"Cože?"vyjeknu překvapeně a upřu na něj pohled. Roztomile se poškrábe na bradě a jenom se zašklebí stylem "Jenom mě to napadlo" Proč by měl ten upír jít po něm? Upíři jsou prostě pomstychtivý, to je všechno. On nemá nic co by mohli chtít ani čím by jim mohl ublížit. "To je kravina"řeknu přesvědčivě, ale v hlavě se mi honí milion nápadů, proč by to tak mohlo být, ani jeden není přesvědčivý, ale kdyby nějaký byl, tak by určitě nebyl pravdivý. "Pokus se nikomu nic neudělat až půjdeš domů a vyhýbej se temným místům"poučím ho rychle. "Nebo víš co? Dám ti svůj mobil, kdybys něco vážně důležitýho potřeboval ozvi se,obvykle jsem napříjmu"nabídnu mu šlechetně něco co bych jen pro někoho neudělala, ale víte co? Chvilka nebezpečí dva lidi neobyčejně spojí a potom, pochybuji, že by se mi chtěl někdy ozvat. Nadiktuji mu svoje číslo a radši naskočím do přijíždějící autobusu. Neotočím se, nemusím, pořád jako bych před sebou viděla ty dvě zamyšlené modré oči.
V pátek večer by měl každý normální člověk být někde s přáteli a užívat si. Nelegálně pít, nechat se domů odtáhnout střízlivějšími přáteli a pozvracet chodník. Ráno se vzbudit s příšernou kocovinou. To je moje představa pátečního večeru. Neměla bych se potloukat nocí a snažit se zachraňovat lidi. To v klidu přenechám nějakému Supermanovi, kdyby tady doháje nějak byl! Kde je Clark Kent, když ho člověk potřebuje! Nemusela jsem se opít ani zvracet, ale mohla jsem si užít s holkama pořádnou srandu. Jenže to bych nebyla já, abych nešla někoho zachraňovat a páteční slezinu neodvolala. Šla jsem vyřízená spát kolem jedné večer a nepokecala jsem si s nikým jiným kromě Matta.
Matthew. Co je to za kluka, sakra? Vynoří se odnikud a potom zase zmizí i s tím jeho uhraničivým pohledem. Jestli ho příště potkám za stejným okolností tak už nebudu milá. Hrabat se cizím lidem v hlavě není slušné. Postrádá to dobré vychování. Mimo to moje myšlenky nejsou zrovna "čisté". Kolik náctiletých sebou totiž nosí nůž a přemejšlí nad tím, že by nejradši probodl toho upíra, co ho posledně naštval? Doufám, že moc ne. Tenhle svět je beztak zvrhlej, ještě aby teenager myslel na takovýhle hovadiny.
V sobotu ráno bych si alespoň přála spát minimálně do oběde. To, že mi, ale v půl deváté ráno zazvoní mobil mě naštve. Nechám ho vyzvánět a zachumlám se zpátky do teplé peřiny. Neunávně mě pronásleduje melodie písničky Time is running od Muse. Opatrně otevřu jedno oko a prohlédnu si ozářený pokoj od ranního slunce. "Dohajzlu"zakleju a skopnu ze sebe peřinu. Vzpoura proti mobilním telefonům by byla něco pro mě, nemám je ráda, ale vzpoura proti krásnému počasí u mě neprojde. Ať jde to sluníčko doháje, já chci spát! Přijmu hovor, když mi na displeji bliká jméno "Terry"
"Nepruď"zaskuhrám do telefónu a natáhnu se na postel.
"Snad nespíš, žabko. Vzpomínáš, že jsem ti slíbil, že se brzo ozvu, tak jsem tu v celé své kráse."zasměje se zvonivě do telefonu. Terryho jsem potkala přibližně před půl rokem, chvíli potom co jsem objevila svoje nové schopnosti a dala se na výzvědy po noci. Terry mě tam odchytil,byl to polda. Svojí práci nebral moc vážně. Popravdě na ní sere dodneška. Mám pocit, že je tam jenom kvůli tomu, že má přístup k složkám různých lidí. Chtěl mě odvést na stanici, přemluvila jsem ho, aby mě nechal bejt. Nemohla jsem za to, že mě pár minut předtím odhodil můj druhý upír kterého jsem potkala na popelnici a on si myslel, že jsem vagabunt. Nemohla jsem mu to vyčítat, ale nechtěla jsem aby mě odvezl domů se slovy "Tak tady vám jí vedu" Mám pověst slušné dcery a nerada bych o ní přišla. Mám ale výborné přesvědčovací metody. Když jsem mu vyložila, že mě můj bývalý přítel nechtěl pustit, když jsem mu řekla, že je konec a potom se mnou mrskl o tu popelnici on, smiloval se. Nakonec mi nabídl, jeslti k němu nechci chodit na lekce sebeobrany. Příjmula jsem to, nakonec se z toho vyklubalo něco jiného. Už odmalička se věnuji bojovým uměním, takže jsem nemohla dlouho skrývat, že se umím o sebe postarat. Teď už vlastně nechodím do klubu a netrénuji s ostatními. Teď už mě cvičí sám Terry.
Mám pocit, že přede mnou něco skrývá, ale upřímně? Je mi to jedno. Učí mě věci, které se jen tak někde nenaučím. Bez jeho pomoci už bych asi byla v háji. On taky ví, že mám svoje tajemnství. Ale ani jeden se neštouráme v životě toho druhýho a jsme spokojený.
"Terry, dneska jsem fakt unavená"zaskuhrám do telefonu. Hezký počasí na tom nic nemění.
"-Žena, která chce odmítnout, řekne jenom ne. Žena, která vysvětluje, chce být přesvědčena. - Musset"řekne pobaveným tónem. "Za půl hodiny v tělocvičně"ukončí hovor a mě zůstane v ruce pouze hluchý telefon. Fajn, dneska nebude klidný den. Můžu jenom doufat, že večer bude klid, že mě nikdo nebude potřebovat. A tohle cvičení s Terrym má i svoje výhody. Můžu se ho zeptat jeslti mi nemůže zjistit něco o klukovi jménem Matthew Newcon. Mám svoje známí, mám svoje lidi. Mám taky svoje nepřátele, ale kdo je nemá? Terry na něj může zjistit policejní záznamy a když nic nenajde, vždycky je tu záloha. Nataša. Někdy mě až děsí, kde má ta holka známí a kam se dostane. Ona o komkoliv něco najde vždycky. Jestli je to aspoň trochu aktivní hoch, který chodí někam pařit, možná ho bude i znát osobně. Ta holka mě nikdy nepřestane udivovat.
Představa dnu, který začnu cvičením mě vůbec neláká. Špatný pocit, který mi říka, že večer bude hůř. Možná, že jo. Možná ne. Tomuhle se nikdy nedá věřit, něco jako instink. Možná, to bude jenom tím, že jsme ještě nesnídala. Vybrat si a jít. Věřte mi, že když se doma schoulíte do koutu a budete tam zoufale ležet, nepřijde někdo kdo vás postaví na nohy. To se stává pouze v pohádkách. Můžete ležet, brečet a naříkat, ale nebudete se cítit líp, když se postavíte na nohy, vztyčíte hlavu a nebude síly, která by vás donutila jí sklonit, nebude to lepší pocit?
Vyhrabala jsem se na nohy a doplazila se k šatníku. Mám dvě vůně, jednu sportovní druhou sexy. Dneska nejsem sexy. Hodím na sebe volné džíny v kterých se dá perfektně pohybovat za každé situace. Tričko s Twetym a podívám se na sebe do zrcadla. Vrhá na mě odraz bledé holky s tmavě hnědýma vlasama, které jsou probarvené fialovými a vínovými odstíny, které vrhají od světla. Blankytně modré oči na sebe fascinovaně hledí. Jsem křehká a drobná. Vždycky jsem byla, alespoň pro ten dojem. Sama se totiž cítim silně, drsně.
V tělocvičně je šero, Terry sedí opřený o zeď a v puse má cigaretu. To, že tady se kouřit nesmí ho vůbec netankuje. Hlasitě zatleskám rukama aby si mě všiml. Pochybuji, že o mě nevěděl, ale tohle tomu dodá alespoň určité kouzlo. Típne cigaretu o topení a vrhne na mě veselý pohled. "Tak co, žabko, jakpak se dneska máme?"usměje se na mě mile. "Děs, hrůza a bída"zasměju se s ironickým tónem. Nemůžu říct, že tohle období by pro mě bylo růžový. Brzo by měl přijít čas kdy se to na mě sesype. Znám se až moc dobře. Do pár dnů bych se měla psychicky zhroutit. Budu nebezpečná pro svoje okolí tím ,že budu prskat a nadávat všemu co dýchá i mluví.
"Můžem?"řekne a protáhne si ruce. "Vždycky"pronesu a prokřupnu si prsty. Skočí po mě rychlostí blesku a jeho ruka, která se mihne těsně vedle mého obličeje byla varování. Možná, by jsem se měla začít soustředit a pořádně se probrat. Terry se přikrčí a pokusí se mu nohou podrazit ty moje. Moc pomalý, stačí pouze vyskočit. Když to uděláte v tvrdý rvačce vyjde vám to, ale když se soustředíte jeden na druhého a uděláte to jen tak, je to skoro nanic. Stačí trochu duchapřítomný člověk a stačí lehce poskočit a máte po problému. Všimnu si blýskavé věci za jeho opaskem. Nůž. Terry si na mě dneska vzal nůž,dohajzlu. Skočím k němu a kopnu ho do holeně, trhnu mu s rukou do zádu a švihnu s ním o zem. Zabořím mu koleno mezi lopatky a vyškubnu nůž. Nikdy mi neříkal, že mu něco nemůžu vzít dřív než to použije. Máme svoje pravidla a ty zní, žádná vážná zranění v době tréninku. Toť vše.
Usylším jeho pobavený smích, když uvidí jak asi dva metry od nás dopadne jeho krásný nožík. Pustím jeho ruku a vstanu. Ohlédnu se jestli je nůž dostatečně daleko, ale to se mi vymstí. Najednou přistanu tvrdě na zadku. Terry mě chytne za vlasy a zvedne do stoje. Skřípně mi ruku za zády až zanaříkám a přitiskne mě ke stěně. "Tak co Porsche, nějakej novej objev?"prohodí konverzačním tónem. "Možná" řeknu nevnímavým tónem. Volnou rukou zašátrám za sebou a nahmatám jeho rameno. Rychle ho popadnu za ucho a praštím s ním o stěnu vedle mě. Prosmýknu se tak, že stojím za ním, zakloním mu hlavu a loket vrazím mezi lopatky. "Ale určitě ti o něm nebudu vyprávět"řeknu škodolibě. Jeho tělo najednou zmalátní a on začne pomalu padat k zemi. Sakra, pustím ho a odskočím od něj. Ze země chytna moje nohy a podrazí mi je, až vyjeknu a vylétnu do vzduchu. Pozvednu nohu do vzduchu jak varování. Terry jí má před očima a neodvažuje se pohnout směrem ke mně. Patou do zubů to totiž docela bolí. "Zjistíš mi něco o jednom klukovi?"zeptám se ho. "Jistě, žabko, teď udělám co chceš"řekne se smíchem. "Matthew Newcon" řeknu tiše.
"Fajn"řekne rychle a zničeho nic popadne mojí nohu a otočí jí o sto osmdesát stupňů, takže se překulím na břicho. Potom se zvedne a doběhne pro nůž, kterým mi zamává před očima. Rychle vyskočím a udělám nohou ve vzduchu překrásný kroužek, který naraží do jeho ruky a vyrazí mu nůž z ruky. Dopadne vedle něj a on se pro něj hned skloní. Švihnu mu nohou před obličej a držím mu jí těsně u nosu. Kdybych jí nezadržela zlomila bych mu nos, kdybych jí teď pustila mohla bych mu nos alespoň narazit. Zarazí se a čeká, co udělám dál. Stát na jedné noze není moje silná stránka, proto vesele řeknu "Dneska asi končíme ne?" Terry mi ukáže pár nových triků, jak si s někým hrát a podobně a já šťastně vypadnu domů. Natáhnout se do postele a spát, proč mi to jenom příjde jako velmi bláhové přání?
Doma jsem se vrhla na úklid, naši jsou fajn, ale někdy mě přinutí jim pomoci. Makám až do sedmi do večera, kdy se zhroutím ke knížce. Ve slastné naději doufám, že kolem desáté to budu moci zaklapnout a usnout. Dneska nemám náladu nikam chodit, hlavní cíl je spánek. V deset se mi doopravdy podaří usnout bez toho aby mě kdokoliv vyrušil. Mobil mám stišený, tkaže ani on nade mnou nevyzraje. Každou noc se mi zdá nějaký sen, někdy si pamatuji i dva,tři dokonce čtyři. Normální lidé si nepamatují žádný, já si pamatuju pokaždé něco.
V mém snu se ozve rána a potom do něj pronikne studený vítr. Otevřu oči a zašvidrám do temnoty pokoje. Okno je rozevřené dokořán a vítr si hraje se záclonou. Tiše zasténám a vylezu z postele. Nechám vítr ať mi pročísne vlasy a zaposlouchám se do těžké noci. V dálce duní hudba, kousek dál jede auto a v korunách stromů praskají větve a šumí listí. Noc sebou nese poselství. Já věděla, že to nebude klidná noc.
Přehodím přes sebe svetr a bundu. Moje okno je perfektní pro noční útěky. Myslím ,že to naši věděli a proto mi ho dali. Je to, ale pouze domněnka. Mám totiž pocit, že se bojí abych se nezranila, kdybych se pokoušela šplhat z jiného okna. Tohle je bezpečné.
Ucítím v krku lehké škrábání. To snad ne. Rozkašlu se, až si málem vyhodím plíce a když se můj krk trochu uklidní přitáhnu si k sobě ne nejpevněji bundu a rychle zamířím ulicí, co nejdál od domu. Kdyby totiž naši byli náhodou vzhůru a zahlédli by mě jak se o půlnoci plížím z domu, asi by je to moc nepotěšilo. Vlastně ani pořádně nevím, kam jít. Cítím nepatrné chvění v konečkách prstů, ale nic víc. Když se má něco stát a já poslouchám, obvykle vidím před sebou přesně to místo kde to má být a vím kudy setam dostat, Nevím proč, ale obvykle je to tak. Teď posluchám, ale nic víc než chvění prstů se nedostavuje. Naštvaně si odfrknu. Jestli to má bejt jen zkrat mojí moci, tak fakt úžasnej. Nejspíš budu nemocná, jsem unavená a vybrujou mi prsty a já jdu nazdař bůh do prázdna. Úžasný.
Po půlhodince cesty mám pocit, že jsem lehce zabloudila a jsem promrzlá na kost. Už plánuji otočit se a co nejrychleji se vrátit, když najednou chvění přestane úplně. Podívám se na svojí ruku a ona slabě září. Zvednu k ní druhou a ta vydává také nepatrné světélkující paprsky, zaraženě na ně hledím a potom rychle odkryji kousek břicha, ale ten zůstane přikrytý v temnotě. Fajn, aspoň nesvítím celá. Pořád hledím na dlaně, které ne a ne zhasnout. Otočím se s nimi směrem, kterým tuším domov a oni zhasnou. Když se natočím směrem do jedné ulice znovu zasvětélkují.
"Fajn"zamumlán naštvaně a vydám se tím směrem. Asi musím vypadat jako radioaktivní cvok, když mi svítí ruce a ještě je mám napřaženě před sebou a zarytě na ně čumím. Ještě že to u mě není zase taková novinka. Když projdu ulicí a spatřím před sebou park v kterém jsem byla včera s Mattem nezadržitelně se zachvěji. Jak by asi znělo kdybych někomu řekla "Šla jsme přesně tam, kam mě ruce dovedli" Říká se nohy, ale moje tělo na zvyklosti moc nedá. Pomalu jdu doprostřed parčíku a láká mě posadit se na jednu z laviček. To už by byla ale moje smrt. Už takhle mě nepřetržitě škrábe v krku. Uslyším za sebou nějaké praskání. Někdo sem jde. Rychlým pohybem skočím za lavičku a když pod sebou ucítím lepkavou hlínu potlačím sprosté klení. Pokusím se co nejtišeji posunout od mokrého bahna, ale praskne pode mnou větvička tak pro jistotu ležím dál tak jak jsem.
Super!