close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

10./ÚSMĚV 3.část

26. února 2007 v 17:12 | Lentilka |  Něco jako tma
Pomalu jsem pronikla do temné místnosti, moje oči uvykli šeru. Cítila jsem bolest v hlavě, bolest v ruce, pach zatuchliny, ne tohle není sen. Otřela jsem si zdravou rukou slzy, které pořád tekly jako by neměli přestat. Nade mnou se skláněl Deimos, jeho krása byla pro mě najednou chabá oproti té, kterou zářil před chvílí Alex. Panebože vra't mi ho zpátky!

"Eriko, jak ti je?"řekl tiše Deimos.
"Jak mi je? Jak mi ksakru může bejt!"zakřečela jsem na něj. "Proč mi ho vzali? Proč se proti nám všichni spikli? Nikdy jsme neměli být spolu, to byl záměr všech, ale proč? Ptám se tě proč?" křičela i šeptala jsem zároveň. Nikdy spolu. Nikdy šťastní. Nikdy to nemělo vzniknout. Nikdy!!
"Vztek je někdy nejlepší lék na bolest"řekne tiše. "já chci umřít,sama smrt přeci nemůže tolik bolest ne?"zašeptám tiše.
"Neumřeš"řekne tiše. "Jenom potřebuješ do nemocnice"ušklíbne se. "Dobře"zavzlykám. "Kde je můj nůž?"řeknu tiše. Podá mi ho a já ho beze slova zasunu do nenápadného pouzdra na ruce. Nechám se pomalu vytáhnotu na nohy. Deimos mě vezme do náruče a já ucítím jak se mi motá hlava. Musím mít i teplotu. Je mi hrozně.
"Sakra!"uslyším nad sebou naštvaný hlas. Překvapeně pohlédnu nahoru a Deim mi s omluvným úsměvem řekne "Nemám autu, abych tě odvezl do nemocnice"
Tiše se uchichtu. ,možná už jsem zapoměla co je to smích. "Já chci ale do nemocnice ve městě kde teď bydlím, to bude méně vysvětlování"zazubím se na něj. "Tak to tu počkáš, já ho seženu"položí mě nežně na zem, opře hlavu a koženou bundu, která musí patřit jedině jemu a se slovy "Hned jsem zpět" zmizí ve dveřích.
Moje oči už nejsou schopny držet dál. Pomalu se klíží. Usnu polovičním spánkem. Uslyším zavrzání prken. Otevřu oči a slabě zašeptám "Deimosi?" Odnikud se nic neozve ,ale v rohu stojí stít. "Deimosi, co to tam děláš?"zakňourám unaveně. Všechno mě bolí a chci spát!
Stín se pohne, temnota odhalí jeho tvář a já pouze zalapu po dechu. "Jsi mrtvý"zašeptám. "Vypadám jako někdo mrtvý?"uslyším zvonivý smích až mě píchne u srdce. "Neboj se o mě, já vůbec nejsem mrtvý"řekne ironickým hláskem. "Jdi pryč"zakňourám tiše. Tohle není ten kterého chci, to není ten kterého miluju! "Ty chceš abych šel pryč?"zařve na mě a dojde ke mně. Něžně mě zvedne z podlahy do stoje. "Ale notak, Eriko, ty nechceš abych šel pryč, že ne?"řekne něžně a pohladí mě po tváři. "Nechci"zašeptám tiše. "Já to věděl"usměje se zálibně. "Nechci, aby šel pryč můj Alex, ale ty nejsi Alex, ty jsi zrůda!"řeknu s co nejvýšším opovržením. V jeho očích se mihne stopa zuřivosti, rozpřáhne se a já už jenom pocítím jeho dlaň, která mě praští a dá mi facku. Do očí mi vyhrknou slzy. Tohle je pouze zlý sen!
Tohle už nemůže být horší, tohle nemůže být ani nejhorší část mého Alexi. Kde jsi? Proč jsi mi to udělal? Roztřeseně se posadím ke zdi. Teď nemám sílu se bránit a já ani nemám sílu mu ublížit. Nemám. Nechám se zvednout za krk do vzduchu, jenom na něj němě hledím, kdzž cítím jak mi dochází kyslík, přeci v něm něco z něj muselo zůstat! Hledí na mě s nenávistí jako na nikoho předtím. Už nemám ani sílu bojovat, vzpouzet se, nemám sílu na nic. Nechci žít. Musíš žít,ty musíš žít! Jako bych v hlavě slyšela jeho slova. Alexi, já nechci žít. Potom najednou kyskík příjde sám od sebe z ničeho nic. Opřu se o stěnu a pohlédnu na Deimose, který praští Alexe pěstí tak, že člověka by to už nejspíš zabilo. Mě je snad souzeno žít nebo co!
Vidím jak se perou, Deimos ho předčí a stovku let, ale Alex už jako člověk lovil upíry, takže síly jsou skoro vyrovnány. Nechci aby zemřel ani jeden. Proč mi vezmou Alexe a teď mi ho ještě dají před oči jako upíra? Proč mi to děláte? Nechci, už dost sakra!
Všechno je jako v pomalém filmu. Zvednu uslzené oči. S nechutí zírám jak Alex s Deimosem třískne o zeď v které se objeví prohloubina. Jak ironický. Dva upíři se tu kvůli mně perou. Roztřeseně vyndám nůž z pouzdra na ruce. Nemotorně dojdu až k těm dvou. Mělo by mi být líto, že Alex právě natáhl jednu velkou ránu Deimosovi, ael nějak nejsem schopná cítí vůbec nic.
"Alexi"zašeptám tiše. Prudce se obrátí. Potom jako by mi nůž zajel do těla, zajel mi rovnou do srdce, ani tak to nebolelo, jenom jsem věděla, že je konec. Každá pravá láska končí tragicky. Nechci tě opustit Alexi, ale jinak to nejde.
Alex vyděšeně pohlédl na nůž, který měl v hrudi. Spustila jsem roztřeseně ruce dolů a cítila jak mi po tvářích padají slzy. "Bude se mi stýskat"zašeptala jsem a cítila jsem jako by moje srdce někdo podupadl. Někdo mě zničil a nejhorší je, že jsem se zničila já sama. "Miluju tě"zašeptala jsem. Alex v posledním nádechu natáhl ruku směrem k mé tváři, ale nedošáhl na ní. Pouze sevřel můj řetízek ve tvaru kříže, a potom trhnul rukou zpátky. Přívěsek s kterým to všechno začelo. Zůstal mu v ruce. Pořád na mě hleděl, ale teď se v jeho obličeji blýskla tolik známá láska i něha. "Ne"zašeptala jsem. Ať mi neukazuje svojí pravou tvář! Odvrátila jsem pohled, už ale nebylo před čím, Alex byl pryč. Alex byl nadobro pryč. Panebože, co jsem to udělala!
Nebyl to Alex, byl to upír. Třeba v něm bylo ale trochu z něj. Alexi, vrať se zpátky! Jak jsem jenom mohla. Moje nohy už neměli sílu mě nést, pomalu jsem klesala na kolena. Němě jsem zírala tam kde před chvíli stál. Vzpomínky, ano, ty drtivé vzpomínky se do mě opřely. Když jsem ho poprvé potkala, jak jsem se mu hned poprvé zhroutila do náruče, když přišla ta moej první hloupá vize, která to začela, jak se na mě koukal s nevinným úsměvem jako při každém mém bláznivém vílevu, předtím jsem si myslela, že si myslí, že jsem cvok, ale potom jsem zjistila ,že ne, už nazačátku se na mě smál s úsměvem jako když kouká na něco fascinujícího. Sakra, Alexi, kdyby tu alespoň nebyly ty vzpomínky!
Deimos přijde až ke mně a klekne si, aby byl v mojí úrovni. Jenom na mě tiše hledí. Další kdo neví co si se mnou má počít. Jak by taky mohl? Šílená holka, která klečí uprostřed podlahy a brečí, taky nadává, taky do něj chvíli bezmocně mlátí pěstí, až jí vysílením nebolejí ruce a potom se mu bolestně zhroutí v náruči a nechá se odnést do auta, kde se stočí do klubíčka, zavře oči a pokusí se nemyslet. Hlavou se jí totiž honí pořád jenom "Co jsem to udělala?" Jo, tak tahle holka jsme přesně já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 markéta markéta | 26. února 2007 v 17:41 | Reagovat

neeeeeeeeeeeeeeee!

2 Zuzka Zuzka | 26. února 2007 v 18:20 | Reagovat

Hele, tak tohlecto teda ne. Co to má znamenat? To nemůžeš myslet vážně!!! Žádám nebo lépe řečeno nařizuji přepsání konce.

3 anefkaa anefkaa | 26. února 2007 v 18:44 | Reagovat

Hele terezice!!!to je fakt mooooooooc :( :( :( :(

4 Peggy Peggy | 26. února 2007 v 19:02 | Reagovat

Achich, nemusíš ty svoje sklony k melodramatičnosti tak přehánět. Já chci jiný konec!

5 markéta markéta | 26. února 2007 v 19:41 | Reagovat

já se přidávám

6 Anna Anna | 26. února 2007 v 23:59 | Reagovat

Tak to je fakt síla. Takový konec jsem opravdu nečekala a to jsem si o sobě myslela, že mne jen tak něco nepřekvapí :-)

7 c c | 27. února 2007 v 8:35 | Reagovat

hej tenhle konec neberu.. to je moc smutný... život je smutnej dost ma to, aby špatně končily i knížky:(((((((( plosím a't se alex zase vrátí plosíííííííííím

8 vesper vesper | 27. února 2007 v 13:00 | Reagovat

Opravdu je toto poslední kapitola?

9 Lentilka Lentilka | 27. února 2007 v 14:36 | Reagovat

tohle je doopravdy poslední kapitola....

10 vesper vesper | 27. února 2007 v 17:02 | Reagovat

Máš v plánu psát další knihu s Erikou nebo něco jiného?

11 Lentilka Lentilka | 27. února 2007 v 20:00 | Reagovat

no možná budu psát druhej díl a bude mít docela jinou zápletku...potom už mám vymyšlenou ještě jednu knížku která už je uplně mimo tohle:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama