Vešla jsem za ním,napřáhla jsem se k druhé ráně,to už čekal. Zachytil mojí ruku v půli pohyby a smeknul s ní dozadu. Bolestně jsem s rukou cukla,ale nešla to,svíral jí v ocelovém sevření,z jeho dotyku jsem cítila slabé teplo jeho kůže,opravdu slaboučké,ale cítila jsem ho,Deimos byl vždycky studený na kůži. Nechtěla jsem to ale řešit teď. Švihla jsem rukou směrem k sobě,jeho ruka se zkroutila a moje byla volná. Noha mi vyšvihla jako blesk. Zasáhla jsem ho přesně do břicha,překvapeně si mě změřil z uctivé vzdálenosti. Možná proti němu mám šanci.
"Kdo jsi?"řekl temným hlasem,ten by měl dělat v rádiu,aby navnadil všechny posluchače k čemukoliv. "Nepamatuješ?"zašklebila jsem se na něj. Najednou jako by mi bylo jedno jestli přežiju,aspoň částečně jedno. Znovu jsem po něm vyskočila,když jsem ho praštila do brady chytila jsme si ruku,kterou jsem to udělal protože jsem v ní zaslechla něco křupnout. Jedním pohybem stál u mě,chytil mi obě ruce,najednou stál za mnou a držel mě pod krkem. "Osvěž mi paměť"zašeptal mi do ucha. Otřásla jsem se jeho blízkostí. "Moje rodina"řekla jsem a kopla ho do nohy. "Tys jí zabil"pokračovala jsem a doplnila to loktem do oka. "Když jsem byla dítě"otočila jsem se k němu a popadla jeho hlavu. "Zabili a upálili jste je" dokončila jsem všechno co jsem chtěla a nakopla ho kolenem do nosu. Slyšela jsem odporný zvuk prasknutí kostí,ale žádná krev,člověku by tekla krev ne?
Odstoupila jsem od něj. Všechno bylo tak lehké,vždyť je to upír. To by nemělo bejt tak lehký. Ne něco je špatně. Pomalu se zvednul,vysunula jsem z ruky nůž. Když jsem na jeho tváři uviděla úsměv,ztuhla jsem. Mělo by ho to bolet,měl by po mě skočit,ale neměl by se smát. Ne určitě by se neměl smát. Co je špatně?
Pomalu ke mně přišel se sebejistým úsměvem na tváři,nebyla jsem schopná pohybu,nemohla jsem čistě přemýšlet,jako by moje hlava byla prázdná. Když už stál téměř u mě,cukla jsem sebou. Moje myšlenky se znovu volně rozvířili,cítila jsem ho jak odstupuje z mojí mysli,proto jsem nebyla ničeho schopná. Vyděšeně jsem sledovala co teď udělá. Když jenom stál napřáhla jsem ruku a mířila na obličej. Zachytil jí jako nic,zkroutil mi jí až jsem vykřikla bolestí. Potom se z ničeho nic vynořila jeho pěst před mým obličejem. Ucítila jsem prudkou bolest a moje tělo jak dopadlo na okraj dřevěného stolu. Ve rtu mi pulzovala bolest. Rychle jsem otevřela oči,vstala na nohy a když jsem se rozhlédla,už stál přede mnou,ani jsem nepochytila co udělal ale ležela jsem na zemi,obličejem jsem málem líbala podlahu. Potom prudká rána do břicha,chvíli jsem nemohla chytit dech. Zvedla jsem k němu oči a on se na mě seshora zubil. Byla jsem v úrovni jeho elegantních černých bot s kterýma mě právě nakopnul. Vyhoupla jsem se na nohy. Můj dech byl hluboký,hlasitý a nepravidelný. Podařilo se mi ho praštit,byl trochu překvapený,ale ne moc. Jedním ladným pohybem kdy mi zachytil ruku a přehodil mě přes sebe mě poslal k zemi s vyraženým dechem. Vyděšeně jsem na něj pohlédla,zvedla nohy a ladným pohybem jak jen jsem uměla mu je podrazila. Cítila jsem palčivou bolest z místa kde jsem se kopla,jako bych kopala do kmenu stromu,ale on se skácel. Jak jsem se postavila pomalu na nohy už znovu taký stál.
Jeho rána odnikud mě odmrštila do stěny,teď už jsem byla zoufalá. Nezvládnu to. Všimla jsem si kousek ode mě nožíku který mi ulétl bůh ví kdy. Možná to zvládnu. Skočila jsem po něm s novou energií. Vyskočila na nohy a připravila se do strategické pozice. Přiskočila jsem k němu,byla jsem přepravená na jeho ráno,před kterou jsem jen tak tak uskočila,slyšela jsem jak mi prolétla kolem ucha jako pták. Sekla jsem rychlím hlubokým tahem. Cukl sebou a ustoupil ode mě. roztrhla jsem mu košili,pod ní se mu rýsovala temná krvavá rána,netekla krev ale kolem rány se jí trochu shromáždilo. Prosakovala bílou košilí a Mauritius si mě změřil nenávistným pohledem. Přišel blíž ke mně,vykryl můj sek a praštil mě. bylo to takovou silou,že jsme narazila do pootevřených dveří nějaké místnosti a slyšela praskat dřevo. Zvedla jsem zamlžený pohled k němu,teď se přede mnou skláněl,vyzvedl mě za krk nahoru,až jsem zalapala po dechu. Znovu mě udeřil pěstí. Spadal jsem na něco studeného. Všimla jsem si že je to koupelna. Pomalu ke mně přišel,už jsem skoro neměla sílu na nic dalšího. Zvedl mě za vlasy až jsem zavzlykala bolestí. Vyzvedl mě a praštil se mnou na okraj vany. Zalapala jsem po dechu. Pode mnou byla odporně páchnoucí zelená voda,která tam musela být už věky. Roztřeseně jsem otočila hlavu pryč od té vody,ale to už mě znovu chytil,cítila jsem jak nemůžu dýchat,jak je kolem mě všude voda. Vyděšeně jsme koukala s očima doširoka otevřenými v zelené vodě. Mlátila jsem rukama do vany,do Mauritius a všude kolem,cítila jsem tvrdé nárazy nohou a všechno kolem ale nic nepomáhalo. Nechtěla jsem umřít,ale cítila jsem jak mi dochází vzduch a prostupovala mnou panika.
Můj odpor už se postupně snižoval,moje ruce zaplavil pocit ochromení,můj vzdor byl pořád menší a menší,už jsem nechtěla bojovat,proč taky? Vzali mi vždycky všechno,proč toho mám ztratit tolik?Proč nezkusit co je dál? Třeba tam někde zapomenu na všechno tady,třeba zapomenu na Alexe,třeba... Pomalu jsem přestávala cítit vodu,jako bych se vzdalovala pryč,do temnoty,byla jsem ráda protože tak mizela i bolest. Potom voda zmizela skoro úplně. Nebyla voda,nebylo nic,jen tma a stále se snižující bolest. Najednou mě obklopilo sucho,jako bych sjela do překrásného sucha,pořád jsem chtěla jít dál tou tmou až nakonec. Zaslechla jsem hlas,hlas který mi ublížil a když jsem ho slyšela naposledy loučil se se mnou,hlas který mi ublížil,který jsem milovala natolik že jsem pro něj byla ochotná umřít,jestli je ten hlas na konci temnoty půjdu tam,ale jak temnota byla čím dál tím víc u mě,hlas se vytrácel. Potom jsem znovu ucítila vodu na sobě,bolest v krku,slyšela ten hlas,ale nevěděla jsem jestli se nemám vrátit do temnoty. Ten hlas mě ale pořád volal,zněl bolestně,jako by umíral. Nechtěla jsem aby se mu něco stalo. Chtěla jsem jít za ním.Kamkoliv. Roztřeseně jsem otevřela oči,pohlédla jsem do bílé Alexovi tváře a srdce mi zaplesalo radostí. Jestli jsem mrtvá tak jsem tak šťastná,jestli tam je se mnou. Bolestně jsem ho pohladila po tváři,cítila jsem na jazyku pachuť odporné vody,takže asi nejsem mrtvá. cítila jsem na svých tvářích jeho teplé dlaně. Bolestně se na mě díval,pořád promlouval,jeho rty tančili,ale já mu nerozuměla. pomohl mi se posadit,rozkašlala jsem se ,pořád mi nic nedocházelo,potom jsem za ním ale spatřila ležet Mauritiuse. kdyby ležel úlevně bych si oddechla,ale on se pomalu zvedal,vyděšeně jsem to chtěla říci Alexovi ale jak jsem otevřela pusu znovu jsme se rozkašlala,Alex mě starostlivě pohladil po tváři a prohmatal můj šrám na čele,nepochopil že za ním stojí Mauritius. Já mu to nemohla říci,pod prsty jsem ucítila chladivý kov. Můj nůž,musel sem odlétnout hned na začátku. zkusila jsem ho pevněji uchopit,Mauritius už naštvaně stál a měřil si nás pohledem. Rozešel se rychlím krokem k Alexovi který k němu byl zády. Všimla jsem si špičáku které se ve tmavé místnosti leskly,už se k němu skláněl,potom jsem zvedla ruku a cítila jak nuž hladce zajel do jeho těla,cukl sebou a ustoupil,Alex si ho konečně také všiml. Ten pohyb ve mě ale zvedl vlnu bolesti a moje víčka se nutili k tomu aby se zavřeli. Než jsem ale znovu upadla do temnoty uslyšela jsem vystřely a Alexovi teplé ruce které mě zvedali do vzduchu...
Moje víčka se pomalu otevřeli,cítila jsem na sobě tíhu vody,bolest,strašlivou bolest na hlavě a po celém těle. Moje oči spatřili to nejkrásnější co mohli,Alex se skláněl nade mnou,pokládal mě na gauč jako nějaké křehké zboží,jeho tvář byla bledá. "Co-co tady děláš?"řekla jsem chraptivým šepotem. Ustaraně na mě pohlédl,jeho teplá dlaň mi z tváře sundala mokrý pramen vlasů. Naklonil se nade mě a zlehka mě políbil na čelo. Celá jsem se otřásla,když jsem ho měla znovu u sebe. "Málem jsi se utopila,málem bylo pozdě"Jak to řekl jeho rty se sevřeli,jeho poblednutí se ještě zvýraznilo a jeho oči se zaleskly vztekem,smutkem a bolestí. "Já jsme idiot,nikdy jsem tě neměl opouštět"usmál se na mě a přejel mi palcem od krku až po čelist. "Ale proč?"zeptám se. Už ani nevnímám tu bolest,zmizí při pohledu do jeho očí jako by ani nebyla. Pohledne na mě s něhou v očích kterou jsem tak toužila spatřit.
"Protože nemilovat tě je jako kdybych nebyl,je to jako bych umřel,když vím,že kvůli mě trpíš,udělal bych všechno abys nemusela,abys zapomněla,ale jak koukám ty stejně o normální život nestojíš a já bez tebe nechci žít,ty chvíle kdy jsem byl bez tebe to bylo jako by moje duše odešla pryč ode mě,jako by mě moje srdce nenávidělo za to že jsem tě opustil a zranil tě,jako by všechno proti mě křičelo proč nejsem s tebou když tě miluju,zjistil jsem že to prostě nejde nemilovat tě"usmál se na mě smutně.
Konečně dostal Alex rozum, člověk musí být taky sobec. Těším se jak se vše vyvine.