"Tatíku mizím"zavolám vesele do chodby a vyjdu do chladného večera. Počasí připománá jaro, už mi na sobě stačí pouze podzimní bundička. "Eriko!" uslyším za sebou od dveří. Rychle se otočím a pozádu jdu dál ze schodů. "Nezapomeň si telefon!" zavolá na mě tatík a už mizí ve tmě. Naštvaně se otočím a jdu ke Katy vesele poskakující ve větříku. Připadá mi, že by jí i ten slabý větřík měl odnést, má široký úsměv od ucha k uchu a kolem ní je tolik dobré energie, že se prostě MUSÍM nakazit. Jo, abych nezapoměla, dostala jsem k Vánocům nový mobil, ale odmítla jsem ho nosit, tatík,ale trvá na tom, že ho musím mít všude bezpodmínečně sebou, že teď když už jsem starší měla bych ho začít používat. Ale já nemám mobili ráda, počítač mám v pokoji jenom díky internetu a televizi jsem z mého kutlochu vyhodila už dávno.
"Ahoj kočko!"řekne mi vesele Katy. Míříme pomalu na zastávku a mě přepadne takový ten stísněný pocit. Sakra, jako by jsem na sobě cítila něčí pohled. Rychle otočím hlavu do temné zahrady a mohla bych přísahat, že jsem zaslechla tichý smích a viděla ty tmavé oči. Zaraženě upírám oči do tmy, ale teď už stejně nic nevidím a kdyby chtěl abych ho viděla tak bych ho viděla. Deimos má zvláštní smysl pro humor. Katy mě nedočkavě zatáhne za ruku a táhne pryč.
Po přibližně čtvrt hodině mě Katy dostane do té správné nálady a já se zaraženě zastavím před ošuntělým vchodem do klubu, kde už jsme to tolikrát roztočili. Uvnitř mě uvítá tolik známých tváří, až se mi málem roztočí hlava. Všimnu si i Izabel,která se na mě vesele usměje, byla na mě naštvaná, ale kvůli její povaze jí mám tolik ráda. Ona nikdy není na nikoho naštvaná dlouho. Po chvíli ke mně nadšeně přiběhne obejme mě a do ruku mi strčí plyšového medvídka. Vesele se na mě zazubí a protože všude křičí hudba zakřičí mi skoro do ucha "Budeš nám tu chybět pařmenko!" Potom mě ani nenechají sednout a už mě višchni táhnou na parket.
Ani mě nikdo nemusí přemlouvat, tady jsem ve svém živlu, je tu tma,hudba a přátelé. Vesele skotačím, až za chvíli téměř nastačím s dechem. Když říkali, že to má být rozlučková párty nelhali. Doopravdy sehnali snad všechny moej známé. Sakra jak mě se odsud nechce. Všude duní hudba, až mi z toho po hodině začne dunět hlava. Blikající světla už ani nevnímám a jen se zahledím na tu hromadu lidí co přede mnou poskakují a na tváři mi to vykouzlí úsměv. Nikdy jsem nedokázala být smutná moc dlouho, nidky jsem proto neměla povahu a nikdy jsem neměla ani ty přátele ,který by mě podporovali v mračení. Jak mi párkrát opakovala jedna moje opatrovatelka ve školce, to její heslo snad nidky nezapomenu "Kdo se mračí prohrává, kdo se směje vyhrává" Něco na tom určitě bude!
Najednou se přede mnou vynoří Iza s úsměvem na rtech. "pojď tancovat, ty zamyšlená holko!" zavolá na mě přes decibely hlasité hudby. "A nebo víš co? Radši tu zůstaň!"řve na mě hned po tom a v očích jí jiskří hvězdičky pobavení. "Cože?"rozesměju se jejímu váhání. Hodi za mě takový ten pohled až se pobaveně otočím, kdo by to za mnou mohl stát. Podle jejího lelkování asi tak samotný Brad Pitt! Přes těžkou mlhu,která se řine všude kolem spatřím jeho obličej. Tváří se vážně jako vždycky, když je ve společnosti více lidí, ale na rtech mu hraje ten jeho šibalský skrytý úsměv,který už jsem se naučila poznávat.
Kdyby do mě Iza zezadu nestrčila nejspíš bych tam stála až dokud bych se nerozpadla. Takhle mě to donutí přistoupit až k němu. "Alexi co tady děláš?"řeknu tiše,ale až potom mi dojde ,že mě nemůže slyšet. Chápavě se usměje, sakra, on nemusí ani slyšet co říkám, on prostě vždycky ví co chci říct!
Můj pohled asi musí říkat vše,když se na mě usměje, tak jak to vždycky dělal, když se mnou sekl o zem a nebo když jsem popuzeně kvůli něčemu vylítla. Takhle přesně to bylo na začátku, taky za mnou přišel, taky mě držel ve svojí náruči a tancovali jsme, ani nevím na co a upřímně? Je mi to jedno. Hlavní je, že přišel,možná je to tak lepší. Takhle to s námi začelo a takhle to s námi skončí, ale že by mi vadilo, že jsem ho předtím zachránila a můj život nebyl pořád tak jednoduchý? Ani náhodou. Člověk musí trpět o čem by jinak ten život byl ne?
Možná za to můžou ty jeho oči, člověk se v nich propadne a neví co dělá,neví kde je ani kdo je. To by mohlo být jeho očima. Říkejte mi nevěsto temnoty. To by se ke mně hodilo, haha. Na tom není nic vtipného dobře. Odvrátím se od Alexe a s omluvným úsměvem ukážu na holky, které se pomalu chystají odejít. Tenhle fakt ,ale zrovna moc nepochopí. "Jdu se s nima rozloučit"zavolám pobaveně.
Andy, Maria se chystají odejít. Přiklušu až k nim a oni ke mně přiskočí a obejmou mě. Andy jenom co se mě dotkne jako by mě hodila do vody, znovu je tu ten hnusný pocit toho jako bz mě někdo hodil do vody. Vidím, znovu jak jdou temnou ulicí, ale před nimi ve stínu vidím i dva stíny usmívajících se mužů. Ani se nemusí vesele usmát abych viděla špičáky. Už jen z toho pohledu se mi udělá zle od žaludku,ale když se objeví před Andy s Mari, ani nemusím čekat co bude dál když vidím jak se obě po sobě vyděšeně podívají a dál to ani nechci vidět. Neumím tomu poručit, takže stejně vidím konec. Stejně vidím bezvládná těla mých kamarádek které se šli se mnou rozloučit jak bezvládně padají k zemi po prohraném boji s dvěma upíry.
Vyděšeně je obě pozoruji jak se smíchem odcházejí. Proč do hajzlu na mojí rozlučce? Proč? Se na to můžu …! Popadnu bundu a vyběhnu za nimi do studené noci,ve vchodu minu Sam, pokusím se o veselý úsměv a prolétnu kolem ní, že se nezmůže na nic. Snažím se jít chvíli nenápadně,ale potom hodím všechnu opatrnost za hlavu,dohoním holky a s nevinným úsměvem je zastavím. Přejede mi mráz po zádech když si všimnu, že stojíme pár metrů od místa, kde by měli stát ti dva dobráci.
"Holky jsem ráda, že jste sem dneska zašli"usměji se na ně nervozně a musí se mi kouřit od hlavy jak moc se snažím vymyslet něco jak je dostat pryč. "To je samo,že jsme šli"řeknou obě stejně a rozesmějí se tomu. Zatnu pěsti a odolám pokušení začít hystericky ječet. Proč zrovna já mám ten suprovej dárek vidět to jak kdo umře a proč to jsou najednou v poslední době tolik moji přátelé? NO? "Holky víte co?Slyšela jsem,že na náměstí má bejt dneska nějaká velká pařba,ale nevím to jistě, tak co kdyby jste tam skočili? Chtěla jsem tam zajít sama,ale tady to pořád jede a vy jste chtěli ještě někam jít ne?"začnu plácat pátý přes devátý. Možná mám štěstí, že holky jsou tak rozjetý, že si toho nevšimnou,trochu si mě sice měří zvláštním pohledem,ale nakonec rozjařeně svolí,otočí se a míří si to na druhou stranu. Úlevně vzdechnu. Pozoruji je jak míří przč dokud mi uplně nezmizí z očí.
Aspoň něco ještě zvládnu dobře. V tom ucítím jak se mi všechny svaly v těle napnou. Je to přesně ten pocit,kdy je na místě řící "Do prdele!" což taky tiše a hlavně naštvaně zašeptám a hned potom ucítím tvrdý dopad něčí ruky na mé rameno. Je dobrá věc zachránit svým kámoškám život, ale je taky dobrý zůstat sama na místě kde je měli odkrouhnout? To už bych tipla na odpověd "NE!"
Trošku nervozní a s knedlíkem v krku se otočím po pracce co mě drží a pohlédnu do očí tak tmavých, že bych je v obličeji těžko hledala,které na mě rozzuřeně hledí. "Hele Enry,tahle malá děvka nás připravila o prácičku"řekne naštvaně tichým chraplákem ke druhému stojícímu hned vedle něho. "No za to by to měla schytat, protože Paní bude naštvaná,až zjistí, že jsme nesplnili úkol."
Senzace