close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

9./KDE JE TO KOUZLO? 5.část

18. února 2007 v 15:19 | Lentilka |  Něco jako tma
"Správně"řekne Deim jako by se nic nedělo. Svážu si gumičkou vlasy do pevného uzlu, popadnu bundu, zhasnu světlo v pokoji, narafičím postel tak aby vypadala, že v ní někdo leží a zavolám dolů do chodby "Jdu spát, jsem po dnešku strašně utahaná! Dobrou!" a zapluji zpátky do pokoje po odpovědi "Dobře, Dobrou!"

Vytáhnu mobil a v zadní kapsa kalhot najdu malou kartičku. Vytočím číslo a počkám dokud to Chris nezvedne "Ahoj Chrisi,to jsem já, Erika"řeknu rychle. "Jů, tak jsi si to rozmyslela"zavískne vesele. "Ani náhodou, jenom potřebuju nuťně odvézt, nehodil by jsi mě někam?"vybafnu na něj tak rychle, že mám pocit, jako by všechno kolem mě šlo strašlivě pomalu. A já potřebuji aby to odsejpalo! "No dobře no, za chvíli jsem tam"řekne už né tak nadšeně a zavěsí. Panebože, bylo to tak lehký? Vážně pro mě přijede a odveze mě k Alexovi? Najdu Alexe a všechno bude fajn. Vyřídím si to s Madlein a všechno bude v pořádku. Hodím si do boty maličký nožík a do rukávu zasunu ten větší, už jsem si je odvykla nosit, když jsem v novém městě nepočítala jsem, že by mě někdo chtěl hned zabít.
"Co si myslíš, že děláš?"ozve se za mnou naštvaný hlas až úlekem poskočím. Deimos, úplně jsem na něho zapoměla. "Nevidíš, jedu domů"prsknu na něj naštvaně. "Tak to si jenom myslíš, zůstaneš tady"řekne hrozivě, že v jiný situaci bych se přikrčila, ale teď se mi po obličeji jenom kmitne úšklebek se slovy "To nedokážeš,mě nezastavíš, dneska ne."
Postaví se před okno jako by mi četl myšlenky, taky je docela logické, že hlavními dveřmi nevykráčím. Nasupeně dojdu před okno a te´d už mě mezi svobodou dělí jenom on. "Uhni"řeknu tvrdě a propíchnu ho očima. Oplatí mi tvrdý pohled a založí si ruce na prsou jako by chtěl říci "Nikam nejdeš"
Rychlím pohybem ho praštím přímo do nosu až pod svojí rukou zaslechnu ten odporní zvuk křupnutí kostí. Deim se chytne za nos a do očí vám pokaždý když vás někdo takhle praští vyhrknou slzy. Nic na tom nemění to ,že jste stoletý upír. To mi dá čas, rychle otevřít okno, zabouchnout ho za sebou a sjet po dlouhé tyči která je přímo pod mým balkonem jako opěrný bot a ještě k tomu porostlá nějakou popínavou rostlinou. Rychle se stíny podél domu odplížím k příjezdové ulici a schovám se do stínu velkého stromu.
Po chvíli se za mnou ozve hlas, že mám problém nezaječet nahlas. "Tohle nedělej"dívá se na mě ustaraně Deimos. Sakra jak se za mě dostal! "Já musím"řeknu naštvaně a otočím se zpátky k ulici. V dálce už zaslechnu hučení motorky. "Taky to dost bolí"řekne a já se neubráním škodolibému, lae spíš uklidňujícímu úsměvu. "Zatím Deime"řeknu tiše a dojdu k opodál stojícímu Chrisovi, který mi né moc nadšeně podává přilbu.
Ani nevím za jak dlouho tam dojedeme, pro mě je to celá věčnost! Nenápadně potahuji, protože se mi každou chvíli musí spustit z nosu, hlavně z toho, že mě do obličeje mlátí mrazivý vítr. Ten vítr který se zdál přijemný a svěží mi teď umrtvuje ruce omotané kolem Christophera. Po nekonečně dlouhé době kteoru bych typovala na tři až čtyři hodiny, ale musela to být maximálně hodina, protže dál to není, konečně začnu poznávat známé obchody a místa.
"Chrisi,zastav támhle!"zakřičím na něj a z mého hrdla se vydere jenom slabé zachrčení což mi asi omrzly i hlasivky nebo co. Natáhnu tím směrem ale i prst, který se mi zdá v té tmě celý fialový, ale skoro ho necítím ,takže je to jedno a to Chrisovi stačí k tomu aby tam zajel a zastavil.
"Chrisi, díky moc, ale já už musím běžet"obnovím znovu svůj hlas a pokouším se znít co nejvděčněji. Nevypadá, že by mu na tom záleželo. "Hele mám tu pár kámošů, kterym slibuju věky ,že k nim zaskočim, takže se tu budu flákat někdy do rána, takže kdybys to sfoukla rychle, tak moje číslo máš, můžu tě zase hodit domu"řekne ne nadšeně, ale přátelsky. Zaraženě na něj zůstanu zírat. "Co co je?"řekne překvapeně když mě uvidí mlčet a nic nedělat. "Nic, jenom fakt dík, jseš skvělej!" řeknu překvapeně. "Já vím"zazubí se na potměšile, plácne mě do prokřehlého ramene a nastartuje, že za ním zůstane jenom dým.
To jako by mě píchlo hejno vos poskočím a rychlík krokem se blížím k nejbližšímu centru dění. Neubráním se zachvění, které mnou prochází, když vidím ty známe věci. Dojdu k venkovní obsluze McDonald a objednám si Cherry Laté, protože cit se do prstů nevrací. Jakožto praktická dívka s noži mám sebou samozřejmě i peníze. Když do sebe vpravím trochu té čiré, výborné tekutiny konečně začnu trošku racionálněji uvažovat. Překvapí mě, že pro mě jako by utekly hodiny a přitom uběhla hodina od té doby co mi to Deimos řekl. Je teprve osm hodin večer, sakra. Měla bych být v bezpečí domova,ležet a číst si a ne lítat v jiném městě než mám být a hledat svého "bývalého" přítele. Ale dokud ho nenajdu nebudu mít pokoj! A já ho najdu, už jenom ten křížek mě k němu má dovést ne? Zamyšleně ho vylovím zpod bundy a přejedu po něm prsty. "Zaveď mě k němu"zašeptám směrem k řetízku, ale žádná odpověd. No za pokus to stálo, mohl mě k němu třeba teleportvat nebo mi říci kde je. No nic.
Kde bych mohla začít s hledáním? Proč jsem se neptala víc kam chodí, co všechno je jeho práce, proč? Sakra jsem já to ale blbá! Bar u Šílený Pipi nebo jak to bylo. Vyběhnu do zapomenutých uliček, co nejvíce směrem k zapomenuté čtvrti, kam nikdo s rozumem nechodí. Nikdy jsem tam nešla, nikdy mě nazajímalo co se tam děje, až potom co mě tam dovedl Deimos, mi došlo, proč o tom nikdo nemluví. Je to místo upírů a jiných zvrhlýhů. Tam se dozvím, kde Madlein je.
Když už vážně myslím, že nikdy ten bar nenajdu konečně spatřím tu jeho oprýskanou ceduli a nechutné dveře. Vtrhnu dovnitř a do nosu mě praští odporný zápach alkoholu, cigaret a ještě něčeho. Kouř mě taky na chvíli naprosto oslepí a až po chvíli rozeznám bar, kde obsluhuje stará tllustá Pipi. Proderu se tam tou hormadou těl a zařvu co mi hlasivky stačí přes ten hunbuk kolem "Nevíte kdo by mi řekl kde je jedna moje známá?" Pipi se ke mně nahne, až ucítím její odporný dech z kterého se mi převrátí celý žaludek. "Tady každej někoho hledá,couro" řekne, potom se ode mě odvrátí jako bych byla pytel odpadků a smrděla jsem tady já a né ona!
Bezmocně se rozhlédnu a v tom ucítím jak mi do ruky vklouzne malé jako by dětská ručka. Pohlédnu kdo mě to drží a vedle mě stojí ta pravá děvka, která mi minule s Deimem řekla, kde najdu Mauritiuse. Nevinně se na mě usměje a táhne mě ven z toho lokálu. Nadechnu se znovu svěího vzduchu a nechám se vést do temné uličky. "Kam jdeme?"řeknu tiše. Jenom se na mě otočí a zamrkná očima jako panenka. Začne mě tak podivně lechtat v krku, takový ten pocit, že je něco špatně. Táhne mě za ní, ale to, že ona asi něco ví a je ochotná mi to povědět. Na konci té cesty, kde už ani nic neslyším mě pustí, rozhlédne se a znovu se na mě usměje.
"Kde to jsme?"řeknu teď už vážně nejistě. "Chci ti pomoct"usměje se nevinně. "Řekli mi, že někoho hledáš, slíbila jsem, že tě pomůžu přivést, ty tam chceš a oni tě tam taky chtějí"směje se pořád jako malá a neviná holčička. Zmateně se rozhlédnu a najednou za sebou něco uslyším, než se stihnu ,ale jenom otočim ucítím proudkou ráno vzádu na hlavě. Najednou se všechno zatmí a já uslyším jen z velké dálky hlasék, který patří té nevinné dívce. "Ty v žádným případě nejsi Damisela, ty hnusná Ramera!" je to tak nenávistné, že mě nejdřívě pohltí pud sebezáchovi, protože to zní skoro jako by mě chtěla na místě zabít. "Já mám byt pro něj Damisela!"zaslechnu ještě plačtivým hláskem malého dítětě. Potom ale už neslyším nic, ztratím vědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 18. února 2007 v 18:47 | Reagovat

To je ale žárlivka, Deimos by si měl hlídat známosti.

2 Zuzka Zuzka | 19. února 2007 v 20:34 | Reagovat

Kdy přesně jsi tuhle povídku začala psát?

3 Lentilka Lentilka | 20. února 2007 v 14:08 | Reagovat

typuju že někdy kolem září myslím, proč?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama