě proto potřebuji někoho kdo by mě chránil,až já sama nebudu moct,můj největší strach je z toho,že budu zranitelná,odkázaná na někoho nebo něco a teď vím,že jsem hledala pevnou bezpečnou náruč,která by mi ukázala,že se nemusím ničeho bát,že je tady pro mě. Mohla jsem se volně smát,zapomněla jsem na svůj svět,žila jsem jen teď a tady s Alexem a Sam. Věděla jsem,že se budu muset do svého světa brzo vrátit ale proč na to teď myslet? Alex se Sam mě šli doprovodit až před dům,tak si mě k sobě Alex ještě víc přivinul,políbil mě do vlasů,na nos a lehce na rty,potom se pomalu odtáhl.
"Alexi"zakňourala jsem s rukama napřáhnutýma k němu jako malé dítě. Hlavně ať neodchází,nemůže odejít,aspoň chvíli,ať se mnou zůstane,byla bych schopná ho prosit dokud by nesvolil,ale to nejde. Potěšeně mě znovu objal,vdechla jsem jeho vůni a přimáčkla se k němu co nejvíc to šlo. Projel mi rukou vlasy potom sjel na lícní kosti,rukou mi zakryl oči,tak jsem je poslušně zavřela,potom jsem uslyšela jeho dech u svého ucha jak šeptá "Zapomeň na to co slyšíš,co vidíš. Co cítíš?" šeptal mi do ucha až mi naskočila husí kůže. Cítila jsem jak mě políbil na každé víčko zvlášť,na nos,na bradu a potom přestal. Pořád jsem měla zavřené oči a plně si to všechno užívala a snažila se protáhnout tu chvíli. Musela jsem odpovědět,znala jsem odpověď.
"Budeš pořád se mnou"řekla jsem potichu,nebyla to otázka,jenom suché konstatování toho co mi chtěl sdělit. "Ať budu kdekoliv budu pořád u tebe,odcházím a přesto zůstávám s tebou,zůstáváš a přesto budeš u mě."pošeptal mi do ucha. Lehce mě políbil na rty,otočil se a se smutným úsměvem odcházel. Rozmrzele jsem se otočila,vyhrabala klíče a vyšlapala schody za brankou. Ještě jsem se naposledy ohlédla a viděla jsem že se dívá,zašla jsem za dům.
Našla jsem potřebný klíč,ale zaslechla jsem něco za sebou,napadlo mě že to bude Alex,vesele jsem se otočila a spatřila bledou postavu malé ženy s volně vlajícími zkroucenými černými vlasy ve větru,temnými oči které říkali že jsou nevinné,měla na sobě ty samé šaty v kterých jsem jí viděla poprvé,nohy měla bosé a lehce našlapovala.
"Madlein"utrousila jsem uštěpačně s velkou dávnou klidu i když jsem měla malou dušičku,minule mě málem uškrtila,teď už takové štěstí jako přežití asi mít nebudu nebo že bych měla tolik štěstí? Nepravděpodobné. Vesele se na mě usmála když slyšela své jméno,všimla jsem si výrazných špičáků v bělostném úsměvu. Ejhle. Nůž? V botě.
Pomalu se přibližovala,už jsem chtěla vytrhnout nůž z boty,když se kousek ode mě zastavila,usmála se na mě jako by jsme byli staré přítelkyně. Přejel mi po zádech mráz,bála jsem se,že když se budu chtít pohnout nepůjde to,byla jsem ochromená strachy,tahle coura mě děsila víc než kdokoliv jiný,hned za ní byl ten její pomocníček který mě starší v představách,oba smrtelně bledí a krásný a hlavně mrtví. Zamyšleně mě pozorovala jako by přemýšlela co přesně se mnou udělá,rozhýbala jsem zdřevěnělý jazyk a chraplavě od vyschlého krku řekla "Co chceš?" Mělo to znít klidně,ale byl v tom slyšet podtón hysterie.
"No,no,no. Nedočkavá?"řekla jako učitelka která kárá zvědavého žáka ve školce. Zašklebila jsem se na ní i když bych radši vzala nohy na ramena i když to by bylo na nic.
"Pořád máš kuráž,obdivuhodné a jak jsem si všimla i pohledného přítele,roztomilý mladík. Přímo k nakousnutí"usmála se na mě a při poslední větě blýskla špičáky. Cítila jsem jak mi krev přestala proudit v žilách. "Ne jeho ne." Pomyslila jsem si. Když viděla mojí reakci mile se na mě usmála a pokračovala "Ale to už ty samozřejmě nemusíš vidět,protože tady už nebudeš tak se nemusíš bát" usmála se na mě chlácholivě,kdyby mi říkala o něčem jiném tak bych se doopravdy nebála,ale tady mi obdivovala kluka a přitom říkala ať na něj nemyslím,protože do té doby budu stejně pod drnem. Tak to teda ne.
Znovu ke mně ladně popošla a teď už jsem skoro cítila její dech na své tváři,ale to byl jen klam. Ona nedýchala,neměla by,aspoň když je mrtvá no. Ovanul mě slabý záchvěv dechu,nebyl to dech spíše jen větřík,který jí vycházel z úst. Přimáčkla jsem se na dveře,abych od ní byla co nejdál. Vycenila špičáky a řekla sladce "Neboj,bude to rychlé,myslím"uchechtla se. Vyhodila jsem nohu do vzduchu,rychlým pohybe, vytáhla nůž a sekla jí do obličeje kterým se pomalu blížila k mému hrdlu. Zůstala jí dlouhá rána která okamžitě zčervenala,ale neobjevila se žádná krev. Zvláštní. Uskočila ode mě,zasyčela a hodila po mě zuřivý pohled. Potom se její tvář jako zázrakem uklidnila,nasadila milý ton a řekla "Dobrá,dneska tě nechám,ale počkej na příště to už ti ani ten nožík nepomůže,to ti nepomůže nic,ani tvůj sladký přítelíček"usmála se na mě mile a splynula s tmou. Roztřeseně jsem odemkla,zahučela do temného domu,shodila ze sebe oblečení a s nožíkem u postele se zahrabala do peřin,kde jsem koulela oči do tmy a potom jsem vyčerpaně konečně usnula trhaným spánkem.
Madlein je ale mrcha, jdem na ni! Eriko, nechceš si to se mnou vyměnit? Měla by jsi normální nudnej život. Těším se na pokračování.