close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7./STÍNY POUZE ZNAMENAJÍ ŽE JE NABLÍZKU SVĚTLO 2.část

3. února 2007 v 17:55 | Lentilka |  Něco jako tma
Držela jsem ho za ruku,cítila jsme slbavé chvění,ale žádné cizí pocity,nic,jenom já. Šli jsme pomalu temnou ulicí,z nebe se pomalu začeli snášet malé bílé vločky,okouzleně jsem na ně hleděla,jako by byli jiné,nové. Jako by bylo všechno úplně unikátní,novější,krásnější.

"Erika co to s tebou v poslední době je?"vytrhl mě z okouzlení Alexův hlas. S širokým úsměvem jsem se k němu otočila. "Nic,vůbec nic,jenom jsem byla trošku nemocná nebo co,ale už je mi fajn,všechno může být fajn"řekla jsem vesele. Překvapeně si mě změřil pohledem. "Alexi,jak se stvořé upír?"řekla jsem zvědavým tonem. Překvapeně se zasmál. "Tohle ti nechci svěřovat"zašklebil se na mě. "Alexi,no tak,prosím"udělala jsme smutný obličej. Měla jsem výbornou náladu,ale byla jsem i zvědavá,kdo mi to mohl vyčítat?
"Dobře,dobře"zasmál se tiše. "Řeknu ti,ale jenom to hlavní,jo?"řekl už vážněji. "Upír se z člověka může napít,ale ve špičácích má jed,který do ní může vpustit,tím obět ochromí,jenom trochu a podle toho kolik jedu se do ní dostane,ale ochromí jí a nakazí,když tě kousne trochu a jenom se napije tak jak potřebuje tak třeba omdlíš,ale do rána se třeba z toho vyspíš a nic ti nebude,třeba si ani nic nebudeš pamatovat,ale když se z tebe napije víc než můžeš unést,vpustí do tebe tolik jedu,že se ho nezbavíš,tak se proměníš,kdyby tě chtěli jenom zabít tak tě kousnou,opravdu hodně kousnou do krku,přestanou do tebe pouštět jed a jenom sají tak dlouho dokud žiješ."
Jak to dovyprávěl otřásla jsem se,rychle jsem se usmála,sice slabě,ale usmála aby si nemyslel,že mě vyděsil. "Jak se pozná věk upíra?"řekla jsem a naklonila zvědavě hlavu na stranu. Tiše se zasmál a s šklebem řekl "Ty si nedáš pokoj co?"
"Věk upíra se pozná hlavně podle teploty jeho kůže,čerstvě proměněný má teplou kůži,někdy až nenormálně horkou,čím starší tím studenější,ty opravdu staří upíří u kterých se jejich věk pohybuje u stovek let mají ledovou kůži"dořekl to a já jsme si rychle zaryla nehty levé ruky do dlaně,zvědavě jsem přikývla,ale vevnitř jsem se třásla. Vybavil se mi ten ledový dotyk na mém čele než jsem usla,do háje jak hodně musí bejt Deimos starej? Do háje,to je špatný,to je opravdu,ale opravdu moc moc zlý.
Pomalu jsme šli temnou nocí,jen tak jsme si povídali o všem možném,o tom jak krásně sněží,že za pár týdnů budou vánoce. Nevnímala jsem čas,pořád jsem nemohla pochopit jak strašně mě fascinují ty jeho oči,pronikavě hnědé oči,které odhalovali jeho osobnost,sílu,měli ten spalující pohled. Neviděla jsem málem ani kousek před sebe,šli jsme kolem temného parku,nikde ani noha,všichni budou určitě doma v teploučku. Zaposlouchala jsem se do temného šustění stromů a křupání sněhu pod našima nohama. Zaslechla jsme slabé zapraskání větvičky,šustění listů pod nohama. Zarazila jsem se,Alex se na mě překvapeně podíval a zahleděl se po mém pohledu do temného parčíku. V očích se mi mihla panika,celé moje tělo strnulo. Pořád jsem nevěděla co to je,čekala jsem. Ale Alex ne,projel kolem nás pohledem a tiše zaklel. Moje obočí vylétlo překvapeně vzhůru. Alex mě stáhl za sebe,položil si prst na ústa a jeho pohled říkal to co už jsem dělala,mlčet a stát.
Vyděšeně jsem na něj koukala,otáčel se znovu k lesíku,projel ho pohledem a já jsem na něj šokovaně pohlédla. V tom jsem pocítila slabé zacvění za sebou,rychle jsme se otočila,než jsem si ale vůbec něco uvědomila,něco sevřelo bolestně můj krk,rychlím pohybem jsem se ocitla zády k někomu s jeho rukou tlačící na můj krček. Vyděšeně jsem zustala stát,chtěla jsem zakřičet,ale z mého hrdla se vydralo jen tiché zasípění. Alex ke mně stál zády,pozvedl ruku na znamení ať jsem ticho. Málem jsem popudlivě vykřikla,kdyby to šlo samozdřejmě. Naštvaně jsem za sebe dupla,ucítila jsem za sebou slabé škubnutí. Tlak u mého krku na moment povolil slabě jsem stihla zakašlat,ale potom můj příjem kyslíku znovu zmizel.
Alex se naštvaně otočil,otevřel pusu,ale všiml si mě,jak stojím s něčí rukou pod krkem a naštvaně i vyděšeně na něj poulím oči. Zbledl,natáhl ke mně ruku,rychle jí znovu stáhl a zamračeně za mě pohlédl. Cítila jsem přicházející tlak jak se moje tělo dožadovalo kyslíku,maličko jsem se zaklonila,prudce sebou trhla dopředu a cítila jak můžu dýchat a taky těžké tělo které přeze mě přelétlo. Trhaně jsem se nadechla,chytla se za krk a promnula si ho. Alex v tom okamžiku už dotyčného chlápka zvedl ze země,jo byl to chlap s krátšími hnědými vlasy,slabou černou bundou. Překvapeně jsme hleděla jak jeho pěst vylétla do výšky a chlápek se znovu skácel na zem. Slabě jsem si ještě odkašlala jak mě škrábalo v krku,Alex se po mě otočil,v očích měl starostlivý pohled. V tu chvíli než jsem stačila jenom otevřít pusu stál chlapík na nohou a přikročil k Alexovi,praštil ho. Všimla jsem si jak od Alexe odpadlo něco stříbrného,najednou oba leželi na zemi,chlápek na Alexovi a držel ho pod krkem. Jak já nesnášim škrcení,fuj tajbl.
"Eriko,ta-ta pistole!"zasípal slabě Alex,roztřeseně jsem se rozhlédla a skolonila se pro lesklý předmět na zemi. Opatrně jsem ho vzala do rukou a vyděšeně koukla znovu na Alexe. Praštil chlapíka,na chvíli se mu uvolnil krk tak rychle řekl "Je to upír,sakra,pravidlo jedno:upíra zabiješ ránou do srdce" Šokovaně jsem na něj hleděla,potom jsem sjela pohledem na zbraň a nervozně si uhladila vlasy. "Já nevím jak se s tím zachází"řekla jsem tiše. "Co říkáš?"zakřičel Alex ze země aniž by se na mě podíval. "Jak se s tím krucinál zachází?"zařvala jsme naštvaně. "Odjisti!"zasípal Alex. "No super ještě vědět jak"zabručela jsem naštvaně. Zkoušela jsem na ní něco různě mačkat dokud tam něco necvaklo. Snad to půjde zaprosila jsem v duchu. Shýbla jsem se pro kámen a mrštila jím po upírovi.
Naštvaně ke mně pozvedl zrak,znovu měl ruce na Alexovu krku. Namířila jsem na něj pistoli. "Pusť ho"řekla jsem tiše. Zářivě se na mě usmál a jeho stisk ještě zesílil. Namířila jsem a stiskla. Ozval se ohlušující výstřel,temné zavrčení a já s překvapením pohlédla jak jeho ruka ucukla dozádu,trefila jsem se přesně do lokne. Rychle se zvedl a nasupeně na mě pohlédl.
"Skvěle Eriko,ted zkus mířit někam k srdci,hlavně ne znovu tak mimo"zaslechla jsem Alexe. Naštvaně jsem protáhla koutky. Upír ke mně pomalu,váhavě přistupoval. Vypadal trochu překvapeně,ale v jeho výrazu jsem četla něco jako "Ta holka je levá jak šavle,mě trefit nemůže" Naštvaně jsem si pro sebe zamručela. "Alexi já mířila na loket!"zavrčela jsem podrážděně. Upír se zasekl a v jeho tváři jsem vyčetla strach a překvapení. Rychle jsem zamířila a znovu zmáčkla. Zavřela jsem oči a chvíli počkala jestli po mě něco neskočí,potom jsem je váhavě otevřela a spatřila jak kousek ode mě stojí překvapený Alex a po upírovi ani stopa. Asi jsem trefila správně.
"Eriko?"ozval se tiše Alexův hlas. Pomalu jsem k němu zvedla oči,střetla jsem se s jeho překvapeným pohledem. Sjela jsem pohledem ke zbrani a pomalu jí pustila z rukou,s tiše dopadla na zem. Co jsem to provedla? Proč já? Co jsem komu provedla,že můj život nemůže bejt ani blbejch pět minut normální! Necítila jsem nic,vůbec nic,chvilku jako bych byla kámen. Potom se ve mně všechno rozkřičelo,zpanikařilo.
Jsem já vůbec normální holka? Tiše jsem se pro sebe uchechtla. Vždycky jsem si přála být vyjímečná. Pch,výjímečná. Teď jsem a co z toho mám? Problémy pro svoje blízské,pro ty co mám ráda. Zírala jsem na tu zraň jako bych jí před chvíli nedržela v ruce. Možná by Alexe nepřekvapilo,že jsem se ve čtrnácti naučila střílet,ze vzduchovky ne z takovýhlech zbraní,ale umím mířit,umím zmáčknout spoušť. Možná by ho to nepřekvapilo. Jsem za tím názorem že svůj osud si tvoříme sami,ale třeba ne. Třeba zrovna osud mě dohnal hned v mládí k bojovým uměním,později i k střílení,třeba on mi nadělil do vínku všechnu mou gracii,ironii i sebepoznání. Dal mi výbornou mušku,sílu a určitě mi ubral pud sebezáchovi. O tom mi jednou řekla Katy,že pud sebezáchovi mi musí chybět,protože jinak to není možné,jsem toho názoru,že jsem inteligentní člověk,který někdy nad vším moc přemýšlí,ale když si to zpětně uvědomím,nepřemýšlím nad těmi opravdu důležitými věcmi.
"Jsi v pořádku?"ozvalo se přede mnou. Urputně jsem zírala do země,ten hlas mě trhal. Byl plný obav o mě a přitom jemu se nic nemuselo stát,bylo mi jasné kdo měl dneska umřít a on to nebyl. Čím jsem si do háje rozhněvala tu děvku Madlein? Co jsem jí provedla? Přeci ona si začela! Já jsem jí potom jednou v sebeobraně řízla do toho jejího překrásnýho bledýho obličeje,no jo no to je toho!
"Já se na to můžu vykašlat!" zaječela jsem. Rozhněvaně jsem k Alexovi zvedla tvář. Překvapeně na mě hleděl. "Vykašlu se jim na to!" zaječela jsem znovu. Přistoupil ke mně o krok blíž,popuzeně jsem odskočila,hlavně ať ke mně nechodí,ještě se na nás vyřítí smečka těch zubáků a co my dva zmůžeme?
"Uklidni se"řekl tiše a vypadal že se připravuje na mojí reakci,pravda takhle mě ještě nezná. Někdy i moje hranici přeteče,někdy i já vybuchnu,zhroutím se,potom jsem schopná rozbít celý pokoj,někoho zmlátit prostě to ze sebe dostat,je to jako když do mě někdo pustí elektřinu a já se jí potřebuji zbavit. "Mám se uklidnit?"zakřičela jsem na něj. "Uklidnit?"zavrčela jsem znovu a rozhodila ruce. Všechno ve mně pěnilo,jako by ON nechápal ,že to já jsem hrozba,on se pořád nemohl zbavit toho,aby mě chránil,toho že já jsem neviná a on by mě měl bránit,já ale nechci bránit,já prostě nechci aby mu kvůli mně ublížili,to nechci!
"Necháme toho pro dnešek,musím bejt sama,jinak to nedopadne dobře"řekla jsem tiše,zatínala jsem pěsti,kousla jsem se do jazyku abych nezačela křičet,abych navybuchla,ještě ne,tady ještě ne. Otočila jsem se a pomalu odcházela. S každým krokem se moje chůze zrychlovala. Pryč,jenom pryč,šeptala jsem si v duchu. Ani jsem si neuvědomila,že běžím. Nohy mě začeli pálit,dech se zrychloval,ale stejně jsem běžela. Začela jsem pomalu zpomalovat,za chvíli budu doma,už jenom vyjdu tenhle kopec a je to šeptala jsem si tiše.
"Kam tak pospícháš,damisela?"zaslechla jsem z ničeho nic za sebou. Vyděšeně jsem sebou trhla,cítila jsem jak mnou přejela panika,něco takového že bych nebyla schopná ani utéct kdybych potřebovala. Hned ten pocit,ale vystřídal vztek,vztek který přišel protože tu byl znovu někdo známí,blízský,sice nebezpečný,ale mohla jsem mu důvěřovat. Na přátelech je hlavní,že vás znají tak dobře a májí vás tak rádi,že když jim vyčtete první poslední stejně vás budou mít rádi,protože od toho se jim říká "Přátelé" Nechtěla jsem na něj být zlá,nechtěla jsem na nikoho být zlá,vlastně jo chtěla jsem zuřit,řádit,ale to chtěla jenom jedna moje půlka. Další chtěla být v klidu.
"Deime vypadni prosím tě!"procedila jsem skrz zuby. Byly to hotové muka to říkat. Nechtěla jsem aby odešel,chtěla jsem se na něj utrhnout,nadávat mu,uklidnit se,všechno to ze sebe vypustit. "Opravdu si přeješ abych odešel?"řekl se špatně skrytým úsměvem. Měla jsem tušení,že to ví,že bych byla radši kdyby odešel,ale doopravdy to nechci. On to může vědět přesto mě pokouší,sází na moje lepší já. Ha na to mu z vysoka kašlu. "Nechci" řekla jsem s kyselým úsměvem. Samolibě se usmál,byl to přesně ten typ úsměvu "já to věděl" Cítila jsem jak se moje myšlenky pomalu začínají utřidovat,za chvíli bych byla v klidu,ale když už jsem to začela,můžu je pustit ven. "Nech toho ty samolibej šmejde"řekla jsem trochu zvýšeným hlasem. Jen jak jsem ta slova dořekla,uvolnila jsem se. "Proč ta ostrá slova?"usmál se na mě vesele. Moje uvolněnost se vytratila,on si ze mě střílí!
Přikročila jsem k němu,měřila jsem si ho pohledem a v tuhle chvíli jsem ho možná opravdu nenáviděla. "Nech toho"řekla jsem nasupeně. Cítila jsem tlak v rukou,jak ve mně vztek přerůstal,jak jsem se už dávno neovládala. Bylo to něco jako droga a já si jí ani neuvědomovala,byla to čistá euforii v které být je dosti nebezpečné,jak jsem si já,ale doopravdy neuvědomovala,jsem přeci naprosto v pořádku,ovládám se,křičel můj hlásek v hlavě,to je ten můj problém,jsem moc přesvědčivá když si povídám sama se sebou ve svojí hlavě. "Proč?"usmál se na mě vesele tím tonem "jsi vtipná" Proč mě prostě nemůže poslechnout? Nezná mě! I když je v mojí hlavě nezná mě,neví,že já jsem ta pitomá,co se nechová normálně! Může být v mojí hlavě a přesto nebude vědět co chci udělat. Debil!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 3. února 2007 v 20:34 | Reagovat

Juchů, konečně pokračování. Naprostá špička, že bude zítra pokračování!

2 vesper vesper | 3. února 2007 v 20:40 | Reagovat

Tak jak sis  užila hory? Já být Deimosem, tak teď radši Eriku nechám na pokoji, začíná být nebezpečná. Byl to záměr s těmi rozdílně udělanými odstavnci? Jinak moc pěkná kapitola. Přidávám se k Zuzce, pokračování by to chtělo.

3 Lentilka Lentilka | 3. února 2007 v 20:40 | Reagovat

jj zejtra bude ale ted už jsem nebudu mít skoro co dávat, takže ted už to bude hoodně pomalý...:( ted už sem budu dávat to co napíšu a v poslední době píšu strašlivě málo...:(

4 Lentilka Lentilka | 3. února 2007 v 20:51 | Reagovat

Hory byli skvělí, užasná zábava i pár průserů prostě hustý!:)

5 vesper vesper | 3. února 2007 v 21:52 | Reagovat

Mám jeden dotaz, damisela je slovo, které sis vymyslela nebo opravdu existuje? Písneš když tak, ze kterého je to jazyka?

6 Lentilka Lentilka | 4. února 2007 v 8:33 | Reagovat

jj je to španělština:)

7 katie katie | 9. března 2007 v 21:11 | Reagovat

ahojka....je to uplně mooooooooc krasny,ale mám takovej malej problém.... :'( kam se poděla 1. část: STÍNY POUZE ZNAMENAJÍ ŽE NABLÍZKU JE SVĚTLO???????

8 Lentilka Lentilka | 9. března 2007 v 21:21 | Reagovat

Promiň já to omylem dala do jiný rubriky už je to ale v rubrice Něco jako tma:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama