Když jsem kolem sebe,ale ucítila ledové sevření a ovanul mě teplý vzdcuh domu překvapeně jsem otevřela oči. Znovu mě nesl v náruči jako bych byla nic. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno,zavřela oči a užívala si volné mysli. Všechno to bylo pryč,nechápala jsem to,ale bylo to pryč. Najednou mě pustil, s výkřkem jsem dopadla na postel, rychle jsem se znovu postavila,ale ten rychlí pohyb mi zamotal hlavu. Cítila jsem jak mi nohy povolují,znovu mě zachytila ta pevná ledová náruč. Mátožně jsem se posadila.
"Potřebuju se převléknout"řekla jsem pomalu a udiveně jsem se usmála,že pořád vím jak se mluví. Deimos vstal,přešel k mému šatníku a vytáhl z něj namátkově první tričko, s otázkou v očích se na mě podíval,pouze jsem přikývla,přišel ke mně a položil vedle mě tričko,tepláky a jeden pár vlněných ponožek s obrázkem žáby.
"Díky"zaskuhrala jsem. Jako džentlemen se otočil. Fascinovaně jsem zírala jak mu z vlasů kape voda,potom jsem se ,ale zatřásla takže jsem jen vypudila jeho obraz z mojí mysli a pomalu se natočila k oblečení vedle mě. Moje ruce byli celé rudé,pálily a byly ochablé. Pokusila jsem si sundat svoje mokré triko,ale nešlo to. Moje ruce nebyli ani schopné ho pořádně zachytit,k tomu bylo těsné takže se ke mně lepilo. Když jsem ho jakžtakž uchopila,moje ramena zanaříkala a já nad prudkou bolestí co mi v nich projela tričko znovu pustila.
"Deimosi?"řekla jsem tiše a poraženě. Překvapeně se na mě otočil s jedním nedzvednutým obočím. Když mě spatřil nepřevlečenou jeho obočí vylétlo ještě víš. "Nemůžu se převléknout"řekla jsem tiše. "Mám odejít?"zeptal se překvapeně a ukázal na dveře. "Ne,ne"vyhrkla jesm rychle. "Já to jen-no nedokážu"řekla jsem poraženě. Koutky jeho úst vylétli nahoru,hodila jsem po něm rozzuřeným pohledem,jeho koutky znovu sjely dolů,ale já jasně viděla jak jeho oči jiskří pobavením. "Chceš pomoct?"řekl rádoby vážně,ale já tam slyšela veselý ton. Očividně si to velice užíval. "Kdybys byl tak hodnej"odfrkla jsem si naštvaně.
"Jistě že damisela"usmál se na mě zářivě,trhla jsem sebou,když jsem spatřila zvětšené špičáky,všiml si toho,ale nijak ho to nepřekvapilo. Nesouhlasně jsem se na něj zamračila. Přišel až ke mně. Pomalu a bolestně jsem zvedla ruce. Stála jsem k němu zády,teď jenom doufat,že mi nic neprovede,ale jak by mohl? Nebyl to on kdo mi tolikrát zachránil život usmála jsem se pro sebe. Na mé boky dolehly ledové ruce,překvapeně jsem sebou cukla. Za sebou jsem slyšela slabé uchichtnutí. Ruce už mě znovu pálily jak jsem je držela ve výšce. Cítila jsem jak se pomalu tričko zvedá,jak jeho ruce pomalu,strašlivě pomalu přejíždí nahoru od mých boků víš. Moje ruce odmítavě pálily,ale já už si toho ani moc nevšímala,přitahovali mě ty ledové ruce. Pomalu mi přetáhl tričko přes ramena,ale já stejně bolestně zanaříkala. Jak jsem se mohla takhle zřídit? Ruce mi uvolněně klesly podél těla. Bolestně jsem se podívala na suché tričko vedle mě. Pomalu ho vzal a jako malému dítěti přetáhl přes hlavu,konečně něco suchého,uvědomila jsem si slastně. Přetáhl mi ho přes záda a s jiskřícíma očima se přede mě postavil. Zašklebila jsem se na něj. "Díky dál to už zvládnu sama" Znovu se otočil. Pomalu jsem si stáhla kalhoty,ani jsem nemohla uvěřit kolik bolesti mě ten pohyb stojí. Opatrně jsem si natáhla suché a přes ledové chodidla přetáhla svoje veselé a teplé ponožky. Párkrát jsem při tom sice vydala sten a Deimos sebou cukl,ale neotočil se,za což měl plus.
"Dobrý už můžeš"řekla jsem,pomalu se ke mně otočil. Jako pírko mě posunul,dal mi za záda polštář a přehodil přeze mě deku. Uvolněně jsem se opřela a slastně zapředla jak mě pomalu omotávalo teplo a ani hlava mě nebolela.
"Proč jsi byla venku v tý zimě?"řekl naštvaným tonem. Překvapeně jsem na něj pohlédla,ale asi by si zasloužil odpověď když mi tak pomáhá. "Budeš si myslet,že jsem blázen."řekla jsem tiše. Sice je to upír,ale stejně si o mě může myslet,že jsem blázen,já ho beru téměř za dobrého přítele,takže bych byla nerada kdyby myslel že jsem cvok. "Povídej"řekl mírnějším tonem. Co jsem mohla čekat?
"Dobře,dobře"řekla jsem. Mám mu říct všechno nebo jen něco? Jenom něco. "Strašlivě mě bolela hlava,pořád mi v ní hučelo,něco jako šepot a taky jsem na svojí mysl cítila strašlivý tlak."řekla jsem jakoby znuděným tonem. "Proto jsi šla na balkon?"koukl se na mě jako na idiota. "Kdybych tak věděla,proč jsem tam šla"řekla jsem naštvaně a probodla ho pohledem. "Stejně mi neříkáš všechno"zabručel a upřel na mě svoje temné oči vyčítavě. Přistiženě jsem uhnula pohledem. "Nemyslíš si,že bych si zasloužil abys mi řekla celou pravdu?"řekl bolestným tonem. Takže on na city hajzl! Naštvaně jsem našpulila pusu. "Hm tak jo. Cítím pocity,slyším myšlenky,dokážu tohle všechno cítit a v poslední době se to zbláznilo"řekla jsem uraženým tonem. Překvapeně se na mě podíval. "Ty?"řekl nevěřícně. Znovu jsem měla našpulené rty,to je takové moje uražené gesto,pouze jsem přikývla. Nejdřív po mě hodil šokovaný pohled,potom se mu zablesklo v očích a začel se smát zvonivým smíchem. Nečekala jsem že něco takového umí. Uraženě jsem odvrátila hlavu.
"Dobře,dobře"snažil se uklidnit. Pohlédla jsem na něj s nadějí že mi uvěřil a nemá mě za cvoka. "Takže" usmál se na mě něžně "Teď vážně"
"Cože?"vzkřikla jsem překvapeně. "Já mluvím vážně!"řekla jsem naštvaně. "Graciosidad,to není možné"řekl a zvážněl. "To neříkej zrovna mě!"vykřikla jsem rozhořčeně. "Ty to nechápeš"řekl pomalu. "Co nechápu?Co? Že jsem blázen? Tak mi to vysvětli!"už jsem znovu křičela a do očí se mi hrnuly slzy vzteku. Chvíli na mě zkoumavě hleděl a potom pomalu promluvil "Upír dokáže vycítit emoce nebo slyšet nějaké myšlenky,ten co je opravdu mocný,někdo nemůže nikdy,ale u člověka se to také vyskytuje,ale to je pouzetaková citlivost,chvilkové nepostřehnutelné spojení mezi opravdu blízskými osobami,mnoho upíru to může trénovat léta a nebudou to umět,jiní k tomu mají vrozený dar a můžou slyšet myšlenky i cítit ty emoce,ale až potom co se stanou upírem,nikoli u člověka"říkal tiše. Překvapeně jsem na něj zírala. Pořád jsem si to úplně neuvědomovala. "Takže co teď bude se mnou?"řekla jsem bolestně. "Musíš se to naučit ovládat,jinak"zarazil se a uhnul pohledem. "Jinak co?"vykřikla jsem zděšeně. "Zblázníš se z toho nebo to tvoje mysl neunese a celé tvoje tělo se zhroutí s ní"řekl pomalu s pohledem upřeným do stěny. "Umřu?"řekla jsem tiše. "Pravděpodobně"pohlédl na mě tvrdě.
"Já nechci umřít!"vykřikla jsem popuzeně. "nechci,zabraň tomu!Co mám udělat? Ježiši! Ne já nechci!"křičela jsem zděšeně. Smutně na mě pohlédl. "Co mám dělat?"zavzlykala jsem přes slzy. "Já tomu nezabráním"řekl pomalu a bolestně. "Ale ty můžeš"přitáhl se ke mně a pozvedl mi bradu. Pohlédla jsem do jeho temných očích a nalezla v nich uklidnění. "Co mám udělat?"řekla jsem tiše. "Nauč se to ovládat"řekl pevně. "Jak? Vždyť málem teď jsem se z toho zbláznila"řekla jsem tiše. Pořád jsem zírala do těch temných očích jako by to byla moje spása. "Můžu ti s tím pomoci,já teď od tebe držím všechny ty cizí emoce a všechno,takže je od tebe můžu prozatím držet a budeš se bránit pouze proti mým" řekl pomalu. "Dobře"řekla jsem tiše. Bála jsem se toho co příjde,ale bude to lepší než kdybych měla umřít na zbláznění.
"Takže se připrav"řekl,posadil se těsně vedle mě a smutně na mě pohlédl,až se ve mně všechno sevřelo. Hluboce jsem se nadechla a upřela na něj svůj pohled. Najednou na mojí mysl přišel slabý tlak,tak nepatrný,že bylo lehké se proti němu vzepřít a poslat ho pryč. Přišel další,silnější,tlačil na mojí mysl,snažil se zahnat moje myšlenky do kouta,naštvaně jsem se ponořila do svých myšlenek,po chvíli byl pryč jako ten první. Odevzdaně jsem se nadechla,začínala mě bolet hlava.
"Dobře"řekl s úsměvem "nebude to tak špatné jak jsem si myslel"usmál se pro sebe. Probodla jsem ho naštvaným pohledem. Najednou do mojí mysli narazil pocit,myšlenka. Pohltila mě,ovládala mojí mysl,nechtěla jsem ,ale byla silnější. "Přestaň"zaskuhrala jsem šeptem. Pohlcovalo to mojí osobnost. Cítila jsem v puse strašlivou žíyeň,krk mě pálil a všechno ve mně volalo po napití,otřásla jsem se a snažila se ten pocit zahnat,to nebyl můj pocit. Začel pomalu zvolna odeznívat,vystřídala ho touha,strašlivá touha,vůně,chtíč. Vzepřela jsem se tomu jak nejvíc jsem mohla. Ať jdou pryč,volaly moje myšlenky. Ta touha mě spalovala,bylo téměř nemožné se jí zbavit. "Dej to pryč"zavzlykala jsem. Cítila jsem jak moje mysl za chvíli povolí. "Prosím dej to pryč já nechci"zašeptala jsem a cítila jak se mi z očí hrnou slzy.
"Zvládneš to"řekl uklidňujícím tonem. "Nezvládnu"zašeptala jsem bolestně. "Dej to pryč!"zaprosila jsem. "Zvládneš!"poručil mi. Moje mysl pomalu ochabovala,znovu se objevila ta žízeň,spalovala moje hrdlo,toužila se napít,toužila se napít z jedné jediné krve. Zkusila jsem se tomu vzepřít,ale už jsem skoro ani nechtěla,chtěla jsem cokoliv jen tomu uniknout. "Nevzdávej to kruci!"uslyšela jsem z dálky jeho naštvaný hlas. "Já už nemůžu"řekla jsem tiše. Jako by to moje mysl slyšela,pomalu začela povolovat. "Nesmíš!Nevzdávej se! Ty to můžeš zvládnout! Vím to,já to vím,damisela."první slova na mě křičel ale další sotva šeptal. "Opravdu to víš?"řekla jsem tiše. Moje mysl už se pomalu vzdávala,jako by moje osobnost pomalu mizela pryč. "Jsem si jistý,že ty můžeš"zašeptal tiše najednou tak blízko u mého obličeje. Ucítila jsem na svojí ruce ledový stisk. Celá jsem se zatřásla,žízeň mě téměř pohltila,chtíč vyhnal všechny moje myšlenky pryč. Nevzdám se prolétlo mi hlavou. Stiskla jsem ledovou ruku,drtila jí svým sevřením a její chlad mě uklidňoval. Semkla jsem pevně rty před tou žízňí,snažila jsem se vypudit z mojí mysl ten strašlivý chtíč,pořád jsem nemohla poznat po čem tak touží. Moje mysl se pomalu bouřila,pomalu se vracela,jako by něco ve mně ožila,moje osobnost se znovu vracela tam kam má. "Pokračuj"uslyšela jsem slabý šepot. Všechny moje myšlenky jako by se probudily. Vylézaly ven,vytlačovali ty cizí,všechno ve mně se snažila je vyhnat. Pořád jsem svírala tu ledovou dlaň. Uklidňovala mě a nutila pokračovat. Nevěřím že to dokážu,ale jestli tomu věří on,tak musím. Všechno ve mně jako by ožila,vytlačilo to všechno pryč ze mě. Na jazyku mě pořád trochu pálila ta žízeň a konečně jsem viděla po kom tak jde ten chtíč,já. Ten chtíč šel po mě. Ta žízeň toužila po mě. Všechen ten chtíč byl poblázněný přítomností mé mysli,chtěl mě. Potom ale zmizel,všechno zmizelo,zůstala jsem pouze já. Moje vyděšené myšlenky.
Pustila jsem jeho ruku a ucukla s ní dozádu. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Seděl napatrný kousek ode mě a bolestně na mě pohlížel. "Můžu odejít jestli si to přeješ damisela"řekl tiše. Má odejít? Chci aby odešel? Můj rozum mi našeptával at mu řeknu aby odešel a já jsem rozumná,poslouchám svůj rozum,v tom je moje silná stránka.
"Zůstaň"řekla jsem pomalu,jako bych pořád váhala. Koutky úst se mu nepatrně zvedli,ale když viděl můj nechápavý výraz znovu zvážněl.
"Neměla jsi to vidět"řekl tiše a jeho temné oči se probořili do těch mých. "Co to bylo?"zabodla jsem se do jeho očí a hledala odpověď.
"Snažil jsem se to před tebou schovat,šel jsem proti tobě téměř celou svojí myslí,co všechno si cítila?"řekl zvěděvě. "Žízeň a chtíč" pověděla jsem nejistě. "Správně"usmál se nejistě. "Už jen to,že jsem tady představuje ten chtíč,můj chtíč,který po tobě touží,ten vyvolává tu žízeň."uhnul přede mnou pohledem. "Všichni lidé jsou jiní,my dokážeme vycítit jejich strach,ale také vydíme jejich osobnost,slabě ale přeci jenom někdo více někdo méně,každý z nás touží po něčem jiném,když se z někoho napiješ znamená to,že v tobě začne proudit jeho síla,jeho osobnost,prostě každý máme rád něco jiného"probodl mě pohledem co to se mnou dělá. Až teď jsem si uvědomila že mám překvapením otevřenou pusu. "pokračuj" přikývla jsem rychle. "Takže někdo se řídí pouze podle osobnosti,podle mysli,ale ten kdo to nevycítí nebo ani nechce může jít pouze za vůní,chutí krve,každá voní jinak. Ty pro mě představuješ tu nejlepší osobnost jakou jsem kdy ve své mysli slyšel,ale když jsem tak blízko u tebe neubráním se ani tvé vůni,která je spalující,není klidná jako u většiny lidí,ani sladká nebo jiná,ta tvoje je dráždivá,jako by sama ta vůně provokovala k tomu říci napij se,vem si mě"povzdechl si a pořád mě pozoroval.
"Takže to znamená,že mě jednou zakousneš?"řekla jsem pomalu. Hodil po mě naštvaným pohledem,zamračil se a řekl "Dost pravděpodobně"
"Teď mě nechceš zakousnout?"řekla jsem a přimhouřila oči. Nejistě se na mě podíval potom otevřel pusu a tiše řekl "Cítila jsi to sama,je to přesně to po čem nejvíc toužím,ochutnat tvojí krev,nechat v sobě kolovat tvojí osobnost,od té doby co jsem tě viděl a cítil poprvé netoužím po ničem jiném"řekl naštvaně a mrsknul po mě pohledem který znamenal něco jako "Už žádný otázky!" Sladce jsem se usmála. "Proč se tak teda ještě nestalo?" zaštěbetala jsem. Z jeho hrdla se vydralo temné zavrčení. "Dobře,dobře už mlčím"řekla jsem rychle.
"Můžu ještě jednu otázku?"řekla jsem tiše a instinktivně se přikrčila. Hodil po mě naštvaným pohledem a najednou jsem ucítila znovu ten tlak. Znovu tu žízeň,spalující touhu kousnout a napít se. Šíleně moc jsem po tom toužila jako snad po ničem,byl to na chvíli pouze jediný můj cíl,potom jsem se vzepřela. Pusu mi vysušovala žízeň,v hlavě mi běhalo jenom to,že potřebuji napít,ale bylo tu taky něco jiného,touha nenechat se tím ovládnout,tak šílená touha udržet to po čem jsem tak žíznila naživu. Zalapala jsem po dechu nad tou prudkostí. Ze zvědavosti jsem zkusila proniknout dál do toho pocitu,zjistit proč bych měla zůstat naživu,už se mi začel objevovat další pocit,než jsem ho,ale mohla rozeznat zmizel. Prudce jsem se nadechla a srovnala si všechno ve své hlavě. Přede mnou stále seděl Deimos,ale teď na mě šokovaně hleděl. "Ty jsi šílená"vyklouzlo mu z úst. "cože,proč?"vyhrkla jsem rychle. Na rtech měl úšklebem když říkal "Každý normální člověk nebo jen upír který by tohle viděl by nechtěl vidět nic víc,možná by se zhroutil strachy,ale určitě by nechtěl vidět víc,kouknout se do hloubky" Uraženě jsem našpulila pusu. Stejně má pravdu jsem šílená.
"Už bych měl jít"řekl pomalu. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Překvapeně mu vyjelo jedno obočí nahoru ,když spatřil můj pohled. "Nechoď"zaskuhrala jsem jako malé dítě. "Proč ne?"zeptal se překvapeně. "Protože s tebou nic neslyším,ale až odejdeš vrátí se to,já to pořád neumím ovládat,nechoď"prosila jsem tiše. Pobaveně zakoulel očima,přisedl si blíž ke mně,stáhnul mě tak že jsem ležela,přikryl mě až po bradu a něžně mě pohladil po tváři. "Nechť nad tebou noc drží stráž ,graciosidad"řekl tiše jen kousek od mého obličeje. Chtěla jsem se zeptat co znamená graciosidad,ale umlčel mě mávnutím rukou. Zavřela jsem oči a pomalu se propadala do temnoty,do klidné a tiché temnoty. Než jsem se úplně ztratila pocítila jsem na tváři ledový dotyk prstů,moje ruka už v polospánku po nich hmátla,pevně je chytila a s tímto pocitem jsem usnula.
"Díky"zaskuhrala jsem. Jako džentlemen se otočil. Fascinovaně jsem zírala jak mu z vlasů kape voda,potom jsem se ,ale zatřásla takže jsem jen vypudila jeho obraz z mojí mysli a pomalu se natočila k oblečení vedle mě. Moje ruce byli celé rudé,pálily a byly ochablé. Pokusila jsem si sundat svoje mokré triko,ale nešlo to. Moje ruce nebyli ani schopné ho pořádně zachytit,k tomu bylo těsné takže se ke mně lepilo. Když jsem ho jakžtakž uchopila,moje ramena zanaříkala a já nad prudkou bolestí co mi v nich projela tričko znovu pustila.
"Deimosi?"řekla jsem tiše a poraženě. Překvapeně se na mě otočil s jedním nedzvednutým obočím. Když mě spatřil nepřevlečenou jeho obočí vylétlo ještě víš. "Nemůžu se převléknout"řekla jsem tiše. "Mám odejít?"zeptal se překvapeně a ukázal na dveře. "Ne,ne"vyhrkla jesm rychle. "Já to jen-no nedokážu"řekla jsem poraženě. Koutky jeho úst vylétli nahoru,hodila jsem po něm rozzuřeným pohledem,jeho koutky znovu sjely dolů,ale já jasně viděla jak jeho oči jiskří pobavením. "Chceš pomoct?"řekl rádoby vážně,ale já tam slyšela veselý ton. Očividně si to velice užíval. "Kdybys byl tak hodnej"odfrkla jsem si naštvaně.
"Jistě že damisela"usmál se na mě zářivě,trhla jsem sebou,když jsem spatřila zvětšené špičáky,všiml si toho,ale nijak ho to nepřekvapilo. Nesouhlasně jsem se na něj zamračila. Přišel až ke mně. Pomalu a bolestně jsem zvedla ruce. Stála jsem k němu zády,teď jenom doufat,že mi nic neprovede,ale jak by mohl? Nebyl to on kdo mi tolikrát zachránil život usmála jsem se pro sebe. Na mé boky dolehly ledové ruce,překvapeně jsem sebou cukla. Za sebou jsem slyšela slabé uchichtnutí. Ruce už mě znovu pálily jak jsem je držela ve výšce. Cítila jsem jak se pomalu tričko zvedá,jak jeho ruce pomalu,strašlivě pomalu přejíždí nahoru od mých boků víš. Moje ruce odmítavě pálily,ale já už si toho ani moc nevšímala,přitahovali mě ty ledové ruce. Pomalu mi přetáhl tričko přes ramena,ale já stejně bolestně zanaříkala. Jak jsem se mohla takhle zřídit? Ruce mi uvolněně klesly podél těla. Bolestně jsem se podívala na suché tričko vedle mě. Pomalu ho vzal a jako malému dítěti přetáhl přes hlavu,konečně něco suchého,uvědomila jsem si slastně. Přetáhl mi ho přes záda a s jiskřícíma očima se přede mě postavil. Zašklebila jsem se na něj. "Díky dál to už zvládnu sama" Znovu se otočil. Pomalu jsem si stáhla kalhoty,ani jsem nemohla uvěřit kolik bolesti mě ten pohyb stojí. Opatrně jsem si natáhla suché a přes ledové chodidla přetáhla svoje veselé a teplé ponožky. Párkrát jsem při tom sice vydala sten a Deimos sebou cukl,ale neotočil se,za což měl plus.
"Dobrý už můžeš"řekla jsem,pomalu se ke mně otočil. Jako pírko mě posunul,dal mi za záda polštář a přehodil přeze mě deku. Uvolněně jsem se opřela a slastně zapředla jak mě pomalu omotávalo teplo a ani hlava mě nebolela.
"Proč jsi byla venku v tý zimě?"řekl naštvaným tonem. Překvapeně jsem na něj pohlédla,ale asi by si zasloužil odpověď když mi tak pomáhá. "Budeš si myslet,že jsem blázen."řekla jsem tiše. Sice je to upír,ale stejně si o mě může myslet,že jsem blázen,já ho beru téměř za dobrého přítele,takže bych byla nerada kdyby myslel že jsem cvok. "Povídej"řekl mírnějším tonem. Co jsem mohla čekat?
"Dobře,dobře"řekla jsem. Mám mu říct všechno nebo jen něco? Jenom něco. "Strašlivě mě bolela hlava,pořád mi v ní hučelo,něco jako šepot a taky jsem na svojí mysl cítila strašlivý tlak."řekla jsem jakoby znuděným tonem. "Proto jsi šla na balkon?"koukl se na mě jako na idiota. "Kdybych tak věděla,proč jsem tam šla"řekla jsem naštvaně a probodla ho pohledem. "Stejně mi neříkáš všechno"zabručel a upřel na mě svoje temné oči vyčítavě. Přistiženě jsem uhnula pohledem. "Nemyslíš si,že bych si zasloužil abys mi řekla celou pravdu?"řekl bolestným tonem. Takže on na city hajzl! Naštvaně jsem našpulila pusu. "Hm tak jo. Cítím pocity,slyším myšlenky,dokážu tohle všechno cítit a v poslední době se to zbláznilo"řekla jsem uraženým tonem. Překvapeně se na mě podíval. "Ty?"řekl nevěřícně. Znovu jsem měla našpulené rty,to je takové moje uražené gesto,pouze jsem přikývla. Nejdřív po mě hodil šokovaný pohled,potom se mu zablesklo v očích a začel se smát zvonivým smíchem. Nečekala jsem že něco takového umí. Uraženě jsem odvrátila hlavu.
"Dobře,dobře"snažil se uklidnit. Pohlédla jsem na něj s nadějí že mi uvěřil a nemá mě za cvoka. "Takže" usmál se na mě něžně "Teď vážně"
"Cože?"vzkřikla jsem překvapeně. "Já mluvím vážně!"řekla jsem naštvaně. "Graciosidad,to není možné"řekl a zvážněl. "To neříkej zrovna mě!"vykřikla jsem rozhořčeně. "Ty to nechápeš"řekl pomalu. "Co nechápu?Co? Že jsem blázen? Tak mi to vysvětli!"už jsem znovu křičela a do očí se mi hrnuly slzy vzteku. Chvíli na mě zkoumavě hleděl a potom pomalu promluvil "Upír dokáže vycítit emoce nebo slyšet nějaké myšlenky,ten co je opravdu mocný,někdo nemůže nikdy,ale u člověka se to také vyskytuje,ale to je pouzetaková citlivost,chvilkové nepostřehnutelné spojení mezi opravdu blízskými osobami,mnoho upíru to může trénovat léta a nebudou to umět,jiní k tomu mají vrozený dar a můžou slyšet myšlenky i cítit ty emoce,ale až potom co se stanou upírem,nikoli u člověka"říkal tiše. Překvapeně jsem na něj zírala. Pořád jsem si to úplně neuvědomovala. "Takže co teď bude se mnou?"řekla jsem bolestně. "Musíš se to naučit ovládat,jinak"zarazil se a uhnul pohledem. "Jinak co?"vykřikla jsem zděšeně. "Zblázníš se z toho nebo to tvoje mysl neunese a celé tvoje tělo se zhroutí s ní"řekl pomalu s pohledem upřeným do stěny. "Umřu?"řekla jsem tiše. "Pravděpodobně"pohlédl na mě tvrdě.
"Já nechci umřít!"vykřikla jsem popuzeně. "nechci,zabraň tomu!Co mám udělat? Ježiši! Ne já nechci!"křičela jsem zděšeně. Smutně na mě pohlédl. "Co mám dělat?"zavzlykala jsem přes slzy. "Já tomu nezabráním"řekl pomalu a bolestně. "Ale ty můžeš"přitáhl se ke mně a pozvedl mi bradu. Pohlédla jsem do jeho temných očích a nalezla v nich uklidnění. "Co mám udělat?"řekla jsem tiše. "Nauč se to ovládat"řekl pevně. "Jak? Vždyť málem teď jsem se z toho zbláznila"řekla jsem tiše. Pořád jsem zírala do těch temných očích jako by to byla moje spása. "Můžu ti s tím pomoci,já teď od tebe držím všechny ty cizí emoce a všechno,takže je od tebe můžu prozatím držet a budeš se bránit pouze proti mým" řekl pomalu. "Dobře"řekla jsem tiše. Bála jsem se toho co příjde,ale bude to lepší než kdybych měla umřít na zbláznění.
"Takže se připrav"řekl,posadil se těsně vedle mě a smutně na mě pohlédl,až se ve mně všechno sevřelo. Hluboce jsem se nadechla a upřela na něj svůj pohled. Najednou na mojí mysl přišel slabý tlak,tak nepatrný,že bylo lehké se proti němu vzepřít a poslat ho pryč. Přišel další,silnější,tlačil na mojí mysl,snažil se zahnat moje myšlenky do kouta,naštvaně jsem se ponořila do svých myšlenek,po chvíli byl pryč jako ten první. Odevzdaně jsem se nadechla,začínala mě bolet hlava.
"Dobře"řekl s úsměvem "nebude to tak špatné jak jsem si myslel"usmál se pro sebe. Probodla jsem ho naštvaným pohledem. Najednou do mojí mysli narazil pocit,myšlenka. Pohltila mě,ovládala mojí mysl,nechtěla jsem ,ale byla silnější. "Přestaň"zaskuhrala jsem šeptem. Pohlcovalo to mojí osobnost. Cítila jsem v puse strašlivou žíyeň,krk mě pálil a všechno ve mně volalo po napití,otřásla jsem se a snažila se ten pocit zahnat,to nebyl můj pocit. Začel pomalu zvolna odeznívat,vystřídala ho touha,strašlivá touha,vůně,chtíč. Vzepřela jsem se tomu jak nejvíc jsem mohla. Ať jdou pryč,volaly moje myšlenky. Ta touha mě spalovala,bylo téměř nemožné se jí zbavit. "Dej to pryč"zavzlykala jsem. Cítila jsem jak moje mysl za chvíli povolí. "Prosím dej to pryč já nechci"zašeptala jsem a cítila jak se mi z očí hrnou slzy.
"Zvládneš to"řekl uklidňujícím tonem. "Nezvládnu"zašeptala jsem bolestně. "Dej to pryč!"zaprosila jsem. "Zvládneš!"poručil mi. Moje mysl pomalu ochabovala,znovu se objevila ta žízeň,spalovala moje hrdlo,toužila se napít,toužila se napít z jedné jediné krve. Zkusila jsem se tomu vzepřít,ale už jsem skoro ani nechtěla,chtěla jsem cokoliv jen tomu uniknout. "Nevzdávej to kruci!"uslyšela jsem z dálky jeho naštvaný hlas. "Já už nemůžu"řekla jsem tiše. Jako by to moje mysl slyšela,pomalu začela povolovat. "Nesmíš!Nevzdávej se! Ty to můžeš zvládnout! Vím to,já to vím,damisela."první slova na mě křičel ale další sotva šeptal. "Opravdu to víš?"řekla jsem tiše. Moje mysl už se pomalu vzdávala,jako by moje osobnost pomalu mizela pryč. "Jsem si jistý,že ty můžeš"zašeptal tiše najednou tak blízko u mého obličeje. Ucítila jsem na svojí ruce ledový stisk. Celá jsem se zatřásla,žízeň mě téměř pohltila,chtíč vyhnal všechny moje myšlenky pryč. Nevzdám se prolétlo mi hlavou. Stiskla jsem ledovou ruku,drtila jí svým sevřením a její chlad mě uklidňoval. Semkla jsem pevně rty před tou žízňí,snažila jsem se vypudit z mojí mysl ten strašlivý chtíč,pořád jsem nemohla poznat po čem tak touží. Moje mysl se pomalu bouřila,pomalu se vracela,jako by něco ve mně ožila,moje osobnost se znovu vracela tam kam má. "Pokračuj"uslyšela jsem slabý šepot. Všechny moje myšlenky jako by se probudily. Vylézaly ven,vytlačovali ty cizí,všechno ve mně se snažila je vyhnat. Pořád jsem svírala tu ledovou dlaň. Uklidňovala mě a nutila pokračovat. Nevěřím že to dokážu,ale jestli tomu věří on,tak musím. Všechno ve mně jako by ožila,vytlačilo to všechno pryč ze mě. Na jazyku mě pořád trochu pálila ta žízeň a konečně jsem viděla po kom tak jde ten chtíč,já. Ten chtíč šel po mě. Ta žízeň toužila po mě. Všechen ten chtíč byl poblázněný přítomností mé mysli,chtěl mě. Potom ale zmizel,všechno zmizelo,zůstala jsem pouze já. Moje vyděšené myšlenky.
Pustila jsem jeho ruku a ucukla s ní dozádu. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Seděl napatrný kousek ode mě a bolestně na mě pohlížel. "Můžu odejít jestli si to přeješ damisela"řekl tiše. Má odejít? Chci aby odešel? Můj rozum mi našeptával at mu řeknu aby odešel a já jsem rozumná,poslouchám svůj rozum,v tom je moje silná stránka.
"Zůstaň"řekla jsem pomalu,jako bych pořád váhala. Koutky úst se mu nepatrně zvedli,ale když viděl můj nechápavý výraz znovu zvážněl.
"Neměla jsi to vidět"řekl tiše a jeho temné oči se probořili do těch mých. "Co to bylo?"zabodla jsem se do jeho očí a hledala odpověď.
"Snažil jsem se to před tebou schovat,šel jsem proti tobě téměř celou svojí myslí,co všechno si cítila?"řekl zvěděvě. "Žízeň a chtíč" pověděla jsem nejistě. "Správně"usmál se nejistě. "Už jen to,že jsem tady představuje ten chtíč,můj chtíč,který po tobě touží,ten vyvolává tu žízeň."uhnul přede mnou pohledem. "Všichni lidé jsou jiní,my dokážeme vycítit jejich strach,ale také vydíme jejich osobnost,slabě ale přeci jenom někdo více někdo méně,každý z nás touží po něčem jiném,když se z někoho napiješ znamená to,že v tobě začne proudit jeho síla,jeho osobnost,prostě každý máme rád něco jiného"probodl mě pohledem co to se mnou dělá. Až teď jsem si uvědomila že mám překvapením otevřenou pusu. "pokračuj" přikývla jsem rychle. "Takže někdo se řídí pouze podle osobnosti,podle mysli,ale ten kdo to nevycítí nebo ani nechce může jít pouze za vůní,chutí krve,každá voní jinak. Ty pro mě představuješ tu nejlepší osobnost jakou jsem kdy ve své mysli slyšel,ale když jsem tak blízko u tebe neubráním se ani tvé vůni,která je spalující,není klidná jako u většiny lidí,ani sladká nebo jiná,ta tvoje je dráždivá,jako by sama ta vůně provokovala k tomu říci napij se,vem si mě"povzdechl si a pořád mě pozoroval.
"Takže to znamená,že mě jednou zakousneš?"řekla jsem pomalu. Hodil po mě naštvaným pohledem,zamračil se a řekl "Dost pravděpodobně"
"Teď mě nechceš zakousnout?"řekla jsem a přimhouřila oči. Nejistě se na mě podíval potom otevřel pusu a tiše řekl "Cítila jsi to sama,je to přesně to po čem nejvíc toužím,ochutnat tvojí krev,nechat v sobě kolovat tvojí osobnost,od té doby co jsem tě viděl a cítil poprvé netoužím po ničem jiném"řekl naštvaně a mrsknul po mě pohledem který znamenal něco jako "Už žádný otázky!" Sladce jsem se usmála. "Proč se tak teda ještě nestalo?" zaštěbetala jsem. Z jeho hrdla se vydralo temné zavrčení. "Dobře,dobře už mlčím"řekla jsem rychle.
"Můžu ještě jednu otázku?"řekla jsem tiše a instinktivně se přikrčila. Hodil po mě naštvaným pohledem a najednou jsem ucítila znovu ten tlak. Znovu tu žízeň,spalující touhu kousnout a napít se. Šíleně moc jsem po tom toužila jako snad po ničem,byl to na chvíli pouze jediný můj cíl,potom jsem se vzepřela. Pusu mi vysušovala žízeň,v hlavě mi běhalo jenom to,že potřebuji napít,ale bylo tu taky něco jiného,touha nenechat se tím ovládnout,tak šílená touha udržet to po čem jsem tak žíznila naživu. Zalapala jsem po dechu nad tou prudkostí. Ze zvědavosti jsem zkusila proniknout dál do toho pocitu,zjistit proč bych měla zůstat naživu,už se mi začel objevovat další pocit,než jsem ho,ale mohla rozeznat zmizel. Prudce jsem se nadechla a srovnala si všechno ve své hlavě. Přede mnou stále seděl Deimos,ale teď na mě šokovaně hleděl. "Ty jsi šílená"vyklouzlo mu z úst. "cože,proč?"vyhrkla jsem rychle. Na rtech měl úšklebem když říkal "Každý normální člověk nebo jen upír který by tohle viděl by nechtěl vidět nic víc,možná by se zhroutil strachy,ale určitě by nechtěl vidět víc,kouknout se do hloubky" Uraženě jsem našpulila pusu. Stejně má pravdu jsem šílená.
"Už bych měl jít"řekl pomalu. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Překvapeně mu vyjelo jedno obočí nahoru ,když spatřil můj pohled. "Nechoď"zaskuhrala jsem jako malé dítě. "Proč ne?"zeptal se překvapeně. "Protože s tebou nic neslyším,ale až odejdeš vrátí se to,já to pořád neumím ovládat,nechoď"prosila jsem tiše. Pobaveně zakoulel očima,přisedl si blíž ke mně,stáhnul mě tak že jsem ležela,přikryl mě až po bradu a něžně mě pohladil po tváři. "Nechť nad tebou noc drží stráž ,graciosidad"řekl tiše jen kousek od mého obličeje. Chtěla jsem se zeptat co znamená graciosidad,ale umlčel mě mávnutím rukou. Zavřela jsem oči a pomalu se propadala do temnoty,do klidné a tiché temnoty. Než jsem se úplně ztratila pocítila jsem na tváři ledový dotyk prstů,moje ruka už v polospánku po nich hmátla,pevně je chytila a s tímto pocitem jsem usnula.
Úžasný. =)))
Ale mám pocit, že ještě nevymysleli slovo, který by přesně vystihlo něco takovýho. Prostě skvělý!
Těším se na pokračování!! =)