Nechám nůž sklouznout do dlaně, pevně ho stisknu abych si dodala odvahy. Zpravím tu děvku ze světa! Pořád zaujatě hladí Alexovi tvář, ať už na něj sakra nešahá. Z mých nohou jako by spadli okovi,lehkým krokem se ocitnu přímo za ní, až se chce překvapeně otočim. Nečekám a praštím jí, pěkným rychlím úderem zezhora, něco jako kladivo, silnější a bolavější pro ně než pěst. Rozzuřeně se ode mě oddálí a vyplivne pár peprných nadávek v cizím jazyce, bůh ví jakým.
Přikročí ke mně a naznačí rychlí pohym pěstí,vůbec mě ,ale nechce praštit. Místo toho se ocitne za mnou a škubne mi hlavou dozadu, až zaklopítám. Přitáhne si mojí hlavu těsně k sobě a zašeptá "Zhebni mrcho!" Potom jí škubnutím pustí a s rozpřáhnutím mi vrazí další facku, tentokrát takovou, že poodlétnu a praštím sebou do kamené stěny až se mi zamotá hlava. Rychle se opřu o stěnu a pokusím se dostat místnost zase pod kontrolu aby se nekamácela jako loď na moři. Najednou se přede mnou Madlein znovu vynoří v celé své zuřivosti. Překvapující je, že kdyby mě nezmlátila pořád bych z ní neměla strach, ani jako zuřící šelma nevypadá nebezpečně. Její plus.
Chytne mě pod krkem a vyzvedne do výšky. Cítím jak pomalu strácím všechen kyslík pokusy dostat se z toho ocelového sevření pryč, mysli hlavou, uklidni se! To sakra nejde! Nohy se mi kymácí ve vzduchu a nemůžu je nijak použít abych se nezačela dusit ještě víc, ta mrcha chce abych umřela pomalu, děvka. Zuřivě praštím do kamenné zdi za sebou a v tom ucítím ostrou bolest na zápěstí. Uplně jsem zapoměla na můj nožík, pokusím se ho dostat ven a potom jedno rychlé seknutí před sebe. Madlein zůstane na tváři krvavá ránka, která ale nijak nekrvací, jenom z kraje se vynoří jedna malá kapička krve. Každý normnální člověk by měl krvácet! Ale ona ne, ona je zrůda. Bojovně se proti ní postavím s nožík v ruce. Upře na mě svoje temné oči, ne nedívej se na ní. Její oči mě přitahují jako magnet. Na nepatrnou chvíli se do nich podívám a už ně do sebe pohltní. Nevím ani o tom, že jsem upustila nožík a když se ke mně pomalu přiblížila byla jsem mírná jako ovce. Najednou jako by mě někdo probral ze snu stála za mnou s mým nožíkem pod mým krkem a rukou bolestě zkroucenou za zády.
Ne moc šetrně mi podtrhla nohy takže jsem políbila zem, přitom jsem uslyšela prasknutí v mojí ruce, kterou pořád svýrala pevným ocelovým stiskem, panebože, ona mi jí snad zlomila! První instinkt je se za ní chyťit, ale pořád jí mám za zády. Můj obličej se zkroutí v bolestné grimase. Madlein mi položí na krk nožík a přitiskne ho ke kůži. Ještě trochu přitlačí a je po mě. Ani se nesnažím se nijak bránit, protože bych to mohla jedině zhoršit. Pevně zavřu oči a čekám až ucítím bodnutí jak můž projede kůží, ale nic takového se nestane. Madlein povolí mojů ruku v které pomalu přestávám mít cit a zvrátí mi krk do strany, pocítím štípnutí na krku a potom její rty se přesunou k rance kterou vytvořila a přisají se na ní. Panebože, že je masochistycká jsem věděla, ale taky zvrácená? To je moc.
Teď mám obě ruce volné, pokusím se obouma jí popadnout za vlasy a švihnout s ní před sebe ale v pravé ruce mi bolestně zaškube, až vykřiknu a dosáhnu jenom toho, že jí překulím za mne. Aspoň něco. Vyskočím, zabodnu jí koleno do páteře a zvrátím hlavu tak aby nevěděla která bije. Pravou rukou se pokusím vyštracat menší nožík v botě. Konečně ho najdu, ale nevšimnu si, že v její ruce pořád je ten větší a ostřejší nůž. Když ucítím bolest na ruce kterou jí držím hlavu rychle jí pustím a odskočím od ní. V okamžiku je nahoře a jestli předtím byla zuřivá, teď se z ní stal démon. Oči jí ztmavli tak že vypadali jako by tam ani nebyli. Vlasy měla díky mě rozcuchané a strašidelná rána na obličeji tomu zjevu nepomáhala. Než jsem se stihla vzpamatovat byla u mě, popadla mě s takovou razancí za nakřáplou ruku a mrštila se mnou o zeď, že jsem myslela, že je to moje poslední vteřínka. Hlava se mi rozkočila na milion kousků a zamotala se tak, že jsem myslela, že mě někdo posadil na houpacího koníka, můj žaludek byl jako rozbouřené moře a bolest která teď vystřelovala z ruky byla k nevydržení.
Opřela jsem se o zeď a pomalu se sunula dolů, bylo mi jedno co se se mnou stane, věděla jsem jenom že si potřebuji ihned sednout. Najednou jako bych zaslechla naštvané zavřísknutí, zkusila jsem zaostřit a viděla jsem Madlein jak stojí zády ke mně a na někoho ječí. Panebože ať je zticha! Hlava byla jako jeden velký střep, jako by se mi tam ubydeli permoníci. Z rozmazané a pohybující se šmouhy u dveří jsem toho moc nepoznala. Slyšela jsem jenom dva hlasy, ten jeden byl Madlein, naštvaně vřískala a vypadala nepříčetně, divila jsem se jak to, že ještě žiji. Potom jsem v tom všem rozpoznávala i ten druhý hlas. Byl uklidňující a tolik známí. Snažila jsem se co nejvíce rozpoznat šmouhu u dveří, ale pořád se se mnou všechno točilo.
Pokusila jsme se zvednout a stačilo málo a můj žaludek by letěl ven. Opřela jsem si čelo a ledovou kamennou stěnu a počkala dokud se místnost nepřestane alespoň malinko točit. Houpavým krokem opilce jsem se pokusila přiblížit k Madlein. Bylo to kupodivu snadné, i když jsem byla jako opilá nevšimla si mě, přes svůj vysoký ječák, kterým řvala na příchozího. Slova mi nedocházeli, ale to ,že byla naštvaná bylo očividné. Už jsem byla skoro u ní, nechtěla jsem umřít, tak dobře, teď bych možná radši umřela aby konečně ta bolest zmizela, ale chtěla jsem se jí pomstít. To mě hnalo kupředu.
Už jsem stála za ní, pokusila jsem se co nejpevněji sevřít nožík a něžně jsem jí poklepala na rameno, nechtěla jsem jí vyděsit přeci! Napruženě se otočila a v tváři se jí zračil šok s překvapením když mě uviděla. "Drž zobák"řekla jsem, ale moc hlasitě, takže moje hlava jako by znovu vybuchla. Překvapeně pohlédla ze mě na nůž zabodnutý ve svém těle. Přesněji v srdci. Všimla jsem si jak se jí v očích zaleskly slzy a potom pomalu zmizela s tichým nářkem zhrzené milenky.
A já konečně poznala kdo to za ní stál a vlastně jí zaměstal, aby mě nazabila. Deimos. Kdo jiný? Kdo mi tak často zachraňuje život. Vyhnula jsem se pohledu na kamenný stůl, kde leželo Alexovi tělo a pokusila se na Deimose chabě usmát. Vyděšeně tam stál a zíral na mě jako na zjevení. Pokusila jsem se pokrčit rameny, ale to už jsem nevydržela, nohy se mi podlomily a já padala k zemi. Ucítila jsem pevnou náruč do které jsem spadla. Rozevřela jsem oči a podívala se do Deimosovi ztrhané tváře. Nos měl u kořene až dolů zfialovělý, ale stejně vypadal jako tyčíce¨í se anděl který si přišel pro mojí duši.
"Eriko, cos to vyváděla? Vypadáš hrozně!"řekl a pohladil mě po čele. "Díky"pokusila jsem se o stejně chabý usměv jako předtím a cítila jak mi padají víčka. "Počkej, neusínej! Co ti je?"slyšela jsem jakoby z dálky. Přemohla jsem víčka a nechala je otevřená. "Moje hlava, bolí, točí se a moje ruka, au moje ruka! Já chci spát,chci spát"šeptala jsem z posledních sil. "Dobře, jenom spi, jenom spi"chláchol mě ten uklidňující hlas a já konečně upadla do nic neříkající temnoty, dneska už znova.
Úžasnýýý!Rychle další!