close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1./TAJEMSTVÍ 4.část

7. ledna 2007 v 11:15 | Lentilka |  Něco jako tma
Navolím si číslo na Andy,zazvoní to poprvé,podruhé,když to konečně zvedne na osmé zazvonění,dozvím se,že odjíždějí k příbuzným. Ujistím ,že mi to nevadí,že je to naprosto v pohodě,ale není. Jsem naštvaná,pořádně. Proč mi nejezdíme k příbuzným? Jasně,vím proč. Radši tam ani nechci,tatík by byl rád kdybych za nimi víc jezdila,ale já nechci. Všichni se ke mně chovají jak z cukru,to by se dalo při velké vůli přežít,ale to,že začnou vzpomínat na staré časy,kdy tady byla maminka,to mě rozhodí. Vždycky a pořádně. Taky tam nikdo nechápe můj humor. Opravdu ne. Mám vypěstovaný skvělý černý humor,ale ten u pár lidí nemůžu používat.

Taky se strašně vyžívám v sarkasmu,je to uklidňující a osvobozující. Můj pokoj vypadá jako by do něj spadli snad všechny odstíny červené a oranžové. Můj pokoj jako by sám žil. Na posteli mám barevné povlečení,světlé dřevo je všude,červené doplňky taky. Už jsem na to přišla,červená,oranžová a vínová jsem moje oblíbené barvy. Pohlédnu ven z okna,prší. Proč prší? Je listopad,venku je hnusně a já nemám co dělat. Najdu si v počítači skupinu Weezer,dám play. Vstanu,zapálím přibližně šest svíček. Na prvním okně,které vede do zahrady mám na stojánku tři svíčky a kolem nich ještě dvě v mystičce,na druhém okně taky dvě. V poličce mi svítí svíčka v takovém tom kameni,nevím jak se to má jmenovat. Potom zapálím vonnou lampu a začnu pomalu uklízet.
Je to takové moje odreagování. Něco dělat. Když už mám perfektně vygruntovaný pokojík,sejdu dolu. Překvapivě nikde nenajdu tatíka. Kam se mohl ztratit? Nahlédnu všude,od sklepa až k mému pokojíku nahoře. Odešel,najdu na kuchyňském stole vzkaz,že jde do práce. Zajímalo by mě co tedy dělá,vždycky mi říkal ,že pracuje na policii,ve vysokých místech,ale že on tam má na starosti papírovaní,což nebude tak úplně pravda. Měla bych mít asi zlost. Měla ,ale nějak nemůžu. Nemůžu se k tomu přinutit. Když si uvědomím,jak on to měl těžké když maminka umřela,když ztratil půlku rodiny,chtěl mě chránit. Byl by z něj asi úplně jiný člověk. Teď protože se musí starat o dceru,předtím o dítě. Je pravdu,že do mích patnácti let mě hlídali různé opatrovnice nebo babička.
S opatrovnicemi to byla zábava. Nemohli mě zkrotit,pořád jsem někde lítala,všude mě bylo plno. Jedna tatíkovi řekla,že vypadám jako jedno dítě,ale v sobě jich mám víc. Měla jsme dohromady za ty roky asi čtyři opatrovnice. Přes školní dny,na víkendy k babičce například a prázdniny po táborech,soustředění a u babičky,nejvíc z celých prázdnin jsem se těšila na stanování s taťkou,vždycky jsme vyrazili do přírody se stany,tábořili a tak podobně.
Ve třinácti letech začínalo moje courání,mám pokojíček na balkon a jsem velice zručná. Nedělá mi problém skočit dolů nebo se vyhoupnout zpátky. Cíli mojí cesty jsou obvykle na hřbitov,je to tam podivně osvobozující. Je tam klid. Někdy jsem jen tak bloumala ulicemi. Teď už jsem vycvičená natolik ,že se venku po tmě ani moc nebojím. Doteď,dokud jsem nevěděla co tam může číhat. Nejsem ,ale ochotná vzdát se kvůli tomu svých toulek. Včera jak mě tatík nachytal tak to bylo už po několikáté. Proto jsme ho ani nemusela poslouchat,znala jsme to co mi chtěl říci. Šla jsme znovu do pokojíčku,nevěděla jsme co mám dělat. Nic se mi nechtělo. Lehla jsem si na postel,zachumlala se do deky a pozorovala okno. Za ním pršelo,listí se ve vzduchu pohybovala všemi směry,kapky bušili do oken,nebo bylo tmavé,venku jako by se šeřilo.
Zavřela jsem oči,nejdřív jsem si vzpomněla na tatíka,co asi teď dělá? Na to asi nepřijdu. Potom mi na mysl vytanul Alex. Ten parchant. No jasně,tatík asi bude s ním. Ha super. Proč jen musela jen Andy pryč? Mohli jsme něco podniknout. Cokoliv! Potom jsem slabě usnula. jen takovým tím spánkem,kdy nevnímáte,ale ani nespíte.
Trhla jsem sebou,něco mě probudilo. Zaposlouchala jsem se do dokonalého ticha v domě. Nic ho nerušilo,pomalu jsem se uklidnila. Bála jsem se,ale pohnout,udělat jakýkoliv rychlejší pohyb. Potom jsem to uslyšela,dole. Něco jsem slyšela. Zastavilo se mi srdce.
Pomalu jsem spustila nohy na podlahu. Déšť za oknem doplňoval děsivou atmosféru. Došla jsme ke dveřím co nejtišeji jsem dovedla. Proč musel jít táta pryč? Měla jsem srdce,až v krku,když jsem pomalu sestupovala schod po schodu. Nedávno bych asi byla vyděšená,ale teď ani nevím. Kdybych nevěděla to co vím,myslela bych si ,že je to lupič,ale teď nevím,opravdu nevím co na mě dole může čekat. Jediným pohybem by mě to mohlo zabít a já bych umřela. Tolik bych toho nestihla. Ale mě nikdo jen tak nezabije. To teda ne! Pomalu jsem dole otevřela dveře. Sunula jsem se u rohu,třásla jsem se,v ruce jsem svírala tužku,první věc co mi nahoře padla do ruky. Znovu jsem něco slyšela,šlo to z kuchyně. Připlížila jsem se k jejím dveřím. Kroky z ní se blížili ke mně. Blíž a blíž. Teď nebo nikdy. Žít nebo umřít. Dilema. Sevřela jsem tužku,skočila do dveří s napřáhnutou rukou. Zakřičela jsem a pohlédla na šokovanou babičku. "Babi!"vykřikla jsem a objala jí,celá šťastná že je to pouze ona.
"Riko máš poslední dobou zvláštnější a zvláštnější zvyky. Taky tě moc ráda vidím"usměje se na mě a obejme mě. Jsem už asi opravdu panaroidní,stačí aby mi někdo řekl,že se po městě potulují upíři a hned je vidím všude.Oklepu se nad prožitým šokem a úlevou.
"Chceš kafe babčo?"zeptám se jí s úsměvem a hned se hrnu ke skřínce protože vím že určitě řekne ano. Přikývne,sedne si do křesla a zasmušile si mě prohlíží. Naservíruji jí kouřící šálek vonícího kafíčka a sama si před sebe postavím kapucino. Posadím se s úsměvem před ní jako bych si nevšimla,že si mě upřeně prohlíží a pokusím se zavést milou konverzaci. K babičce mám nejblíže hned po tátovi. To u ní jsem jako malá trávila tolik času,ona byla jediná kdo mě mohl zasvětit do tajů maku-upu a podobně. Tedy mimo kamarádek.
"Co je nového babi? Vůbec jsem tě tady nečekala a tatík nic neříkal,že přijedeš,tak ráda tě vidím"začnu upřímně. Tedy ,až na to,že jsem z teda měla málem infarkt,to nedodávám. Mohla by se ptát čeho se tak bojím. Taky nejsem zvyklá,že by v našem domě bylo obzvlášť rušno,když vím,že je tatík pryč a nikoho jiného nečekám. No je to za mnou. Žádná krvelačná bestie co by mi šla po krku. Jak krásně o tom už začínám přemýšlet,zvykám si opravdu rychle. Taky o mě všichni tvrdí že jsem strašně přizpůsobivé děvče. Možná to nebude,až taková prohra jak jsem si vždycky myslela.
"Riko co se tady děje? Koho jsi prosím tě čekala?"začne znenadání. Zaskočí mě,to teda pořádně. Ona vypadá jako by věděla,věděla víc než si myslím,víc než vím. Je možné ,že jí by to tatík svěřil a mě ne? To jsou tedy rodinné styky to vám povím.
"Já nevím,já se jen lekla, kdo to může být protože tatík má být pryč" začela jsem nepřesvědčivě. Babička je něco šíleného,odhalí každou mou skrytou lež,vždycky to zvládla. Ani jsem moc nedoufala,že teď se mi to povede. A když na mě ostře pohlédla,tím pohledem co používá i tatík,přece jenom tu je nějaká podoba,věděla jsem,že mám prohráno.
"Co přede mnou skrýváš? Riko! On ti to řekl,že ano? Ten pošetilej blázen! Dohodli jsme se že ty o tom nebudeš vědět,že to bude lepší pro všechny!"začne spílat nad tatíkem. Po každém jejím slově ve mně ale zatrne víc a víc. Pro všechny lepší? Lepší! Moje nevědomost! Proč mi to nikdo neřekl? Babička si všimne mého zasmušilého obličeje. Zmlkne. Dusím v sobě výbuch. Nechci být zlá,nebudu zlá. Vtloukám si tyto věty do hlavy,ale pořád je předčívá něco víc. Zrada! Proč?
"Riko řekni něco"dívá se na mě vyděšeně babička."Doufám,že chápeš proč jsme to museli udělat"snaží se dál. Ani se na ní nepodívám,proč nemůže sklapnout? Každé to slovo povoluje pokličku nad výbuchem víc a víc. "Riko chtěli jsme tě chránit,chápeš to?" pokračuje když nepřichází odezva. To už se špunt otevře a já vybuchnu. Na svou milou babičku se obořím způsobem za který bych se měla hodně stydět,na to ale teď vůbec nemyslím.
"Chránit?Mám to chápat? Pro všechny lepší! Pch! Rozhodovat o mě jako bych to nezvládla sama! Vždycky jsem to zvládla sama! Chápejte vy mě!" vyskočím a vyběhnu z kuchyně. Venku už se začne stmívat. Popadnu první boty co najdu,obuji se,vezmu kabát a vyběhnu ze dveří.
Když už začnu být vyčerpaná z běhu a začne mě škrábat v krku z mrazu kolem,zjistím,že mám úplně mokrou hlavu. Profukuje mnou vítr,kapky deště mě začnou studit na tvářích. Domů se nevrátím,teď ne! Nemůžu,stydím se,ale já mám právo být naštvaná! Já byla ta kdo nic nevěděl! Asi ,ale není moc dobře,že teď když už i vím co tady všude muže být že se tím víc toulám po nocích.
Uvědomím si,to co mi nedocházelo,lhali mi,celou tu dobu mi lhali,tatík o své práci,babička ho pokaždé kryla,spiklenci! Sama jsem ale blbá! Rozhlédnu se kde jsem ,ale nic nepoznávám. Stojím v nějaké odlehlé části kam jsem se nikdy nedostala. Pár pochroumaných paneláků,stará ulice a jinak nic. Schovám se pod vchod jednoho z paneláků,přemýšlím odkaď jsem mohla přijít. Celá se klepu,kabát už mám promočený,vlasy do poslední nitky,v botách mi šplouchá.
Přepadne mě zlý pocit,moc zlý pocit. Spatřím postavu schoulenou v bundě,která jde mým směrem. Zkusím se přimáčknout víc do stínu vchodu. Nebudu se ani za nic ptát na cestu! Přes moje slabé snažení schovat se postava míří přímo ke mně. Je to chlap,přibližně metr osmdesát,vyholenou hlavu a blíží se ke mně. Ztuhnu a čekám. Srdce musím mít až v krku.
"Ale,ale,copak tady děláš děvenko tak sama?"zeptá se mě nasládlým hlasem,u slova sama zvedne hlas do výšky. Zamrazí mě,celá se otřesu,všimne si toho a pobaveně se zazubí.
"Vypadni ode mě!"řeknu mu rádoby silným hlasem,ale ani sebe natož jeho neošálím. Nemám u sebe nic co bych mohla použít jako zbraň. Pomalým krokem se ke mně přiblíží,vyhrknou mi do očí slzy,které nejdou zahnat. Další krok,zatnou se mi pěsti.Poslední krok ,aby stál u mě tak strašlivě blízko. Když udělá ten poslední krok,vyčistí se mi hlava,zmizí strach,už je tu jenom pud sebezáchovy. Nic víc. Všechno jako by se zpomalilo.
Chytne mě rychle pod krkem,že to ani nepostřehnu. Vytáhne mě do výšky. Vykulím na něj vyděšeně oči. Zasměje se hrdelním,odporným smíchem. Praštím ho rukou do kloubní jamky,až uslyším zapraskat kosti. Cuknu sebou odporem nad tím zvukem. Pustí mě,rychle zalapám po dechu. Potom se na něj znovu podívám a naberu ho kolenem. Klekne si k zemi,oběhnu ho,chci se rozeběhnout pryč. Kamkoliv. Popadne mě děs. Najednou mi zmizí pevná půda pod nohama,seknu sebou přímo do bláta před panelákem. Ten šmejd mi podtrhl nohy. Chytnu vyražený dech,ucítím na rameni silnou ruku a potom mě holohlavý s trhnutím otočí. V očích má posměšný výraz. Ucítím tupou ránu na puse. Potom znovu tu železnou pachuť na jazyku,jak já jí nesnáším. Pořádně na něj nevidím,kapky velikosti hrachu mi padají do očí. Sedí na mě,drží mi ruce a směje se mi. Něco se ve mně vzepře. Touha po odplatě. Škubnu sebou pod ním,vyhodím nohy do vzduchu a svalím ho na zem. Teď na něm sedím já. Ne na dlouho protože mě znovu praští. Vůbec nevím jak ani jsem to nepostřehla najednou,ale vím,že ležím tváří do bláta,znovu s vyraženým dechem. Chytne mě pod krkem,vytáhne do výšky,že se nedotýkám nohami země a opovržlivě se na mě podívá. Řekne pomalým překvapeným tonem "Překvapila si mě,ale ne natolik,abys mohla přežít" Po posledním slově se znovu zasměje,tak strašlivě,že mi z toho naskočí husí kůže. No vlastně jsem promočená na kost,mrznu,jsem obalená blátem a od krve. Jen mě to trochu ten smích šokuje,nic víc. Zavřu oči.
Prudce dopadnu na zem,chlápek přede mnou překvapeně zalapá po dechu a potom se rozplyne,přesně tak. Prostě jako prach. Za ním spatřím dalšího muže,který něco drží v ruce v místech kde byl holohlavec. Zamrazí mě. Další chlápek co mě chce odkráglovat?
Když na mě,ale jen skrz déšť hledí,řeknu si,že mě asi nechce zabít. Pomalu se postavím,bolest mi pulzuje v celý hubě,nad okem a v noze. Pátravě se na něj podívám,já ho poznávám,to je přece ten jak mi řekl "Ať nad tebou noc drží stráž" Ten co zmizel,aniž bych stihla něco říci. Proč ale? Proč mě zachránil? Kdo to je?
"Proč?"vyslovím pocitu,až začnu mít strach,že mě slyšel. Znovu se celá zatřesu. Slyšel mě ale, protože odpoví znovu tím sametovým,božským hlasem "Jdi domů" Vypadá jako by ho ta slova stála tolik bolesti. Nehodlám se ,ale tak rychle vzdávat. "Kdo jsi?"řeknu tedy aspoň druhou otázku která mi vrtá hlavou. Zavrtí odmítavě hlavou. "To nepotřebuješ vědět" řekne potichu. "Ale" začnu s mojí námitkou,ale zadrží mě zvednutím ruky. Přejede mi ledovou mokrou rukou po tváři,kde pulzuje největší bolest,až se znovu zatřesu,už ale ne chladem. Vypadá při tom jako by se dotýkal rozžhaveného železa,z křivý se mu tvář jako by mu někdo lámal prsty kterými se mě dotýká. Potom řekne tak velitelským tonem "Jdi" že by ho jen málokdo neuposlechl. Moje nohy už se málem rozejdou. S vypětím všech sil je ,ale zarazím. Přece mi nebude kde kdo říkat co mám dělat! Když uvidí mé váhání nad tím jestli uposlechnout nebo ne usměje se. Takovým malým nevinným úsměvem. Potom se otočí a zmizí v temnotě.
Chvíli omámeně stojím,potom se rozeběhnu za ním. Přeci mi neuteče! Když ,ale doběhnu na ulici kde jezdí auta a já to tam konečně poznám,uvědomím si,že mi opravdu zmizel. Rozesmutní mě to tak až se nad tím sama pozastavím.
Když se rozhodnu jít domů něco mě napadne. Tam na ulici jsem málem umřela,nežiju díky sobě. Ale díky pomoci někoho jiného. Babička i táta mi nebudou chtít pomoct,chtějí mě chránit,ale tímdle mi nepomůžou. Vydám se znovu tam kam jsem sledovala Alexe. Musím doufat,že mě opravdu dovedl tam kde bydlí. Naděje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vesper vesper | 7. ledna 2007 v 12:12 | Reagovat

V tom nejlepším to musí skonči, ach jo. To by mě zajímalo,kdo je ten fešák, který zachránil Eriku. Už aby bylo pokračování.

2 Lentilka Lentilka | 7. ledna 2007 v 12:22 | Reagovat

vesper:já mám napsaných už asi 8 kapitol tak ti sem můžu hodit hodil druhou:D

3 vesper vesper | 7. ledna 2007 v 12:26 | Reagovat

Super, další by neškodila. :-) Mám jeden dotaz,skupina Weezer opravdu existuje? Ještě jsem o ní totiž nikdy neslyšela.

4 Lentilka Lentilka | 7. ledna 2007 v 12:37 | Reagovat

Jo skupina Weezer doopravdy existuje a doporučuji ti jí hlavně písničku Beverly Hill ta je totiž vážně dobrá:) před pár měsícema jsem o ní taky nic nevěděla ale potom jsem zaslechla Beverly Hill a je opravdu dobrá:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama