close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7./STÍNY POUZE ZNAMENAJÍ ŽE JE NABLÍZKU SVĚTLO 1.část

26. ledna 2007 v 18:07 | Lentilka |  Něco jako tma
Pomalu jsem se probudila,otevřela jsem oči a překvapeně zírala do stropu,cítila jsem se svěží. Cítila jsem se naprosto skvěle. Pomalu jsem se posadila,pořád jsem čekala kdy na mě zaútočí cizí tlak ,ale nic se nedělo. Promnula jsem si oči,zírala jsem pořád upřeně před sebe a přemýšlela. Moje jediné přání bylo aby se tlak nevracel. A taky vidět Alexe. Třeba bych zvládla vypnout svojí směšnou schopnost.

"Jsi zvláštní,víš to?"ozvalo se z rohu pokoje. Trhla jsem sebou a překvapeně pohlédla na Deimose. Venku bylo ještě šero,na nebi byli mraky z kterých se snášeli malé vločky. "Ty jsi zůstal"řekla jsem šokovaně. "Vždyť jsi to chtěla ne?"řekl zaraženě. "Chtěla,ale nečekala,že to dodržíš"zašklebila jsem se. "Příště tedy odejdu"zavrčel skrz zubz. "Ne, takhle jsem to nemyslela,prostě jsem jenom nečekala,že se zdržíš tak dlouho"rozhodila jsem bezbraně rukama. "A díky,jenom kvůli tobě jsem se dobře vyspala"dodala jsem. Překvapeně na mě pohlédl. "Díky tomu,že jsi ode mě držel ty emoce a tak"dodala jsem rychle. Jeho překvapený výraz zmizel.
Pohlédla jsem na hodiny. "sakra"zaklela jsem. Už bylo skoro dvanáct. "Co se děje damisela?"ozval se z rohu pokoje. "Nestihnu jít do školy"řekla jsem tiše. Překvapeně jsem na něj pohlédla,když se začel smát. "Včera večer jsi se bála usnout aby se to nevrátila a dneska bys šla do školy?"smál se mi. Uraženě jsem se otočila. "já se o tu blbou schopnost neprosila"procedila jsem skrz zuby. Jeho smích utichl. Pohlédla jsem na něj a on pomalu řekl "Já vím,promiň,nikdy jsi nic takového neměla mít,je to naprosto špatně"
"Ale je to tak"rozhodila jsem znovu ruce. "takže naučíšt mě to pořádně ovládat?"pohlédla jsem na něj. Překvapeně se zvedl a přišel blíž ke mně. "Opravdu to chceš?"řekl pár centimetrů od mého obličeje. "Umřít nebo trochu trpět a žít" řekla jsem sakrasticky a naznačila rukama váhy. "Myslím,že budu radši trochu trpět než umřít"zašklebila jsem se na něj. Přikývl a sedl si na psotel. Posadila jsem se před něj a hluboce se nadechla.
"Můžeme začít"řekla jsem tiše. Hned po tom do mě prudce uhodil tlak,zalapala jsem po dechu. Před sebou jsem uslyšela slabé uchechtnutí. Mojí mysl začela pohlcovat žízeň. Znovu,už mě to ani nepřekvapilo,jenom mě zaskočila ta síla. Vzepřela jsem se tomu jak nejvíce jsem mohla. Po chvíli byla pryč,jak ale odezněla nestačila jsem se ani vzpamatovat a byla tam žízeň i chtíč. Podrážděně jsem zavrčela a znovu se vzepřela.
"Víš,že mluvíš ze spaní?"ozval se kousek ode mě konverzačním tonem Deimos. "Cože?"vyhrkla jsem,ale jak jsem to udělala jeho myšlenky mě víc pohltily,znovu jsem je dostala do patřičných mezích až mě rozbolela hlava z té námahy a potom pomalu řekla "Co jsem říkala?" Chvilku bylo ticho potom se znovu ozval "To už myslím není tak důležité" Opřela jsem se do jeho myšlenek plnou silou,až jsem pocítila slabé chvění v těle. "Tak co?"řekla jsem rychle. "Dobře"zasmál se. Jako mávnutím proutku jeho smích ustal. "Říkala jsi něco o tmě,netopírech a "zasekl se. "Co a?"řekla jsem rychle. Pocítila jsem jak se jeho mysl zachvěla,snažila jsem se jí udržet z dosahu mých myšlenek. "O Alexovi"řekl jako by to bylo nějaké sprosté slovo. Zalapala jsem po dechu. Naštvaně jsem se opřela do jeho myšlenek,až jsem je vůbec necítila. Překvapeně jsem otevřela oči. Přede mnou seděl Deimos a usmíval se. "co je?"řekla jsem. "Myslím,že už to zvládneš sama,když jednou ze svojí mysli něco úplně vyženeš tvoje mysl už je k sobě nepustí tak lehce a kdyby umíš to vyhnat"usmál se spokojeně. "Pomáhá vztek"zašklebil se na mě,ale v tom šklebu bylo i něco bolestného. Ne spíš si to jenom namluvám.
"teď už opravdu budu muset jít"zvedl se. "Dokud se držím pod kontrolou"zašklebil se na mě. "Jo že za chvíli se neudržíš a rafneš mě jo?"řekla jsem provokativně. Pobaveně zakoulel očima. "O tomhle jsem mluvil,takhle nějak mi voní i tvoje krev,má něžnou,nebezpečnou vůni,která provokuje k tomu abych si jí vzal."zašklebil se. "Brzy nashledanou damisela"řekl a zmizel ve dveřích.
Prudce jsem se nadechla,vstala z postele a loudavým krokem zamířila zamknout balkonové dveře z nichž podle mě Deim musel odejít. To je zajímavá zkratka,Deim místo Deimos zní skoro jako napa člověka. Vlezla jsem si do sprchy a celá se pořádně umyla. Konečně jsem se cítila svěží,odpočinutá a dokonce ani ne moc namožená. Cítila jsem se v pohodě,šťastně,věděla jsem přesně co bych měla večer udělat. Pořád je ale brzy. Došla jsem dolů a udělala si bramborový guláš,mojí pochoutku. Nechala jsem i tatíkovi,potom jsem se vrhla na sebe. Nejdříve jsem si narovnala vlasy,trochu protřepala s gelem a potom oči,zvíraznit černou tužkou. Nakonec jsem s tím švihla,že na připravi bude času dost,zasedla jsem ke knížce a začetla se do ní. Pořád mě to ,ale nějak nechytlo,měla jsem pocit,že najednou mě volá ten živý,skutečný bolestný svět,najednou jsem se do toho neuměla tak vžít,připadalo mi to jako bych žila jiný život a přitom mohla žít ten svůj. Po hodině jsem s knížkou naštvaně švihla.
Proč se prostě nemůžu zbavit všech těch otravných myšlenek? Už ani moje čtení mi napomáhá sakra! Co by na to řekl asi můj psychoušek? "Eriko,máte moc cílů,máte velké sny i záměry,ale neměla by jste je tak rychle měnit a neměla by jste se do všeho vrhat tak bezhlavě. Když vás zaplaví euforie prostě u ní zkuste uvažovat logicky. Vy se diplomatickou cestou dostanete kam budete chtít,ale měla by jste si dobře rozmyslet co vlastně chcete!" citoval by jako vždy. Jeho věty znám na zpamět.
Za okny už se začel snášet soumrak,jak rychle ty dny plynou. Jako nic. Natáhla jsem na sebe svoje oblíbené bílé tričko bez ramene,přiléhavé džíny,k tomu boty na vyším podpatku a mohla jsem vyrazit. V poslední době se mojí nedílnou součástí stal i nožík na ruce,ten v botě už mojí součástí dávno byl. Vlastně to není až tak dávno,ale kdy to všechno začelo? Nemám ponětí,jako by od té doby uběhly roky. Možná to není ani měsíc. Šla jsem rychlím krokem,všude už se plížili stíny a já se neubránila mrazení v zádech.
Zazvonila jsem u potemělého paneláku,po chvíli se ozvalo zadrnčení a dřeve po zatlačení povolily. Vyskákala jsem schody po dvou,bylo to užasný zase v sobě cítít tu starou známou energii. Dveře už byli otevřený,stál v nich Alex a já na chvíli dokonce zapoměla jak se dýchá. Když ke mně s širokým úsměvem natáhl ruku uvědomila jsem si teprve v tu chvíli,že jsem se zarazila na místě.
Přitáhla jsem se k němu o políbila ho,překvapilo mě když pocit propasti skoro zmizel. Když se chtěl ze zvyku odtáhnout aby mi to nedělal ještě těžší s úsměvem jsem se k němu znovu přitáhla. Všechno začíná být jednoduší. Vzal mě za ruku a pomalu scházel schody. Vyšli jsme ven do temného večera.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 26. ledna 2007 v 19:06 | Reagovat

Senzační. Jenom teď něco nechápu,venku je šero,padají vločky, ale pomalu svítá, je dvanáct hodin dopoledne a ona se bojí, že nestihne školu? Vezme si jenom tričko bez ramene, boty a džíny a jde ven, není ji trošku zima?

2 Lentilka Lentilka | 26. ledna 2007 v 19:16 | Reagovat

wau to je asi trošku zmatený,mělo to bejt tka že se probudila a když Deim odešel tak si šla číst a potom už se začelo stmívat a ona šla za Alexem a ten kix s bundou přepíšu:D

3 Honnei Honnei | 27. ledna 2007 v 13:15 | Reagovat

Tyyyjo... Je to fakt úžasný:)) Obdivuju, jak rychle to stíháš psát - ty kapitoly jsou docela dlouhý. Už se těším na další;)

4 vesper vesper | 30. ledna 2007 v 11:32 | Reagovat

To je dobře, že se Erika už může docela bez problémů dotknout Alexe. Taky v této kapitole bylo hodně o Deimosovi, super. :-) Těšim, těšim se na další díl.

5 Zuzka Zuzka | 30. ledna 2007 v 23:33 | Reagovat

Achich, to čekání je strašný.

6 vesper vesper | 1. února 2007 v 18:23 | Reagovat

Přidávám se, je to děs.

7 sc_ sc_ | 3. února 2007 v 12:55 | Reagovat

Pokracovani nebude?? To nam nemuzes udelat!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama