10./ÚSMĚV 2.část
25. února 2007 v 20:04 | Lentilka | Něco jako tmaOtevřela jsem oči. Vyděšeně jsme se posadila, všude kolem mě byla jenom bílá mlha, nic víc. Podívala jsem se na svoje ruce, byli čísté, hladké. Pamatovala jsem si dobře co se před chvílí stalo. Měla jsem mít minimálně zlomenou ruku a byla jsem celá od krve. Přejela jsem si dlaní přes obličej a ten byl taky bez poskvrny. Kam zmizela krev?
Postavila jsem se a zjistila, že jsem bosa, pod nohama jsem měla bílo, jako by jsem šla na mlze a kolem mě se snášeli vločky, možná sněhu, ale tohle nestudilo. Padali mi do vlasů a šimrali mě na tváři. Panebože, moje vlasy, měla jsem je natočené a upravená jako snad nikdy v životě. Zmateně jsem pohlédla na svoje šaty, nenosím šaty. Předtím jsem na sobě neměla šaty. Byli černé, lehký materiál a splívali po mém těle jako druhá kůže.
Zmateně jsem se rozhlédla, už mě začínalo štvát, že nic nechápu. Potom jsem ho uviděla. Stál tam v celé své kráse. Možná si to ani neuvědomil, ale vypadal jako by nebyl člověk. Takhle mohl vypadat jenom anděl, možná ani anděl ne, byl jako sen, jako nepředstavitelný sen. Nikdy jsem nic takového neviděla. Nikdy jsem nezažila tak rychlý pocit štěstí, který mě teď zaplavil. Vidím ho, přede mnou, v celé jeho kráse. Jeho čokoládově hluboké oči na mě hleděli s tou známou jiskrou něhy a lásky. Na rtech měl ten úsměv. Falešné vločky kolem něj padali jako by je odháněl, mlha mu výřila kolem rukou jako by ho chtěla mít jenom pro sebe. Tvářil se smutně i šťastně zároveň.
Jenom jsem tam tak stála a zírala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je zase u mě. Alex je u mě. Všechno bude fajn. Pomalu jsem se rozešla, sníh mi rozhrnoval cestu a přímo mi ukazoval cestu k němu. Mlčky jsem k němu došla a chtěla jsem se propadnou do jeho očí. Natáhl ke mně ruku a setřel mi z tváře slzu. Ani jsem si neuvědomila, že brečím, zase.
Přitáhl mě k sobě a objal jako by měl za chvíli zmizet. On už teď ale neodejde. Nesmí, bylo to obětí plné znovushledání, ne rozloučení.
"Alexi, co se stalo?"zeptala jsem se a podívala se na něj.
"Eriko"zašeptal tiše a pohladil mě po vlasech. "Přišel jsem se rozloučit"pronesl bolestně. Odtrhla jsem se od něj. Cítila jsem jak se moje ruce neovladatelně rozklepaly, jak falešný sníh začel studit. Teď už moje slzy doopravdy začeli padat z mého obličeje.
"Nemůžeš mě opustit"zašeptala jsem tiše. Můj hlas se třásl, všechno ve mně se chvělo, všechno ve mně křičelo. Nenechávej mě tu samotnou, neopouštěj mě. "vždyt jsi tady, nemusíš nikam chodit, najdeme způsob jak to udělat, vždy je způsob!"řekla jsem roztřešeně.
"Eriko, nemůžu tady zůstat"řekl odmítavě s bolestným pohledem. "Prosím tě"zašeptal a pohladil mě po tváři. "Nemůžeš odejít, slíbils to! Neodejdeš dokud nebudu sama chtít! Já nechci! Slyšíš, já nechci!"křičela jsem. "Tady není jiná možnost, nemám na výběr"zašeptal a přitáhl mě k sobě.
"Alexi"zašeptala jsem a tiše se k němu přivinula. "Chci abys mi něco slíbila"řekl tiše a vzal můj obličej do dlaní. "Nechci, abych ti jako upír jakkoliv ublížil, takže se ode mě drž dál, drž se ode mě tak daleko jak jen to půjde, nechci abych ti něco udělal, člověk se přeměnou v upíra mění, ztrácí duši, mění se jeho osobnost a já si nepřeju vědět, co bych ti jako upír udělal, slíbíš mi to Eriko?"zabodl do mě smutný, láskyplný pohled. "Já, já"zakoktala jsem a odvrátila pohled.
"Slib mi to!"
"Dobře"
"Budu muset jít"usmál se na mě bolestně a jeho sevření kolem mě zesílilo.
"Ne, ne, Alexi ještě ne, ještě chvíli, bud se mnou ještě chvíli"zaprosila jsem a z očí se mi spustila další vlna. "Prosím, nesmíš ještě odejít, aspoň pár minut."vzlykala jsem v jeho náruči. "Měli jsme mít více času, měli jsme mít tolik času pro sebe, Alexi, tohle není ten správný čas, teď není ten čas abys mě opustil, ještě ne, ještě máš být se mnou, Alexi!"
Podívala jsem se mu do očí a spatřila bolest. Všechnu jeho bolest, všechno štěstí, že mě může držet v náruči. Panebože, ať ještě neodchází. Chci jenom pár chvil. Jenom pár okamžiků mít ho zase pro sebe. Nechci aby odešel, nechci ho ztratit. Všechno je špatně, člověk nemá ztratit to co chtěl celou dobu získat. Nemá nikomu odcházet někdo koho miluje.
"musím jít"zašeptal nežně a přitiskl mě k sobě. Políbil mě a já jsem se v něm jako vždy ztratila, věděla jsem, že odchází, že nebudu mít možnost se s ním takhle setkat a nechtěla jsem si to připustit. Odtáhl se ode mě a zašeptal "Bude se mi stýskat"
"Ještě ne, ještě nemusíš, pořád máme čas!"šeptala jsem. "Eriko, sbohem"políbil mě na čelo. "Alexi, nedělej mi to, neopouštěj mě takhle, já nechci!"
Přivřela jsem k sobě bolestně oči, cítila jsem pod rukami jeho pevný stisk. Pořád jsem cítila jeho vůbi, jeho lásku. Zůstaň se mnou! Nechci abys odešel. Vždyt ty jsi všechno co chci! Najednou jako by to všechno zmizelo. Prudce jsem rozevřela oči a přede mnou už nestál Alex. Byla tam jen neproniknutelná mlha. "Neodcházej!"zašeptala jsem.
Komentáře
zejtra sem dám pokračování ale tohle už je opravdu poslední kapitola:(takže ještě pár částí a je konec:(
Béé... béé... Já nechci, aby se z Alexe stal upír. Fňuk...
Wau, to je ale pořádnej zvrat(i když tak divokej zas být nemusel). Echmm, mám ještě pořád doufat, že budou Erika a Alex spolu (třebaže jako Bella a Edward, nebo jako Buffy a Angel či nějakým jiným způsobem jako dva lidé nebo dva upíři), nebo si už pro jistotu začít chystat kapesníky? Páč takhle to prostě NESMÍ, NESMÍ, NESMÍ skončit!!!!!
Ne to ne, z Alexe se nesmí stát upír. To ne, musí přece být nějaká šance ho zachránit. Nebo to už je vážně konec?