close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

9./KDE JE TO KOUZLO? 6.část

20. února 2007 v 20:31 | Lentilka |  Něco jako tma
Lentilka:Jenom tak dodatek, nejlépe pustit si k tomu pomalješí písničku. Mě k tomu hrál Moulin Rouge. Ale nikoli nemusíte:)
Au moje hlava. Co se stalo? Počkej, pokus se to všechno urovnat. Chris, podivná dívčina a to hlavní, rána do hlavy. Au. Sakra, proč nikdo neřekl, aby mě nemlátili do hlavy? Proč je všude tma? Nic než neproniknutelná tma. Do háje, otevřít oči bych taky mohla.

Zamžourám do tmy a i po otevření očí se toho moc nezlepší. Kde to proboha jsem? Páchne to tu jako ve stoce. Pokusím se pomalu zvednout do sedu, žaludek se mi převrátí naruby a já ucítím žaludeční štávy až v krku. Dobře, zvedat ne. Rukou se dotknu obrovské boule vzádu na hlavě, víc nepoznám. Cítím jak vlhkost pomalu proniká do mého těla, fajn. Akceptuji to. Jen zavřít oči a spát. Chci jen spát.
Ucítím tvrdý stisk na svých ramenou a dost drsné zatřásnutí. Teď už rovnou otevřu oči, zlepšuji se. Nestihnu ale nic jiného udělat a někdo už mě chytne zezadu za vlasy a škubne se mnou do stoje. Tentokrát nepřijde ani očekávaná nevolnost.
"Vstáváme děvenko"řekne sladkým hláskem a s nevinným obličejem Madlein ,až se mi málem znovu zvedne žaludek. "Ty svině"vypadne ze mě pomalu. Z obličeje jí spadne ten její milý úsměv. "Fajn"řekne konverzačním a odsouzeným tonem a pokrčí rameny. "Já chtěla být zdvořilá, ale když nechceš nemusím"pronese znuděným tonem. Znovu je bosa, našlapuje lehounce jako baletka, dojde až ke mně až mě konečky jejích vlasů pošimrají v obličeji. Hledím jí do těch jejích temných očích bez stopy strachu. Chvilku mě propaluje zkoumavým pohledem a potom znenadání se odněkud vynoří její ruka a vrazí mi facku. Odstoupím od ní ve snaze neschytat další a nechápavě na ní upřu pohled. Přitom si utřu pramínek krve který mi se mi ze rtu spustil.
"Takhle by jsi se neměla chovat ke starším a mocnějším"řekne a v očích se jí zableskne jiskřička pobavení. "Ha, starší možná, ale jestli mocnější? Vždyt si jen zaseklá popubertální coura, která neví, co by a proto mlátí zezadu jiný holky do hlavu a potom se s nima snaží vést dochaplnou konverzaci plnou zdvořilosti, kterou jí nikdy nebyl schopný naučit. Protože, holka, nikoho si nezveš na návštěvu ránou do hlavy, to jen tak mimochodem, za druhé, nesnažíš se ublížit jeho přátelém a za třetí,to nejdůležitější, ještě jsi mi nic nenabídla,což je hlavní zásada dobrýho chování!"zakřením se na ní a vypočítám jí na prstech všechny tři důvody.
Možná už chápu, proč tě má tak rád"řekne zamyšleně, ale všimnu si jak má zatnutou čelist vzteky. "Kdo mě má rád?" rozhodím rukami a nenápadně se pokusím ucouvnout. Kdo mi zaručí, že po mě za chvíli neskočí? Přeci jenom bude i mocnější. "Deimos"mávne nevzrušeně rukou. "Pořád tě chránil jako nějakou jeho svěřenkyni a nechtěl, aby ti někdo něco udělal a to víš, on tady má docela slušnou pověst, ale já tomu tady velím"zasměje se pobaveně. Najednou se mi zasteskne po tom sympatickym tajemnym úsměvu s kterým mě Deimos vždycky pozoroval. Proč jsem mu sakra jenom zlomila tu nosní přepážku, jestli teda vůbec. Nemusela jsem bejt tak tvrdá, ale valstně jo, musela.
Najednou mojí hlavou jako blesk prolétne důvod proč jsem tady. Alex. Musím se na to zeptat. Když se tak hezky rozkecala proč jí v tom nenechám. Už chci otevřít pusu, když mě zarazí mávnutím ruky s tichým "Pss" Založím si ruce na prsou a nenápadně se pokusím vyhrabat nožík v rukávu, potěší mě když na ruce cítím chladivý kov.
"Když jsi ale mluvila o tom překvapení, jedno pro tebe mám"usměje se pobaveně, otočí se a zamíří černou chodbou pryč. Musím popoběhnout abych jí doběhla. Otázku ohledně Alexe nechám na později, proč jí hned pokoušet? Cítím vlhkost a všude kolem mě je pouze kamenná zeď, což není zrovna uklidňující když to tak mám řict.
Vejdeme do potemnělé ale o drobet útulnější komnaty. "Takže moje překvapení, je tu, tadá!" zavískne vesele až se znechuceně ušklíbnu. Pohlédnu jejím směrem a pocítím škubnutí tepu v mých rukách. Co to? To přeci nemůže být … Ne, to není on. Pomalým pohybem olovnaté nohy se posunu o kousek blíž. Nemůže... Pořád za sebou slyším slabé chichotání, lae je pořád dál a dál. Pořád se posouvám silou vůle vpřed. Pocítím silné pálení v očích. Potom jako by mi někdo šlápl na hrudník a vypustil všechne vzduch z mých plic.
Přede mnou leží kamenný stůl, nebo podstavec nebo taky něco jako hrob a na něm leží … Ne to není možné. Už se rukou dotknu ledového kamene a hledím do bledé a strnulé Alexovi tváře. Vypadá jako mrtvý. Jeho hruď se nehýbe, ale nemůže být mrtvý. Ucítím jak mi z toho pohledu přetekly oči, jak všechno ve mně pomalu umírá s ním. Jak se dívám na to nehybné tělo mohla byt přísahat, že jsem ucítila jak ve mně všechno pohasíná. Proč on? Sakra proč! Dotknu se jeho klidné tváře, na jeho rtech ani nehraje ten známý usměv. Ani ten smutný úsměv, který jsem viděla naposledy, ten s kterým se se mnou loučil. Jeho pleť je vychladlá, ale ne mrtvá. Pořád cítím teplo z jeho tváři, ale on přeci nedýchá! Pomalu a bolestně sjedu na dvě malé ranky na krku, které te´d jako jediné svítí na bledé pleti. Panebože ne.
"Zůstaň se mnou, neodcházej, nechci se loučit, nechci tě ztratit, ještě není ten správný okamžik, ještě není ten správný čas na to, abys odešel! Proč mi to děláš? Otevři oči, chytni další dech! Jen se vrať se mnou zpátky! Otevři ty zatracený oči!"šeptám zoufale do jeho tváře, která je pořád tak klidná a nehybá. Nechci vidět jak tady leží, jak se nehýbe. Jak mi nemůže říci "Riko, co se děje?" a přitom se na mě usmát tím polovičním překrásným úsměvem, který mi vždycky vykouzlí na tváři úsměv a vymaže všechny problémy! Nemůže mě vzít do náruče, nemůžu cítit to jeho teplo žití, nemůžu ho políbit a vědět, že žije. Už tady se mnou není. Nikdy tu nebyl pro mě, nebo tu vždy byl jenom pro mě. Kdybych ho nepotkala tak, tak už bude mrtvý, panebože, ale proč jsem ho tedy měla zachraňovat jednou, když mi ho teď vezmeš! Proč mi ho berete, když mi dáte šanci ho milovat? Jen chvíli, třeba už jen jednu ubohou chvíli, chci s ním být už jen na pár sekund! Chci mu říct, ať mě tu nenechává, chci mu toho tolik říci!
Nechci ,aby to z něj bylo. Nechci ho ztratit, ale on už je vlastně pryč! Bude z něj upír? Mohla bych mu teď hned prohnat srdcem nůž, aby se z něj nestalo to, proti čemu bojoval. Aby nezabíjel lidi pro potěšení, aby nebyl zrůda jako Madlein. Utřu si rukávem slzy, které stekly po mojí tváři a nenávistě zavrčím "Madlein!"
"Ano, drahá?" je vmžiku u mě a usmívá se jako by hleděla na svoje největší vítězství. "Ty odporná zvrácená děvko!"zakřičím. Nevinně se usměje a přiblíží se k Alexovi. Skloní se nad jeho nehybnou tváři a přejede mu lehne konečka prstů přes tvář. "Úžasná tvář"zavrní jako kočka. "Nech ho být!" vyhrknou mi z očí znovu slzy. Ať ho nechá být, ať už mi dá pokoj. Zabijte mě někdo, to určitě nemůže bolet tolik jako koukat se na ní a na Alexe. Jak se mi směje do obličeje z mého utrpení a jak si tam on jenom tak leží! Proč se nezvedne, nesetře mi z tváře slzy, nepolíbí do vlasů a neřekne to svoje zaklínadlo. Zapomeň na to co slyšíš,co vidíš. Co cítíš? Co cítím, Alexi? Vztek, že jsi mě opustil, nenávist k ní, že mi tě vzala. Bolest, protože už nejsi se mnou, nemůžeš být, že jsi mě tu nechal, že jsi se nerouzloučil! Že jsi odešel kvůli ní! Proč jsi nic neudělal! Proč jsi mě tu nechal, co já mám teď dělat? Co mám bez tebe dělat? Kdo mi teď zachrání život, kdo mě bude brát do náruče a rozesmívat mě? Kdo mě bude milovat? Alexi, vrať se!
Tohle nemůžu unést, tohle je moc. Nikdo nemůže vydržet nic takového! Věřil jsi mi, když jsem říkala miluji tě? Proč nám vzala ty chvíle co jsme mohli být spolu? Kde je to kouzlo, které při nás mělo stát, kde je!!Rozešli jsme se, ale ani jeden z nás nevěřil, že to bez sebe vydržíme dlouho! Vždycky je další možnost! Já jí udělám, když není, ale co mám udělat teď? Pomstít tě? Přestane to potom tolik bolet? Ne, ale aspoň to bude bolet míň možná víc, ale na tom nesejde, myšlenka, že se jí konečně zbavím mě naplnila radostnou rozkoší. Už vím co dělat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | 20. února 2007 v 21:35 | Reagovat

Ježiši to je krásná a smutná kapitola. Pustila jsem si k tomu tu pomalou písničku, jak jsi radila. A normálně ještě brečím, když ti tohle píšu. Dej sem rychle prosím další kapitolu. Prosím, prosím, prosííííííííííím!

2 vesper vesper | 20. února 2007 v 21:52 | Reagovat

Takhle smutně to skončit nemuže!!! Chudáček Alex. :(

3 Diskito Diskito | 21. února 2007 v 19:48 | Reagovat

To je smutný:( Ale aspoň by se teď mohla dát dohromady s Deimosem:))

4 anefkaa anefkaa | 21. února 2007 v 21:02 | Reagovat

Jasně :D zedře jeden tak půjde za druhým....to je dobrý terko,zkus to :D

5 Zuzka Zuzka | 21. února 2007 v 21:38 | Reagovat

Úžasný!!! TAkovéhle zvraty se mi děsně zamlouvají. (Ehm, ovšem ale doufám, že nakonec Rika a Alex budou spolu - pokud možno jako lidé.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama