Uslyším kousek od sebe kroky. Nepatrně pozvednu hlavu a když uvidím krátce střižené vlasy a tu známou postavu, mám chuť zaklít a posadit se. Místo toho zarytě dál ležíma pozoruji, co bude dál. Sakra, moje moc má být k tomu, aby mě zavedla k někomu kdo potřebuje pomoct, ne aby mě zavedla ke klukovi, kterej se mi líbí. Pochybuji, totiž že se tu teď něco stane, protože chvění v prstech odešlo úplně. Potom uslyším další kroky, blíží se ze zatáčky a jdou přímo sem. Jsou hlasité a chvílemi slyším i hlasy. Jako by se sem plížili kluk a holka. Když otočím hlavu zpátky k Mattovi, který zaraženě hledí jejich směrem a potom se ve snaze schovat vrhne za stejnou lavičku jako já. Neubráním se tichému zakletí, které ale přeslechne. Dopadne těsně vedle mě a když si všimne, že tu není sám, asi plánuje zařvat nebo já nevím co dělají kluci, když se leknou. Předejdu tomu tak, že mu položím ruku na pusu, aby držel hubu a jenom šeptnu "To jsem já, Porsche" Přesně vidím jeho oči jak se ze zmatení a šoku přejdou jen k čistému překvapení. Pomalu mu uvolním ústa aby mohl mluvit a natočím hlavu abych viděla pár dvou maldých lidí, kteří se usídlila na protější lavičce a začeli se divoce muchlovat. Fajn, dneska je tu nějak živo.
"Co tady děláš?"zašeptá pobaveně.
"Ničím si zdravý a kalhoty"řeknu tiše.
"Super a proč tu ležíš v tom bahně a neposuneš se někam kousek dál, já to tu mám třeba vystlaný trávou a měkoučky a pohodlný, bohužel máš smůlu, právě jsem ti ten flek zabral"šeptá a dusí smích, aby nevybuchl naplno.
"Bahno je zdravý"odseknu napruženě, ale neubráním se abych fascinovaně nehleděla na ty modré oči, které ve tmě doslova svítí a pobavením se třipí jako hvězdy na nebi.
"Tohle bude spíš jenom -bahno-"směje se dál tiše. Hrábnu pod sebe rukou až ucítím lepkavou nechutnou hmotu ve své dlani a s nevinným úsměvem řeknu "Tak to vyzkoušej" a rozetřu mu bahno přes obličej.
"Ty jsi cvok"řekne šokovaně, ale nedokáže skrýt tu jiskřičku pobavení co tam pořád je. "Nikdy jsem o sobě netvrdila, že jsem normální"řeknu vesele. Skoro se přestávám bát, že jeslti začneme mluvit normálně uslyší nás ty dva na lavičce. Zdají se být naprosto zaujatí sami sebou. "Co jsi tady dělala?"řekne a já vidím jak se snaží setřit si z obličeje, alespoň nějaké bahno. "Já se byla projít"řeknu ironicky a potlačím zakašlání. Já se jednou fakt zabiju. "Co jsi tu ale dělal ty?"řeknu naštvaně, protože nebýt něho mohla jsem dál spát. "Já se byl taky projít"konstatuje pobaveně a potom ucítím na své tváři jeho chladivý dotyk. Nechutně zakleji a odstrčím jeho ruku pokrytou blátem. Sprše a mýdlu ještě dneska zaručeně neuteču.
"Co bys řekla tomu, kdyby se k nám teď přidali i oni, protože by tu šel další pocestný?"napadne ho zajímavá myšlenka a já stěží potlačím výbuch smíchu. Po dnešku asi začnu věřit na osud.
"Proč jsi se šla projít zrovna sem?"
"Protože moje ruce začeli nezadržitelně svítit, tak jsem chtěla objevit proč"řeknu tiše.
"Oni svítili?"řekne pobaveně.
"Už to tak bude a to jsem ti nechtěla minule věřit, asi jsem lehce radioaktivní a ve tmě zářím"
"A našla jsi to co tě sem táhlo?"
"Ne"
"Co bys řekla tomu, kdybychom se odtud vypařili, začíná to tu bejt lehce nepříjemný" zašeptá tiše a rozhlédne se kolem. Dostat se do tepla uvítám všema deseti. Lhám mu, že jsem nenašla to co moje ruce hledali mě neštvalo, říct mu pravdu by mě nasralo. Začnu se pomalu plazit vysokou trávou dál od laviček. Dostanu se těšně vedle něj a snažíme se co nejtišeji odplazit od hlavní cesty. Když už jsme od nich dobré čtyři metry pokusím se postavit za strom kousek od nás. Matt udělá to samé a já neohroženě vykročím dopředu. Najednou ztratím půdu pod nohama a pokusím se chytit něčeho poblíž. Bohužel, je tam jenom Matt takže ho stáhnu sebou a oba se kutálíme z prudké stráně dolů. Všechno co můžu udělat je dát si pouze ruce před obličej aby mě nešvihali větvičky do obličeje a když se zastavím prudkou ránou o strom jenom bolestivě zanaříkám. Matt má to štěstí, že zastaví o měkké. Narazí do mě.
"Vole"řeknu naštvaně a pokusím se zvednout do sedu. "co jsem proved?"řekne nechápavě s podtonem smíchu, který prostě neumí skrýt. "Tys měl ten nápad odejít odtamtud pryč"řeknu naštvaně. "Promiň"zasměje se a pomůže mi na nohy. Nebe nad námi je naprosto čisté, takže hvězdy na něm září jasně a měsíc nám ozařuje cestu. Všimnu si jak má přes půl tváře rozmazanou šmouhu od hlíny. Já asi musím mít taky ránu. Všimnu si jeho zaujatého pohledu, kterým studuje mojí tvář. "Co je?"zeptám se nevrle. "Vypadáš jako čarodějnice"řekne a pobaveně se usměje. Jenom naštvaně zavrčím a uraženě chci poodejít dál. Udělám jeden krok a Matt jenom řekne "To bych nedělal" Naštvaně udělám druhý a moje noha se zadrhne o kořen stromu a já se zřítím pozadu do bláta, které nás obklopuje snad všude. Uslyším jeho pobavený smích a vzápětí se objeví přede mnou. "Chceš pomoc?"řekne když potlačí na rtech smích. Natáhnu k němu ruku a kdž jí stiskne a chce mě vytáhnout, trhnu s ní dozádu,takže se zřítí hned vedle mě. Naštvaně se na mě podívá a já ho pouze obdařím nevinným úsměvem.
"Ty se vyžíváš v tom abys netrpěla sama"řekne a pokusí se vyhrabat na nohy. "Teď už mi pomůžeš?"zeptám se kajícným hláskem a natáhnu k němu ruku. S nejistým pohledem se mě pokusí vytáhnout na nohy, ale já ho znovu stáhnu vedle sebe. Naštvaně zavrčí a přistane mi na tváři lepkanec bahna. Hodím po něm naštvaný pohled a on mi jenom s úsměvem řekne "Zasloužila jsi si to" Popadnu studené bahno a chci ho po něm hodit, když tiše řekne "Ty to nechceš udělat" jeho hlas se ke mně vloudí pomalu a já upustím bláto na zem. Vzápětí si uvědomím, že já to chci udělat a naštvaně řeknu "To není fér!" Zatímco on se na mě vítězně směje.
Skočím po něm a rozetřu mu ušpiněnou rukou bláto po zbytku obličeje. Překulí se přese mě a přimáčkně mi ruce na zem, takže se nedokážu hnout. Upře na mě veselý pohled a ty oči mě přimrazí k zemi. Nejsem schopná se pohnout, jako by mi někdo vzal dech. "Nech toho"řeknu přiškrceným hlasem. "Já nic nedělám"řekne vážně a pustí moje ruce. Skloní se nade mnou a prsty mi setře z obličeje kousky bahna. Fascinovaně hledím do těch jeho očí, které září ve tmě. Skloní se těsně k mému obličeji a hledí mi do očí. Jeho oči jsou jako temný oceán, jako modrý labyrint v kterém se ztratíte. "Ne..."řekla jsem tiše, ale přerušil mě. Sklonil se ke mně a lehce mě políbil na rty. Zatočila se mi hlava. "Ne?"řekl tiše. Přitáhla jsem si jeho hlavu a nadbala jsem na to, žemusím vypadat jako amozonka. Políbila jsem ho. Celý svět byl najednou pryč. Pohlcená. To by vystihovalo moje pocity. Pomalu seodtáhl a nade mnou se znovu vznášeli ty dva modré body. Pomalu se postavil a pomohl mi na nohy. Šla jsem za ním tiše a pokorně jako beránek, dokud jsme nevyšli na ulici. "Porsche..." otočil se na mě pomalu, ale já jsem ho umlčela mávnutím ruky. "Měj se"řekla jsem tiše, otočila se a zamířila směrem domů. Dneska už chci mít klid. Tohle se nemělo stát. Jsem holka, která má právo na vztah, ale nemám právo tahat ho i k upírům. A on by se s nimi zaplet. Vím to. Můžu si najít kluka, který nic z mého tajemství nebude vědět, ale on to ví a to je problém. Nemůže to fungovat.
Bezvadný. Kdy pak bude pokráčo?