Probudila jsem se do potemnělého pokoje,rozevřela jsem slepená víčka a rozhlédla se kolem sebe. Budík nemilosrdně ukazoval dvanáct hodin odpoledne,pomalu jsem vstala,nohy jsem měla rozlámané,ale malátnost přešla. Slezla jsem dolů do kuchyně kde jsem si udělala čaj a zakousla rohlík. Na stole jsem našla vzkaz od tatíka,pomalu jsem se rozpomínala na včerejší večer,jen jsem si nemohla vzpomenout jestli tam se mnou na chvíli opravdu byl nebo nebyl Alex,Deimos tam musel být a taky jsem si mlhavě vzpomínala na doktorku,tatíka a Sarah.
Opatrně jsem usrkávala teploučký čaj,přikusovala rohlík a lámala si hlavu. Když jsem po chvíli vstala a podívala se do zrcadla na chodbě málem jsem se nepoznala. Vlasy jsem měla přeleželé,oči bezvýrazné,tváře červené a celkově jsem vypadala poněkud sklesla.
Vlezla jsem si pod sprchu,pustila na sebe proud horké vody a užívala si jí. Potom jsem pomalu,pomaloučku měnila teplotu až na vlažnou a ledovou,když už mě ledová voda štípala po celém těle vyskočila jsem ze sprchy. Šla jsem si znovu lehnout,ale tentokrát jsem nemohla usnout. Zapnula jsem si počítač a odpověděla na zprávy od holek,po chvíli jsem se natáhla pro knížku a začetla se do ní. Ležela jsem v posteli,nohy ve vzduchu a louskala jsem stránku za stránkou dokud jsem nepocítila od mrtvené ruce. Natáhla jsem se na posteli,pustila písničky a zavřela oči,
S trhnutím jsem se posadila,seděla jsem na posteli a rozhlédla se po pokoji,všechno bylo pořád stejné,ale něco mě muselo probudit. Najednou se znovu ozvalo to uši řezající zazvonění. Vyskočila jsem z postele,ještě jsem si stačila všimnout,že hodiny ukazují čtvrtou hodinu odpolední. Asi Katy nebo Andy,říkala jsem si v duchu. Doběhla jsem k oknu v malinkém obýváku a vykoukla z něj. Dole před brankou na mě hleděl Alex. Roztáhla jsem pusu v širokém úsměvu a běžela mu otevřít,ani jsem se pořádně neoblékla,pořád jsem na sobě měla šedivé tepláky a miniaturní pruhované tílko,otevřela jsem mu vchodové dveře a skočila kolem krku jen co se v nich objevil.
Pobaveně si mě změřil,hned za sebou starostlivě zavřel dveře a znovu mě objal. Pomalu se ke mně sklonil a políbil mě na rty. Možná to bylo z toho jak jsem byla včera zesláblá,ale najednou zmizela místnost,nevěděla jsem jistě jestli je to černá tma nebo oslepující záře,ale všechno se zatočilo. Moje nohy ztratili kontrolu nad zemí a podlomili se mi,kdyby mě Alex nedržel zhroutila bych se k zemi. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno,zavřela oči a zkusila uklidnit hlavu i zběsilí tep. Nepovedlo se,pořád se všechno točilo. Jeho vůně mě omamovala jako droga,jeho teplo mnou prostupovalo a já jsem se cítila jako omámená. Odvrátila jsem hlavu,vůně trochu zmizela,pokusila jsem se hluboce dýchat pusou a s očima stále pevně přitisknutými k sobě. Svět se uklidnil,dech i tep také a já se na něj konečně roztřeseně usmála.
Pohladil mě po vlasech,nejistě k sobě přitáhnul a opatrně políbil do vlasů. Děkovala jsem bohu,že jsem se dopoledne osprchovala,jinak bych asi vypadala. Když jsem se vesele usmála jeho opatrným pohybům šibalsky se na m zašklebil,popadl mě do náruče jako malé dítě a vynesl po schodem až do mého pokoje,kde mě hodil na postel. Pobaveně jsem ho sledovala,vzal mojí peřinu a až po nos mě s ní přikryl. Nesouhlasně jsem vydolovala hlavu a znovu se na něj vyčkávavě zahleděla. Sedl si na kraj mojí postele,pohladil mě po vlasech a upravil neposlušné pramínky co mi spadali do očí. Pomalu jsem se posadil,přitáhla jsem si jeho hlavu k sobě.
Políbila jsem ho,už jsem byla připravená na propast která mě pohltí. Časem si možná zvyknu,zahalila mě temnota,ale taky krásný pocit štěstí. Pomalu jsem se odtáhla,lehla si na polštář a uklidňovala hlavu. Už jsem se cítila celkově naprosto zdravá.
"Alexi jak jsi vůbec zjistil,že jsem nemocná?"zeptala jsem se ho po chvíli ticha.
"Mluvil jsem s tvým otcem,jen chvilku,zmínil se,že bude muset odejít brzo,že jsi doma nemocná a netuší co ti je,on už přestoupil do jiného oddělení,už je na takovém klidném,ale stejně za mnou občas přijde,nemáš pocit,že by jsme mu to mohli už říct?"usmál se na mě.
"Asi jo"povzdechla jsem si odsouzeně.
Natáhla jsem se k němu,pomalu mě vytáhl zpátky do sedu a objal mě. Cítila jsem z něj něhu,ale i něco jiného,něco divného,něco jako strach,ale nemohla jsem to pořádně poznat. Projela jsem mu rukou vlasy,byli pořád stejné,jemné,tmavě hnědé,ladně rozházené po hlavě a chvilkami padali do očí,ale stejně nebyli moc dlouhé,prostě … perfektní. Když jsem na něj upřela svůj pohled střetla jsem se s jeho smutnými hnědými oči. Nedokázala jsem pochopit,že nade mnou mají vždycky takovou moc,pokaždé mě uvězní,pokaždé v nich najdu něco jiného,když se podívám snad do kterýkoliv očí,vždycky jsou to jen oči,ale tyhle ne,tyhle jsou plné,jako by odráželi celou jeho osobnost,všechno. Někdy stačí jedno nepatrné slovo,jeden pohled,třeba i mlčení,aby se všechno co cítíte projevilo v plném rozsahu.
Nemůžete objevit oceány bez toho aby jste se odrazili od břehu a sebrali odvahu vrhnout se do neprozkoumaného. "Co se děje?"řekla jsem tiše. Věděla jsem,že tu něco je,něco zvláštního,ale nemohla jsem poznat co to je. Nechtěla jsem mu vidět do hlavy,nemůžu říct nemohla,protože já můžu. V jeho očích jsem viděla,že ví,že vím že se tu něco děje. Jeho oči mě pořád věznili,nemohla jsem od nich odtrhnout pohled. Říkali mi otázku,kterou jsem nemohla pochopit,říkali něco o pochybnostech,ale nechápala jsem nad čím. Vzal mou hlavu něžně do svých dlaní,zatřásla jsem se jak mnou prostupovali jeho pocity,jeho teplo. Pořád jsem mu hleděla do očí a vyčkávala. Nechápala jsem ho,nad čím pochybuje.
"Eriko,já …"pomalu a nejistě promluvil,ale já jsem ho rychle políbila. Nevím proč,ale k čemu by mi bylo vědět to? Člověk neví tolik věcí a žije. Políbila jsem ho,moje ruce mu zajeli do vlasů,moje tělo se k němu přitáhlo a já už přestala ovládat svoje myšlení. Znovu se tu objevil ten pocit,který jsem už předtím poznala,to,že já jsem on,on je mnou,já cítím to co on. Zaplavila mě takhle obrovská vlna,smetla moje myšlení a ovládání do nejtemnějšího rohu. Vyčerpávala mojí duši,zaplňovala mou hlavu,ovládala mě,ale stejně jsem byla šťastná. Cítí tohle každý? Zřejmě ne,asi jenom já jsem odsouzená prožívat polibek naplno tak strašně moc,že to málem není v mým silách. Roztřeseně jsem se od Alexe odtáhla,když jsem na něj pohlédla,všimla jsem si,že má stále zavřené oči,křečovitě sevřené prsty.
Pomalu se zvedl,prudce vydechl a podíval se ven z okna. "Alexi,já … promiň"řekla jsem potichu ani nevím proč. Pomalu se na mě otočil,v očích měl bolestný výraz. "Eriko nedělej mi to těžší" promluvil pomalu,tiše a jeho pohled se na mě smutně upínal. "Co těžší?"vyhrkla jsem rychle. Skrčila jsem si nohy pod bradu a opřela se o kolena. Nechápavě jsem na něj hleděla,nervózně si projel vlasy rukou,zvědavě jsem se na něj zahleděla,protože jsem z něj pocítila vlnu odhodlání,ale i bolesti.
"Eriko já "řekl pomalu,oči upínal někam za mě. Byl odhodlaný,ale taky ho něco dusilo,něco ho tak strašně bolelo,až se mi sevřelo hrdlo. Něco potřeboval říci,ale nechtěl,bál se. Prošla mnou vlna emocí,ale ihned mi došlo,čeho se bojí. Toho ,že mi ublíží.
"Ne"zašeptala jsem pomalu,do očí mi vstoupili. "Alexi ne"zaprosila jsem tiše. Moje hrdlo se svíralo v němé bolesti,moje oči se plnily slzami,které neměli přetéci. Moje pocity byli jako roztrhané,rozházené,podupané. "Proč bys to dělal?"řekla jsem,ale přes sevřené hrdlo to bylo stěží slyšitelné, v pokoji ale bylo takové ticho,že to stejně slyšel. Jeho oči na mě pohlédli,vzápětí ihned ucukli a já věděla,že litoval,že se na mě podíval. V mých očích se muselo zračit tolik bolesti. Z něj jsem ale cítila pořád ten strach,bolest a odhodlání.
"Eriko prosím tě …"řekl rychle,ale já jsem ho zarazila. "Mlč!"řekla jsem už téměř normálním hlasem. Zběsile jsem zamrkala,chtěla jsem zahnat slzy ale jenom jsem je rozvířila. "Proč?"zašeptala jsem do vzduchu. Zvedla jsem k němu oči a když se znovu střetli s jeho pohledem už jsem nevydržela,moje oči přetekli,moje srdce se zlomilo. "Chci pro tebe jen to nejlepší"řekl tiše. Švihla jsem po něm pohledem jako bič. "Nerozumíš mi,já pro tebe chci abys byla šťastná,ale to se mnou nebudeš! Nemůžeš! Podívej se jak žiju,tvůj otec se snaží dostat tě do bezpečí ale já to stěžuju,slíbil jsem mu,že se s tebou nebudu stýkat a podívej se na mě,jsem tu s tebou!"rozohnil se. "A potom,vždyť já se tě bojím úplně milovat,nechci ti zkazit život"řekl tiše. Šokovaná jsem na něj hleděla,pomalu přistoupil ke dveřím,natáhl ruku ke klice a potom se ještě naposledy otočil. "Alexi neodcházej"řekla jsem rychle,ale odvrátil tvář a vyšel ze dveří. Jako by mi vzal část mě samé která odešla s ním,která ho nemohla opustit,zděšeně jsem si přehrávala jeho slova znovu. Až po chvíli mi došlo,že odchází,že mě opouští,že mu to nečiní sebevětší potíže. Že se prostě se mnou rozešel. Vyskočila jsem z postele a rozeběhla se ze po schodech dolů. Dveře už byli zavřené,po Alexovi ani památky. Otevřela jsem je,vyběhla před dům a rozhlédla se. Nikde nikdo. Teprve teď jsem si uvědomila mrazivý sníh který mě studil do nohou,ledový vítr který mě obepínal a na tvářích mě studili slzy. Zmateně jsem zašla zpátky do domy,zavřela dveře,klesla k zemi,schoulila se do klubíčka a jenom prázdně hleděla před sebe.Všechno nádherné končí špatně, všechno špatné končí ještě hůř a všechno hrozné přichází ve vlnách...
Dostala jsem se po chvíli mrznutí u dveří do postele,lehla jsem si,ale když mi ho prázdné místo na kterém před chvíli nebo kdysi dávno seděl pořád připomínalo,zvedla jsem se a přesunula do dolního obýváku,po chvíli zápolení jsem zapálila krb a tupě civěla ze sedačky na plamenů ohně. Nic nevydrží věčně,to vím,ale proč tolik bolí,když přijde konec? Proč to vůbec udělal? Jak já můžu mít normální život? Nemožné. Pořád jsem hleděla do plamenů,které tak hřáli,ale i kdybych do nich strčila ruku,nikdy by nehřáli tak jako když mě pohladil,políbil nebo se na mě pouze podíval. Teplo mě ukonejšilo k tomu,že jsem sice nespala,ale ani nepřemýšlela. Z temného nicnedělání mě vytrhl příchod tatíka. Starostlivě se mě vyptával a když jsem mu na všechno kývla nebo odpověděla dobrý,vzdal svou snahu,zabořil se do jednoho z křesel s knížkou a dál si mě moc nevšímal. K pozdnímu večeru se vytratil spát a mě tam zanechal samotnou. Ani jsem to moc nepostřehla,pouze když plameny slábli,vstala jsem a přihodila tam nová. Jinak jsem do nich koukala. Moje hlava byla prázdná,protože když jsem se do ní podívala pořádně zabolelo mě to tak strašlivě až se mi sevřelo hrdlo,proto jsem se raději soustředila na plameny v kterých jsem chvilkami viděla jeho oči,úsměv,vlasy. To všechno ve mně vyvolávalo bolestné vzpomínky,ale stejně pokaždé když se tam něco známého blesklo neubránila jsem se šťastnému úsměvu,že tu se mnou třeba pořád je.
Donutila jsem se zavřít víčka,usnout,ale stejně se mi to nedařilo,když jsem vzhůru ničí mě to kvůli tomu,že mi řekl,že už se s ním neuvidím,ale když spím,vidím všechno co jsem ztratila. Možná by moje bolest ze ztráty nebyla tak hrozná,kdybych necítila to co on,kdybych nevěděla jaké jsou jeho pocity,nemohla jsem pochopit proč mě opustil,proč to udělal,vždyť mě milovat,věděla jsem to,cítila jsem to,cítila jsem to v sobě,to je to nejhorší,on,samotná jeho podstata,existence mě pokaždé v jeho přítomnosti naplňovala,doplňovala mou duši a teď mi řekl,že odejde. Třeba to neřekl,třeba to byl jen sen,ale věděla jsem,že ve snu bych nedokázala pocítit tak silnou bolest ze ztráty,neodkázala bych si všechny jeho pocity představit tak živě pořád dokola. Věděla jsem,že slzy mi nepomůžou,že vzlyky jenom přidají k mojí bolesti,ale stejně se mi po chvíli rozkutálely po obličeji ,ale pomohlo to vyčerpat moje tělo,které po chvíli bolestně upadlo do nic neříkajícího spánku.
Tak smutná kapitola. Takže Alex ji opustil, aby byla v bezpačí pochopila jsem to správně? Už aby byla další kapitola, zajíma mě jak vše bude pokračovat.