Do mého snu nemilosrdně proniklo drnčení budíky,vždycky jsem ho nenáviděla,ale dneska jsem oči otevřela s úlevou. Za čas si zvyknu nebo ty tváře ve snu zničím. Už jsem měla noční můry,třeba jako malá a můj psychoušek mi řekl,ať se s tím poperu,když se mě na dalším sezení zeptal jak jsem to vyřešila,řekla jsem,že jsou pryč a zatrhla mu rozvádění. Byla jsem už jako malá natolik inteligentní,že jsem mu nepopisovala jak jsem moje noční můry což byl myslím nějaký temný bubák toho jsem vyhodila z Eiffelovky a potom nějaký had mě pořád pronásledoval a ten skončil v hrnci s bublajícím olejem. Nevěděla jsem co by z toho vyvodil,ale nechtěla jsem to zjišťovat. Mátožně jsem vstala a vydala se do koupelny,s potěšením jsem zjistila,že kruhy pod očima vybledly. Pořád tam byli,ale už ne tak hrůzostrašné. Vyčistila jsem si zuby,v pokoji navlékla bílé tričko v velkými výkroji v ramenech s modrým nápisem Angel. K tomu nízko posazené oprané džíny, vlasy jsem si stáhla do ležérního culíku a tím skončila mojí ranní proceduru. Vydala jsem se dolu na snídani,dala jsem si cereálie s bílím jogurtem.
Cesta do školy uběhla jako nic,s úsměvem jsem se sesunula vedla usměvavé Katy,alespoň něco se nemění. Všechny hodiny jsem přetrpěla duchem mimo,pořád jsem si přehrávala včerejší noc,kupodivu jsem byla čilá a veselá. Vesele jsem mluvila s Katy a nakonec jsme se dohodli,že po škole půjdeme do města. Katy byla moje nejlepší kamarádka,nemohla jsem jí říct všechno,ale snažila jsem se jí říci aspoň něco,vynechala jsem noční trajdaní,rvačky,nadpřirozené negližé,ale živě jsem jí vyprávěla o Alexovi,to jsem mohla,alespoň něco.
Když škola skončila vyšla jsem ven do slunného dne,mrazivý vzduch mě udeřil do očí až jsem párkrát zamrkala,hmatatelně jsem cítila otrávenost jistých lidí,nikdy dřív jsem si to neuvědomovala nebo nepřipouštěla,ale když jsem se na to zaměřila mohla jsem skoro hmotně ucítit pocity každého v mém okolí,překvapilo mě kolik učitelek se upřímně strachuje nebo otravuje s námi,skoro jsem s nimi začela cítit. Vytočila mě Andy která si myslela,že jí je svět podřadný,chvilkami jí probíhali takové pocity,že u myšlenek jsem se doslova otřásala,vím,vím,není estetické poslouchat cizí myšlenky,ale čím se má člověk zabavit,když neposlouchá látku v hodině nebo nepíše? Pocitům jsem se nemohla ubránit a některé mě prostě navnadili natolik,že jsem pohlédla do různým myslí. Taky mě dost potěšilo když jsem zjistila kolik kluků mě shledalo atraktivní,obyčejná cesta na oběd se změnila v bodovací systém. Chvilkami se mi zatínali pěsti a hryzala jsem se do rukávu abych nevyprskla smíchy,měla jsem taky problémy se soustředěním,protože jsem po čase špatně rozeznávala když na mě někdo mluvil,po obědě jsem se to snažila docela ignorovat.
Zavěsila jsem se do Katy a společně jsme zamířili k ní domů,odhodila si tam tašku,mě strhla její dobrá nálada a vesele jsem žvatlala o ničem a připadala si spokojená jak malé děcko. U mě doma jsem se zdržovala minimálně,v poslední době se stál můj věrný přítel nožík připoutaný k lýtku,ale bylo to celkem nepraktické a nepohodlné. Ve městě jsme si skočili na perfektní dlabenec a já byla značně znechucená když jsem vypozorovala kolik chlapů v mojí přítomnosti měli nemravné myšlenky a všichni mi civěli na zadek. Katy nade mnou jenom kroutila hlavou,když jsem si otráveně sedla co nejdál od všech lidí.
"Katy,skoč si do knihkupectví já se hned za tebou vrátím jenom musím na poštu hodit dopis který mi svěřil tatík"zašklebila jsem se na ní spiklenecky, chvilku chtěla ta dobrá duše jít se mnou na poštu,ale já jí vystrčila ven z obchodu a s tím ať se poohlédne po něčem zajímavém,já se vydala na opačnou stranu k poště. Vůbec jsem neměla v plánu jít na poštu,kousek od ní,ale byl k mému štěstí malý starodávný krámek který mi nyní padl do noty. Často kolem něj procházím a jenom párkrát jsem do něj vlezla,je tam starý sympatický děda,který má v krámku různé harampádí,nábytek,ale také různé věštecké věcičky a všimla jsem si krásného postříbřeného nožíku s hady obtočenými kolem něj,leskl se v matném světle a naprosto mě okouzlil,v tu dobu jsem ještě nevěděla k čemu by mi byl,proto jsem ho tam nechala,ale nyní jsem doufala,že ho děda ještě neprodal.
Ostýchavě jsem otevřela skleněné dveře,nade mnou zazvonil zvoneček a mě do nosu uhodila vůně vonných tyčinek. Rozhlédla jsem se po potemnělém obchůdku,nikde jsem nikoho neviděla,přistoupila jsem ke stěně ověšené různými talismany,amulety a k mé úlevě tam vysel překrásný nůž. Okouzleně jsem přejela po jeho hřbetě prsty,ovanul mě slabý větřík,pocítila jsem vlnu energie, cukla jsem rukou zpátky a všechno to ustalo. Šokovaná jsem hleděla na ten nožík,zdál se obyčejný,ale cítila jsem z něj neobyčejnou moc a měla jsem pocit,že v něj je smrt. Prudce jsem se otočila a vypískla když přede mnou stál malý shrbený děda. Usmál se na mě,kývl mi na pozdrav a obešel mě k oběšené stěně,láskyplně vzal nožík do rukou,pohladil ho a vypadal na moment zasnění. Když jsem sebou nervózně ošila,pohlédl na mě pátravým pohledem,šouravým krokem poodešel za pult. Jak se tenhle děda za mě mohl neslyšně dostat? Zakroutila jsem hlavou a stoupla si přes pult.
"Tak pouze tohle chceš,spanilá dívenko?"usmál se na mě děda. Pořád jsem si nebyla jistá,ale nejlepší je po všeho skočit po hlavě,však ono to nějak dopadne. Pouze jsem kývla a přidala nesmělý úsměv. Potom mě zarazilo že z toho pána vůbec nic necítím. Nevěnovalo jsem tomu pozornost a zaměřila se na dědu,který otřel nožík hadříkem,vzal hedvábný pytlíček a ladně ho do něj zasunul. Potom se sehnal za pult,něco tam vzal,přihodil to do pytlíčku,zahlédla jsem pouze kousek kůže,přemohla jsem se a na nic se naptala. Děda mi řekl cenu a já s překvapením zjistila,že za něj chce téměř jen polovinu toho co jsem měla připravené. Nejistě jsem mu je podala,on mi podal pytlíček,kývnul na mě a odšoural se dozadu do obchodu.
Rychle jsem vyklouzla z obchodu,vytáhla pytlík a vytáhla z něj nožík,na světle se překrásně leskl a já pohladila obtočené hady kolem pochvy,potom jsem zvědavě zajela rukou znovu do pytlíku a nahmatala něco jako kožené přezky. Vytáhla jsem je na světlo a hleděla na změt různých kožených šňůrek. Bylo otázkou okamžiku kdy mi došlo k čemu to je. Zajela jsem do nich rukou,přesně mi sedli na ruku,ani to nepadala ani neškrtilo. Potom jsem zvědavě vzala nožík a zkusila ho do toho zasadit. Sedl jako ulitý. Šokovaná jsem hleděla na násadu na nožík na mé ruce,rukáv mi sjel dolů a celé to zakryl,kdybych o tom nevěděla neuvěřila bych. Rychle jsem to sundala schovala na dně pytlíku a ten do kabelky.
Rychlím krokem jsem rázovala směrem ke knihkupectví,tam jsem se přitočila ke Katy a začela nevinou konverzaci o tom jestli už něco našla. Pořád mi z hlavy nejde ten nožík. Co to bylo sakra za dědulu? Hmátnu po první knížce otočím jí na obsah a s tím,že si ho čtu si přehrávám znovu a znovu co mi v tom obchodě uniklo. Asi nic,třeba to k tomu noži patřilo. Nebo neexistují náhody a jsou to jen cesty Boží,dobře,nevěřím v boha,nevím v co vlastně věřím,něco to bude,ale ne on. Věřím v nadpřirozeno,neviditelnou energii,věci které nikdy nemůžu pochopit,ale nevěřím v nadiktovanou víru v Boha. Rychle položím knížku zpátky a otřepu se z těch myšlenek.
"Katy,už půjdeme?"usměji se na ní a vytáhnu jí z knihkupectví do blízkého McDonald's. Zasedneme ke stolku a obrovské množství jídla mi dovoluje nemluvit. Bodne mě osten zklamání a lítosti jak se všechno najednou mění,proč to nemohlo zůstat tak jak to bylo? Všechno bylo fajn,ne perfektní,ale fajn. Naučila jsem se s tím žít,naučím se i s tímhle,ale za jak dlouho? Nebojím se,že bych si nezvykla za chvíli. Já si vždycky zvyknu,vždycky si zvyknu rychle. Sakra! Silně stisknu okraj židle až mi zbělají klouby,v druhé ruce zaryji nehty do dlaně a nechám se prostupovat vysilující bolestí. Obě ruce najednou povolím,napiji se coly a zjistím,že za chvíli musím jít,jinak nestihnu trénink. Dojdu s Katy až k zastávce kde se rozdělíme.
Dojdu domů rychlím,svižným krokem,doprovází mě moje písničky,Within Temptation. Odemknu,vyběhnu nahoru,popadnu věci na cvičení a seběhnu si dolů natočit vodu. Na stole se skví bílý vzkaz,ihned poznám tatíkovo netrpělivé,ale elegantní písmo. Na papírku stojí "Eriko nikam večer nechoď,budu v práci pozdě do noci,vrátím se k ránu.T." Jedním pohybem ruky papírek smetu ze stolu,rozmačkám a hodím do koše.
Vyrazím z domu, už se začíná stmívat,to je k vzteku. Rázným krokem,bezmyšlenkovitě dorazím do tělocvičny. Převléknu se a k mému potěšení jsou tam i nějaké holky,je to výhodnější než se samými kluky,takhle budu mít jenom pár modřin. Nechápu to,ale to cvičení je perfektní,víc praxe než teorie,nesoustřeď se a někdo ti natáhne,to se mi líbí. K tomu si nemůžu stěžovat ani na zábavu,lámu se smíchy každou chvilku. Za hodinu a půl jsem bolavá,ale šťastná.
V šatně se pomalu převléknu,zasunu do uší MP3 a navolím písničku z muzikálu Romeo a Julie,někde jsem to cd sehnala ani nevím kde a písničku Co je to láska? Vyšla jsem do temného večera a nechala si vlasy vlát v jemném a chladném večerním vánku. Slastně jsem se toho čistého vzduchu nadechla. Vykročila jsem do tmy,otevřela jsem si bundu aby mě vánek mohl ovívat celou. Vycházela jsem kopec,temný s garážemi po stranách,nebylo vidět skoro ani na zem,na téhle cestě jsem téměř vždycky nervózní,nikdy nevím co na mě za rohem čeká. Měla jsem pocit jako by na mě ze stínů hleděli nějaké oči,přestože jsem mžourala do tmy nic jsem nespatřila,podvědomě jsem zrychlila krok,s úlevou jsem vyšla zpátky na osvětlenou ulici. Něco mi dopadlo na nos a zastudilo to. Vzhlédla jsem k obloze a na mě se snášeli miliony malých vloček. Okouzleně jsem to celé pozorovala a nechávala sníh aby mi hladil tvář,padal mi do vlasů,na řasy a po malinkých rozteklých pramíncích stékal po mém obličeji dolů. Okouzleně jsem natáhla ruce k nebi a chytala malinké vločky do rukou. Fascinovaně jsem na to koukala. Pomalu jsem sklopila zrak,vykročila a znovu se zarazila,když jsem spatřila osobu ladně se opírající a zeď protějšího plotu.
Oči se mi rozzářili,po tváři se mi rozlil blažený úsměv a rychlím krokem jsem došla ke stojícímu Alexovi. Položila jsem mu ruce kolem krku,přitáhla se k němu a lehce ho políbila na špičku nosu když se ke mně sklonil. V jeho obličeji jsem viděla okouzlený,pobavený a něžný výraz. Přitáhl mě k sobě,potom mě chytil kolem pasu a rozešel se. Bílé vločky mu padali do temných vlasů,na jeho černých řasách utkvěli také nějaké. Fascinovaně jsem na něj koukala,pořád jsem nemohla uvěřit,že zrovna já to jdu po jeho boku,že zrovna mě si vybral.
"Kde si se tady vzal?"usmála jsem se na něj přes závoj malých sněžných vloček. Byli ledové a už mě začínali studit na obličeji. Šli jsme pomalu směrem k mému domu.
"Neměl jsem na tebe počkat?"usmál se na mě roztomile a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Jak mi kdy mohl připadat přísný? Za nic na světě jsem si nemohla vybavit jak jsem ho dřív nemohla vystát,je to vůbec možný? Při pohledu na ten úsměv,natočenou hlavu,vlasy poseté bílými vločkami,ruce,která mě objímali. Nevymyslela jsem si to pouze? Je to možný.
"Vůbec ne,jsem ráda,že jsi tady"vyhrkla jsem zbrkle. Moje chování se v jeho přítomnosti ,ale stále nelepší,pořád se chovám jako praštěná palicí,moc rychle cestují slova z mojí pusy. "Proč jsi ale přišel?"dožadovala jsem se znovu odpovědi na svou otázku. Zběsile jsem zamrkala abych z řas dostala sníh. Přitáhl mě k sobě blíž a pomalu s úsměvem řekl "Abych tě viděl"Přitom se sladce usmál,až se mi podlomila kolena. Stáli jsme před brankou k mému domu,Alex zaváhal a podíval se na mě. Vzala jsem jeho ruku do své,vylovila klíče a vedla ho dovnitř. Když na mě překvapeně pohlédl,odvrátila jsem zrak. "No co,tatík není doma a stejně se to jednou musí dozvědět ne?" řekla jsem po chvilce zaváhání. Vedla jsem ho nahoru do svého pokoje,trvalo nám jen chvilku než jsme se rozhodli co dělat. Na mém stole leželo DVD od filmu který mi dneska půjčila Andy a já se na něj chtěla dnes večer podívat. Alex mě donutil neměnit svoje plány a pustit to. Byl to film o Tristanovi a Isoldě. Věčná láska ještě před Romeem a Julií. Romeo a Julie,ten příběh jsem znala a naprosto mě uchvátil,proto jsem byla šíleně zvědavá jaký bude tento. Vešli jsme do pokoje v horním patře který se zřídka kdy užívá,zapnula jsem DVD a natáhla se vedle Alexe na gauč. Opřela jsem si o něj hlavu a zadívala se na televizi,přitom jsem cítila jak si Alex hraje s mými vlasy.
Nebyli tam uchvacující verše jako z Romea a Julie,ale v okamžiku kdy Tristan vyhrál Izoldu pro Lorda Marka jsem se neubránila bolestným slzám v očích. Rychle jsem se snažila mrkat,aby slzy nepronikly ven. Měla jsem vlasy přehozené přes obličej tak aby mi do nich nebylo vidět,nechtěla jsem aby mě Alex viděl.
Neměla jsem ráda slzy,teď jsem neměla ráda ani ten strašlivý pocit z toho filmu. Bála jsem se že opravdu všechny pravé lásky končí tragicky. Zhoršoval to ještě fakt,že jsem vedle sebe měla Alexe,že jsem držela jeho ruku,cítila jeho letmé polibky do mých vlasů,na můj krk,tvář. Jeho teplé ruce které si hráli s mými prsty na rukou,jeho vůně která byla vždycky tak zřetelná když byl blízko. Mohla jsem před sebou vidět ty jeho hnědé oči jako díru do neznáma,mohla jsem je před sebou vidět jasně a zřetelně. A tohle všechno ve mně vyvolávalo neuvěřitelný pocit nostalgie. A taky strach,vždycky tu byl a vždycky tu bude. Strach z toho že to jednou skončí,jak to bude dál. Když jsem viděla umírat Tristana sevřelo se mi hrdlo,nemohla jsem popadnout dech a s vytřeštěnýma očima koukala jak nad ním Izolda pláče. Alex si všimnul jak jsem strnulá a přivinul mě k sobě ještě víc. Neposedné slzy se vytlačily ven a zmokřili mou tvář.
Moje specialita asi budou tragédie a smysl pro melodramata,tenhle příběh byl taky nádherný,jako Romeo a Julie,jako král Artuš a Guinevra. To všechno. Možná jsem moc přecitlivělá. Už film skončil,ale mě se za nic nechtělo vstávat. Pořád jsem tam ležela,držela Alexe. Najednou jsem u svého ucha zaslechla jeho hlas. "Znáš tu legendu o nich a nápoji lásky?" Slabě jsem přikývla a čekala co bude pokračovat. "Zamilovali se do sebe čistou láskou díky kouzelnému nápoji,který měl spojit Izoldu a Marka,ale omylem ho vypila s Tristanem. Tristan byl ale moc šlechetný a nechtěl zradit svého pána,proto odjel od své milované Izoldy pryč,oba tak trpěli. Potom je více verzí,jedna říká,že byl ve městě svého přítele který měl dceru Izoldu,která se do něj zamilovala,on se ale nakazil morem a pomalu umíral,chtěl naposledy spatřit svojí milovanou,která by ho také mohla vyléčit,řekl svému věrnému sluhovi ať pro ní jede a když se bude vracet s Isouldou na palubě má přijet s bílými plachtami,jestli tam ale nebude má vyvěsit černé. Tristan pomalu umíral a Izolda,která ho milovala žárlila na druhou Izoldu,které patřila Tristanova věrnost a láska,tajně vyslechla jeho rozhovor se sluhou a proto když přijížděla loď sklonila se k němu a řekla mu "Loď už přijíždí" Tristan otevřel slabá víčka a zeptal se jenom "jaké má plachty?" Izolda pro svůj hněv řekla "Černé" Tristan vysíleně zavřel víčka a s tím,že ho jeho milovaná Izolda zavrhla umřel. V tom dovnitř vešla plavovlasá Izolda a když ho spatřila sklonila se k němu,ale když ho políbila na mrtvé rty,umřela vedle něj žalem." Vyprávěl mi živě Alex. Při jeho vyprávění jsem se neubránila dalším slzám v očích. Měla jsem pocit,že je to nespravedlnost,pro zradu,žárlivost,šlechetnost,pro to všechno se stávají ty tragédie.
Krásné!