"Ehm, promiň, ale já si potřebuju něco zařídit"řeknu rychle a otočím se směrem, kterým se Enrico neměl nikdy dát. Chvilka cesty temnou uličkou a vyjdu směrem k temnému parku, kterým si to ta dívčina měla zkrátit. Panebože, nenech aby se jí kvůli mně něco stalo! Proč jsem se tu musela tak dlouho vybavovat s tím frajerem sakra! "Můžu jít s tebou?"houkne na mě a já jenom nepřítomně kývnu hlavou. Vítr kolem mě normálně proplouvá, nešeptá nic, žádné zvěsti o ničem špatném kolem mě. To mě nemůže uklidnit. Moje schopnosti jsou tak strašně nejisté, že se na to nemůžu spolehnout. Rychlým krokem se ženu k parčíku, kde nejsou žádné stopy po tom, že by tam někdy byl. Vběhnu doprostřed kde jsou kolem mě lavičky a nervózně se rozhlédnu. Nikde nikdo.
"Co se děje?"zeptá se mě zvědavě Matt. Umlčím ho mávnutím ruky a zavřu oči. Cítím studený vítr opírající se do mé tváře, šumění listů v korunách stromů, tiché mlčení nebe i svůj zrychlený dech. Pomalu otevřu oči a spatřím černobílý obraz toho jak dívka bezpečně prochází parkem a nikdo jí neublížil. Potom ale obraz jede dál a já uvidím plížícího se Enriho ve stínech stromů a s ním ještě jednoho upíra. Oba mají v očích hladový lesk a s krvavým pobavením koukají mím směrem. Vyděšeně vykřiknu a všechno se vrátí zpět. Matthew stojí vedle mě a zaraženě mě pozoruje.
"Co to,dohajzlu, bylo?"řekne pobaveně. "Ty mě obviňuješ z toho, že mi svítěj oči a sama tu potom v noci začneš svítit a zahalí tě slabá bílá mlha" pronese a založí si vyčkávavě ruce na prsou. "Já svítím?"řeknu zvědavě, ale hned se vzpamatuji. Sakra,viděla jsem minulost, takže tu holku jsem zachránila, ale viděla jsem i velice blízkou budoucnost, nebo-li náhlou přítomnost. Enri se naštval a má sebou kamaráda. Je mi líto, ale dneska už nějak nemám náladu ani sílu si ani s jedním hrát a pochybuju, že by mi to prošlo. Zoufalý upíři jsou strašní, naštvaní upířu jsou ještě horší a já dokázala sehnat hned dva takový, který tu hned budou a vrhnou se na mě. Možná jsou naštvaný spíš na Matta, ale to mění situaci? Ani moc ne. Zdrhat musíme stejně.
"Tak co? Vysvětlíš mi to?"šklebí se na mě pobaveně. "Dneska ne,teď utíkej"řeknu rychle a rozeběhnu se nejblížší cestou z parku někam pryč. Hlavně hodně daleko. "cože?"zavolá na mě vykuleně. "Prostě zdrhej!"zaječím na něj naštvaně. Ten kluk je někdy poněkud mimo, když člověk říká utíkej, myslí tím, zdrhej a ne, ptej se proč máš utíkat. To je jako by někdo viděl jak na vás padá piáno z třetího patra, zařval "Utíkej" a dotyčnej by se na něj tupě podíval a zeptal se "A proč?" Když se podá rozkaz, tak se vykonná. Tečka. Matthew se po tomhle děsivém zaječení a mém tvrdém pohledu doopravdy rozběhl, nechápala jsem to, ale pár kroky byl u mě. To prostě není fér. Kluci mají větší sílu, větší vytrvalost, když chtějí a proč teda mají mít ženský děti? Nespravedlnost!
Mám špatný pocit, moc moc špatný pocit. Párkrát jsem naštvala upíra, ale nikdy mě nehonil a nikdy si nepřivedl kámoše. S jedním upírem si poradím, sice z toho nevyváznu nejlíp, ale nejspíše bych přežila. Ale se dvěma? To si rovnou můžu začít kopat hrob. Nebyla jsem nikdy příznivec podpatků, štěstí. Teď jsem měla moje suprové pohodlné boty a mohla jsem kličkovat uličkama jak jsem chtěla, jenom kdyby kolem mě nebyl ten divný pocit. Jako by všechno kolem mě křičelo "Nebezpečí!" jako by jsem to nevěděla sama. Matt se mnou držel obstojně krok, musel mít nějakou fyzičku. Uběhli jsme hezkej kus. Už se kolem mě začínali míhat skoro neznámé domy, vběhla jsem do části města, kde to skoro neznám, velice chytré Porsche.
Skryla jsem se do temného stínu vchodu a zatáhla za sebou chudáka Matta. Vypadal zaskočeně, zmateně a roztomile. Přitiskl se ke vchodu stejně jako já a slyšela jsem jeho pravidelný zrychlený dech. Musím doufat, že neběželi tak rychle, že nevěděli kam běžím. Znám Enryho a tohle prostě není jeho styl. Nikdy si na mě nepřivedl posilu, na to jsem nebyla dost důležitá. Mohla jsem ho s trochou štěstí dostat, ale neudělala bych to kdyby mi nedal dobrý podmět a on se mi bál ho dát, takže opravdu nevím, proč zrovna dneska se rozhodl jít po mě s tím odporným nabušeným kámošem. Dneska když se mě drží nevinný spoluobčan, který vlastně není tak nevinný. Jestli se hrabal Enrymu v hlavě tak ho možná naštval, ale proč by Enri riskoval, že se střetne se mnou? Nic nedává smysl a kdyby jo, tak by to bylo divný.
"Proč jsme sakra běželi?"řekne kousek ode mě Matt. Podívám se na něj a všimnu si, že i tady ve tmě jeho oči napatrně světélkují. Tmavé modré body v oceánu. "Potichu"napomenu ho šeptem a i v té tmě si dokážu představit jak se nesouhlasně zamračil. Hromada lidí se v mé společnosti mračí. Někdy nejsem dobrá společnice, někdy jsem zase vyhledávaná, jde o to, jakou mám tvář. "Těžko se to vysvětluje"šeptnu tiše. "Ty máš svojí moc, já mám zase svojí a věř mi, kdybys tam zůstal bylo by to špatné, moc špatné"
"Co máš za moc?"řekne až moc hlasitě. Praštím ho rukou do ramene, tiše sykne. Tohle jsou moje prostředky jak někomu vysvětlit, že mluví moc hlasitě. Lidé to chápou rychleji než slova. "Dokážu nazírat budoucnost i minulost, Enri, ten upír, co jsi ho vyděsil a zdrhnul se naštval, každou chvíli by nás v tom parčíku našel a nebyl by moc příjemný, chtěla jsem se té přátelské výměně názorů vyhnout"vysvětluji tichounce jako myška a co nejvlídněji. Jak já bych ocenila, kdyby ke mně někdo byl tak šetrný, jako já jsem teď k němu. Jsem holka, na mě by všichni měli být šetrní, já na ně ne. Jsem obyčejná, fakt že jo. Nemám ráda, když vypadám drsně. Prostě na to nejsem, ale někdo by řekl, že jsme drsná, když pozná mojí špatnou stránku duše. Já jsem spíše pro to, aby mě měli jenom za holku, když ze mě potom mají respekt nelíbí se mi to. Prostě mi to k holce nesedí. O holce by se nemělo vědět,že vás dokáže zmlátit a složit za pár vteřin. Proto to tutlám, mám taky svojí image.
"Ty jsi -nazírala- tam v parku?"řekne nejistě, ale už tichounce, přesně tak jak by měl. "Jo"odseknu rychle. Nerada rozebírám svojí osobnost. "Proč ti vlastně svíti ty oči a proč si vlastně byl tam kde jsi byl v tu chvíli co jsem tam byla já, proč jsi mě ochromil nebo co to bylo a potom Enriho? Fakt mě to mate víš, neměl bys to napotkání dělat jen tak z recese"říkám a přiostřím trochu naštváním tón. Pořád si totiž velice živě vzpomínám jak mě bolela potom ta hlava. "Moje hlava byla jako po uragánu a bolela jako střep"štěknu naštvaně a sevřu pěsti, abych vysměrovala negativní energii.
"Promiň, já vážně nechtěl, ono to prostě někdy příjde, neumím to ovládat, můj hlas zvládám, ale tohle ne, tohle se prostě děje. Někdy prostě jdu, potom jako by mě něco ovládlo a já v sobě cítím příval mocné energie, kterou nemůžu ovládnout. Tohle je už počtvrté, co se mi to stalo, ale vždycky potom se mi povedlo, -svým hlasem- přimět lidi, aby na to zapoměli, aby si mysleli, že se to nestalo, dneska to trochu nevyšlo"řekne přiškrceným kajícným hlasem. "No to ti teda fakt nevyšlo, sakra! Jen to, že jsi mě potkal tě dostalo do průseru, nemluvně o tom, co může bejt příště"vyjedu ostře. Ten kluk si se světem dělá co chce. A snažil se to i na mě. Díky bože, že jsem byla alespoň částečně imuní. Když si to tak přehrávám, jako by mi pořád jedna půlka mozku tvrdila, že se to doopravdy nestolo, ale další s určitostí ví, že to byla pravda. Tohle je docela děsivý.
Zaposlouchám se do tmy, nikde nic neslyším. Jako by celý svět spal. Mrazivý pocit v těle se už vypařil úplně. Možná to bude bezpečné vylést a jít domů. Jestli ne tak jsem mrtvá. Jednou se mi stalo, že mě upír honil a já bláhová letěla domů. Vymlátil nám okno a táta mě poslal do pokoje a chtěl volat policii a vrhnout se na toho upíra, aby nám nic neudělal. To, že jsem vyskočila oknem s mým milovaným nožem a pomlátila se s tím upírem na zahradě, kde mi málem rozdrásal ruku a způsobil nechutnou modřinu přes půlku obličeje, nevěděl. Nakonec se mi povedlo, bodnout upírka přesně do srdce. Rozplynul se nade mnou jako prach, s těží jsem se doplazila zpátky do pokoje, kde jsem zalezla do koupelny a tam se pokusila dát dohromady. Počkala jsem dokud mi máma nepřijde oznámit, že za chvíli přijede policie, ale ať jdu spát, že už ten maniak zmizel a potom jsem se pokusila smýt z rukou krev. Upíři neumřou na vykrvácení, ale když nejsou alespoň sto lépe dvě stě let staří, tak krvácí, méně než lidé, ale také. Zhroutila jsem se vyděšeně u topení, kde jsem byla až do rána. Nevěděla jsem, proč jsem to přežila. Všechno mi říkalo, že jsem to neměla přežít, ale já to přežila. Zahrávat si s upíry je velice špatná věc. Když neodhadnete svojí i jeho sílu je po vás velcie rychle. Zatím žiju, ale jsem tím sama překvapená. Teď už mě upíři tolik neděsí jako nazačátku. Můžu si pořád živě vybavit ten pocit bezmoci a strachu, když jsem se choulila v rohu koupelny a nešťastně klela. Byl to můj první zničený upír, ale ne první s kterým jsem se setkala. To byl Enriko, který se mi představil jako první. Potom byli další dva, kterým stačilo ukázat nůž a vyměnit pár ran a klidili se mi z cesty. Tohodle jsem nezvádla a on mě sledoval až domů. Takže teď už vím jednu věc, nikdy nechodit domů, když je na mě naštvaný upír.
"Promiň"řeknu tiše, když Matt pořád mlčí. "Tebe, ale tak strašně nebolela hlava"pokusím se nasadit žertovný tón. "Myslím, že můžeme jít"špitnu tiše a vylezu ze stínu. Matthew jde pomalu za mnou a na tváři má vážný výraz. Jako by o něčem divoce přemýšlel. Jsem si naprosto jistá o čem přemýšlí. O sobě. Měla jsem stejné myšlenky jako on. Myslela jsem si "Jsem zrůda, ublížím lidem" Teď už ale vím, že jim můžu pomáhat, vím jak to využít, došlo mi, že je to zcela přirozené využít svůj talent. On na to přijde taky, jenom to chce čas. Kráčíme pomalu temnou uličkou, směrem kterým tuším zastávku, už bych měla jít domů. Jsem unavená. Taky jsem s našima domluvená, že kdybych se plánovala opozdit zavolám jim. Jsou starostlivý, ale vědí, že se o sebe dokážu postarat. Nevědí, ale jak moc.
Když spatřím vytouženou zastávku, Matt automaticky zaství a čeká se mnou. "Nesnaž se nad tím moc hloubat"řeknu povzbudivě a usměji se. "Dobře, pokusím se to splnit"zasměje se škádlivě a v očích se mu blýskne. "Jenom jsem tak přemýšlel, že když jsem spatřil záblesk myšlenek toho upíra, tak mám pocit, že ho to překvapilo a tak mě napadlo, že v tom parku nebyl naštvaný na tebe."řekne s úsměvem, ale jeho oči už škádlivě nezáří. "Mám pocit, že šel po mě"pronese do ticha.
super super super....... :)) nemám slov úža...těším se na pokračování...mimochodem kdy bude??:)