close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5./MILUJ, TRP A ODPOUŠTĚJ 2.část

16. ledna 2007 v 16:16 | Lentilka |  Něco jako tma
"Čekám kdy mi řekneš,že mě nemáš rád nebo že mám jít pryč nebo ,nebo něco jiného"říkala jsem pomalu a cítila jak se mi do očí hrnout slzy. Jen nad tím přemýšlet je něco jiného než to vyslovit nahlas a potvrdit tak svou myšlenku. Rychle si mě k sobě přitáhl,chytil mi obličej do dlaní,přejel palcem po mých rtech a usmál se. "Ty mi vidíš do hlavy,cítíš všechno co já a myslíš si,že bych tě chtěl někdy opustit?"řekl pomalu. Provinile jsem sklopila oči,teď mě sice nemusel chtít opustit,ale co později,já nejsem holka pro něj. Pozvedl mi bradu abych se mu musela podívat do očí. "Řekni mi že tomu skutečně nevěříš,řekni mi to"začel a upíral na mě přitom smutně oči. Znovu jsem cukla bradou dolů abych se mu nemusela podívat do očí. V očích už mě začínalo nesnesitelně pálit. "Eriko"řekl pomalu a bolestně a přivinul mě k sobě. Přitiskla jsem se na jeho hruď a poslouchala jak mu bije srdce,cítila jeho vůni a taky cítila jak mi po obličeji stekly slzy. Nevratná věc když se vám chce brečet a někdo vás utěšuje,začněte brečet i když nechcete.

"Eriko věř mi,neopustím tě,nikdy,nikdy tě nepřestanu milovat,věříš mi? Nikdy"šeptal mi do ucha a moje slzy pořád a pořád padaly jako by nikdy neměli přestat. Ležela jsem mu v náručí a už jen ten fakt jeho blízkosti mě naplňoval štěstím. Jenže taky zoufalstvím,on odejde,všichni odchází,on taky odejde,nemusí mě mít rád navěky. Zarazila jsem tok myšlenek které mě vnitřně rvaly,trhaly a pomáhali dalším slzám ven. Držel mě v náručí jako malé dítě a já se bála,že nebudu ani schopná promluvit. Bála jsem se,že mi ho vezmou,že nás někdo rozdělí,že mě přestane milovat,vždyť mě ani nezná a já nevím proboha. Uslzeně jsem na něj pohlédla,svíral mě v náručí jako by mě nikdy nechtěl pustit.přivinula jsem se blíž k němu. Zavřela jsem oči a potlačovala paniku z toho pocitu,že by nás něco odloučilo. Ucítila jsem na tváři teplou dlaň,Alex mi otíral slzy. "Nikdy?"řekla jsem šeptem. Přivinul mě k sobě ještě víc a lehce mě políbil pod uslzené oči. To byla odpověď. Natáhla jsem se k němu a lehce a krátce ho políbila na rty. Nevěděla jsem jestli to vydrží,ale byla jsem ochotná tomu uvěřit a obětovat se tomu.
Měla jsem vyschlo v krku,ale nechtěla jsem vstát a připravit se o to objetí. Přesto jsem,ale vstala,vešla do koupelny a opláchla si uslzené oči,rty mě pálili jak byli vyschlé,hltavě jsem se napila chladivé vody,podívala se na sebe do zrcadla a zjistila,že moje oči už zase mají ten živý třpyt,sice jsou pod nimi zřetelné temné kruhy a jsou celé načervenalé a opuchlé,ale už zase vypadají jako dřív,živé a těkavé. Šáhla jsem do kapsy džínů a vytáhla jelení lůj,přetřela jsem si tím rozpraskané rty a znovu vyšla z koupelny.
Když jsem vešla do obýváku našla jsem na stole mátový čaj,s chutí jsem se z něj napila,znovu se zabořila do sedačky a počkala dokud se Alex odněkud nevynoří. Po chvíli vyšel z kuchyně,zabořil se vedle mě,znovu mi položil ruku kolem ramen a přitáhl si mě. Jen tak jsme tam seděli,já jsem se o něj opírala,vdechovala jeho vůni a vstřebávala jeho teplo. Po chvíli jsem prolomila ticho,ani jeden jsme se nebavili co bylo předtím,jen tak jsme mluvili a užívali si navzájem jeden druhého.
Pohled na hodiny mě donutil zvednout se a rozloučit se. Už bylo pět hodin,bylo brzo ale já se musím ještě učit a stejně je už venku tma jako v pytli,Alex se zvednul se mnou a šel mě doprovodit. Venku mě objal,co chvilku mi vtiskl motýlí polibek do vlasů a ke mně domů jsme šli v celku veselé náladě. Před domem jsme se rozloučili a já otevřela branku,ještě jsem se otočila po Alexovi a usmála se když jsem ho zahlédla jak se na mě dívá. Zašla jsem za dům,klíče nervózně žmoulala v ruce,z boty vytáhla v poslední době nepostradatelný nožík,schovala ho do rukávu a směla došla ke dveřím,v největší pohotovosti jsem odemkla,otevřela dveře a zaposlouchala se do tmy venku,nic,všude ticho. Zaplula jsem do domu,schovala nožík a vyběhla nahoru. Zasedla jsem k počítači kde jsem se připojila k internetu,ve schránce jsem našla hromadu nových zpráv,psala mi Katy co dělám celý víkend a jestli nechci něco podniknout,rychle jsem jí poslala omluvnou zprávu,psala mi už v sobotu ráno sakra,nesmím zapomínat na kámošky i když tu jsou nový problémy sakra! Potom jsem otevřela učebnici chemii a ponořila se do vzorečků.
Od učení jsem vzhlédla kolem deváté večer,přiznávám mezitím jsem si došla párkrát pro něco k jídlu a na chvilku se zakecala s tatíkem,ale jinak jsem se snažila poctivě učit. V půl desáté jsem došla dolů,dala tatíkovi dobrou noc a vymluvila se na bolest hlavy jako to,že jdu tak brzo na kutě. V pokoji jsem nastražila v posteli mého obrovského medvídka tak aby to vypadalo že je postel plná,s tím už mám taky svoje zkušenosti,přiznávám. Vzala jsem si na sebe volné džíny ze slabé látky,černou mikinu a dolů se odplížila pro svoje kecky. Vkradla jsem se na chodbu a otevřela dveře na balkon,bylo to chytře udělané,někdy se můžu plížit i z mého okna rovnou na balkon protože mi tam vede okno,lepší je ale použít dveře ne? Elegantně jsem skočila dolů,v ruce jsem pevně svírala okraj nožíku schovaný v rukávu,pro cizí oči neviditelný,přeskočila plot a vydala se ulicí dolů.
Šla jsem rychlím,lehkým krokem,hned dole pod kopcem mě ale přepadl zlý pocit,že nejsem sama. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dělala,že o nikom nevím,šla jsem pomalu dál. Po pár metrech moje podezření pořád sílilo a sílilo. Prudce jsem se otočila a když jsem spatřila mizící stín vytanulo mi i kdo by to mohl být. Šla jsem nedbale dál,v ruce pořád pevněji svírala nožík až se mi zarýval bolestně do ruky. Došla jsem do místa kde nesvítili lampy,pomalu jsem se zastavila a naslouchala,uslyšela jsem za sebou lehké kroky. Přemohla jsem touhu otočit a čekala. Tušila jsem kdo to je a jestli mě moje tušení zklame,třeba mě ten dotyčný zabije. Ale ne to se zvládne. Počkala jsem dokud se kroky nepatrný kousek ode mě nezastavili.
"Co po mě chceš?"řekla jsem přátelským tonem s náznakem utrpení. Moje přesvědčení kdo by to mohl být bylo pořád silnější a silnější. Stačí mi aby promluvil a já dotyčného určím během vteřiny.
"Maličká,jen se dívám kam tak pozdě večer směřuješ" řekl zvědavým tonem,jasně je to on,ten sametový uklidňující hlas. Deimos. Prudce jsem se otočila a zašklebila se na něj. "Proč mě sleduješ?"řekla jsem přitom jsem nepatrně povolila nůž,který se mi zařezával do ruky.
"Můžeš mi v tom snad zabránit?"řekl veselým tonem a koutky úst se mu zvedli. Zamračila jsem se na něj a pomalu s našpulenými rty řekla "Máš pravdu nemůžu" Přišel blíž ke mně,zařadil se po mém boku a když jsem se znovu rozešla šel vedle mě. "Kam tedy míříme?"řekl přátelským tonem. Pomalu jsem zavrčela. Překvapeně na mě pohlédl a jedno obočí mu vyjelo nahoru. "Kam jdeme my? Spíš kam jdu já ne?"zeptala jsem se nepřátelsky. Obočí znovu sjelo dolů,zahleděl se před sebe a pomalu s špatně skrývanou radostí řekl "Dobře,kam jdeš ty a já tě doprovázím,damisela?" Zděšeně jsem na něj pohlédla. "Co znamená damisela?"řekla jsem šokovaná. Koutku úst mu závratně vyletěli nahoru,ale pořád mlčel. Naštvaně jsem našpulila rty a místo abych se bála,že jdu bok po boku s upírem jsem měla chuť mu něco provést. "Neznamená to něco jako kurva,děvka nebo něco v tom smyslu,že ne?"pokračovala jsem dál. Překvapeně na mě pohlédl. "Jistěže ne,damisela,to bych se neodvážil" Zamyšleně jsem si promnula bradu a nakrčila nos. "Tak co to znamená sakra?"vybouchla jsem a rozhodla rukama. "Nic vážného,damisela,jednou ti to někdo určitě poví"usmál se na mě šibalsky. Kdo by to řekl že upír se dokáže šibalsky smát. "Takže TY mi to neřekneš?"pokračovala jsem dál ve výslechu. "Ne damisela" smál se mi dál. "Nech toho s tou damiselou sakra!"vybuchla jsem rozhořčeně. "Co hledáš?"řekl pomalu s pohledem do tmy. "Ukaž mi kde sídlí upíři"řekla jsem pomalu a čekala na jeho reakci. Překvapeně se na mě otočil. Je hezké poznat,že někoho dokážete překvapovat přibližně každých 30 vteřin. Chvilku jsme se navzájem měřili pohledem potom uhnul a znovu se díval do tmy. "Nemůžu,bylo by to jako zradit svůj druh,ale můžu ti ukázat neutrální místa kde se vyskytují" řekl po chvíli váhavým tonem. Radostně jsem vyskočila a vypískla "Skvělí" Pobaveně odvrátil tvář. Šli jsme mlčky,změtí ulicí,překvapeně jsem sledovala že míříme do temné části města,kam jsem v zájmu vlastního bezpečí moc nechodila. Nervózně jsem si přes hlavu přehodila kapucu a ostražitě se rozhlížela. Deimos šel klidným,ladným krokem. Po chvíli jsme chvilkami potkávali lidi,někteří se ošívali,nervózně rozhlíželi a další šli zahalení v oblečení přímím krokem někam do tmy. Když už jsem se chtěla rozčíleně zeptat kam jdeme zastavili jsme před oprýskanými dveřmi jak z westernového filmu. Nad dveřmi byl oprýskaný vypálený název který sem ve tmě a kvůli stáří za nic nemohla přečíst. Na pravé straně dveří se ale skvěl světlí nápis "Rozmysli se dobře,možná už nevyjdeš" který svítil do tmy. Otřásla jsem se,Deimos si mě pobaveně změřil a potom jako suverén vstoupil dovnitř. Opatrně jsem šla za ním a schovávala se za jeho zády,všimla jsem si že to vypadá jak stará podřadná hospoda,všude podivní lidí,teda asi lidé,oblaky kouře a hlučné hlasy. Opatrně jsem šla za ním a vešli jsme do dveří které museli držet pohromadě jenom silou vůle. U stropu se vznášeli obláčky barevného kouře,fascinovaně jsem na ně hleděla,ale pořád si dávala pozor abych byla za Deimosem. Zastavil a ukázal mi na nějakou prašivou pohovku. Zaostřila jsem a až po chvíli si všimla dívky ležící na ní,měla na sobě dlouhé kdysi krásné,ale teď už děravé a špinavé šaty. Měřila si Deimose zkoumavým pohledem,potom až si všimla mě a v očích jí zajiskřilo. "Co to .."začela zostra až jsem se přikrčila,ale Deimos jí zarazil jedním pohybem ruky. "Ptej se"řekl mi a mávnul směrem k ní. Dívka na mě hleděla s naštvaným pohledem a našpulenými rty. Málem jsem pobaveně vyprskla. Skousla jsem ret a přikročila k ní.
"Nevíš kde se může zdržovat Madlein nebo muž s nosem který musel mít několikrát zlomený a dlouho bílou jizvou od ucha přes krk?" řekla jsem. Snažila jsem se chovat tak jak jsem to četla a viděla v televizi ale nebyla jsem si jistá jestli to dělám správně. O tom chlápkovi se mi zdá a vidím ho za zavřenými víčky,není těžké ho popsat. Chvilku na mě zhnuseně hleděla,potom si povzdechla.
"Ten muž kterého hledáš bude nejspíš Mauritius,ale s tím bych si nic nezačínala kočko a Madlein"vyslovila její jméno jako něco zkaženého a odporného "už se vůbec nepleť na oči nebo tě bude strašit i ve snech"řekla temně ale pořád zpěvavě mladým hláskem. "Já chci vědět kde je najdu ne že bych se jich měla bát"řekla jsem naštvaně,přesně mi vysvětlila to co už jsem věděla,vypadají na krásné postavičky z podsvětí. Odvrátila ode mě pohled a pomalu rádoby pevně řekla "Mauritius by měl být v tom smradlavém baru šílené Petty a o Madlein netuším" jasně jsem slyšela její strach. Odvrátila jsem se od ní a odstoupila.
"Už pojď damisela"řekl sametově. Jak to ale řekl malé dívce zajiskřilo v očích. "Damisela? Jí říkáš damisela? Spíš ramera ne!To by na ní sedlo dokonale!" vyprskla hněvivě směrem k němu a potom se otočila ke mně a plivla mi k nohám. Deimosovi zajiskřilo v očích otočil se ke mně a vesele řekl "Ramera už je děvka moje milá damisela" Potom jeho výraz jako mávnutím proudku zmizel a vypadal děsivě a hněvivě až jsem od něj podvědomě ucouvla. "Shurcilo takhle se o ní nevyjadřuj a my dva jsme u tebe nebyli,rozumíš?"řekl temným vůdcovským hlasem. Dívčina dosedla zpátky na gauč a slabě přikývla,měla jsem pocit že potlačuje pláč. S malými výčitkami jsem zamířila ven za Deimosem. Úlevně jsem se nadechla čerstvého vzduchu,byly v něm cítit různé zatuchliny,ale lepší než ten neodbytný kouř vevnitř z kterého mi slzeli oči. Hluboce jsem se nadechla. "Kdo to byl?"zeptala jsem se po chvíli. Deimos zamířil ven z těchto temných uliček,zařadila jsem se po jeho boku a čekala na odpověď. "Malá míšenkyně u které nikdy nevíš na které je straně,taky ráda práská,má sakra štěstí že je naživu."řekl po chvíli ticha. "A kam jdeme teď?"zeptala jsem se napjatě. Strašně ráda bych šla domu,zavrtala se do mojí teplé postele a spala a spala. "Ty už teď půjdeš domů,pro jeden večer si se toho dozvěděla dost" Měla jsem chuť skočit mu kolem krku za tu báječnou novinku,ale chtěla jsem si uchovat dobrou tvář tak jsem naoko zhnuseně řekla "Domů? My nepůjdeme do toho baru u šílený Petty?" Ani se na mě nepodíval a mířil pořád do temné noci. "Ne,dneska ne" řekl temně a pokračoval rychlím krokem. Málem jsem musela popoběhávat abych mu stačila,odvrátila jsem tvář a už se těšila domů. Po nekonečné době jsme došli před dům,zastavil se kousek od domu,já jsem na něj houkla díky a už jsem šplhala na balkon,z něj opatrně a tiše domů,shodila jsem ze sebe oblečení,oželila sprchu abych předešla tatíkově návštěvě a opláchla si vlasy v kohoutku,zahučela jsem do postele a v okamžiku usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vesper vesper | 17. ledna 2007 v 13:59 | Reagovat

Včera mi znějakých důvodů vůbec nešly načíst zádbý blogy (bylo to děsný), takže to píšu až dnes. Budu se asi opakovat, ale já opradu nevím co víc říct: Super kapitola! Nemůžu se dočkat další části.

2 Zuzka Zuzka | 17. ledna 2007 v 17:28 | Reagovat

Jo, mě se sem včera taky nepodařilo dostat. Vážně úžasný. Echm, že sem ještě dneska dáš pokráčo? :o)

3 Lentilka Lentilka | 17. ledna 2007 v 19:52 | Reagovat

jjdám:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama