close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

10./ÚSMĚV 5.část

3. března 2007 v 21:48 | Lentilka |  Něco jako tma
Nevěděla jsem co říct,věděla jsem, že kdyby se mě teď někdo pokoušel přesvědčit, že zabít Alexe byla správná věc, tak bych ho asi zabila, takže jsem jenom mlčela. Osud má pro každého přichystané cestičky, jenom my rozhodujeme po které se vydáme. Já jsem se svojí zbrklostí vydala na cestu, která byla bolestná, ale chvílemi i nekonečně šťastná. Alex mě měl zabít, ale to jsem nedovolila, takže jsem skončila tady. Stejně jsem se ale trochu uklidnila, vědomí, že Deimosovi se stalo to samé, co mě, byla morbidně uklidňující. Vědomí, že je někdo kdo to všechno ví a nepustí mě, abych se propadla do temné jámy smutku mě povzbudila k tomu, že jsem se rozhodla to překonat.

Zavřela jsem oči a pomalu usínala. Nebála jsem se zlých snů, pořád jsem cítila jak ležím u Deimose v náruči a tam jsem se nikdy nebála zlých snů. Ani jsem si to neuvědomila a usnula jsem tichým, klidným spánkem.
Do očí mě praštilo světlo, zamžourala jsem do místnosti a spatřila roztřepené konečky blonďatých vlasů a zasmušilý výraz. Zmateně jsem se posadila a pohlédla na Samanthu, která seděla na kraji mé postele a tiše mě pozorovala.
"Ahoj ospalče"řekla se smutným úsměvem, až mě zamrazilo. Nikdy jsem si nevšimla jak jsou si ti dva podobný, teď když jsem koukala na ten její nezvyklí úsměv připoměla mi Alexe jako by seděl vedle mě. Připoměla mi ty chvíli, kdy jsme seděli u něj v bytě, Alex mě držel za ruku a všichni jsme tam společně seděli a smáli se. Odvrátila jsem hlavu a pozdravila jí.
"Něco vím, vlastně vím to hlavní, mám svoje zdroje"povzdechla si smutně. "Chtěla jsem abys věděla, že se na mě můžeš vždycky obrátit a já ti ráda pomůžu"pokračovala tiše a já si všimla maličkého nožíku v její ruce s kterým si hrála v dlani. Zaraženě jsem na něj zírala, netušila jsem, že Sam by mohla umět něco z Alxova řemesla nebo jak tomu říkat, ale všechno co mi tu teď řekla to potvrzovalo. Jenom jsem němě přikývla a sledovala jak ladně vstala z postele a rozešla se ke dveřím. V nich se otočila a jenom tiše řekla "Mimochodem, taky mi bude strašně chybět"
Ještě hodnou chvíli jsem tam seděla a nebyla schopná slova. Chci to překonat, ale je to všechno ještě moc čerstvé. Chce to čas, proč nemůžu posunout čas na dobu kdy mě nebude trhat jenom jediná zmínka o Alexovi? Za pár měsíců? Ne, spíš za pár let. Zavřela jsem k sobě pevně oči a pokusila se usnout.
Vyrušil mě hlas, někdo ke mně mluvil. Zvedla jsem se z postele, až se pode mnou zatočila země a rozhlédla se po pokoji. Nikdo tu nebyl. Vstala jsem a pomalu se sunula ke dveřím. Zakázali mi vstávat, ale životě už mi toho zakázali tolik, že tohle mě nevytrhne a k tomu jsem pochybovala o způsobilosti toho doktůrka. Vyšla jsem na tichou nemocniční chodbu, proč jsou nemocnice tak tiché? Stejně by se odsud mohl ozývat křik dětí. V mé hlavě ke mně pořád někdo mluvil, volal mě. Znělo to naléhavě, musela jsem ten hlas najít. Šla jsem tiše chodbou a hledala místo, odkud by ten hlas mohl pramenit. Konečně jsem našla dveře, které přímo říkali, že do nich mám vejít. Sakra, co to je? Za chvíli na mě budou mluvit i neživý předměty místo lidí. Panebože, možná jsem fakt šílená. Otevřela jsem dveře a vešla do bílé, tiché místnosti. Byla tu jenom jedna postel, jedna jediná postel.
Přišla jsem blíž ke staré ženě. Ona mě volala, její víčka sebou slabě cukala, ale byla zavřená a její rty se nehýbaly, stejně jsem ale slyšela její hlas ve svojí hlavě. Přisunula jsem si k její posteli židli, posadila se na ní a tiše řekla "Co se děje?" Nevěděla jsem co přesně mám dělat, ale tohle mi přišlo jako nejlogičtější nebo spíš nejpřirozenější řešení. Její rty se zatřásly, otevřela víčka a natáhla ke mně ruku. Podala jsem jí svojí ruku a ona na mě upřela smutný úsměv.
"Řekni mu, že za to nemůže, že za nic z toho nemůže. Že mu odpouštím. Chci aby to věděl, aby alespoň on došel klidu. Je to dobrý člověk a nezaslouží si výčitky svědomí."usmála se na mě. Zaraženě jsem na ní hleděla a snažila se to pochopit. "Komu to mám říci?"řekla jsem tiše. Její pohled se ode mě odvrátil, její víčka se pomalu zavřela a ještě mi pevně stisknula ruku. "Děkuji"zašeptala skoro neslyšitelně a potom mě její ruka pustila a ochable dopadla vedle jejího těla. "Ne, počkejte! Komu to mám řici?"vykřikla jsem zaraženě. Nic se ale nestalo. Vyskočila jsem a dopotácela se ke dveřím. Na chodbě jsem málem vrazila do sestřičky. Vyděšeně se na mě podívala a jenom mi mateřský mtonem řekla "Ty máš přeci ležet!"
"Pomoc, v tom pokoji"řekla jsem rychle a ukázala na dveře. Teď už mě nechala být a vběhla dovnitř, hned zase vyběhla a něco zavolala do chodby. Najednou bylo všude hodně lidí. Jedno jsem ale pochopila, ta paní chtěla abych někomu něco vyřídila a já nevím komu. Opřela jsem se o studenou zeď a zírala na všechen ten frmol co nastal. Potom jsem spatřila oblčej, který nepatřil do nemocničního světa. Zoufale se rozhlížel a ptal se všech co se stalo. Zaujatě jsem na něj zírala.
"Nemluvila s někým?"ptal se zoufale sestřiček, ty jenom soucitně kroutily hlavou. Položil si hlavu do dlaní a opřel se o zeď.
Pomalu jsem přišla až k němu a tiše řekla "Promiňte" Upřel na mě smutný,odsouzený pohled. "Já, chtěla jsem vám jenom říci, že jsem s ní mluvila,chtěla abych vám něco vyřídila. Nemáte si nic vyčítat,prý za nic nemůžete. Řekla, že vám odpouští, měla vás hodně ráda"usmála jsem se na něj. Zaraženě na mě hleděl a zřetelně jsme cítila jeho pocity, které šli od naděje až k pocitu, že mluví s bláznem. Nechtěla jsem aby mě dál vyslíchal, nechtěla jsem se dál koukat na smrt dalšího člověka. Otočila jsem se a zmizela za rohem, ještě jsem zaslechla jak za mnou zavolal "Děkuji" a potom jsem už zmizela ve svém pokoji. Lehla jsem si do postele a úlevně si oddychla. Můj život není jednoduchý, ale znám svůj úděl. Možná je to dar, možná jenom hloupý vtip, ale mám ho, takže s ním něco musím dělat. Prozatím můžu pomahát všem kdo o to požádají, dobrý skutek přeci jenom vždycky zahřeje a potom, ještě mě čeká vysvětlování tatíkovi, co jsem dělala pozdě večer venku a co se mi stalo. Ještě k tomu tu mám Deimose, přítele s kterým se opravdu nudit nebudu a ještě je tu vždycky škola. Nový přátelé. Myslím, že to zvládnu. Vždycky jsem si myslela,že jsem něco extra. Můj život je totiž doopravdy neobyčejný a v žádném případě není čístý a nevinný, můj život je něco jako tma. Tma s pár malýmý ale zřetelnými body světla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | 3. března 2007 v 23:01 | Reagovat

Ahoy. JE to moc pěkný. Jsi fakt dobrá. Tohle už je poslední kapitola? Tím to celé končí? Neplánuješ, ještě druhý díl?

2 Lentilka Lentilka | 3. března 2007 v 23:32 | Reagovat

Tímhle končí kapitola i knížka...Možná napíšu druhý díl, možná začnu s úplně jinou knížkou ještě přesně nevím:) Ale něco ještě časem psát určitě budu:)

3 anefkaa anefkaa | 4. března 2007 v 8:18 | Reagovat

Fakt peknéé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama