close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

9./KDE JE TO KOUZLO? 1.část

12. února 2007 v 14:54 | Lentilka |  Něco jako tma
Mám nový život pomyslím si hořce, když oblepím izolepou další krabici. Jak skvělý! Přijdu o všechny moje známí, o můj pokoj, o mojí školu a o všechno, no není to prima? Kdyby to všechno nemělo tohle velký a významný mínus, tak musím přiznat, že se tam i docela těším. Mám ráda změny, nové lidi, nové prostředí. Vždycky jsem to měla ráda. Takže tohle je to malé bezvýznamné plus.

Položím další krabici s mými věcmi na hromadu. Už od rána balím, tatík ke mně ráno nakoukl hodil mi na podlahu krabice s izolepou a mezímtím mi vyšvětlil, že si mám dobalit zbytek věcí. Měla jsem štěstí, že se na mě skoro ani nepodíval, protože můj ret mi napuchl a podle toho jak mě večer tlačila boule na hlavě a modřinky po obličeji budu mít zřejmě šlehu a to ani nemluvím o šílené bolesti na rameni,která přebíjela všechnu ostatní což bylo možná dobře jinak bych si stěžovala na bolest v celém těle, takhle jsem se soustředila pouze na rameno.
Vstala jsem a pohled do zrcadla mě opravdu šokoval, vypadala jsem přímo bestiálně a to nemluvím o tom, že jsem měla slepené některé vlasy krví a na hlavě vlastně vrabčí hnízdo. Rychle jsem si vlezla pod sprchu a jenom zhnuseně přešla obrovskou podlitinu na rameni, která už teď hrála všemi barvami. Vydrhla jsem si hlavu, že jsem se divila ,že mám na hlavě pořád všechny vlasy a tělo mě pálilo pod pár škrábanci a modřinami. Obličej jsem si namazala krémem a potom se snažila zamaskovat ty nejhorší modřiny, dneska se musím prostě všem vyhýbat. Vzala jsem si dlouhé tričko v kterém někdy i spím a to my zakrývalo modřinu na rameni a prostě a jednoduše džíny k tomu.
Takže teď tady balím všechny moje serepetičky,ukládám hromady knížek a s melancholickým klidem strhávám ze stěn všechny moje obrázky,plakáty a výtvory. Jedno plus je ,že teď budu moci mít nově zařízený pokoj, k tomu je i větší a když si ho vymaluji dejme tomu na oranžovo-béžovou a dovnitř dám pohodlné červené křesílko a tmavé dřevěný nábytek bude to přesně podle mých představ.
Podívám se na teď už prázdný a chladný pokoj. Možná jsem trochu bezcitná, ale spíš mám ráda změny, takže mi to ani tak chybět nebude a potom, ten druhý dům je fakticky velkolepý! Obrovský,starodávný a překrásný! Takže je prostě nemožné cítit k němu odpor, prostě to nejde. Popadnu poslední prázdnou krabici a vydám se na půdu,starou nikým nenavštěvovanou úschovnu věcí, které nikdo nechce dát pryč, ale jinak jsou k ničemu a nebo také do místnosti odložených vzpomínek. Setřu prach z první krabice co mi padne do ruky a zase jí odstrčím když zjistím, že obsahuje pouze sešity ze školy. Celá umouněná se prohrabuji vším tím harabudrdím,zatím jsem narazila jenom na mojí odloženou šperkovničku,starou dřevěnou truhličku, kterou jsem jako malá schovávala po pokoji a dávala si do ní prstýnky,řetízky a kamínky. Jinak jsem ještě žádný nový svět neobjevila i kdybych se nedivila kdyby se v tom bordelu skovávala další civilizace.
Když přerovnám málem celou půdu padne mi do oko menší truhla zastrčená ve stínu pod oknem tak šikovně, že jsem jí ze začátku úplně přehlédla. Jak znám tatíka tak tohle umístění bude strategické, proč by se snažil zamaskovat jinak tuhle truhlu? Pomyslím si a zalije mě horko jak se k ní napnutá přiblížím. Setřu z ní prach a spatřím takové ty ozdobné rytiny. Strašně ráda se prohrabuju ve starých věcech , přímo to miluju a půdy, sklepi a podobně jsou pro mě přímo ráj když v nich jsou skované tajemství a vzpomínky. Všimnu si slabě vyrytého jména na přední straně, stojí tak Kamila. Panebože, maminka. Pomalu otevřu se zaskřípěním truhlu a podívám se dovnitř. Hned navrchu je položená fotka, stará fotka kde se maminka směje do foťáku a má kulaté bříško. Zaraženě se podívám blíž a zjistím, že kdybych si nechala trochu víc narůst vlasy budeme si opravdu podobné. Na další fotce sedím já asi tříletá, vesele se zubím do foťáku a vedle mě otráveně sedí Mika a uprostřed nás smějící se maminka s kulatým bříškem. Poslední fotka nás zachycuje všechny, tatík,maminka, Sofie,Mike a já. Vyděšeně jí pustím na zem a odvrátím pohled. Na takovéhle vzpomínky nemám žaludek.
Vytáhnu na světlo malý diářek, prolistuji ho, ale jsou tam takové ty pracovní záležitosti a v těch se naprosto nevyznám, na dalším je takový ten památkový blok kde se kreslí obrázky. Pobaveně si to prolistuju a ušklíbnu se když najdu obrázek ode mě, takový ten primitivní panďuláček se sluníčkem nad sebou,všimnu si, že jsem mu dodělala i temný stín, ale poněkud mimo, no moje kreslení se stejně moc nezlepšilo. Potom tam už jsou jen různé staré knížky, když uvidím jednu starou pohádkovou knížku, kterou nám často četla, rozhodnu se, že tu si sebou vezmu, alespoň něco. Fotky vrátím na místo a otevřu knížku ať si prohlédnu aspoň něco z toho co nám četla. Rozvířím tím prach a vypadne na mě nažloutlá obálka.
Se záchvěvy napětí jí otevřu. Nepočítala jsem, že najdu něco po mamince. Sednu si pod okno ať mám více světla a přečtu první slova, hned po prvním slově mi přejede mráz po zádech, je totiž určený pro mě! Maminka měla krásně čitelná písmo, ale to nemění nic na tom, že čtu trhaně.
Moje maličká Eriko,
nevím jestli si tohle někdy přečteš,jednou ti to ,ale asi sama dám. Nejsem moc výmluvný typ, jak sama víš, ale chci ti sem všechno napsat. Všechno o tobě, nepočítám, že ti to dám dřív jak po sedumnáctých narozeninách,možná až dýl a doufám že nikdy. Chci ti říct něco o tobě a tvých možnostech,schopnostech. Už když jsi se narodila poznala jsem ,že jsi mi podobná hlavně vzhledově, po otci jsi zdělila hlavně povahové rysy, zbrklou a energickou povahu a žádný pud sebezáchovi. Bohužel jsi po mě zdědila i ještě jednu věc,vím to,sice jí ještě neovládáš, ale brzy budeš, až to příjde tak to poznáš,kéž by to nepřišlo nikdy. To by byl zázrak. Řeknu ti příběh o mě a tvém otci. Když mi bylo sedmnáct přepadli mě, nic jsem si nepamatovala, ale měla jsem pořád divný pocit a ty sny, pořád se mi zdálo o muži,který ke mně večer přišel a kousl mě do krku, ale to nebylo možné protože to bych si pamatovala ne? Když jsem ale za pár dní na krku objevila hnisající malinké ranky, jako by mi tamtudy prošli dvě tenké jehly došlo mi, že to není sen. Nevím, proč se to nezahojilo jako všem ostatním,mám špatnou krev nebo něco podobného možná. Od té doby mě ale často bolela hlava, potom pár dní po tom co mě tedy přepadli, jsem omylem strčila do nějakého muže, před očima se mi promítl obraz. Věděla jsem kam mám jít, věděla jsem co mám dělat, věděla jsem koho mám zachránit. Od té doby jsem ,když se ukázal obraz prostě šla za tím komu jsem měla pomoci, byl to můj úkol. Byl tu ale další problém nebo spíš dar? Přišla jsem na to u asi třetího člověka kterého jsem zachraňovala, s někým se nepohodl a měl být zastřelen, přišla jsem o chvíli pozdě a už na něj jedna žena mířila pistoli. Nevěděla jsem co dělat, ale jako by mi někdo našeptával co si ta žena i muž myslí, když jsem se soustředila byli hlasy velice zřetelné, takhle jsem je oba přesvědčila aby v klidu odešli. Zní to jako potrhlá detektivka ne? Mě to taky tak přišlo. Nikdy mě ale nenapadlo, že jsem blázen, což je podivný s těmihle schopnostmi. Přesně takhle jsem zachránila tvého otce, on o tom ví, později jsem mu to řekla, ale on neví, že jsem ho zachránila dvakrát, ale byla bych ráda kdyby se to ani nedozvěděl, moc by to neprospělo jeho egu. No a já vím, že u tebe to příjde také. Poznala jsme to ihned jak jsi se narodila, prostě jsem to z tebe cítila. Nikdy jsme nepřemíšlela, proč já, prostě jsem to brala jako fakt, takže tohle všechno ti chci jednou povědět, chci ti toho říci ještě více, ale tohle vlastně píši jenom proto, že doufám, že u tebe to nikdy nepřijde a já tento dopis najdu jako stará babička a se zoufalou spokojeností ho roztrhám.
S láskou,máma
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 12. února 2007 v 21:16 | Reagovat

Úžasnéééé!!!!!

2 markéta markéta | 12. února 2007 v 22:47 | Reagovat

super akorát mi tam chybí Alex s Deimosem.Kdy se tam zas objeví?A Christopher bude důležitá postava?

3 Lentilka Lentilka | 13. února 2007 v 13:57 | Reagovat

Tak ted hoodně brzo by tam měl být Alex a chvíli po něm i Deim, ale brzo už se budu blížit k zakončení...za touhle by měla přijít asi poslední kapitolo nebo předposlední a zakončení...:(

4 Zuzka Zuzka | 13. února 2007 v 19:34 | Reagovat

Hmm, tak teď nechápu, jak chceš všechno tak rychle rozhřešit.

5 Lentilka Lentilka | 13. února 2007 v 20:16 | Reagovat

tak počítám že budu mít ještě tak minimálně dvacet A4 což by se mi do konce týhle a další kapitoli mělo vejít, takže když se udělá rychlej spád tak je to hotovo...a co vlastně by se všechno mělo rozhřešit jen abych na nic nezapoměla:)

6 Zuzka Zuzka | 14. února 2007 v 17:37 | Reagovat

No prostě všechno, mě se to zdá hodně otevřený, ale na druhou stranu pokud to bude mít dalších dvacet A4...

7 Lentilka Lentilka | 14. února 2007 v 19:08 | Reagovat

Ono se to tu nezdá ale už ted jsem sem dala přibližně 99 A4:D takže dvě kapitoli napíšu určitě a každá kapitola má přes 10 stránek:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama