close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

6./NEMILOVAT TĚ 4.část

22. ledna 2007 v 19:34 | Lentilka |  Něco jako tma
"Musí utéct,musí,proč tam jen tak stojí! Ať uteče! Sam jí měla dostat pryč!" "Chci jen jí,nic jiného,jen jí,musí zaplatit!" "Musím jí dostat ven,Alex si poradí,ale co s ní proboha?" Všechny ty myšlenky do mě narazily jako blesk,zatřásla jsem hlavou,otevřela oči a pohlédla na Alexe a toho chlápka. Pořád mu držel na hrudi nůž,blýsknul po mě pohledem a potom aniž by od chlápka odtrhl zrak procedil skrz zuby "Vypadni Eriko,zmiz"řekl to tvrdým tonem,ale byl v tom podtón strachu,něhy. Nevšímala jsem si toho a přikročila k nim ještě blíž. Teď už jsem stála vedle Alexe,jeho zuřivost se do mě vpíjela jako inkoust do papíru. "Dej mi jen jí,víš,že nic víc nechci,nechám tě nepokoji,jen mi jí vydej"řekl chraplavým hlasem ten chlap. Alex ho tak rychlím pohybem,že jsem to stěží postřehla praštil násadou nože do krku a potom mu ho zaryl víc do kůže na hrudi. Trochu se k němu přiklonil a vycedil nenávistně skrz zuby "Nikdy"

Pomalu jsem natáhla ruku dopředu,moje prsty se dotkly mužových spánků. Cukl sebou,ale držel. "Eriko,co to děláš?"řekl pomalu Alex. Jak se moje prsty dotkly jeho hlavy projela mnou ledová vlna,jeho mysl se mi otevřela jako kniha. Objevilo se přede mnou tolik odhodlání za které se umírá,téměř tolik nenávist která zabíjí,tolik bolesti nad ztrátou toho pro kterého se obětuje vše. Ucukla jsem prsty dozadu. "On mě zabije,dokud bude žít tak mě bude chtít zabít"řekla jsem tiše. Muž na mě nenávistivě i odporně hleděl,Alexovo sevření kolem nože zesílilo a ještě víc mu ho zaryl do kůže. "Víš to jistě?"řekl pomalu. "Ne dělám si prdel"řekla jsem zpěvavým hláskem. "Vážně?"řekl překvapeně. "Ne,sakra! Vím to jistě!"vybuchla jsem. Alex se na mě naštvaně otočil,zamračil se a znovu se otáčel zpátky,to ale chlapíkovi stačilo,aby ho praštil do ruky a obrátil nůž proti němu. Překvapeně jsem na to koukala,bylo to tak rychlé,duchapřítomné,jako by moje mysl stála na místě a obdivovala to provedení,také byla překvapená tím náhlím zvratem situace,ale moje tělo zřejmě mělo svojí vlastní hlavu,noha se odrazila od země,vyšvihla do vzduchu a ladným kopem vyrazila chlapíkovi nůž z ruky,při zpátečním pohybu ho praštila do krku,až vyhekl,volnou rukou jsem zachytila nůž,přehodila ho do druhé ruky a ta vystřelila a zabodla mu ho do srdce,potom tam po něm zbyl jen prach,jako by ani nebyl. Zanechal tam po sobě pouze prach,překvapeného Alexe a zaraženou Sam.
Vyděšeně jsem na to koukala,pořád jsem si neuvědomovala co jsem to udělala,mojí myslí pouze prolétlo "Je pryč" Probralo mě z hypnotického stavu trhnutí s mými rameny,překvapeně jsem zamrkala,znovu se ocitla uvnitř svého těla. Alex stál přede mnou držel mě za ramena a lomcoval se mnou. Když spatřil můj netrpělivý pohled,kdy se mnou přestane třást omluvně spustil ruce a zašklebil se,potom se na jeho tváři,ale znovu objevil upjatý a vážný pohled. "Jak si to udělala?" hleděl na mě. Nepatrně jsem odvrátila pohled,zasunula zbloudilý pramen vlasů za ucho a ošila se. "Nevím-Já nevím-Kdybych mohla,tak řeknu,že jsem to nebyla já"usmála jsem se nejistě na půl pusy. Roztřeseně mě chytil za ruku,přejel mi po paži až ke konečkům prsů a upřeně hleděl do země. "Kdyby to bylo možné,tak řeknu,že jsi udělala přesně to co jsem chtěl udělat já"zamumlat spíše pro sebe. Trhla jsem s rukou dozadu. "To je ono,tys to měl udělat! Ne já! Vždyť já si ani neuvědomila co dělám,prostě jsem udělala tu první věc která mě napadla,to je špatně!"rozhodila jsem bezmocně rukama. "Proč já? On přišel kvůli mně,on šel po mě, ne po vás,já vás jenom ohrožuji,nic víc,nic víc pro vás nedělám!"chodila jsem bezmocně po obýváku,kde se místy válely střepy. "Koukni jak to tady zřídil,víš co,kvůli mně!"ukázala jsem na sebe ukazováčkem,toporně jsem se svezla do křesla,přitáhla nohy k tělu,založila ruce na prsou a nabroušeně pozorovala tu spoušť.
Alex opatrně přistoupil ke mně,pohladil mě po vlasech a nepatrně se na mě usmál. Zvedla jsem k němu zrak a střetla se s jeho hlubokým láskyplným pohledem,vzal mě do náruče,objala jsem ho kolem krku,znovu mě obklopila ta úžasná vůně,znovu ke mně přišlo to spojení,ten pocit naplněného štěstí. Když mě pomalu,opatrně nesl do obýváku,všimla jsem si Sam,netrpělivě se opírající o stěnu v chodbě,když nás zahlédla pobaveně zakroutila hlavou. Potom jsem zmizela v pokoji,Alex mě položil pomalu na postel,přikryl dekou a přisedl si ke mně. "Já už nemůžu spát,musím domů,co táta? Vždyť mě bude hledat!" vyletěla jsem poplašeně do sedu. Alex mě zarazil,znovu natlačil na polštář a pobaveně řekl "Nebude,Sam mu zavolala,že spíš u kamarádky,tedy u ní,nechala mu vzkaz,takže bud v klidu" "Ale vždyť jsem špinavá,od krve,to prostě nejde"snažila jsem se vymyslet další námitku. Položil mi prst na rty,aby mě umlčel. Zpod přivřených víček jsem se na něj zamračila,on se na mě místo toho překrásně usmál,odvrátila jsem pohled s mračícím se obličejem,dalo mi to,ale strašně moc práce,musela jsem se kousnout do jazyku abych se neusmála.
Očima přejel celou mojí siluetu a šibalsky se usmál. Teď už jsem to nevydržela,moje pusa se roztáhla v širokém úsměvu. Něžně vzal mojí hlavu do svých dlaní,políbil mě na špičku nosu a přitiskl svoje čelo na mé. Omamovala mě ta strašlivá vůně. Moje pusa se pořád smála a moje oči se propadali do těch jeho. "Jak si mě vůbec našel?"řekla jsem náhle otázku co se mi honila hlavou. Povzdechl si,odtáhl se ode mě,vzal mojí ruku do své a hrál si s mými prsty. "Znám to tam,mám tam jednoho,jak to říci, informátora,on mi o tobě řekl,ne zrovna že jsi to přesně ty,ale když mi řekl,že tam přišla nějaká dívka a ptala se po Mauritiu,k tomu mi tě popsal,vyděsil jsem se a šel nahoru,ještě že tak,co tě to napadlo? Jít za tak mocným upírem! Na co si myslela prosím tě? Kdybych přišel o chvíli o nepatrnou chvilku později víš co se mohla stát? Jak jsem tě tam viděl,tvoje bezvládné tělo,toho hajzla,tvojí krev,já-já myslel,že to nezvládnu,ještě když jsi se neprobouzela,můžeš si představit jak mi bylo? Kdybych tě ztratil …"zasekl se,pohladil mě po tváři,na šrámu na čele a přejel mi od brady až po krku dolů. "Když jsem ti řekl,že pro tebe chci normální život byla to čistá pravda,ale to,že tě opouštím byla ta největší chyba,já bych to nezvládl,stejně bych se vrátil,vždyť bez tebe už by nic nemělo cenu,nemusela si přejít na tak drastické prostředky,kdybys mi dala pár týdnů,ha možní jen dní nebo hodin připlazil bych se zpátky,ať mi odpustíš a vezmeš k sobě"usmál se smutně. "Já bych si to mohla umět dokázat představit"usmála jsem se na něj. Roztřeseně zavrtěl hlavou. "Ne,ne"řekl pomalu. Odkázaně jsem si odfrkla. Nevěřícně mi přejel palcem po rtech,pokračoval směrem nahoru,potom mi vesele cvrnkl do nosu a zašeptal "Ty se mi snad jenom zdáš" Šťastně jsem na něj vyplázla jazyk.
Něžně vzal mojí hlavu do svých dlaní,hleděl mi do očí,roztřeseně jsem pozorovala ten jeho upřený pohled. Napůl jsem seděla,držel mou hlavu a pozoroval mě. Pomalu si mě přitáhl,políbil na kratičký okamžik,jen jako by mezi námi proběhlo kratičké spojení,malý proud energie,rozechvělo to celé moje tělo. Potom na mě znovu upřel přísný pohled a na oko vážně řekl "Opravdu nemusíš nic být. A nemusíš nic dělat. Opravdu nemusíš nic mít. A nemusíš nic vědět. Opravdu se nemusíš něčím stát. Ale je užitečné pochopit, že oheň pálí a že když prší, tak je hlína mokrá…" Pořád se při tom tvářil vážně,ale jeho oči svítili,hráli v nich jiskřičky pobavení. Pobaveně jsem se zašklebila. Přitáhla jsem se k němu,spadla mu do náruče a zůstala tak. Nechtěla jsem nic měnit, jen ať to zůstane takhle,nic víc zatím nechci. Vychutnávala jsem si tu vzájemnou blízkost,ten pocit bezpečí. Cítila jsem jak se mi nepatrně chvějí ruce,probíhalo mnou tolik energie,že jsem se po chvíli roztřásla celá. Přestože v pokoji nebylo moc teplo moje pokožka hořela. Nechtěla jsem se ale ani hnout,nechtěla jsem se od něj vzdálit ani na moment. Chtěla jsem usnout a spát. Tak říci světu dost už. Když se moje oči pomalu zavírali odtáhla jsem se. Zvedla se,popadla svoje věci,což byla jen podivně vyhlížející bunda,která byla poněkud zničená. Povzdechla jsem si a otočila se k Alexovi.
Překvapeně na mě hleděl. "Už půjdu"řekla jsem a rychle zvedla ruku abych umlčela jeho námitky. "Musím jít"povzdechla jsem si smutně. Vstal,přišel ke mně,pohladil mě po tváři,chytil za ruku a vedl do chodby. V obýváku seděla Sam,před ní byla puštěná televize a ona na ní bez velkého zájmu koukala,rychle jsem jí mávla a nechala se dál vést Alexem ke dveřím. Vesele na mě houkla,potom už jsem si obouvala svoje boty.
"Alexi nemusíš se mnou chodit až domů,já to zvládnu sama,opravdu!"přesvědčovala jsem ho když jsme vešli na silnici. Jen se na mě nesouhlasně zamračil,objal mě kolem ramen a šli jsme dál ulicí. "Já už nejsem malá holka"zašklebila jsem se na něj. "Vážně?"zatvářil se šokovaně. Dneska už podruhé jsem na něj vyplázla jazyk. Točila se mi hlava,celé moje tělo mě nesnesitelně bolelo,těšila jsem se,až budu znovu moci ulehnout do postele,ale až po požádné sprše! Došli jsme mlčky až před dům. "Tak já jdu"řekla jsem tiše. Teď když jsem ho měla zase opustit byď na chvíli nechtělo se mi. Pomalu jsme se odtáhla,moje ruka byla pořád v jeho,pořád mě držel,když už jsem chtěla pustit i tu ruku,přitáhl mě k sobě. S úsměvem jsem se nechala obejmout,znovu jsem vdechla to omamující vůňi,až se mi hlava roztočila ještě víc. Vtiskla jsem mu rychlí polibek,odtáhla se a zamířila ke dveřím. Rvalo mě to,ale potčbovala jsem být chvilku sama,úplně sama. Bez všech těch pocitů,co do mě útočí,bez těch cizích pocitů,abych mohla být na chvilku sama samotinká se svojí vlastní hlavou.
Chtěla jsem,ale neotočila jsem se. Slabý hlásek v mé hlavě mi napovídal,že by to bylo ještě horší. Vešla jsem do tichého domu,nepřekvapilo mě,že mě vítal jenom pejsek. Tatík si myslí,že jsem v pořádku,stejně je často pryč a já se snažím taky moc nebýt doma,takže je to ok.
Úlevně jsem se složila na postel,po chvíli jsem se znovu zvedla. Musím se vykoupat,dát se dohromady. Vlezla jsem si pod sprchu,měla jsem po těle hromadu barevných modřin,asi naražený zápěstí,ale to se ukáže časem. Na čele jsem měla krvavý šrám,po umytí nevypadal ani tak strašlivě. Na rtu se mi táhla červená ranka,která při doteku pulzovala bolestí. Převlékla jsem se,pořádně se nadlábla a zavrtala se do peřin. Nikdo a nic mě nerušte,prosím!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 c c | 23. ledna 2007 v 19:34 | Reagovat

achoja vim, že jsme fšichni nejspíš dost otravný, ale píšeš fakt úžasně a člověk se tý povídky nemůže nabažit:) kdy bude další díl??:D jinak samá chvála:-)

2 Lentilka Lentilka | 23. ledna 2007 v 19:53 | Reagovat

no dneska možná další a nejste otravný ted jsi to vlastně jenom ty:D jak koukám čtenářu je pořád míň a míň:D

3 vesper vesper | 23. ledna 2007 v 20:20 | Reagovat

Já jsem tady! Prozměnu jsem si nemohla pustit internet, nejdřív se nemůžu dostat na blogi a teď tohle, grrr... Opravdu nevím jak komentovat... snad jen... super povídka.

4 c c | 23. ledna 2007 v 21:02 | Reagovat

ee je nás tu pár stálejch:D

5 Anna Anna | 24. ledna 2007 v 18:10 | Reagovat

Taky se přimlouvám za pokračování :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama