Napadlo mě,že kdyby mi před očima zemřel Alex,tak bych nechtěla dál žít. Nevěděla jsem jak dlouho jsme tam seděli,ale Alex se zvednul se smutným úsměvem,že musí odejít. Vyprovodila jsem ho k brance,dál mi nedovolil jít,rychle jsem ho políbila na rty. Pořád slabě sněžilo. Foukal mrazivý vítr. Než se stačil spustit plný nával emocí odtáhla jsem se od něj. Rty mi brněly jako by říkali víc. Než jsem se ale pořádně rozkoukala,Alex už mizel v sněžné závěji. Smutně jsem se otočila a zahučela domů. Už je devět hodin. Posadila jsem se na otevřené okno v pokoji,nechala sníh a vítr aby mi cuchal vlasy a hleděla do tmy. Na chvíli jsem měla pocit,že jsem v té tmě viděla dvě temné oči,ale po chvíli jsem to odmávla s tím,že se mi to jenom zdálo. Když mnou otřásala zima vlezla jsem si zpátky domů. Posadila se ke stolu a zapnula počítač,hledala jsem na internetu různé legendy.
Zasedla jsem taky rychle k učení a kolem půl jedenácté se pořádně oblékla,k ruce přidala nový nožík a vyrazila teď už do klidného večera. Věděla jsem kde už bych měla hledat,cítila jsem se natolik zkušená,že bych to mohla zvládnout,sama vím,že se někdy dost přeceňuji,ale často mi to vyjde. Možná bych neměla sázet svůj život,ale pocit,že to zvládnu byl silnější. Plánovala jsem se vrátit do rána,dřív než tatík,pro jistotu jsem,ale nastražila postel tak jako bych tam spala. Nový sníh mi křupal pod boty a přilepoval se na podrážku. Na těle mě hřál teplý svetr a já jistě kráčela nocí. S každým krokem ve mně ale ubývala jistota. Váhala jsem. Když už jsem byla pár minut před temnou částí města téměř jsem stála,každý krok mě stál velkou část odhodlání. Ucítila jsem na sobě něčí pohled. Prudce jsem se otočila a pohlédla na temnou siluetu kousek ode mě. Poznala jsem ho ihned,Deimos. Chtěla jsem se znovu rozejít a nevšímat si ho,dokud mi nechce nic ublížit,může mě třeba i sledovat. Zarazil mě ale jeho hlas.
"Kam myslíš že jdeš,vela?"řekl pomalu skoro hněvivým tonem. Zarazila jsem se a naštvaně se na něj otočila,už mě začínal doopravdy vytáčet s těmi názvy. Damisela,vela a co bude dál? Jak mám vědět co to znamená do hajzlu? Nějakej španělskej upír tu na mě bude mluvit a já ani nevím co sakra.
"Prozradíš mi co znamená vela?"usmála jsem se na něj líbezně. "Potom ti řeknu kam jdu"
Naštvaně si mě změřil očima,až jsem se málem přikrčila,ale naštěstí jsem se ovládla. Přistoupil blíž ke mně,protočil jakoby oči a pomalu pronesl "Světlo" potom si mě vyčkávavě změřil a čekal co ze mě vypadne. Překvapil mě. Světlo? Proč světlo? Ale dohoda je dohoda. "Jdu najít Mauritia"řekla jsem s pohledem upřeným na něj. Když jsem to řekla,jeho pleť zbledla a tváří přeběhlo rozčílení. Hněvivě se na mě podíval a řekl nekompromisním tonem "To tedy nepůjdeš damisela." Rozhořčeně jsem se od něj obrátila,našpulila rty a pomalu provokativně řekla "Zabráníš mi v tom?" při tom jsem vykročila. Překvapilo mě jakou rychlostí byl u mě a svojí ledovou rukou mě chytil za paži. Pokusila jsem se mu vytrhnou,ale nešlo to. Když jsem se na něj nasupeně podívala,povolil sevření a pomalu mě pustil. "Když budu muset tak ti v tom zabráním"řekl s temným pohledem v kterém se blýsklo pobavení. "Proč?"vyštěkla jsem naštvaně šeptem a třela si dlaň. "Protože jestli mu jen náznakem naznačíš,že po něj jdeš,je po tobě"řekl a jeho oči vypadali poprvé nebezpečně. Jak to řekl,jako by mi promluvil z duše,jako by vyslovil to čeho jsem se tolik bála. Nechtěla jsem mu ale za nic ukázat že má pravdu. Otočila jsem se a teď už rázným krokem vyšla. Překvapilo mě s jakou rychlostí se přede mnou objevil. Chtěl mě znovu chytit,ale já byla tentokrát připravená. Vysmekla jsem se mu a pokračovala skoro během dopředu. Najednou jako bych vzlétla,zem mi zmizela pod nohama a já překvapeně zalapala po dechu. Natočila jsem hlavu a viděla Deimose,měl mě přehozenou přes rameno,šel ladně jako by mě nedržel a násilně nevlekl pryč. Snažila jsem se nějak se z toho vyvléct,ale nešlo to bez toho aniž bych si namlátila hubu. Odevzdaně jsem se nechala donést až do stínu zdi u domu. Tam mě pomalu sundal a nechal sjet nohama na zem. Nasupeně jsem se na něj podívala.
"Proč to všechno?"řekla jsem naštvaně,ale ne moc hlasitě. Při tom jsem rozhodila ruce v němém gestu. Zamračil se na mě,popošel ke mně tak blízko až jsem před ním podvědomě ucouvla. Vztyčila jsem k němu tvrdý pohled,ale nedokázala jsem v něm skrýt náznak zděšení.
"Nepůjdeš za ním,nemůžeš,zabije tě"řekl výhružným tonem. Nasupeně jsme na sebe hleděli a potom jsem vzpurně cukla hlavou,našpulila rty a mlčela. Po chvíli kousek poodešel,já se bez rozloučení přehoupla přes plot a zjistila,že tatík stále není doma,dala jsem si sprchu a zalehla do postele. Trvalo mi dobrou chvíli než jsem se uklidnila,ty upíři někdy dokážou vytočit,není liž pravda!
Probudil mě ten odporný zvuk budíky,nenávidím ho,ale stejně jsem nespala,už půl hodiny tupě civím do tmy,ty noční můry už jsou zase tady a tentokrát nevím jak si s nimi poradit! Taky mě v poslední době budí každá maličkost,dokonce jsem slyšela tatíka jak se vrátil asi ve tři ráno domů,všechno udělám bezmyšlenkovitě, automaticky…
Sedím dolu,ruce si ohřívám o teplý čaj a pojídám rohlík. Jsem naprosto probuzená,ale stejně líná k jakémukoliv pohybu. Celé tělo mě bolí,cítím se unavená a tak trochu znuděná nebo prostě odsouzená. Zaslechnu šramot,za chvíli se v kuchyni objeví tatík,má kruhy pod očima,vypadá nevyspale,ale stejně má rychlé pohyby a vypadá téměř čilý,jen pro ty kdo ho znají dobře,jen ti můžou poznat to,že jeho pohyby jsem pomalé. Vím dobře po kom to mám. Táta si sedne přede mě,nalije si po mém příkladu čaj a pomalu usrkne. Z jeho soustředěného pohledu a nejistých pohybů poznám že mi chce něco říci,přeci jenom máme dost společného. Já jsem ten typ který je útlocitný,nechce nikoho pro nic za nic ranit a proto nechodím přímo na věc,když tedy nemám náladu,když mě někdo zastihne v "té" náladě tak to ode mě prchat. Usrkla jsem si čaje a vyčkávavě na něj pohlédla. Všimnul si mého pohledu a slabě nadzvedl koutky úst. Potom se nadechl a začel,já věděla,že mi chce něco říct!
"Riko,já už si s tebou vážně potřebuji promluvit"řekl přátelským,ale ustaraným tonem. Věděla jsem že tomu neuniknu,ale stejně jsem o tom nechtěla mluvit,mám rada změny,ale ne změny v pevných bodech mého života,ale co to vlastně je? Který bod v mém životě je pevný? Možná tak já sama,ale ani v tom si nejsem jistá,někdy mi přijde,že jsem jak to bylo v té pohádce? Ano jako řeka,vypadá pořád stejně,ale taky se pořád mění,pořád je v pohybu,to je ono.
"Dobře mluv"řekla jsem pomalu,aby věděl,že jsem se s tím napůl smířila. Snažila jsem se být hodná,chtěla jsem být hodná,ale přitom jsem si přála být sobecká,neposlouchat ho a říci mu ať nic nemění,ať vrátí čas. Ale to nejde. To nikdo nedokáže.
"Riko,já vím,že se ti to nemusí líbit,ale zkus pochopit i ty mě,já nechci žít sám,ale žít s někým je pro mě taky strašně těžké,k tomu Sarah je jiná,je křehká a zranitelná"říkal pomalu vymlouvavým tonem,jako by se mi zpovídal,kdybych já nebyla dítě. Už vůbec se mi nelíbil fakt zranitelné Sarah u nás v domě,zvykla jsem si jenom na jeho přítomnost,na Hromadu zvířat,ale žádnou ženskou,až na paní Mulovou která nás někdy navštíví,uklidí a tak podobně,je z tátovi strany a myslí si,že tu trpíme,bydlí někde ve městě a strašně se tu o nás stará. Teprve teď mě taky napadlo,že tu dlouho nebyla,myslím,že něco říkala o lázních. Aspoň je klid. Znovu jsem se donutila vrátit ke křehké Sarah. Byla to zrozená nevinnost,to jsem musela uznat,když jsem jí párkrát viděla,její jemné oči na mě pohlíželi s úctou a láskou,měla křehké jemné ruce,ale stejně se nikdy nemohla vyrovnat mé skutečné rodině,která je téměř celá pryč,pryč,pryč!
"Co maminka?"pohlédla jsem na něj pomalu a nevěděla jsem jestli chci aby viděl slzy v očích nebo ne. Asi je zahlédl,na jeho tváři se objevil zasmušilý výraz. Použila jsem tento argument jen k tomu abych měla znovu navrch,nechtěla jsem mu to ulehčovat,část mého já chtěla,ale ta silnější byla opravdu sobecká a právě teď rozhněvaná.
"Riko o tom jsme se už bavili několikrát,netrap mě"řekl smutně a jeho tvář zestárla o několik let. Kdybych necítila to co z něj sálalo,asi bych se rozzuřila,ale takhle jsem nemohla. Nešlo to,cítila jsem z něj šílenou bolest,osamocenost ,ale nic z toho by mě nesrazilo tolik jako hřejivý pocit toho,že mu doopravdy záleží na tom co mu řeknu,mohla jsem to téměř nahmatat,proudila z něj obrovská naděje,že všechno bude fajn,jak bláhové přání,ale když mu chce věřit já už nemám sílu mu to rozmlouvat. Odvrátila jsem do něj pohled a mlčela. Jsem chvíle kdy nemůžete nic říci,hlavně když víte přesně jak se ten druhý cítí,teď právě jsem se bála byť jen na kousek nahlédnout do jeho mysli. Věděla jsem,že to není všechno,pořád tam bylo odhodlání s kterým přišel,pořád mi chtěl něco říct.
"Taky jsem se rozhodl,že už konečně seknu se svojí prací,budu pořád u policie,ale na jiném oddělení,na klidnějším,už si zasloužím odpočinek nemyslíš?"řekl rádoby neutrálním hlasem. Se smutným úsměvem jsem na něj pohlédla a přikývla. Potom jsem pomalu vstala,obula se a vyšla do mrazivého rána,byla to příjemná změna po tom raním rozhovoru.
Před školou jsem potkala Andy,byla skvěle vyladěná a hned jsme se vesele bavili,vymýšleli jsme nějakou akci na víkend,v poslední době všechno rychle utíkalo,bylo ráno,večer a znovu. Ve škole jsem se chvilkami třásla a chvilkami mě polévalo horko,Katy na mě každou chvíli házela starostlivé pohledy,nevěděla co se mnou je. V poslední době jsem divná,musím uznat,snažím se být pořád veselá,ale nemám už tolik volného času. Věděla jsem že to Katy s Andy přiřazují k tomu,že mám kluka,ale na mě toho spadlo ještě víc. Hned první hodinu mě vyvolali k tabuli,nevěděla jsem naprosto nic,ale když se na mě učitelky oči nesouhlasně mračili a házela na mě další a další otázky,naštvala jsem se,víte o tom,že když někdo položí otázku v duchu si na ní ihned odpoví? Málem jsem měla problém nevyslovit otázku společně s učitelkou,ale když jsem šla do lavice,vyčerpaná,ale s dvojkou,došlo mi,že takhle to nepůjde,musím mít svoje vědomosti,ne cizí. Ale jednou dvakrát tohle nikoho nezabije,mimo mě teda. Po mém výkonu hned první hodinu mi začela třeštit hlava a já myslela,že se rozskočí na místě. Ve škole jsem fungovala,s holkama jsem se bavila normálně a snad nikdo mi už nemohl vyčítat změnu,opravdu jsem se snažila,ale fyzicky mi bylo čím dál hůř. Když jsem se poslední hodinu roztřeseně zvedla,měla jsem strach aby to se mnou neseklo. Doma jsem se svalila do postele,zamuchlala do přikrývek a v tu ránu usnula. spánek jsem ale měla trhavý a moje smysli se rozšířili,měla jsem pocit,že je všechno větší,tvrdší,prostě takový nechutný pocit,který mívám když je mi zle. Teploměr mi ukázal 38,nijak jsem se s tím nezabývala,protože jsem pořád jenom ležela.
Otevřela jsem horká a zesláblá víčka,sundala ze sebe v posteli džíny a tričko na které jsem zapomněla,bylo mi strašné vedro,zvedla jsem se z postele a opřela se o skříň vedle postele. Moje nohy byli zesláblá,ale potřebovala jsem nerozhýbat,tatík mluvil o změně práce,ale kdy tedy dorazí domů. Venku už byla tma,pohled na hodiny mě ujistil,že už je šest hodin. Otevřela jsem okno,venku byl mrazivý vzduch,ovanul mé rozpálené čelo,s úlevou jsem ho vdechovala,věděla jsem,že jestli brzo nezalezu do tepla budu opravdu vážně nemocná,ale vevnitř jsem měla pocit,že se udusím. Pomalu jsem cítila jak mi naskakuje husí kůže,sedla jsem si na chladivý okenní parapet. Koukala jsem do tmy a vydechovala bílá kolečka,venku bylo bílo,sníh nepadal,asi mrzlo. Když jsem pomalu zavřela okno a chtěla se vrátit do postele měla jsem pocit,že vidím za oknem stín. Roztřeseně jsem došla k druhému oknu na balkon a otevřela ho. Vyklonila jsem hlavu ven,teď už mi začínala být doopravdy zima,nemohla jsem se vzdát svého pocitu,že jsem to doopravdy viděla.
Pomalu jsem natáhla ven nohu,když se prsty dotkli sněžného poprašku cukla jsem sebou,pomalu jsem spustila i druhou,stála jsem na ledovém poprašku sněhu pouze v kraťaskových kalhotkách a podprsence. Otřásala jsem se,ale udělala jsem krok dopředu,mému zpomalenému mozku došlo až nyní,že se mě asi někdo může pokoušet i zabít,neměla jsem ale už sílu vracet se pro nůž. Udělala jsem další krok vpřed a jelikož náš balkon má tvar do L došla jsem do skrytého rohu. U zábradlí se tyčila vysoká temná postava,po zádech mi přeběhl mráz,moje slabé nohy zaprotestovali a víčka byla jako z olova. Pomalu jsem přistoupila ještě blíž,teď už jsem tušila,že bych se stejně neubránila,ale moje zvědavost mi vládla. Konečně jsem přes tmu rozeznala povědomé ostré rysy obličeje,Deimos se na mě díval se směsicí pobavení a pobouření. Překvapeně si změřil můj vzhled,jak jsem se na něj tak dívala,došlo mi že nejsem v nebezpečí a úlevně se mi zavírala víčka,přitom jsem klesala k zemi,pocítila jsem dopad na ledovou plochu,roztřeseně jsem pohlédla nad sebe a spatřila ho znovu nad sebou. Potom jsem se ocitla v tmě,ale létala jsem. Byla jsem pták,kterého po mrazech obklopilo teplo.
Viděla jsem Alexe jak se ke mně sklání,cítila jsem se v teple,pokožka mi přímo hořela,rty jsem měla rozpraskané,ale stejně jsem se chtěla ujistit že o mě ví. "Alexi"zašeptala jsem ochraptěle. Jeho pohled se střetl s mýma očima,byl překvapený,pořád na mě hleděl s něžností,ale s jinou než dřív. Chtěla jsem aby mě vzal do náruče a uchlácholil,že bolest a spalující teplo zmizí,ale znovu mě zahalila temnota. Pořád jsem se probouzela,ale nemohla jsem rozpoznat co je sen a co skutečnost,moje hlava neposlouchala,pořád byla tma nebo rozmazané obrázky,chvilkami byli jasné,ale potom zase mizeli v temnotě.
Konečně se mi podařilo otevřít pořádně oči,malátnost a Deimos nade mnou mě ujistili,že nesním. Roztřeseně mě pohladil po tváři,jeho prsty krásně chladili,chytila jsem pomalu jeho ruku a přitiskla si jí na tvář. Zaplavila mě vlna úlevy. Držela jsem jeho ruku,tiskla jí k mé rozpálené tváři a pomalu úlevně zavírala víčka. Pořád jsem před očima měla jeho potěšený i překvapený pohled. Najednou se jeho chladivé prsty dotkly mého čela a odhrnuli mi z něj pramen vlasů. Potom zase tma,čas šel naprosto mimo mě,asi jenom ty ledové prsty mě drželi při částečném vědomí,najednou,ale pomalu mizeli. Zanaříkala jsem jako malé dítě,pomalu otevřela oči a natáhla rozpálenou ruku nad sebe. Propletli se v ní ledové prsty,očima jsem sledovala Deimose,který se nade mnou tyčil,teď držel mou ruku a starostlivě na mě shlížel. Co nejpevněji jsem mohla jsem se ho držela,nechtěla jsem aby odešel,snažila jsem se pomalu ho stáhnout dolů,ale nebylo to k ničemu,asi mojí snahu ani nezaregistroval. Sklonil se pomalu ke mně a řekl "Musím odejít" Znovu se postavil,pomalu pouštěl mou ruku,potom si jí ještě přitáhl k ústům a lehce jí políbil,jeho rty studili jako kámen,ale zanechali po sobě mnohem větší žár než horečka,potom zmizel. Ani nevím jak,najednou jsem zase měla zavřená víčka.
Probudili mě hlasy poblíž mé hlavy,byli strašně hlasité,otevřela jsem oči a mžourala do ostrého světla,otevřela jsem popraskané rty a pomalu řekla "Ticho,chci spát" Můj hlas zněl chraptivě,věděla jsem,že se potřebuji napít. Poznala jsem obličej tatíka a vedle něho něžný výraz Sarah. Oba jsem je přivřenými víčky pozorovala,zřejmě diskutovali o mém stavu. Potom se oba vytratili,úlevně jsem zavřela víčka. Měla jsem pocit,že jsem je ani nezavřela a už znovu světlo a hlasy. Když jsem neochotně otevřela jedno oko zjistila jsem,že přede mnou stojí naše sousedka,doktorka,starostlivě mi prohmatala čelo,potom se na mě chlácholivě usmála a pomalu promluvila "Jak se cítíš?" Copak nevidí,že chci spát! Nic víc.
"Naprosto skvěle"řekla jsem pomalu a slabě si odkašlala,najednou se přede mnou objevila sklenice vody,hltavě jsem se z ní napila a vzala si bílí prášek. Bolestně jsem se vytáhla do sedu,za doktorčinými zády jsem zaslechla tatíkův hlas. "Ona vtipkuje"říkal ten hlas kajícně. Doktorčiny oči se na mě zahleděli,potom se otočila a něco říkala,ale tomu jsem nerozuměla.
Bezvadný(hlavně to s tím Deimosem), teď jsem šíleně zvědavá, jak to bude pokračovat! :o)