"Proto!"vyštěkla jsem a moje ruka zároveň se slovem vylétla vpřed. Moje sevřená pěst mu mířila na jeho dokonalý nos. Přála si ho zlomit,způsobit mu bolest,jako by moje ruka měla vlastní mysl a já jí jen přihlížela. Všechno bylo trošku spomalené,všimla jsme si jeho překvapeného pohledu,potom cukl hlavou do strany a moje ruka prolétla tak těsně kolem jeho hlavy že vedle ucha mohl slyšet vítr. Moje blbá ruku,ale měla svojí blbou hlavu. Deim stál těsně u zdi a moje ruka nestihla zastavit. Narazila do tvrdé zdi a mojí rukou projela ostrá bolest od po rameno. Zděšeně jsem vyjekla,zaklela a třela si postižené místo.
"Uklidni se"ovládl mě jeho velitelský hlas. Nechtěla jsem se mu poddat. Všechno ve mně křičelo,všechno ve mně chtělo ukončit mojí bídnou existenci. Na tohle už nemám náladu nechci žít. "Nebudu tě poslouchat"zavrčela jsem na něj podrážděně. Cítila jsem se na nic. Vycenil zuby,najednou byl jiný,jeho zuby-špičáky- byli větší,jeho rysy byly nebezpečné. Cukla jsem sebou. Podrážděně zavrčel,byl to přesně ten ton kdy vládce krotí smečku,přesně to zavrčení říkalo.
"No tak se neupejpej a odvaž se!"řekla jsem naštvaně,natočila hlavu na stranu a odhrnula vlasy z krku. Jeho rty se nepatrně zachvěli. Přiblížila jsem se k němu že jsem mohla cítit jeho dech na svém obličeji,kdyby dýchal. "No tak si vem to po čem tolik toužíš ne?"zakřičela jsem na něj. Jeho pohled probodl moje oči,odvrátila jsem pohled. "Napij se konečně"zavrčela jsem podrážděně. Cítila jsem jeho ledové ruce které mě chytli za krk a rameno. Cítila jsem jeho podled na mém krku,rty se mu chvěly,jeho ruka mi drtila rameno. "Tak dělej"zařvala jsem. Pocítila jsem jak mě pálí v očích slzy,zběsile jsem zamrkala,uvědomila jsem si,že nechci umřít, já chci žít. Ne kvuli sobě,ale kvůli všem ostatním,já nejsem důležitá. V tom už jsem,ale pocítila ostrou bolest na krku. Překvapeně jsem vykulila oči a cítila jak mi slza stéká po obličeji až na rty. Vyděšeně jsem zalapala po dechu.
"Doprdele"zašeptala jsem z posledních sil,ty slova byly jako smirkový papír co mi někdo protáhne krkem,první instinkt byl rozkašlat se,ale to nešlo! Pomalu jsem zavřela oči,uvědomovala jsem si jak moje ruce pomalu ochabují a padají podél těla,jak mě moje nohy už nejsou schopny nést,jen mě děsilo pomyšlení,že jsem cítila jak mi moje čerstvá krev stýka po rameni až dolů,jak se v pramíncích vsakuje do mého oblečení. Pomalu jsem se propadala do tmy,ale v té tmě jako by pořád zůstával ten děsivý pocit krve,kterou jsem na sobě cítila.
Pomalu jsme otevřela oči,můj pocit,který jsem měla jako první byl dezorientace. Zamžourala jsem do tmy,viděla jsem před sebou temnou siluetu,vyděšeně jsem si šáhla na krk a ucítila tam obvaz. Co se tam sakra stalo? Postava se ke mně přiblížila,pokusila jsem se zvednout,ale zasáhla mě tak silná vlna nevolnosti,že jsem spadla znovu na zem. Roztřeseně jsem se posadila a pomalu se posouvala dozadu. Dál a dál,jenom si udržovat bezpečnou vzdálenost. Přes tu tmu jsem nedokázala rozpoznat kdo to tam stojí,v hlavě se mi rozléval pocit klidu,ale další půlka křičela nebezpečí.
"Ne,stůj!"zakřičel najednou ten hlas a já ho poznala,uklidnila jsme se úplně byl to můj upíří přítel Deim,všechno bude v pohodě pomyslela jsem si. Dokonala jsem ten pohyb posunutí dozádu a už už jsem chtěla otevřít pusu a zeptat se co se stalo,co si MI stalo,ale podlaha pode mnou rupla,slyšela jsem slabé zapraskání a potom jsem se do té díry propadla. Zapomentě na filmy kde se člověk rychle chytne a zůstane vyset,to je kravina,no možná když jste naprosto čilý a nebojíte se třísek tak by to šlo,ale já jsem právě měla silný žaludeční potíže,nevěděla jsem kde jsem a byla jsem krajně mimo,takže jsem se propadla do té černé tmy v podlaza.
Cítila jsem tvrdý náraz,něco vlhkého,ale než jsem se stihla zabívat nechutnostmi co tam v té černotě můžou být,pokusila jsme se vrátit zpátky svůj dech. Když se dech uklidnil pohlédla jsem na díru nad sebou. "Jsi v pořádku?"ozvalo se ze shora. Naštvaně jsem zakoulela očima a zavolala jak nejslïlněji jsem dokázala "Jo!!" Potom jsem ucítila zatuchlinu,vlhkost pod mýmo rukama a před očima mi zamžikalo. Hlava v otvoru nahoře zmizela. "Ne! Nejsem!" zakřičela jsem hystericky. Během okamžiku byla hlava zpátky. "Co ti je?"ozval se hlas,který se rozléhla všude kolem mě. "ÁÁÁ! Dostaň mě odsud! Panebože!! Doprdele vem mě pryč!!" ječela jsem jako smyslů zbavená. Hlavou se mi honili šílené myšlenky. Jsou tu mrtvoli čehokoliv,je tu zatuchlá zkažená voda,je tu kyselina,je tu něco živýho,jsou tu krysi. Jak se mi to všechno honilo hlavou můj ječák přibíval na síle. Ani jsem si neuvědomila,že stojím na nohou a poskakuji střídavě na pravou a levou. Vyděšeně jsem mlátila rukama kolem sebe a jenom ječela a všechno ve mně sevřel panický strach.
Najednou zem pod mýmy nohama zmizela úplně. "Áááá!" zaječela jsme znovu z plných plic ale z mého hrdla se vydral jen slabý hlásek. "Uklidni se sakra"promluvil temný hlas u mého ucha,vyděšeně jsem sebou cukla,až ted jsem si uvědomila ty ledové ruce které mě nesli. Přimáčkla jsem k sobě oční víčka jak nejvíce to šlo a chvíli jsem počkala,když jsem je znovu otevřela už mě pokládal na zem v horním patře odkud jsem vypadla.
"Co se stalo?"řekla jsem rychle. "proč je mi tak šoufl?"rozhodila jsme rukama. Nervozně po mě hodil pohledem. "Spadla jsi"řekl s pohledem upřeným za mě. "Cože? Spadla? A co ten obvaz? Nekecej mi sakra Deimosi! Jsme přátelé! Řekni mi pravdu nebo přísahám,že s tebou už v životě nepromluvím!"rozohnila jsme se a snažila se mluvit tak hlasitě jak mi to jen můj hlásek dovolil. "Když ti to řeknu stejně mě budeš nenávidět,to že si nic nepamatuješ beru jako bonus"řekl naštvně. "Dělej!"zavrčela jsem na něj podrážděně. Pomalu si přede mě sedl. "Dobře já ti to ukážu,ale slib,že se nad tím zamyšlíš i z mýho pohledu"řekl očividně nervozní. "Jasně,jasně,slibuju"odmávla jsem ho rukou. Nedůvěřivě si mě prohlédl,potom mi podal ruku a řekl "Já ti to ukážu" položila jsem svojí dlaň do jeho ledové a zavřela oči. Najednou si mi před očima rozehrál obraz,stála jsem tam já a řvala na něj,ať mě kousne,byla jsem hysterická,cítila jsem žízeň,znovu mě pohltila ta žízeň a vztek,potom jsem viděla jak se ke mně přiblížil a kousl,cítila jsem krev jako by tekla mým hrdlem,nevnímala jsem nic jiného,potom obraz zmizel,vyděšeně jsem zalapala po dechu. On mě kousnul!
Otevřela jsem oči a moje ruka popuzeně vylétla z té jeho a moje pěst narazila do jeho obličeje. Vyskočila jsem na nohy a naštvaně zašeptala "Ty jsi mě kousnul!" Smutně na mě pohlédl a řekl "Slíbila jsi,že se na to budeš koukat i z mojí stránky" Zkusila jsem v duchu počítat do desíti. "Dobře"řekla jsem klidnějším hlasem. "Ty hajzle tys mě fakt rafnul!"vybuchla jsem znovu a kopla do země. "Moje stránka,moje stránka"zavrčel na mě popuzeně. "okey,okey"řekla jsem a zvedla před sebe ruce v ochraném gestu. "Měl si žízeň,já ti chutnám,řekla jsem ti ať si dáš,tak sis dal"zkoušela jsem mluvit klidně.
"Jdu domů"řekla jsem ztrahným hlasem. Obočí mu překvapeně vylétlo vzhuru. "Nic mě nezastaví"zašklebila jsem se na něj a jedním rychlím pohybem jsem si zapnula bundu. Instinktivně mi ruka vystřelila ke krku a dotkla se obvazu na krku. Naštvaně jsem probodla Deimose pohledem. Moje jediné přání bylo dostat se do postele,vyspat se a zbavit se nevolnosti v břiše. Točení hlavy trochu přestalo,ale stejně jsem si nebyla jistá,co všechno z toho vyleze. Rázně jsem vykročila bez toho abych se na něj podívala. Zasekla jsem se na místě,naštvaně zaklela a s pohledem upřeným do stěny řekla "Jak se odsud dostanu?"
Pobaveně se zasmál,najednou se objevil za mnou,nasměroval moje ramena k podivnému otvoru v rohu místnosti,zmateně jsem tam došla a překvapilo mě,že je to malé schodiště. Pomalu a opatrně jsem je sešla a nechala se vyvést ven z domu. Dávno už byla tma,vůbec jsem to tam nepoznávala. Já a můj instink by jsme se tam zaručeně ztratily. Proto jsem Deimose nechala ať jde za mnou a šetrně mě vedl po selnici. Asi po půl hodině mlčení jsme konečně došli pod kopec kde jsem to poznávala,byli jsme kousek za městem. Slyšela jsem,že tam jsou staré rozbořené domy,ale nikdy jsem tam nebyla ani je neviděla.
Zabručela jsem na něj něco ve smyslu "Dík" a vyšplhala se do kopce. V kapse jsem díky bohu našla klíče. Co nejtišeji jsem otevřela dveře,schodila boty a po špičkách zamířila po schodech nahoru. Shodila jsem za sebe oblečení a šla se vysprchovat,v čistém tričku a domácích kalhotech jsem se postavila před zrcadlo a srdceryvně se na sebe zakřenila,měla jsem na krku dva malé otvůrky nebo něco na ten způsob,už se mi na tom začel tvořit strup a kolem jsem měla malé nafialovělé modřinky,doopravdy užasný pohled. Nakapala jsem si na to dezinfekci a proklínala Deima. Mohla jsem jenom doufat,že to brzo zmizí,už takhle to nebylo skoro zřetelné,až na ty temné modřinky. Vyšla jsem z koupelny a uslyšela dole hluk. No skvělý,tatík doma. Vběhla jsem do pokoje a popadla oranžový starý rozpáraný svetr,který jsem nikdy neplánovala obléknout. S odporem jsem ho přetáhla přes hlavu a neslyšně zaklela,byl to jediný svetr ,který mi z části zahaloval krk. Při pohledu do zrcadla jsem se otřásla. Brr,takhle bych soutěž krásy nevyhrála zamračila jsem se na sebe.
"Riko,pojď prosímte dolů!"slyšela jsem ze zdola tatíkův chraplavý hlas. Houkla jsem na něj na znamený souhlasu. Brr,tak jdu na to otřásla jsem se. Kdo by co vyčítal? Ten svetr stejně nesnesitelně štípe,k tomu vypadá hrozně a mě na mojí image zaleží tak co?
Seběhla jsem ladně dolů a vešla do kuchyně. Neměla jsem ten známý pocit jako vždycky dřív,ten pocit byl prostě pryč,nevěděla jsem přesně co to bylo za pocit,ale bylo v něm něco v klidu,takový ten pocit,že jsem myslela,že svět je nevinný a já ho dokážu změnit. Byl to pocit žádného překvapení v domově a teď... -Abych to shrnula,dozvěděla jsem se,že můj tatík je lovec upírů,jeho práce na policii není tak nevinná jak se mi zdála. Když se dotknu někoho kdo má brzo umřít vidím tu smrt,někdy se mi o ní dokoncei zdá,ale v poslední době to trochu odeznělo no,k tomu slyším cizí myšlenky a cítím jejich pocity,prostě šrumec a to hlavní co mě straší i ve snech je to,že jsem se dozvěděla,že moje rodina kromě tatíka a mě byla povražděná dvěma masochystyckýma upírama,z toho jednoho z nich jsem už dostala,sice náhodou a málem mě přitom zmlátil a utopil,ale je po něm,jeho kumpáni na mě ale nezapoměli a ta hnusná bílá děvka po mě stejně pořád jde nebo jinak nechápu co ty maličký přepadení znamenají,moje rozhodnutí se jí pomstít vyprchalo aspoň do tý doby dokud budu vědět,že utkat se s ní je moje smrt,jo ještě jsem začela chodit s klukem co dělá to samy co můj tatík a můj tatík ho ke všemu i cvičí a zakázal,podtrhui zakázal mu se se mnou stýkat,což jsme ,ale oba porušili takže mu to musíme v nejbližší době říct,jo ve škole to začíná přibývat na obrátkách,známky jsou docela na nic,ale snažím se v tom všem učit a třešnička na dort je ,že můj kámoš ,co mi zachraňuje obden krk nebo mě do něj kouše je upír,kterej je starej nějakej ten pátek,zřejmě stoletej pátek no,myslím,že moje naděje na to vrátit všechno zpátky je jako to zkoušet se vracet v čase,o čemž jsem taky přemýšlela,ale nechám to až jako poslední z možností.-
Na tvář mi vklouzl úsměv,když jsem jako tolikrát viděla tatíka sedět u stolu s šálkem v ruce,novinami před sebou a s druhým hrníčkem horké čokolády na volném místě -pro mě-. Zabořila jsem se do židle a slastně uskrla horký nápoj. Tatík ke mně pozvedl hlavu,obočí mu vylétlo nhou když uviděl můj svetr,ale nechal si poznámky.
"Tak co Riki,co novýho mi povíš?"usmál se na mě a mě v duši zahřál pocit,že možná přeci jenom je něco jak má být,nejsem sobecká,to že má přítelkyni,budu akceptovat,nejradši bych jí něco udělala,ale budu akceptovat tatíkovo přání. "Všechno při starym"zašklebila jsem se na něj. K sobě jsem si tiše zabroukala "Skoro" Podrbala jsem Fyziku za uchem,když se ke mně neodvratně lísal.
"Tak co by jsi řekla novýmu překvapení?"
"No jestli chceš kupovat kočku tak jsem pro,ale jeslti mi chceš říct,že paní jak-se-to-sakra-jmenuje nepřijde tak to myslím můžeš nechat pro sebe"
"Ani jedno ani druhý"
Zvědavě jsem se předklonila a čekala co z něj vypadne,jeho tvář totiž nabila dojmu vážnosti,což se nehodilo k našemu vtipkování.
"Tak víš,já nevím jak bych ti to přesně řekl"zakoktal se trochu,cítila jsem jak mi pomalu vyprchává krev z tváří.
"Je v tom ženská,že jo,pokaždký,když se bavíme o ženskejch a něčem s nima koktáš,takže? NO jasně Sarah,že jo?"došlo mi hned o co jde. "Je těhotná,že jo? Pane bože,ona bude těhotná,to snad ne,ne bude to horší,je těhotná a vy se vezmete,že jo? Uagr!"začela jsem ze sebe chrlit možnosti. Doopravdy mě to děsilo,všechny tyhle moje možnosti by se mi špatně akceptovali.
"Jak jsem ti už jednou řekl. Stěhujeme se"řekl rychle tatík a tím přerušil moje blekotání,znovu otevírla pusu,ale můj vyděšený výraz ho zastavil. "Jseš cvok!"řekla jsem rychle. Chtěl spustit všechny důvody,kterými by mě zmátl,ale já jsem jen roztřeseně řekla "Řekni to znovu,jako náplast" Vždycky jsem jsem byla menší a měli mi říct něco špatnýho tak jsem to měla ráda rychle,jako když se strhne náplast.
"Stěhujeme se"zopakoval pomalu.
"Proč?"nechápavě jsem vykulila oči.
"No tak se neupejpej a odvaž se!"řekla jsem naštvaně,natočila hlavu na stranu a odhrnula vlasy z krku. Jeho rty se nepatrně zachvěli. Přiblížila jsem se k němu že jsem mohla cítit jeho dech na svém obličeji,kdyby dýchal. "No tak si vem to po čem tolik toužíš ne?"zakřičela jsem na něj. Jeho pohled probodl moje oči,odvrátila jsem pohled. "Napij se konečně"zavrčela jsem podrážděně. Cítila jsem jeho ledové ruce které mě chytli za krk a rameno. Cítila jsem jeho podled na mém krku,rty se mu chvěly,jeho ruka mi drtila rameno. "Tak dělej"zařvala jsem. Pocítila jsem jak mě pálí v očích slzy,zběsile jsem zamrkala,uvědomila jsem si,že nechci umřít, já chci žít. Ne kvuli sobě,ale kvůli všem ostatním,já nejsem důležitá. V tom už jsem,ale pocítila ostrou bolest na krku. Překvapeně jsem vykulila oči a cítila jak mi slza stéká po obličeji až na rty. Vyděšeně jsem zalapala po dechu.
"Doprdele"zašeptala jsem z posledních sil,ty slova byly jako smirkový papír co mi někdo protáhne krkem,první instinkt byl rozkašlat se,ale to nešlo! Pomalu jsem zavřela oči,uvědomovala jsem si jak moje ruce pomalu ochabují a padají podél těla,jak mě moje nohy už nejsou schopny nést,jen mě děsilo pomyšlení,že jsem cítila jak mi moje čerstvá krev stýka po rameni až dolů,jak se v pramíncích vsakuje do mého oblečení. Pomalu jsem se propadala do tmy,ale v té tmě jako by pořád zůstával ten děsivý pocit krve,kterou jsem na sobě cítila.
Pomalu jsme otevřela oči,můj pocit,který jsem měla jako první byl dezorientace. Zamžourala jsem do tmy,viděla jsem před sebou temnou siluetu,vyděšeně jsem si šáhla na krk a ucítila tam obvaz. Co se tam sakra stalo? Postava se ke mně přiblížila,pokusila jsem se zvednout,ale zasáhla mě tak silná vlna nevolnosti,že jsem spadla znovu na zem. Roztřeseně jsem se posadila a pomalu se posouvala dozadu. Dál a dál,jenom si udržovat bezpečnou vzdálenost. Přes tu tmu jsem nedokázala rozpoznat kdo to tam stojí,v hlavě se mi rozléval pocit klidu,ale další půlka křičela nebezpečí.
"Ne,stůj!"zakřičel najednou ten hlas a já ho poznala,uklidnila jsme se úplně byl to můj upíří přítel Deim,všechno bude v pohodě pomyslela jsem si. Dokonala jsem ten pohyb posunutí dozádu a už už jsem chtěla otevřít pusu a zeptat se co se stalo,co si MI stalo,ale podlaha pode mnou rupla,slyšela jsem slabé zapraskání a potom jsem se do té díry propadla. Zapomentě na filmy kde se člověk rychle chytne a zůstane vyset,to je kravina,no možná když jste naprosto čilý a nebojíte se třísek tak by to šlo,ale já jsem právě měla silný žaludeční potíže,nevěděla jsem kde jsem a byla jsem krajně mimo,takže jsem se propadla do té černé tmy v podlaza.
Cítila jsem tvrdý náraz,něco vlhkého,ale než jsem se stihla zabívat nechutnostmi co tam v té černotě můžou být,pokusila jsme se vrátit zpátky svůj dech. Když se dech uklidnil pohlédla jsem na díru nad sebou. "Jsi v pořádku?"ozvalo se ze shora. Naštvaně jsem zakoulela očima a zavolala jak nejslïlněji jsem dokázala "Jo!!" Potom jsem ucítila zatuchlinu,vlhkost pod mýmo rukama a před očima mi zamžikalo. Hlava v otvoru nahoře zmizela. "Ne! Nejsem!" zakřičela jsem hystericky. Během okamžiku byla hlava zpátky. "Co ti je?"ozval se hlas,který se rozléhla všude kolem mě. "ÁÁÁ! Dostaň mě odsud! Panebože!! Doprdele vem mě pryč!!" ječela jsem jako smyslů zbavená. Hlavou se mi honili šílené myšlenky. Jsou tu mrtvoli čehokoliv,je tu zatuchlá zkažená voda,je tu kyselina,je tu něco živýho,jsou tu krysi. Jak se mi to všechno honilo hlavou můj ječák přibíval na síle. Ani jsem si neuvědomila,že stojím na nohou a poskakuji střídavě na pravou a levou. Vyděšeně jsem mlátila rukama kolem sebe a jenom ječela a všechno ve mně sevřel panický strach.
Najednou zem pod mýmy nohama zmizela úplně. "Áááá!" zaječela jsme znovu z plných plic ale z mého hrdla se vydral jen slabý hlásek. "Uklidni se sakra"promluvil temný hlas u mého ucha,vyděšeně jsem sebou cukla,až ted jsem si uvědomila ty ledové ruce které mě nesli. Přimáčkla jsem k sobě oční víčka jak nejvíce to šlo a chvíli jsem počkala,když jsem je znovu otevřela už mě pokládal na zem v horním patře odkud jsem vypadla.
"Co se stalo?"řekla jsem rychle. "proč je mi tak šoufl?"rozhodila jsme rukama. Nervozně po mě hodil pohledem. "Spadla jsi"řekl s pohledem upřeným za mě. "Cože? Spadla? A co ten obvaz? Nekecej mi sakra Deimosi! Jsme přátelé! Řekni mi pravdu nebo přísahám,že s tebou už v životě nepromluvím!"rozohnila jsme se a snažila se mluvit tak hlasitě jak mi to jen můj hlásek dovolil. "Když ti to řeknu stejně mě budeš nenávidět,to že si nic nepamatuješ beru jako bonus"řekl naštvně. "Dělej!"zavrčela jsem na něj podrážděně. Pomalu si přede mě sedl. "Dobře já ti to ukážu,ale slib,že se nad tím zamyšlíš i z mýho pohledu"řekl očividně nervozní. "Jasně,jasně,slibuju"odmávla jsem ho rukou. Nedůvěřivě si mě prohlédl,potom mi podal ruku a řekl "Já ti to ukážu" položila jsem svojí dlaň do jeho ledové a zavřela oči. Najednou si mi před očima rozehrál obraz,stála jsem tam já a řvala na něj,ať mě kousne,byla jsem hysterická,cítila jsem žízeň,znovu mě pohltila ta žízeň a vztek,potom jsem viděla jak se ke mně přiblížil a kousl,cítila jsem krev jako by tekla mým hrdlem,nevnímala jsem nic jiného,potom obraz zmizel,vyděšeně jsem zalapala po dechu. On mě kousnul!
Otevřela jsem oči a moje ruka popuzeně vylétla z té jeho a moje pěst narazila do jeho obličeje. Vyskočila jsem na nohy a naštvaně zašeptala "Ty jsi mě kousnul!" Smutně na mě pohlédl a řekl "Slíbila jsi,že se na to budeš koukat i z mojí stránky" Zkusila jsem v duchu počítat do desíti. "Dobře"řekla jsem klidnějším hlasem. "Ty hajzle tys mě fakt rafnul!"vybuchla jsem znovu a kopla do země. "Moje stránka,moje stránka"zavrčel na mě popuzeně. "okey,okey"řekla jsem a zvedla před sebe ruce v ochraném gestu. "Měl si žízeň,já ti chutnám,řekla jsem ti ať si dáš,tak sis dal"zkoušela jsem mluvit klidně.
"Jdu domů"řekla jsem ztrahným hlasem. Obočí mu překvapeně vylétlo vzhuru. "Nic mě nezastaví"zašklebila jsem se na něj a jedním rychlím pohybem jsem si zapnula bundu. Instinktivně mi ruka vystřelila ke krku a dotkla se obvazu na krku. Naštvaně jsem probodla Deimose pohledem. Moje jediné přání bylo dostat se do postele,vyspat se a zbavit se nevolnosti v břiše. Točení hlavy trochu přestalo,ale stejně jsem si nebyla jistá,co všechno z toho vyleze. Rázně jsem vykročila bez toho abych se na něj podívala. Zasekla jsem se na místě,naštvaně zaklela a s pohledem upřeným do stěny řekla "Jak se odsud dostanu?"
Pobaveně se zasmál,najednou se objevil za mnou,nasměroval moje ramena k podivnému otvoru v rohu místnosti,zmateně jsem tam došla a překvapilo mě,že je to malé schodiště. Pomalu a opatrně jsem je sešla a nechala se vyvést ven z domu. Dávno už byla tma,vůbec jsem to tam nepoznávala. Já a můj instink by jsme se tam zaručeně ztratily. Proto jsem Deimose nechala ať jde za mnou a šetrně mě vedl po selnici. Asi po půl hodině mlčení jsme konečně došli pod kopec kde jsem to poznávala,byli jsme kousek za městem. Slyšela jsem,že tam jsou staré rozbořené domy,ale nikdy jsem tam nebyla ani je neviděla.
Zabručela jsem na něj něco ve smyslu "Dík" a vyšplhala se do kopce. V kapse jsem díky bohu našla klíče. Co nejtišeji jsem otevřela dveře,schodila boty a po špičkách zamířila po schodech nahoru. Shodila jsem za sebe oblečení a šla se vysprchovat,v čistém tričku a domácích kalhotech jsem se postavila před zrcadlo a srdceryvně se na sebe zakřenila,měla jsem na krku dva malé otvůrky nebo něco na ten způsob,už se mi na tom začel tvořit strup a kolem jsem měla malé nafialovělé modřinky,doopravdy užasný pohled. Nakapala jsem si na to dezinfekci a proklínala Deima. Mohla jsem jenom doufat,že to brzo zmizí,už takhle to nebylo skoro zřetelné,až na ty temné modřinky. Vyšla jsem z koupelny a uslyšela dole hluk. No skvělý,tatík doma. Vběhla jsem do pokoje a popadla oranžový starý rozpáraný svetr,který jsem nikdy neplánovala obléknout. S odporem jsem ho přetáhla přes hlavu a neslyšně zaklela,byl to jediný svetr ,který mi z části zahaloval krk. Při pohledu do zrcadla jsem se otřásla. Brr,takhle bych soutěž krásy nevyhrála zamračila jsem se na sebe.
"Riko,pojď prosímte dolů!"slyšela jsem ze zdola tatíkův chraplavý hlas. Houkla jsem na něj na znamený souhlasu. Brr,tak jdu na to otřásla jsem se. Kdo by co vyčítal? Ten svetr stejně nesnesitelně štípe,k tomu vypadá hrozně a mě na mojí image zaleží tak co?
Seběhla jsem ladně dolů a vešla do kuchyně. Neměla jsem ten známý pocit jako vždycky dřív,ten pocit byl prostě pryč,nevěděla jsem přesně co to bylo za pocit,ale bylo v něm něco v klidu,takový ten pocit,že jsem myslela,že svět je nevinný a já ho dokážu změnit. Byl to pocit žádného překvapení v domově a teď... -Abych to shrnula,dozvěděla jsem se,že můj tatík je lovec upírů,jeho práce na policii není tak nevinná jak se mi zdála. Když se dotknu někoho kdo má brzo umřít vidím tu smrt,někdy se mi o ní dokoncei zdá,ale v poslední době to trochu odeznělo no,k tomu slyším cizí myšlenky a cítím jejich pocity,prostě šrumec a to hlavní co mě straší i ve snech je to,že jsem se dozvěděla,že moje rodina kromě tatíka a mě byla povražděná dvěma masochystyckýma upírama,z toho jednoho z nich jsem už dostala,sice náhodou a málem mě přitom zmlátil a utopil,ale je po něm,jeho kumpáni na mě ale nezapoměli a ta hnusná bílá děvka po mě stejně pořád jde nebo jinak nechápu co ty maličký přepadení znamenají,moje rozhodnutí se jí pomstít vyprchalo aspoň do tý doby dokud budu vědět,že utkat se s ní je moje smrt,jo ještě jsem začela chodit s klukem co dělá to samy co můj tatík a můj tatík ho ke všemu i cvičí a zakázal,podtrhui zakázal mu se se mnou stýkat,což jsme ,ale oba porušili takže mu to musíme v nejbližší době říct,jo ve škole to začíná přibývat na obrátkách,známky jsou docela na nic,ale snažím se v tom všem učit a třešnička na dort je ,že můj kámoš ,co mi zachraňuje obden krk nebo mě do něj kouše je upír,kterej je starej nějakej ten pátek,zřejmě stoletej pátek no,myslím,že moje naděje na to vrátit všechno zpátky je jako to zkoušet se vracet v čase,o čemž jsem taky přemýšlela,ale nechám to až jako poslední z možností.-
Na tvář mi vklouzl úsměv,když jsem jako tolikrát viděla tatíka sedět u stolu s šálkem v ruce,novinami před sebou a s druhým hrníčkem horké čokolády na volném místě -pro mě-. Zabořila jsem se do židle a slastně uskrla horký nápoj. Tatík ke mně pozvedl hlavu,obočí mu vylétlo nhou když uviděl můj svetr,ale nechal si poznámky.
"Tak co Riki,co novýho mi povíš?"usmál se na mě a mě v duši zahřál pocit,že možná přeci jenom je něco jak má být,nejsem sobecká,to že má přítelkyni,budu akceptovat,nejradši bych jí něco udělala,ale budu akceptovat tatíkovo přání. "Všechno při starym"zašklebila jsem se na něj. K sobě jsem si tiše zabroukala "Skoro" Podrbala jsem Fyziku za uchem,když se ke mně neodvratně lísal.
"Tak co by jsi řekla novýmu překvapení?"
"No jestli chceš kupovat kočku tak jsem pro,ale jeslti mi chceš říct,že paní jak-se-to-sakra-jmenuje nepřijde tak to myslím můžeš nechat pro sebe"
"Ani jedno ani druhý"
Zvědavě jsem se předklonila a čekala co z něj vypadne,jeho tvář totiž nabila dojmu vážnosti,což se nehodilo k našemu vtipkování.
"Tak víš,já nevím jak bych ti to přesně řekl"zakoktal se trochu,cítila jsem jak mi pomalu vyprchává krev z tváří.
"Je v tom ženská,že jo,pokaždký,když se bavíme o ženskejch a něčem s nima koktáš,takže? NO jasně Sarah,že jo?"došlo mi hned o co jde. "Je těhotná,že jo? Pane bože,ona bude těhotná,to snad ne,ne bude to horší,je těhotná a vy se vezmete,že jo? Uagr!"začela jsem ze sebe chrlit možnosti. Doopravdy mě to děsilo,všechny tyhle moje možnosti by se mi špatně akceptovali.
"Jak jsem ti už jednou řekl. Stěhujeme se"řekl rychle tatík a tím přerušil moje blekotání,znovu otevírla pusu,ale můj vyděšený výraz ho zastavil. "Jseš cvok!"řekla jsem rychle. Chtěl spustit všechny důvody,kterými by mě zmátl,ale já jsem jen roztřeseně řekla "Řekni to znovu,jako náplast" Vždycky jsem jsem byla menší a měli mi říct něco špatnýho tak jsem to měla ráda rychle,jako když se strhne náplast.
"Stěhujeme se"zopakoval pomalu.
"Proč?"nechápavě jsem vykulila oči.
Erika, která ztratila sebeovládání, to tady ještě nebylo. Ani se nedivím, že jí kousnul. Ten konec je suprovej, čtenář určitě nečekal takovíto obrat, jsem zvědavá jak na zprávu zareague.