Cítila jsem jako kdyby mi někdo vlil do žil znovu život,mohla jsem plesat radostí. Oči se mi radostí zaplnili radostí,pořád tu ale byla ta otupující strašlivá bolest. Cítila jsem tíhu na očích. Snažila jsem se je udržet otevřené,abych nespustila Alexe ani na moment z očí. Nešlo to,bolest všechno přehlušovala,tlak na hlavě neustával,pouze se zvětšoval. Alex stál nade mnou a utíral mi čelo,všimla jsem si ,že jeho ruka je celá od krve,mojí krve. Vyděšeně jsem se na něj podívala,nedíval se na mě,jeho oči byli skryté v šeru a jeho ruce po mě starostlivě bloudili. "Alexi" řekla jsem pomalu.
Můj jazyk jako by byl svázaný,také jsem v puse cítila hnusnou chuť vody a krev. Na oči se mi vyvíjel stále větší a větší tlak. Už bylo téměř nemožné je držet otevřené,ale nechtěla jsem ztratit tu tvář. Co když je to jen sen? Co když se mi to všechno jenom zdá? Třeba jsem umřela,ale ne. Na to abych umřela je tu moc bolesti a krve,všechno je moc živé,neumřela jsem. Ten ustaraný obličej na mě bolestně shlížel,držel mou hlavu v dlaních a něco mi říkal. Nedokázala jsem mu rozumět. Snažila jsem se,ale před očima mi tančili světýlka,zběsile jsem zamrkala,až se mi z očí vyhrnuly slzy,pořád jsem ho,ale neviděla zřetelně,byl rozmazaný a jeho rty se hýbali. Zaslechla jsem útržky jeho slov. "Neodcházej-no tak-Eriko-oči-otevři je-zůstaň se mnou." Snažila jsem se,nechtěla jsem ho opustit,ale bolest otupovala mojí mysl. Hlava mi tříštila,měla jsem pocit,že moje tělo je v jednom ohni. Nechtěla jsem ho opustit,snažila jsem se přehlušit všechno a zůstat tam sním,ale nepřemohla jsem těžká víčka která se pomalu přes můj protest zavírala.
Otevřela jsem oči,pomalu a bolestně. Jsem u sebe v pokoji? Zírala jsem do stropu,neurčitě jsem natočila hlavu,strop vypadal jiný. Zamyšleně jsem nakrčila jedno obočí,jsem u sebe v pokoji? Chtěla jsem se posadit,ale projela mi hlavou nečekaná bolest. Zavřela jsem oči,chytila se za hlavu a zanaříkala. Kde to jsem sakra? Zvedla jsem hlavu,byla to ložnice. Skopla jsem ze sebe deku a velice,velice opatrně jsem se posadila. Hlava už se uklidnila,stoupla jsem si a přikročila k zrcadlu na stěně. Nepoznávala jsem to tady. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla. Málem jsem šokem vykřikla. Na čele jsem měla krvavý šrám,který mi někdo slepil náplastí,od té rány se mi táhla dlouhá čára krve přes oči až ke krku ,kterou se někdo snažil umýt,vlasy jsem měla slepené zaschlou krví. Měla jsem napuchlý ret a šrám pod okem. Pořád jsem nevěděla jak se mi to stalo. Překvapeně jsem si to všechno ohmatala,cukala jsem sebou při dotyku na kůži když mnou projížděla bolest. Zděšeně jsem se rozhlédla po pokoji, nic jsem tam nepoznávala. Hlava se mi najednou roztřeštila jako nikdy. Sedla jsem si na podlahu,objala hlavu rukama a vzlykala v tom obrovském návalu bolesti,přehrál se mi nejasný obrázek,Mauritius,vana,rána,Alex,bolest a tma. Pomalu jsem zvedla napuchlé oči,znovu se rozhlédla po pokoji a bolestně vstala.
Dokulhala jsem se až k oknu,pomalu jsem ho otevřela,vykoukla jsem ven,kousek od okna byl maličký balkon a pod ním hned další a další,potom zem. Stojí mi to za to? Nejistě jsem se postavila jednou nohou na parapet,pomalu jsem tam přesouvala i druhou. Uslyšela jsem za sebou vrznout dveře, zděšený výkřik "Eriko ne" Ten hlas mě zarazil,přimrazil mě k oknu. Stále jsem tam stála připravená skočit,ale také neschopná jediného pohybu. Potom mě ovinuli nějaké paže a strhli od okna. Projela mnou vlna zděšení. "Ne,ne,pusť mě,nech mě bejt,ne!"hystericky jsem řvala,kopala kolem sebe a snažila se vysmeknout z rukou které mě drželi. Hlavou se mi honilo pouze Mauritius,chce mě zabít,už ne,už ne. Křičela jsem,pořád jsem křičela. Po tvářích se mi rozlily horké slzy,v krku mě pálilo a nemohla jsem se vysmeknout. Někdo vzal můj obličej do dlaní,už jsem jen tiše držela. "Eriko,uklidni se,to jsem já,to jsem já,jsi v bezpečí"konejšil mě ten hlas a zabalil do náruče. Rozvzlykala jsem se,přitiskla se k němu a znovu pocítila tu okouzlující vůni. Je to on. Ten hlas,ta vůně. Pozvedla jsem k němu uslzené oči a s úlevou pohlédla do Alexových hlubokých,hnědých očích,které mě konejšili. "Alexi,já- promiň" řekla jsem pomalu. Pořád jsem měla zrychlený tep a od křiku mě pálilo v krku. Odtáhla jsem se od něj,sesunula se zpátky na postel,objala kolena rukama a zabořila do nich hlavu. Tiše jsem tam seděla a nevěděla co dál. Co bude dál? Proč jsme neumřela?
Měla jsem umřít,všechno by bylo lepší,měla jsem umřít. Málem kvůli mně Alex umřel,kvůli mně. To se nikdy nemělo stát. To je neodpustitelné. Moje hlava byla klidná,zapojená v chladném uvažování. Cítila jsem kolem sebe nejistotu,strach,ale ty pocity nebyly moje. Nechtěla jsem je cítit. Jděte pryč! Zaryla jsem si nehty do rukou a s úlevou cítila jak mnou prostupuje moje vlastní bolest,nic cizího,pouze moje vlastní pocity. Potom jsem ucítila na rameni ruku,znovu do mě udeřily ty samé cizí pocity,ten strach s nejistotou,ale přesto láskou. "Alexi ne"řekla jsem pomalu,vstala z postele a pomalu došla do nejtemnějšího kouta pokoje. Nejistě stál u postele,ruku stále nataženou tam kde předtím bylo moje rameno. Zatřásla jsem se bolestí nad tím obrázkem. Proč mu musím pořád tak ubližovat? Já nechci,ale nejde to. Bolest,která mě vnitřně rvala byla moje. Nechtěla jsem se ale nechat ovládnout těmi cizími pocity a hlavně jsem mu nechtěla ublížit. Pořád na mě nejistě upíral zrak,bál se o mě,bál se o mě tolik,až to vyplňovalo celou tu místnost,mohla jsem tu bolest vzít do rukou a potěžkat. Byla hmatatelná.
Byl by schopný pro mě i umřít. Ne,to nesmí,vždyť už se mi málem povedlo ho zabít kvůli mojí blbosti. Proč je to tak těžký? "Ježiši,ježiši!"řekla jsem tiše,popadla svou hlavu do dlaní a mnula si spánky,přitom jsem se vytáhla na nohy a udělala po pokoji malý kroužek. "Eriko co se děje?"ozvalo se z rohu místnosti,ani jsem si nevšimla ,že se přesunul. Trhla jsem sebou při ozvěně jeho hlasu. "Já nevím-jsem trochu zmatená"zašklebila jsem se na něj omluvně. V rukou jsem začela pociťovat slabé chvění,energii. "Takže už k tobě můžu?"zeptal se napjatě. V jeho očích bylo vidět napjetí,byli pořád stejně hluboké jako vždycky,věděla jsem,že mám jednu jistotu. "Jistě"usmála jsem se na něj. Pomalu ke mně přistoupil,schoval mě do svých dlaní a políbil do vlasů. Nejistota zmizela, vystřídalo jí jen teplo,neochvějný pocit štěstí. Držela jsem v jeho náručí jako malé dítě a nechtěla nic jiného než tak být navždy. Znáte to,nic není navždy a to co by mělo být nevydrží ani malou chvíli. Všechno se v některých okamžicích zastaví,zpomalí nebo naopak zrychlí. Bylo otázkou vteřiny než jsem zaslechla tříštění skla. Další chvíli trvalo temné ticho,to které nevěstí nic dobrého,to po kterém následuje něco strašného. Potom se ozval výkřik,ne výkřik vyděšení,ale volající o pomoc. Prořízl temné ticho jako nůž.
Chvíli mi ještě znělo v uších to slovo "Alexi honem!" Vyběhla jsem z pokoje hned po Alexovi,zastavila jsem se před dveřmi a rozhlédla se. Nejdříve doprava, všimla jsem si Sam ,která ležela na zemi,vedle ní roztříštěný talíř,divoce gestikulovala rukama. Kdyby tohle byla scéna ve filmu odehrála by se zpomaleně. Nechápavě jsem otočila hlavou do chodby,tam kde se chodba stáčela ke dveřím,pohlédla jsem na muže podsadité postavy,měl temné hnědé vlasy které už mu značně plešatěli,oči schované ve stínu ale na tváři zuřivý výraz. Potom divoce švihl rukou,trvalo mi věčnost než jsem poznala že to co hodil je nůž a míří přímo na mě. Něco mě strhlo na zem,málem jsem mohla slyšet jak kolem mě nůž těsně prolétl,znovu jsem byla v ložnici,přitisknutá k Alexovi,který mě srazil k zemi. Rychle na mě pohlédl,vyskočil a vykouknul ze dveří,objevil se u nich muž,bylo to jako westernová rvačka,až na to,že s profesionály a tentokrát to bylo opravdu. Prali se tam kousek ode mě a já na ně ochromeně zírala,ve dveřích se objevila Samantha. Přiklekla ke mně,prohmatala mi čelo a ustrašeně se na mě dívala.
"Není ti něco?"řekla klidně. Zmateně jsem se na ní podívala,rychle se posadila a znovu pohlédla na tu rvačku. Alex tím chlápkem právě praštil o stěnu,ale všimla jsem si že mu po rtu teče krev. "Eriko,slyšíš?"mávla mi před obličejem Sam. "jo,jo,pohoda"odmávla jsem jí a znovu upřela pohled na ty dva. Sam mě vytáhla na nohy,když jsem slabě zavrávorala,rychle mě podepřela. Směřovala směrem ke dveřím,kam chce jít? Vytrhla jsem se jí,odstoupila od ní krok do zadu. "Kam jdeme?"řekla jsem nesouhlasným hlasem. "Pryč Eriko,pryč,musíš odsud zmizet" řekla rychle a přikročila ke mně. Nalepila jsem se na stěnu jak nejvíc to šlo,zakroutila hlavou v nesouhlasném gestu. "Hned!"vykřikla jako generál. Pane bože takhle jí neznám. "Sam já nikam nejdu" Namáčkla jsem se na stěnu co nejvíc a pomalu se posouvala od vchodu.
"Eriko"zaprosila a přešlápla z nohy na nohu. Proč mě chce dostat tolik ven? Vždyť já se tam neperu s nějakým trotlem! Co když se Alexovi něco stane? Ne já zůstanu! Znovu jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou. Mojí myslí proudili myšlenky,ale pocítila jsem slabý záchvěv paniky,přimhouřila jsem oči a zamyšleně se na Sam koukla,odvrátila pohled,ale to mi nevadilo,slyšela jsem její myšlenky. "Musím jí dostat ven,musím,hned potom se vrátím a pomůžu Alexovi,ale on to zvládne,jen jí dostat ven,naznačil mi před chvíli,jak ale pane bože? Jak!" honilo se jí hlavou. Překvapeně jsem na ní zírala. Stoupla jsem si na kraj chodby a pohlédla do obýváku kde teď Alex držel maníka přitisknutého na zeď,nožem mu mířil na hrudník,zírala jsme na ten výjev a když na mě Alex zblýsknul pohledem zračilo se v něm zoufalství a zuřivost. Vpustila jsem všechno do své mysli,naprosto jsem jí otevřela světu,moje oči se zavřeli,trochu jsem zakolísala,ale rychle jsem se zachytila zdi,potom se to rozjelo.
Alex je další dokonalej chlap, sakra. Zase v tom nejlepším (nekomentuju). :-)