close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

6./NEMILOVAT TĚ 5.část

23. ledna 2007 v 20:27 | Lentilka |  Něco jako tma
Probudila jsem se zděšeným trhnutím,jako by do mého poklidného temného spánku něco proniklo,zamžourala jsem do tmy,nikde nic,ale něco jako by na mě útočilo,něco mi tlačilo na mozek,doslova,vytlačovala moje myšlenky a málem jsem se nemohla nadechnout. Zděšeně jsem se snažila uklidnit,vyhnat z hlavy všechen ten cizí tlak.

Po chvíli konečně všechno ustalo,pořád jsem cítila slabé cvění,ale to bylo možné ignorovat. Pomalu jsem se zvedla na bolavém těle. Měla jsem pocit,že je mi šedesát a ne skoro sedmnáct. Líným krokem jsem se došourala až dolů. Tatík seděl na židli v kuchyni a popíjel čaj. Čím blíž jsem u něj byla tím se zvětšoval tlak. Ignorovala jsem to,už jsem ho dokázala skoro vytlačit z mojí hlavy. Roztřeseně jsem se před něj posadila. Tatík zvedl hlavu,přejel mě pohledem a potom se znovu začetl do novin. Najednou ztuhl,znovu pozvedl hlavu a tvrdě se na mě podíval. Jeho pohled mě přímo pálil na mé ráně na čele a na puse. K tomu modřina přes pravou tvář,jak půvabné.
"Eriko!"zaburácel až jsem sebou trhla. "Co se ti stalo,krucinál!"klel a už byl na nohou. Podvědomě jsem se přikrčila. Semkla jsem rty pevně k sobě,chvilku jsme se měřili pohledem,potom jsem skrz rty procedila "Nehoda" Jeho obličej neměnil barvu ani výraz jenom se svezl zpátky na židli.
Takže říct pravdu nebo zapírat? Jeho vztek do mě bubnoval jako kroupy na střechu. Zapírat.
"To mám z treninku,víš jak jsem ti říkala,že půjdu zkusit něco novýho,tak jsem tam byla ,ale bylo mi špatně,takže jsem byla pomalá a podobně"začela jsem vypravovat líně. "No a jednou jsem se zamyslela a vzniklo tohle"řekla jsem napruženě a ukázala na pusu. "Potom když jsme skončili jsem se v šatně oblíkala,ztratila rovnováhu a majzla se o topení, od toho mám tohle"přejela jsem si rukou po čele a přes tvář. "Tak mě kluci na něco na uklidněnou pozvali,ošetřili mi to a potom jsem jak jsem byla domluvená s kámoškou šla k ní a přespala u ní"skončila jsem svůj monolog. Nemohla jsem uvěřit jak rychle jsem si vymyslela takovou báchorku,ale jak by na mě mohl poznat že lžu,když jsem jeho pocity měla jako na dlani.
"Vážně?"řekl pochybovačně,ale já už věděla,že mi to sežral. Promiň tatí,doufám,že mi to jednou odpustíš,když se to teda dozvíš no. Po chvíli vstal,vytáhl z ledničky mražený pytlík zeleniny a podal mi ho. Vděčně jsem si ho přitiskla na tvář.
Když jsem se dostala zpátky do pokoje,zavřela za sebou dveře jako by ze mě spadl kámen,najednou zůstali jenom moje pocity,čisté a ryzí. A já si myslela,že to mám pod kontrolou. Zahrabala jsem se zpátky do peřin,zavřela oči a zaposlouchala se do tkvlivých melodiích linoucích se z rádia. Ani jsem si neuvědomila,žejsem usla,byl to takový ten spánek nespánek,kdy jenom nevnímáte,prostě jenom vypnete. Přesto jsem v něm neležela v klidu,když jsem otevřela oči připadala jsem si ještě hůř než unavená. Pronásledovali mě hlasy,ale tak nesmyslné. Pořád něco říkali,jeden se rozplíval štěstím druhý nadával,další přemítal a potom už jenom zmatek. Celé tělo mě pálilo,čelo mi hořelo a připadala jsem si jako přejetá. Zabořila jsem zoufale hlavu do polštáře a snažila se to všechno z mojí hlavy vypudit. Neslyšela jsem hlasy,tohle byl prostě jenom hluk,který mě ničil. Ničemu jsem nerozuměla,jenom mi z toho třeštila hlava.
Probudila jsem se,věděla jsem ,že jsem vzhůru,ale nechtěla jsem otevřít oči. Hlasy pomalu ustali,teď mi jenom hučelo v uších. Rozmrzele jsem vstala,už bylo odpoledne,budík ukazoval pár minut po dvanácté hodině,jak je možný že jsem spala tak dlouho a přesto se cítím unavená? Začela jsem se věnovat jako každý týden bezduché neděli,učení,uklízení,nic nedělání. Tohle byla moje neděle.
Večer jsem vyčerpaně zalezla do postele,kde jsem v okamžiku usnula,znovu mě přemohly ty hlasy,znovu jsem se pořád probouzela. V šest ráno jsem nevydržela,vstala z postele a došla dolů. S velkým překvapením jsem tam potkala tatíka. Vyjukaně jsem na něj zírala.
"Riko proč takhle brzo?"pozvedl tatík zbědavě obočí. Nenápadně jsem se k němu otočila zády a začela připravovat snídani. "Nějak nemůžu spát"zahuhlala jsem. Potom jsem znovu zmizela nahoru,neměla jsem sílu dál se udržet milá,byla jsem jako bomba,která má každou chvíli vybuchout,přetékala jsem pocity,halvně pocity o kterých jsem nevěděla jak se ve mně vzali. Cítila jsem svoje pocity,ale byli zahaleny v různých dalších,které na mě naráželi. Hlasy s probuzením odeznívali a zůstavalo pouze hučení v uších,ale ty pocity jsou tu pořád,sakra!
Oblékla jsem se,vyběhla z domu s nadějí,že uteču i těm strašlivým cizím pocitům,ale jak jsem vešla ven uhodil mě mrazivý vítr a ještě silnější tlak. Nechápala jsem to,ale jak jsem vylezla ven,zavrávolala jsem nad tím a musela se na chvíli opříit o dveře. Roztřeseně jsem vyšla z branky,snažila jsem se pocity ignorovat,ale s dalším a dalším krokem jsem začela slyše i slabý šepot,chvilkami i zřetelné hlasy. "Zvládnu to,já to zvládnu"mumlala jsem si pro sebe,mnula si spánky a rázovala si to rychlým krokem na zastávku.
Když už jsem jí viděla,stálo na ní pár lidí,čím více jsem u nich byla tím více mě obepínal tlak na mojí mysl,už jsem ani nebyla schopná vnímat svoje vlastní myšlanky,pořád se mi v hlavě ozývali pro mě cizí myšlenky a pocity. Když přijel autobus jen s velkou námahou jsem do něj nastoupila a přitom jsem si musela opakovat "Zvládnu to,zvládnu" Pár lidí se na mě starostlivě dívalo,další odvraceli tvář. Bylo mi to jedno,ani jsem se nemusela dívat,věděla jsem na co myslí,jejich zvědavost,ne nad tím co mi je,ale oni chtěli vzrušení,pár jich čekalo kdy omdlím. Když mě do nosu ještě uhodili různé vůně,zatmělo se mi před očima. Nemohla jsme se pořádně nadechnout,jako by mi někdo tlačil na plíce,jako by mě někdo rval a vzal mi moje myšlenky. Musela jsem se opravdu snažit,abych nepodlehla uplně a pořád měla v hlavě alespoň malý hlásek který mi našeptával co mám dělat a kde vystoupit. S úlevou jsem vyskočila z autobusu a zamířila ke škole. Čerstvý vzduch mi trochu pročistil myšlenky a dovolil nadechnout se.
Jak jsem,ale šla do školy začel se ve mně svírat můj vlastní pocit,strach. Co bude ve třídě? Panebože. Rychle jsem prolétla šatnou,potom do třídy a tam jsem skočila na místo. Položila jsem si hlavu do dlaní a mnula si spánky. Přitom se snažila vypudit všechny ty pocity co ke mně pomalu pronikaly. Šokem jsem poskočila,když do mě narazila jedna obrovská myšlenka. Vyděšeně jsem pozvedla oči. Teprve teď když jsem pohlédla na Katy mi došlo,že to bylo slovo a ne myšlenka. "Cože?" řekla jsem pomalu,roztřeseným hlasem. "Riki je ti dobře?"řekla pomalu Katy a starostlivě na mě shlížela. Konečně mě zplavil pocit upřímné starosti. Cítila jsem jak se mi oči zalévají slzami,rychle jsem zamrkala. "Ne,ne jsem v pořádku jenom mě trochu bolí hlava"usmála jsem se,ale byl to spíš děsivý škleb. Katy si vedle mě sedla a pořád po mě starostlivě pokukovala. Mě nebolí hlava,mě třeští,rozbíjí se na kousky,někdo mi v ní tluče,někdo mi do ní zapojil hlasy,které nejde vypnout,všichni tady mě ovlivňují svými pocity,myšlenkami prostě vším a ani o tom nevědí. Já nejsem v pořádku,já jsem blázen. Hluk v mé hlavě pořád pokračoval a ať jsem se snažila sebevíc neustával. Bylo to jako v divokém davu,kde na vás všichni křičí a jako by jste do sebe narvali více osbo najednou.
"Ka-Katy"zavzlykala jsem. Už to nevydržím,ne,ne,musím pryč. "Riki co se děje?"otočila se hned na mě. "Mu-musím,já musím-musím pryč,hn-hned!"říkala jsem a snažila se vzpomenout jak se tvoří slova a mluví se. Snažila jsem se rychle postavit,ale nešlo to,Katy mě podepřela,ale jak se ke mně přibližovala její ruka jako by mě někdo bodl žhavým uhlíkem,jako bych měla v sobě milion a dvě celé osoby. Uskočila jsem od ní jako by mě popálila.
Jak jsem od ní uskočila,stalo se to nejlepší v co jsem mohla doufat,pomalu se mi zatmělo před očima,zvedl se mi žaludek jsem se mi zatočila hlava,bála jsem se,že se pozvracím,moje ruka instinktivně přilétla před pusu,potom ,ale byla jen tma,nic než tma. A to nádherné ticho,nic krásnějšího jsem snad neslyšela,prostě ticho.
Cítila jsem na sobě něco ledového,v hlavě mi šepotaly hlasy,ale moje mysl byla téměř volná. Roztřeseně jsem otevřela oči,shlíželi na mě oči jedné profesorky,když mě viděla,přiskočila ke mně. Podvědomě jsem se od ní odtáhla,učím se rychle. Potom jsem zahlédla tatíka. Jak jsem se na něj ale snažila upřít oči,znovu jsem upadla do tmy,ale strašně ráda jsem tam upadla. Znamenalo to klid a ticho,vlastní pocity a být sama.
Pomalu jsem otevřela oči,byla jsem dezorientová,vůbec jsem nevěděla kde jsem,když jsem ale spatřila svůj pokoj úlevně jsme si oddechla,moje hlava byla těžká,dutá,ale nic než moje myšlenky v ní nehýřilo. Pomalu jsem si promnula oči zalepené ospalkami. Začela jsem se rozpomínat co všechno se stalo,panebože,ve škole mě budou mít za blázna,panebože,jak jsem se tak mohla chovat? Proč jsem musela omdlít? Asi jsem vážně cvok.
S velkým přesvědčováním jsem donutila svoje tělo vstát,když jsem ale šahala po klice,sama se pohnula a dveře se otevřeli. Stál v nich tatík. Nenápadně jsme od něj poodešla a radči se svezla na postel. "Je ti dobře Riki?"zeptal se starostlivě a přisedl si vedle mě. Pokývala jsem hlavou. "Jsem v pohodě,možná na mě jenom něco leze,k tomu to počasí venku,znáš to a když to vezmeš s mojí citlivou povahou"zašklebila jsem se na něj a zalezla ještě více do peřin.
Souhlasně pokýval hlavou,nic jsem z něj necítila,ani žádný menší tlak. Zamračila sem se sama pro sebe. Co se to děje? Moje citlivá povaha se přehoupla v šílenství,tatí,ale to ti nebudu říkat,k tomu jsem asi naprosto znecitlivěla protože necítim vůbec nic. Stejně jsem ale mohla poznat,že je nervozní. Mnul si bradu nebo projížděl rukou vlasy,průhledný až to bolí.
"Eriko já budu mít nějaké vyřizování večer,takže se vrátím asi až zítra odpoledne,nevadí ti to? Nebo to můžu zrušit a být tu s tebou,jestli ti není dobře."dodal hned v zápětí. Tak o to tu jde. "Bez obav tatí,já to zvládnu,už je mi hej a kdyby něco mám tu telefon,takže v pohodě,kdybych znovu omdlela tak mi stejně nijak nepomůžeš ne?Takže v klidu jeď"zašklebila jsem se na něj lišácky. "Ale já bych opravdu mohl"začel znovu nesouhlasně. "Ne,jsem ok"zarazila jsem ho. "Tak se jdi připravit stejně už za chvíli budu skoro tma"řekla jsem autorativně. Povzdychl si,vstal,rozloučil se a zmizel ve dveřích.
Moje chuť jít dolů byla tak malá,že jsem jí zahnala pryč,pustila jsem si rádio a nechala do hlavy plynout tony na uklidněnou. Konečně klid,samota. Ale na jak dlouho? Po chvíli mi klesly vyčerpaná víčka,konečně jsem mohla v klidu spát bez těch cizích vetřelců.
S trhnutím jem se probudila a nahlas zaúpěla. Už ne! Znovu se mi v hlavě rozvýřili ty cizí hlasy. "Né už né"zaskuhrala jsem si sama pro sebe. Vstala jsem,všimla jsem si,že za okny už je tma,pustila jsem rádio téměř na maximum. Trhalo mi to uši,ale alespoň částečně to přehlušovalo ty hlasy,hlava mi pomalu začela pulzovat bolestí,třeštit,jako bych v ní měla permoníky. Jedním pohybem jsem znovu ztišila rádio a klesla na kolena. Opřela jsem se o roh postele,hlavu založila do rukou a snažila se je vypudit. Nešlo to,nic nepomáhalo. Pořád tam byl ten šepot a slabý tlak. Otevřela jsem na sebe okno,s prvním závanem se mi myšlenky pročistili ,ale s druhým nabily hlasy na intenzitě. Prudce jsem ho zabouchla.
Začela se mi znovu točit hlava,bylo mi špatně od žaludku a moje jediné přání bylo aby to ustalo. Jako smyslů zbavená jsem vylezla na balkon. Klekla jsem si na zem a studené dlaždice mě studili do bosých nohou. Kapky deště se mi snášeli do vlasů,promočily moje oblečení. Byly tak kousky zmrzlého sněhu. Zavřela jsem oči,cítila jsem slzy bolesti,moje hlava třeštila,zuby mi drkotaly ale tohle všechno trochu přehlušovalo ty hlasy a uvolňovali mojí hlavu.
Najednou jsem z ulice uslyšela divoký lomoz,smích,divoký křik. Síla myšlenek,bujarých pocitů a všech těch lidí do mě narazila jako čelní náraz s autem. Objala jsem kolena,zobořila do nich hlavu a pořád si opakovala "Dost,dost,ať to skončí,prosím!"
Když už se skupina lidí vzdálila natolik,že ustal i jejich tlak. Vysíleně jsem se stočila do klubíčka. Nevadilo mi že jsem byla promočená,ta zima mi pomáhala udržovat se vzhůru,udržovat si trochu rozumné myšlenky. Naštvaně jsem praštila pěstí do mokré podlahy. Mojí rukou projela ostrá bolest,která mi pročistila mojí hlavu. Praštila jsem do země ještě jednou,moje ruka štípala,když se střetla s roztávajícím ledem. Moje myšlenky byly soustředěny jenom na bolest a všechno ostatní zmizelo. Divoce jsem praštila oběma dlaněma do země. Projela mnou ještě ostřejší bolest. Nevědomky jsem se usmála a znovu bubnovala do země,moje ruce už bolestí ochabovaly ale pořád v nich tepala ostrá uvolňující bolest.
"Tohle nemůžu dělat věčně!"naštvaně jsem si je prohmatala,bolest byla čistá. Pofoukala jsem si je,trvalo strašně dlouho než se uklidňily a bolest přestala být tak silná,jak ale ustupovala bolest,znovu se vyřítil šepot a tlak. "Jestli to brzo nepřestane zblázním se!"prolétlo mi hlavou. Šepot nabýval na intenzitě jak jsem se mu povolovala,tlak mi tlačil na mysl a moje myšlenky už byly zahnány do nejtemnějšího kouta. Chtěla jsem do bezpečí,ale to je kde? Každá lidská bytost mě teď ničila,co když už nikdy neuvidím Alexe? Alexi! Vzpomínky na něj provýřily mojí mysl,na chvíli zmizel tlak i šepot. Nebylo nic,jen slabé obrazy toho jak jsem ho poprvé viděla,ten vztek na něj,to uznání. Jak mě poprvé políbil,sakra,sakra,sakra! Měla jsem se otočit! Když jsme se naposledy loučili měla jsem se otočit! Měla,proč jsem to neudělala?
Znovu se mi ztratil dech,znovu jako by mi někdo vzal schopnost dýchat. Tohle ale nebylo z myšlenek,které se ke mně znovu začeli pomalu prodírat,tohle byl strach,čirý strach. Chtěla jsem to zvládnout,naposledy všechny vidět,naposledy obejmout tatíka,Alexe,prostě všechny. Nejde to,tomuhle neuteču. Povolila jsem svou mysl v odevzdaném gestu. Síla všech těch pocitů okolo mě do mě narazila až jsem nahlas jsem zakňourala.
Třeštila jsem oči do tmy,nevěděla jsem co bych měla dělat,v mojí hlavě pořád zněl strašlivý lomoz. Hlava mi třeštila,tělo bylo promočené,ale mě to bylo jedno. Pomalu jsem cítila jak se mi zatmívá před očima,jak moje tělo nemůže vydržet ten tlak,za chvíli asi omdlím. Konečně.
Najednou se moje mysl znovu pročistila,překvapeně jsme zamrkala,tlak v mojí hlavě ustával,šepot odezníval,všechno se uvolňilo. Najednou moje mysl byla volná. Všechno to bylo pryč. Nechápavě jsem zvedla ruce a zahleděla se na ně. Malý deštík se změnil v liják. Proč jsem si toho nevšimla? Nechápavě jsem zvedla zrak a trhla sebou,když jsem kousek od sebe spatřila temnou postavu.
Temné vlasy měl promočené,kroutily se mu kolem obličeje a kapaly z nich malé kapky vody. Po obličeji se mu vlnily cestičky vody,padali mu z řas,měl je na rtech. Jeho temné oči na mě překvapeně,ale i s dětskou něžností shlíželi. Přestože bylo chladno měl na sobě pouze černou košily,kterou měl téměř do poloviny rozeplou. Až teď jsem si uvědomila,že na balkoně sedím v úplně promočených teplákách a černém tričku. Jak jsem si to uvědomila,rozklepala mě ještě větší zima. Pomalu ke mně přišel,natáhl ke mně ruce,ale já sebou cukla,nechtěla jsem aby se mě dotkl,to by znamenalo,že se všechnech ten šepot vrátí. Jeho ruce se ke mně stále blížili,zavřela jsem oči a čekala na nával nesnesitelného tlaku,třeba omdlím pomyslela jsem si štastně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 23. ledna 2007 v 21:52 | Reagovat

Páni, páni, páni, začíná to být čím dál tím víc zajímavější!

2 Iris Iris | E-mail | Web | 24. ledna 2007 v 16:40 | Reagovat

To ji teda musím obdivovat! Já bych se na jejím místě asi dávno zcvokla!!

Je to úžasný! Těším se na pokračování!!

3 vesper vesper | 24. ledna 2007 v 19:17 | Reagovat

To je fakt, Erika má výdrž. A začíná to být hodně zajímavější. Určitě to chce pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama