Cítila jsem kůži z potahu sedadla, zvedal se mi z ní žaludek. Auto jelo velikou rychlostí a drncalo mi s žaludkem, že začel naštvaně protestovat, moje hlava k tomu bolela jako střep. "Musíš jet tak rychle, dohajzlu?"zavrčela jsem naštvaně. Byla jsem schoulená přes zadní sedadlo a přeze mě byla přehozená kožená bunda, která alespoň nebyla tak hodně cítít kůží. Deimos seděl za volantem a nevzrušeně si pohvizdoval nějakou melodii, měla jsem pocit, že jí znám, ale v tomhle stavu jsem byla schopná i věřit, že sluník Bimbo má kopýtka, takže to bylo jedno.
"Konečně aspoň něco co poznávám"otočil se na mě z předního sedadla Deim a vesele se zazubil. "Možná jsme polomrtvá, ale jestli mě v tomhle pekelným autě zabiješ, tak věř že si to odskáčeš!"zavrčela jsem a stulila se ještě pevnějšího klubíčka. Nechtěla jsem věřit, že teď jedu v autě do nemocnice. Všechno tak nornálně funguje. Ve vašem životě se stane třesk, který by vám měl změnit život,omyl počtu. Nic se nezmění, jestli se změníte vy je vedlejší, ale nic se kvůli vám nezastaví. Nikdo kvůli vám nezešílí a čas poběží prostě dál jako by mu nevadilo, že vy ho chcete zastavit. Čas byl bezohledný v časech války, proč by měl brát teda ohled teď na mě? Dobře, ať plyne dál!
Pozvedla jsem se na lokni a upřela zrak na koženou sedačku před sebou. Nebyla jenom černá,tmavá. Možná za to mohla ta rána do hlavy, možná ten šok. Viděla jsem v ní dva lidi, viděla jsem v ní Alexe, Deimose, tátu, Sarah i mámu. Míhal se v ní celý můj život. Tohle by se mělo dít před smrtí ne? Ale já neumírám. Dobře, jenom trochu šílím. Hleděla jsem na všechny ty tváře, všechny, kteří mi věří, mají mě rádi a někteří už nejsou se mnou, to na té lásce, ale nic nemění. Stejně budou se mnou, máma se mnou vždycky byla a to mě opustila už dávno. Alexi, ty jsi mě neopustil. Naučím se bez tebe žít, ale nikdy tě nepřestanu milovat. Bude to totiž lehčí než zapomenout...
Auto prudce zastavilo,neměla jsem se čeho chytit a byla jsem moc pomalá, abych se zapřela o přední sedačku, takže jsem ze sedadla sjela s bolestnou ránou na zem. Bolestně jsem zakňučela jako raněný pes a pokusila se vysoukat do sedu zpátky. Překvapilo mě jak jsem byla zeslábla. Deimos už mě vytáhl z auta, obratně vzal do náruče a šel se mnou přímo k nemocnici. Viděla jsem udivené pohledy doktorů, které jsme po cestě míjeli, ale Deim je nebral na vědomí. Prostě šel jako by tohle dělal každý den, no a to doufám ,že nedělá. Otevřeli se před námi dveře jako nic a on mě zavedl přímo ke stolu kde seděla starší sestřička. Unaveně pozvedla zrak a vykřikla. Nechápavě jsem se na ní podívala, protože já nevypadám zase tak strašně! Sestřika, ale koukala na Deimose, sklonila zrak ke mně a když uviděla můj posměšný výraz tvář jí zkameněla. Vzala do ruky telefon a přivolala mi vozík. Teď už to šlo rychle, nadiktovala jsem jí ještě telefon na tátu aby mě měl jít kdo zabít až mě tady dají do kupy a nechala jsem se položit do vozíku, který řídil mladý a vyděšený praktikant. Deimos si ho nebezpečně měřil, až jsem měla pocit, že mě nenechá odjet.
"Můžeme jet?"pobídla jsem svého taxikáře, který nervozně stál a nevěděl co se mnou, skvělý. Deimos se otočil a zmizel zpátky ve dveřích, nedbal na sestřičku, která po něm chtěla ještě moje zbylé informace. "Nemáte nějaké antidepresivum?"otočila jsem se zoufale na svého taxikáře, kterému jak jsem si všimla tekl po tváři pot. Hodil po mě vyděšený pohled, zastavil před sesternou a vběhl dovnitř, vmžiku byl zase zpátky s krabičkou léků. Super, nováček. Podal mi krabičku, já jsem spolkla jeden prášek a vrátila mu je po s poděkováním zpátky. Možná to tady doopravdy přežiju.
Znovu se mnou započel šílenou jízdu, tentokrát nekonečnou, nějaký doktor, který už byl povolanější mě vyšetřil, poslal na rentgen, do postele a tam započeli nová vyšetření, ještě mě přepravili na to, abych dostala sádru a potom mi dali prášky na neutuchající bolest hlavy. Nikomu jsem ani neřekla, že jsem měla už jedno antidepresivum, takže tohle plus nějaký sajrajt co do mě pustili mě uspalo jako nemluvně.
Někdo u mě v pokoji hlasitě mluvil, byla jsem v temném nicneříkajícím spánku, takovém který jsem už dlouho nezažila. Chtěla jsem v něm zůstat, ale nejdřív musím umlčet ten strašný randál u mě v pokoji, sakra, proč nemůžou držet zobák, když jsou u někoho nemocnýho? Otevřela jsem zalepené oči a rozkoukala se po rozmazané místnosti. Spatřila jsem přede mnou postavu v bílém plášti, zaostřila jsem na jeho rysy a všimla si velkým popelníkových brýlí a nepřijemně komických rysů. Vykřikla jsem, přitiskla se na stěnu a pokusila se uklidňit. Jsem v nemocnici, jsem v nemocnici. Opakovala jsem si jako zaříkávadlo, ale pořád jsem měla před očima ten děsivý obličej.
"Pane doktore?"řekla jsem s trochu vyděšenými rysy.
"Copak děvenko, nemáš se moc hýbat, snad jsem tě nevyděsil"řekl mi komicky děsivý doktor a zazubil se na mě, až jsem musela potlačit zděšené vypísknutí. "Ne, jenom jsem dezorientovaná, pardon"řekla jsem tiše a zachumlala jsem se zpátky pod peřinu. Až teď jsem si všimla další postavy, která stála v rohu místnosti. "Tati?"řekla jsem tiše a podvědomě se přikrčila. "Eriko Irisová!"zahřimal přes celou místnost jako lev. "Jsem v nemocnici tatí"pípla jsem abych se ho pokusila alespo'n trochu uklidnit. "To mě ani trochu nezajímá, můžeš mi vysvětlit co jsi dělala pozdě v noci venku?"zařval znovu. "Pane, jste v nemocnici"pípl najednou oproti tatíkovi miloučký doktůrek. Ukázala jsem vyděšeně na doktora a zakňourala "On to říká taky" Táta dostal znovu lidskou barvu, prudce se nadechl a tiše řekl "Takže si to vyřídíme potom"
Měla jsem pocit, že mě radostní odvezou na JIPku. Táta mě pohladil po hlavě a teď jako starostlivý rodič s tím, že jsem v pořádku se rozhodl nechat mě odpočívat, že se vrátí odpoledne. Odkráčel pořád hrozivý ven a já slyšela jak si doktůrek úlevně oddychl. "Teď nevěřte co bude až mu to budu muset vysolit"zahihňala jsem se ironicky. Doktůrek po mě pouze hodil vyděšený pohled a tiše odcupital také.
Znovu jsem se zavrtala do postele a pokusila se usnout, už jsem cítila, že jsem mimo, ale v tom se v pokoji znovu rozhovořily hlasy. Prudce jsem otevřela oči a chtěla spatřit narušitele, ale nikdo v pokoji nestál. Pořád jsem ale slyšela zřetelné halsy v mojí hlavě. Panebo, to snad ne. Slyším pocity vážně nemocných nebo těch kteří mají odejít, to není možné. Sbohem klidné spaní. Právě teď bych potřebovala další tabletku antidepresív, abych také unikla svým pocitům, které mě znovu začeli dohánět, praktikantku,kde jsi? Lokla jsem si odporného nemocničního čaje a pokusila se usnout, když jsem myslela, že mám hlavu jako dýni se střepem uvnitř, konečně jsem zabrala.
Tiše jsem zavrnila a přetočila se na bok. Pořád jsem v hlavě měla šeptání, ale už mě neprobouzelo. Měla jsem ale dost spánku. Cítila jsem , že prvotní ospalost je pryč a taky prospat celý den by mi mohlo stačit. Otevřela jsem oči a spatřila stíny v mém pokoji. Už je večer. Vzala jsem ze stolku mobil a zjistila, že už je skoro půlnoc. Pozvedla jsem hlavu a spatřila další osobu v mém pokoji. "Ahoj Deime"řekla jsem tiše. Vypadal poněkud komicky, když na sobě měl bílý nemocniční plášť. Znala jsem ho pouze v černé nebo bílé košily. Pomalu přišel až ke mně a sedl si na mojí postel. "Jak jsi se sem dostal?"řekla jsem pobaveně. "Jsem nový praktikant"mávl rukou. Musela jsem se usmát, on se dostane snad všude. "Eriko, jsi v pořádku?"řekl tiše. "Vidíš mě tu ne, doktoři mě něčím dopují, dají mě zase do pucu, neboj" usmála jsem se hořce. "Tohle nemyslím, vím, že z tohohle se uzdravíš"řekl tiše. "Tak co myslíš?"řekla jsem tiše a probodla ho pohledem jako nůž. "Proč jinak bych neměla být v pořádku?" zavrčela jsem. Měl z toho poznat, že o tom nemá začínat, měl z toho poznat, že o tom nechci mluvit. Jak roztomilé, říkám "o tom".
"Je toho na tebe moc, každý člověk, který někoho ztratí to prožívá těžce a to v tom ještě není tak zapletený jako ty, k tomu ty všechno prožíváš velice velice složitě"pokračoval dál tiše a jeho hlas byl uklidňujicí jako tichý nůž, který pomalu rozřezává ranky z kterých pomalu začíná téct krev.
"Myslíš tím, že je těžké někoho ztratit a já jsem někoho k tomu ještě zabila?"řekla jsem tiše a cítila jsem mi přes obličej přetekla slza. "Myslíš tím, že když ztratíme někoho koho milujeme je to jako by odešla část naší duše s ním? Že přijde bolest s kterou se nebudeme umět poprat? Že bych mohla být tak nadně, že bych se chtěla zabít?" rozbrečela jsem se hystericky. Zatínala jsem si nehty do dlaní abych alespoň někam směřovala tu ohromnou bolest, která ke mně přilétla. Jako bych měla nutkání praštit do stěny dokud bych se neprobyla nadruhou stranu, dělat cokoliv co by mě vyčerpalo natolik, že bych nemusela myslet na něj. Že by přede mnou nebyla ta poklidná tvář s hnědýma hlubokýma očima, které by na mě s láskou shlíželi. "Chceš tím říct něco jako, že se mnou soucítíš? Nesoucítíš dohaje! Nikdy jsi ho neměl rád!" zavrčela jsem naštvaně a schoulila se do klubíčka. "Chci tím pouze říct, že jsem taky miloval, taky ztratil, hůř než ty a vím, že bolest pomine i tvoje výčitky, moje nikdy, ale tvoje brzy pominou" řekl tiše jako by nocí padal samet. Vzhlédla jsem pohledem plným zuřivosti a bolesti. Smetla jsem jedním pohybem ruku ze své, nechci utěšovat, ne, nechci.
Pomalu se ke mně přisunul a pohladil mě po tváři. "Nech mě být"zašeptala jsem tiše. Moje ruka vyletla vzhůru a praštila ho do hrudi. Bylo to silou, že člověk by pod tou ranou bolestně zanaříkal, ale Deim jen tiše stál a nechal mě ať moje údery bezmocně směřují k němu. Už jsem cítila jsem pomalu do dlaní nedochází cit. Bezradně jsem se svezla k němu do náruče a vzlykala. Ochranitelsky mě kolem sebe ovinul a vzal do náruče tak, že jsem se mu mohla jako nemluvně stulit na prsou a on mnou jenom houpal. Přitom si tiše hvízdal tu svojí uklidňující melodii.
"Proč mě vůbec trpíš?"řekla jsem tiše když jsem se uklidňila.
"Trpím?"řekl s úsměvem na rtech.
"No podívej se na mě, jsem šílená, problémová a jsem člověk, tak proč se o mě pořád staráš, nikdy mi nic nevytkneš? Čím jsme tak zvláštní?"řekla jsem tiše.
"Čím jsi zvláštní? Někdy mám pocit, že úplně vším někdy zase že jsi ta nejnormálnější holka, kteoru jsem potkal"řekne tiše. "Umíš se prát, ale to umí cvikem skoro každý, jsi trochu zbrklá, ale kolik lidí není? Nejsi ten typ dívky z románů, která se nebojí strachu, ty ho pouze míněně vyhledáváš a někdy máš sklony chovat se přecitlivěle a vznětlivě"řekl a tiše se zasmál.
"Co jsi provedl? Předtím než jsi byl upír, než jsi mě poznal, řekl jsi, že tvoje vina nikdy nezmizí, takže co jsi provedl?"zeptala jsem se tiše. Cítila jsem jak lehký stisk jeho poží kolem mě zesílil.
"Já, moje pravé jméno je Rafael, studoval jsem práva, byl jsem hotový bohém a měl jsem snoubenku, Libii. Chodili jsme spolu už několik let, nikdo si nás dva neuměl představit bez sebe, chtěli jsme se vzít až budeme vědět, že je to ten správný čas, až budeme mít vystudováno. Ten správný čas nikdy nepřišel. Když jsem se proměnil v upíra, tak všechno ve mně co jí milovalo jí v tu chvíli chtělo zabít. Jako ty a Alex. Ona se ale neuměla tak bránit, byla bezmocná. Neumřela rychle, panebože, kéž by ano. To, že jsem jí miloval mi došlo až když byla pryč, nebylo možné to překonat, kéž by mě předtím ona zabila, jak rád bych zato byl. Všechno jsem zničil, byl jsem z toho potom tak zdrcený, že jsem se vrhl na další nevinné. Chtěl jsem umřít, chtěl jsem najít někoho kdo by mě zabil, nikoho jsem nepoznal, tak jsem se rozhodl držet hladovku, byl jsem napokraji sil, až ke mně přišla jedna dívka, ta mi dala sílu, její krev byla mocná, znovu mě to postavilo na nohy a já se rozhodl, žít život hodného upíra v té nejvyšší míře co dokážu, potom jsem potkal tebe a všechno začelo být jinak..."vyprávěl tiše. Když jsem poslouchala osud Libi vyhrkly mi znovu do očí slzy. Minulost se opakuje s jiným koncem.
Tak fajn, měním názor, naprosto perfektní. :o))) Napíšeš tedy i pokračování?