Otevřela jsem víčka a pohlédla do prázdného krbu,který už vyhasl. Přesně tak jsem se cítila,prázdná a studená jako po vyhasínajícím spalujícím žáru. Fyzika který ležel u mých nohou a Šuplík který se mi stulil v náručí mě přinutili k slabému úsměvu. Pravý úsměv života je když je to do pláče,teprve teď jsem pochopila pravdu toho rčení. Pomalu jsem vstala a z nepohodlného křesla jsem byla celá rozlámaná,stáhla jsem vlasy do culíku,udělala si lehkou snídani přestože jsem vůbec neměla hlad. Bylo už skoro odpoledne. Zmeškala jsem dva dny ve škole,to se zpraví. Dneska je pátek,možná jsem mohla jít do školy, ne nemohla to bych nezvládla,pokud jsem doteď skrývala svoje divné chování dneska bych se zhroutila a až by mě utěšovali bylo by to ještě horší. Toho kdo chce brečet neutěšíte pouze rozlítostníte ještě víc ,že s ním musí někdo soucítit,tak je to alespoň u mě. Nesnesla bych ty zvědavé pohledy,rádoby upřímné soucítění a hlavně opravdu upřímný strach a zájem o mě. Bála jsem se,že se složím doma,ale ve škole by to bylo určitě. Musím se do pondělí sebrat,nejlépe ještě dřív. Musím,aspoň pro ostatní. Musím se nějak odreagovat,malátnost fyzická je úplně pryč,cítím energii překypovat v mých rukách,nohách,celém těle.
Přes to všechno jsem si znovu sedla do studeného obýváku a civěla do prázdna. Nemohla jsem pochopit jak to mohl udělat,jak mi mohl takhle ublížit, i kdyby mě přestal mít rád proč mi musel tak zákeřně ublížit? To si neuvědomil,že pro mě to bude nemožné překonat tu bolest?
Pomalu jsem se zvedla,protáhla zdřevěnělou nohu v které už mi mravenčilo. Neviděla jsem smysl v tom sedět,užírat se a totálně zblbnout. Vešla jsem do pokoje,hromadu věcí povalující se kolem jsem popadla a naházela do skříně. Potom jsem popadla hadr a systematicky utírala prach,nahoře na skříni jsem objevila žlutou krabici s malovanými zvířátky. Zvědavě jsem jí otevřela,sedla si k ní na zem a pomalu vyndala věci v ní. První byli diplomy z táborů,soustředění,za nimi následovaly asi čtyři medaile,potom těžké krabice od bonbonu Rafaelo. Zvědavě jsem jí otevřela,navrchu ležel pestrobarevný bloček,můj deníček,na první stránce byli nalepené kreslené postavičky,když jsem jí zběžně prolistovala všimla jsem si textů písniček z kreslených pohádek,podrobné popisování každé maličkosti,s nechápavým úsměvem jsem jí znovu odložila. Když moje ruka na dně krabičky nahmatala štos fotografií zarazila se. Pomalu jsem je zvedla na světlo,byli to fotky z dětství,fotky s mými sourozenci,s maminkou,tatíkem,prostě všichni. Znovu jsem je rychle založila na dně a zakryla je bločkem a různými papírkami. Všechno jsem to znovu uklidila,dala nahoru na skříň a s ještě protáhlejším obličejem uklízela pokoj. Když už jsem ho měla celkové naprosto dokonale uklizený cítila jsem se uvolněnější a v celkově přijatelné náladě. Neměla jsem chuť už nic rozbít,to se dalo počítat jako plus.
Uvařila jsem jídlo,neměla jsem už náladu dělat nic užitečného doma,zjistila jsem že se pomalu stmívá. Napsala jsem tatíkovi vzkaz že jdu pryč. Nevěděla jsem sama kam,prostě někam,zatím zabít čas. Vyrazila jsem do ulice,opřel se do mě prudký ledový vítr,mráz prosákl bundou a roztřásl mě. Do očí mi padali vločky. Šla jsem rychlou chůzí s přáním dostat se někam do tepla,nastoupila jsem na autobus a přemýšlela kde bych mohla potkat někoho známého. Napadla mě Izabelina oblíbená kavárna,když jsem před ní stanula nevěřícně jsem si promnula oči. Nedošlo mi že je to ta samá kavárna kde jsem potkala Sam a …Alexe. Nabručeně jsem se otočila,cítila jsem se prokřehlá,ale nechtěla jsem tam vstoupit. Ale to před ním budu utíkat nadosmrti,nebudu chodit nikam kde byl on? Přece nejsem srab! Asi jo sem,prostě najdu nový místa. Moje mysl létala jako blesk. Byla jsem ochotná smířit se s tím,že do útulné kavárny nikdy nevkročím. Vlezla jsem do divného podniku,vypadalo to jako zastaralý podnik nějakého chlápka bez stylu,všude se mlátila červená,modrá a černá. Sesunula jsem se do sedačky a objednala si čaj.
Pila jsem a pokukovala po kavárně,všimla jsem si zamilované dvojice u dveří,zpod přimhouřených očích jsem je sledovala,jak jsem se ale zamyslela nad tím,proč jsou spolu praštilo mě to jako rána mezi oči. Možná jsem se na ně moc soustředila,ale jejich cit mě udeřil a zajel mi až do konečků prstů. Cítila jsem jak se mi do očí derou slzy,neviděla jsem totiž už tu dvojici,seděl tam jiná dvojice, pohledný kluk s hnědými ladně rozházenými vlasy,průsvitnými hlubokými hnědými oči a něžně se díval na dívku která se smála od ucha k uchu,měla dlouhé světle hnědé vlasy a zářivé oči,pokaždé když se na něj podívala byla vidět jiskřička něhy která vystřelovala z jejích očích. Zběsile jsem zamrkala,nemohla jsem se na to dívat,prostě nemohla,ta dvojice musela zmizet. Vyskočila jsem od stolu,hodila na stůl peníze a vyběhla z podniku.
Venku mě pohltila černo černá tma,zhluboka jsem dýchala,potřebovala jsem dostat do plic čerstvý vzduch,pálil mě krk od mrazivého větru,ale bylo mi to jedno. Vyšla jsem do tmy ulice,když jsem pohlédla na svítivé hodiny jednoho obchodu a zjistila,že už je skoro osm večer,ani jsem se nerozmýšlela a prostě se rozešla. Vítr téměř ustal,ale přicházela temná a mrazivá noc. Bylo mi to úplně jedno. Dneska jsem si říkala ,že potřebuju odreagovat a co to dokáže lépe než udělat něco co jsem měla vyřídit dávno? Na paži mě hřál můj zbrusu nový nůž a mě pohltil úžasný pocit toho,abych ho co nejdříve vyzkoušela. Kráčela jsem ulicí,moje rychlé kroky se rozléhali po chodníku,mířila jsem do odlehlejší části města. Doufala jsem ,že dneska nepotkám Deimose,párkrát jsem se přesvědčila jestli mě někdo nesleduje. Nemohla jsem mít jistotu,že by mi v tom nechtěl zabránit znovu. Měla jsem pocit,že cesta trvá větrnost,chvilkami jsem nepatrně popoběhla abych byla blíž cíli. Když jsem došla konečně do temné čtvrti,muselo být už před devátou,po ulici už se trousili podivné existence. Nevěděla jsem kam jít.
Přitočila jsem se k prvnímu kdo se mi dostal pod ruku,rychle jsem podivného muže,který vypadal jako bezdomovec chytila za paži,jen se na mě vyděšeně podíval,vysmekl se mi a utekl. Bezradně jsem si povzdechla,najednou jsem za sebou zaslechla chichot. Naštvaně jsem se otočila. Stála tam holka,vypadala přibližně natolik jako já. Měla červenou kraťoučkou minisukni,pruhované černé silonky,svítivě růžovou bundy a na puse velký nános červené rtěnky. Pobaveně si mě měřila. Nemusela jsem mít moc znalosti,abych poznala,že to bude asi šlapka.
"Hledáš něco princezno?"řekla pohrdavým tonem jako by to že nesmrdím jako malá prostitutka bylo něco špatného.
"Nevíš kde je bar u šílený Pippy?"řekla jsem otráveně,přestávala jsem mít tolik odvahy a rozhodnosti jako na začátku,ale chtěla jsem ten bar najít i kdyby mi to měla prozradit toulavá děvka. Našpulila rty v provokativním gestu,potom se odlepila od zdi a na svých jehlových podpatkách ke mně zamířila,zhnuseně jsem počkala až se ke mně přiblíží. Byla už jen krok ode mě a já chtěla odstoupit,ale ona sama se zastavila. "Dovedu tě tam"řekla najednou úplně jiným tonem,možná i trochu přátelským,ale to jsem si něco nalhávala. Zamířila kolem mě a vedla mě dál do temné ulice. Začela jsem se nervózně ošívat když už podivných lidí na ulici přibývalo a pořád to bylo děsivější a děsivější. Najednou prudce zabočila do vedlejší uličky,jen velice nerada jsem jí následovala. Zastavila se před vrzajícími dveřmi zpod kterých vylézaly oblaka kouře. Překvapeně jsem na ně hleděla,když jsem znovu zvedla zrak malá prostitutka už byla pryč. Měla jsem pocit,že vidím mizet růžovou bundu za rohem,ale bylo mi jí jen trochu líto a nechtěla jsem se ní teď zaobírat.
Nejistě jsem vešla do dveří,oslepil mě oblak kouře,jen podle pár mlhavých obrysů jsem se doplazila k baru. Přistoupila ke mně tlustá žena s fialovým drdolem a zohyzděnou tváří. Odhadovala jsem jí na Pippy. Natáhla jsem se k ní blíž protože jsem stejně musela řvát aby mě slyšela v tom lomozu kolem. "Je tady Mauritius?"zakřičela jsem na ní. Změřila si mě zhnuseným pohledem jako bych byla já ta šílená. Potom si něco zabrumlala pro sebe,nemohla jsem jí slyšet úplně,ale měla jsem tušení že to bylo něco "Ty děvky sou pořád luxusnější a odpornější" Přešla jsem to jako bych nic neslyšela. "nahoru pokoj 7 a žádnej bordel" slyšela jsem,znovu jsem si nebyla jistá dovětkem který zněl "šlapko" Otočila jsem se od šílené dámy a vydala se najít schodiště. Zase takový problém to nebyl,moje oči už si začeli zvykat. Vyšla jsem nervózně schody,uvolnila na paži nůž,který jsem teď měla pouze skrytý v rukávu a vydala se hledat pokoj. V chodbě se vznášel u stropu oblak bílého kouře.
Našla jsem oprýskané dveře s cedulkou 7. Nejistě jsem před nimi stála,pořád jsem nebyla jistá jestli to udělat. Zavřela jsem oči a hned se mi za nimi objevil jeho obličej a oheň. Prudce jsem je otevřela. Bylo rozhodnuto,měla jsem pocit,že jsem o tom nerozhodla sama,prostě jsem byla rozhodnutá. Zvedla jsem ruku a zaklepala. Řádně a hlasitě. Sevřela jsem prsty na rukou v pěst. Byla jsem napjatá,nervózní a asi i trochu vyděšená což v mojí situaci není nic neobvyklého. Dveře se zprudka otevřeli,myslela jsem ,že jsem připravená ale pohled na živo do té tváře mě vyvedl z rovnováhy. Mauritius na mě rozzuřeně shlížel ze své ctihodné výšky. Popadl mě vztek,kéž bych věděla na co. Napřáhla jsem se a zatnutou pěstí ho praštila,překvapeně ustoupil o krok dozadu.
Začína jít Erice o krk, super. Prosím, dej sem zítra další díl.