close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Březen 2007

Evanescence- Call Me When You're Sober

22. března 2007 v 21:02 | Lentilka
Don't cry to me.

If you loved me, you would be here with me.

You want me, come find me.

Make up your mind.





Should've let you fall,

Lose it all,

So maybe you can remember yourself.





Can't keep believing,

We're only deceiving ourselves,

And I'm sick of the lies,

And you're too late.



Don't cry to me.

If you loved me, you would be here with me.

You want me, come find me.

Make up your mind.



Couldn't take the blame,

Sick with shame.

Must be exhausting to lose your own game.

Selfishly hated,

No wonder you're jaded,

You can't play the victim this time.

And you're too late.



So, don't cry to me.

If you loved me, you would be here with me.

You love me, come find me.

Make up your mind.



You never call me when you're sober,

You only want it 'cause it's over - it's over.



How could I have burned paradise.

How could I, you were never mine?



So, don't cry to me.

If you loved me, you would be here with me.

Don't lie to me, just get your things.

I've made up your mind.

Evanescence- Lithium

22. března 2007 v 20:52 | Lentilka
Lithium - don't wana lock me up inside
lithium - don't wana forget how it feels without
lithium - I wana stay in love with my sorrow
oh but God I want to let it go

come to bed, don't make me sleep alone
couldn't hide the emptiness you let it show
never wanted it to be so cold
just didn't drink enough to say you love me

I can't hold on to me
wonder what's wrong with me

Lithium - don't wana lock me up inside
lithium - don't wana forget how it feels without
lithium - I wana stay in love with my sorrow

[ these lyrics found on http://www.completealbumlyrics.com ]
Don't want to let it lay me down this time
drown my will to fly
here in the darkness I know myself
can't break free until I let it go
let me go

Darling, I forgive you after all
anything is better than to be alone
and in the end I guess I had to fall
always find my place among the ashes

I can't hold on to me
wonder what's wrong with me

Lithium - don't wana lock me up inside
lithium - don't wana forget how it feels without
lithium - I wana stay in love with my sorrow
oh I'm gunna let it go

Chad Michael Murray- photo

22. března 2007 v 20:42 | Lentilka
Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/Photoshoots/normal_photoshoot3002.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/Photoshoots/normal_murraymisc009.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/Photoshoots/normal_miscchad001.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/Photoshoots/normal_headshot008.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/Photoshoots/normal_headshot017.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/Photoshoots/normal_headshot019.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/Photoshoots/normal_headshot018.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/magazines/normal_vogue5hq.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/magazines/normal_teencinder002.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/movies/normal_acinderellastorypubo.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/movies/normal_ho005.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.chadmmurray.org/gallery/albums/movies/normal_ho006.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://chadmichaelmurray.fanhost.com/gallery/albums/photoshoots/MatthiasClamer/normal_feb07mr002.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://chadmichaelmurray.fanhost.com/gallery/albums/photoshoots/MatthiasClamer/normal_feb07mr004.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

3./POMOC 4.část

22. března 2007 v 19:58 | Lentilka |  Více než nic
Chyba byla v tom, že svojí moc použil na Enrica, tím to určitě začelo. Možná už jí použil dřív, ale oni ho teď chtějí. On to neví, ten sen mi chtěl jenom říct, že jsem na rozhraní, že jeslti nebudu s Matthewem prohraje. Musím mu to říct, musím se pokusit. Nemám na výběr, nikdy jsem neměla. Moc přišla a s tím i povinosti, jenomže já sakra nejsem žádnej superman! Pochopí to tam nahoře někdo? Nechci být ta, co někomu může zachránit život, bohužel nemám na výběr, existuje totiž taky svědomí. Sakra!
Otočím se dovnitř a přehodím přes sebe bundu, to že jsem v lehce promočené mikině mě neštve. Tady v tom není co chápat. Takhle ta moc funguje, slyším jdu, neptám se, nesnažím se pochopit to, prostě jdu. Někdo tam nahoře mě musí mít hodně rád, nějaký hodný anděl, který mě chrání, ale musí mě tam někdo i hodně nenávidět, proč jinak bych měla tuhle moc? Proč bych teď musela běžet nocí s větrem, který mi fouká na záda a v dešti? Kolem mě už je naprostá tma a já běžím ani nevím pořádně kam. Magie neexistuje. Opravdu? Tomuhle faktu nikdy už nebudu moct uvěřit. Je všude klem nás, v každé rostilině. Někdo má jenom tu smůlu, že jí slyší. Někdo jí možná dokáže ovládat, já jsem ale ten co naslouchá. Ironií osudu je, že já jsem nikdy moc nikoho neposlouchala. Možná je to trest. Fajn, akceptuju to.
Proč jsem v centru města? Zastavím se před kavárnou a rozhlédnu se. Déšť ustal, vítr přestal a noc se rozestoupila všude kolem mě. Pohlédnu dovnitř a spatřím to, co jsem hledala. Matthew sedí u baru a v ruce drží hrnek horké kávy. Jeho oči hledí upřeně na hodiny a v tom šeru je modrá barva jenom lehce patrná. Pomalu vejdu dovnitř. Teplé a zakouřené přostředí mě udeří jako facka. Pomalu dojdu k Mattovi a tše ho pozdravím. Vesele se na mě otočí a když mě spatří zůstane jenom překvapeně zírat.
"Matthew, musím si s tebou promluvit"řeknu rychle a popojdu s ním kousek stranou. Nechápavě se na mě dívá a prohlíží si můj mokrý zjev. Musím vypadat fakt dobře. "Jsi ve velkém nebezpečí"řeknu tiše.
"Cože?"zeptá se pobaveně.
"To včera nebyla náhoda, prostě šli po tobě, upíři, nevím proč, ale z nějakého důvodu jsou naštvaní"řeknu mu vyděšeně. Pouze na mě pobaveně pohlédne.
"Porsche, včera jsem zřejmě byl na špatným místě, co by po mě asi mohli chtít?"
"Nevím, já prostě nevím, jenom si ve velkým nebezpečí!"
"Jak jsi to zjistila prosím tě?"zeptá se s náznakem údivu.
"Mě- zdálo se mi to- nebo ne tohle, ale prostě jsi v nebezpečí"
"Blázníš? Ale no tak, Fortuna, všechno bude v pořádku"řekne klidně a roztomile se na mě usměje.
"Nebude to v pořádku! Ty mi nevěříš? Říkám to tak jak to je! Nejsem Fortuna, já jsem tifus! Jsem choroba, co nosí smůlu!"vykřiknu zoufale, až se po nás barman překvapeně otočí.
"Kdybych teda přijmul ten fakt, že jsem v nebezpečí, co proti tomu uděláš? Co chceš dělat?"zeptá se tiše a upře na mě smutný pohled.
"Nevím, jenom mi prostě slib, že budeš opatrný! Že se ti nic nestane!"zašeptám.
"Dobře, slibuju"řekne tiše a na tváři se mu mihne napatrný úsměv.
"Nejsem cvok"zašeptám a projdu kolem něj. "Porsche!"zavolá za mnou, ale to už jsem venku ze dveří. "Nejsem cvok"zašeptám si znovu pro sebe. Viděla jsem to, vím to. Pro tentokrát bych byla radši kdybych byla cvok. Intriky a nástrahy nejsou nic pro mě a mám pocit,že se do nich teď nezvladatelně řítím.
Pohlédnu nahoru a z těžkých mraků se na mě pořád snáší kapky. Ve tmě by jsem je skoro mohla považovat za kapky krve. Odporná představa. Najednou se dveře za mnou otevřou. Otočím se a spatřím v nich stát Matthewa.
"Porsche?"promluví potichu k mému stínu. Dojde až ke mně a setře mi pár kapek z tváře a přitom se na mě usměje až mu zajiskří v očích. Nechápavě na něj hledím, promočená, venku, s ním, co chce?
"Možná jsi měla pravdu, mám pocit, že ten chlápek včera, je tu i dneska, vzádu v jednom boxu jsem ho zahlédl. Takže jsi zase jednou měla pravdu"řekne tiše.
"Matte, musíme pryč. Jeslti je to on, tak je to nebezpečné."řeknu rychle, chytnu ho za ruku a rozejdu se. Ani se nehne z místa. Naštvaně se otočím až mi vlasy vylétnou a přilepí se mi k obličeji. "Pojď"zašeptala jsem ostře. Jenom němě zavrtěl hlavou. "Musíš jít! Jsi v nebezpečí, nech mě ať ti sakra pomůžu!"zavrčela jsem naštvaně. Popadla jsem ho za rukáv bundy a trhla s ním za roh, kde jsem ho přitiskla na zeď. "Nech mě ti pomoct!"řekla jsem naštvaně.
"Porsche, sama říkáš, že jsem v nebezpečí. Nechci si hrát na hrdinu, ale nedovolím ti, abys byla v nebezpečí, nechci aby se ti něco stalo!"řekne tvrdě.
"Ty nic nechápeš!"zasměju se a pohlédnu mu do očí. "Já jsem v nebezpečí pořád, někdo volá já přijdu, neprosila jsem se o tom, ale mám tu moc. Mám moc která mě zavádí k upírům, já nemůže jenom zachraňovat lidi z pod auta nebo tak podobně, moje nejčastější zachraňování je od upírů! Já jsem nebezpečí sama, když jsi se mnou jsi v nebezpečí! Kdybys mě nepotkal nebyl bys v nebezpečí! Tak si tu sakra nehraj na chrabrýho rytíře a nech mě ať ti pomůžu!"vyjela jsem na něj ostře. Upřel na mě pohled a pomalu stáhnul moje ruce z jeho rukávů, které jsem dosud pevně svírala.
"Dobře, ale nemusím ti říkat, jak moc se mi to nelíbí a jak moc to zraňuje moje ego!"řekne tiše. "Chlapi" zašeptám naštvaně. Prudce otočí mojí tvář k sobě a vezme jí do dlaní.
"Ne, Porsche. Tohle není ego, tohle je strach. Vysvětlíš mi důvod proč chodíš zachraňovat cizí lidi a nastavuješ přitom vlastní krk? Nemůžeš se dívat na to, jak někomu ubližují, když tomu můžeš zabránit? Ty, ale ty lidi neznáš, když je nazachráníš můžeš mít pocit viny, ale není to tvoje vina, ale co já? Mám tě dobrovolně vystavit nebezpečí, když začínám tušit, že je to nebezpečné, když ty sama mi to tvrdíš! Mám tě dobrovolně postavit před sebe a vystavit tě jim na pospas? Ne, to nedokážu! Dovolím ti to jenom protože vím, že by jsi nepovolila, ale nic se ti nesmá stát! Chápeš?"řekne vážně a pohladí mě palcem po tváři. Jenom na něj zůstanu udiveně zírat. Uhnu pohledem a upřu ho na mokrý chodník. Skloní se ke mně a pohlédne mi do očí. Ty jeho oči prozrazují všechno co teď řekl, já jsem to jenom předtím neviděla. Někdy jsem dokonale slepá, hlavně v situacích kdy vidět nechci.
"Doprovodím tě domů"řekne nesmlouvavě a stáhne svoje dlaně z mé tváře. To teda ne. Někdo se ho pokouší zabít nebo co a on si chce trajdat po nocích? Není ten kluk šílenej? Nesmlouvavě zavrtím hlavou. "Ale jo"řekne se zatvrzelým výrazem. "Fajn, ale musíme se přesvědčit, že tě ten ňouma sleduje"řeknu naštvaně. "Ňouma?"zasměje se pobaveně a zakoulí očima. "Jdi ulicí až k nejbližší zatáčce, tam zatoč a měla by tam být malá úzká cesta, jdi do ní a zůstaň schovaný ve stínu, kdyby něco budu kousek za tebou"řeknu s úsměvem. Vyjde a loudá se ulicí přesně jak jsem mu řekla. Namáčknu se na stěnu nejvíc jak můžu do co nejtmavšího koutu. Matt už mi mizí ve tmě i v dálce a nikde pořád nikdo. Najednou uslyším cvaknout dveře. Podivný chlap v dlouhým kabátě se vydá stejným směrem jako Matt. Mám tě. Najednou se zarazí se prudce se otočí a zrakem spočina přesně na místě kde stojím. Zastaví se mi dech a jenom zírám přesně na něj. Musí mě vidět. Dívá se přesně na místo kde stojím.
Znovu se otočí a vyrazí ulicí dál. Dilema. Viděl mě a hraje že ne nebo mě neviděl? Upíři jsou velice inteligentní, ale jak jsem řekla, jsou rozmazlení. Chvíli počkám a potom se vydám stejným směrem jako ti dva. Doufám, že nebude někde poblíž, trochu jsem to nedomyslela, ale jsem jenom středoškolačka, ne James Bond! Jdu tiše po chodníku a zmateně se rozhlédnu na ulici, kde kdo je. Nikoho nevidím. Najednou mě něco vtáhne do uzké uličky. Matthew. Jak jsem nervózní, tka asi zapomínám, že jsem mu řekla at se sem schová.
"Tvůj plán vyšel, šel po mě"řekne tiše a položí ruku těsně vedle mé hlavy. "Je pryč?"zašeptám tiše. Jenom se pomalu přiblíží k mojí hlavě. "Neutečeš?"zeptá se tím jeho magickým hlasem. "Proč bych utíkala?"zašeptám a pohlédnu do jeho očí, které znovu nepatrně září, slabounce světélkují. Neutíkám před upíry, nebojím se boje, ale před klukem? Před tím utíkám často, jak se naskytně něco, co by mě mohlo vázat zbyde po mě jenom žíznivá čára. Bojím se tolika věcí. Zvláštní je, že se nebojím o svůj život. Osud tomu tak chtěl, osud mě někam dovede a jestli ne, vytvořím si vlastní osud. Nebojím si smrti. Zvláštní, možná až jí někdy pohlédnu přímo do tváře změním názor, ale nyní se nebojím. Bojím se, ale že mě teď Matthew políbí. Bude to znamenat začátek nebo konec. Všechno bude záležet jen na pár sekundách mého vnitřního boje. Uteču?
"Pořád se bojím, bojím se, že tě políbím a ty se vypaříš jako posledně. Nechci abys se mi vyhýbala, ale nevím, co můžu. Utečeš mi?"řekne znovu.
Podívám se do jeho očí. Modré jako nejhlubší oceán, tohle mě nikdy neomrzí. Ty oči, ten hlas. Co když uteču? Nejsem drsná holka. Všimnu si, že kolem nás zazáří nepatrné světlo. Vyšel měsíc, přestalo pršet. Kapky krve v mém snu. Matthew byl ten v lese, ten s bolestným pohledem. On je ten který má prohrát. Po každé bouřce vyjde světlo. I v té nejhlubší tmě se skrývá světlo naděje. Většina vztahů, které jsou lehce nadpřirozené končí tragicky, ráda čtu víte? Takže má cenu se do toho pouštět? Má cenu se pokoušet splnit si nemožná přání o tom, jak se máme rádi? O nekonečné odvaze, touze, vášní a lásce? Má to cenu? Možná jsem moc přecitlivěla, ale vyrostla jsem na pohádkách ve kterých vítězí pravda, láska a odvaha. V mýh pohádkách nikdo neumírá, ve skotečném světě ano. Matthew je jako voda, která stéká po mojí tváři. Jsme dva rozdílný lidé. Proč je přede mnou rozhodnutí jeslti to má cenu? Jeho modré oči na mě hledí a čekají na odpověd. Bolí to, ale musím to říct.

3./POMOC 3.část

21. března 2007 v 19:02 | Lentilka |  Více než nic
"Teď už dobrou"zašeptá a odtáhne se. Jemu se to řekne dobrou noc. Já zřejmě usnu až k svítání.
Povedlo se někomu téměř do rána civět do stropu a téměř se u toho nepohnout? Jeslti ano, mám smůlu, jsem až druhá. S trhnutím mě probudí budík, který mi zvoní pokaždé přibližně kolem půl sedmé ráno. Rychle se posadím a rozhlédnu po pokoji. Matt sedí na mém velkém červeném křesle a čile se na mě usmívá. "Ty nespíš?"zamžourám rozespale a nedbám na to, že musím mít ránu. Jsem zastánce toho, že pokud se někomu nelíbim přirozená, má smůlu, může jít k šípku, on má taky smůlu.
"Porsche?"zaslechnu za dveřmi mámin hlas. Doháje, proč musejí být všichni tak čilý po ránu! Vyskočím a zmateně se rozhlédnu po pokoji. Matt mě s pobavením pozoruje a když ukážu na skříň a nekompromisně jí otevřu, jenom nevěřícně kroutí hlavou a narve se do ní. Chudák, musí bejt skrčený, ale vypadá velice směšně. To má za to, že se kouká jak ostatní lidé spí. Doufám že nechrápu, panebože. To už mamka s trhnutím otevře dveře a vejde dovnitř. Prudce zabouchnu skříň až zaslechnu tiché au.
"K čemu jsi potřebovala lékárničku?"všimne si hned mamka přiblíží se ke stolu. "Ale nic"zahuhlám na půl pusy a snažím se vypadat rozespala a normálně. "No, já potřebuji najít ten svůj hnědý pásek, co mi tak ráda bereš, bude ve skříni, co?"vypamatuje se a zamíří k ní. Jedním skokem jsem u ní a skočím před skříň. Udiveně se na mě podívá a nadzvedne obočí. "Mami tam nemůžeš"řeknu rychle a po ránu mi to vůbec nemyslí, skoro se nesnažím vymýšlet důvod. "Co tam máš?"zasměje se pobaveně. "Já it ten pásek vyndám, mám tam totiž schovanýho jednoho kluka víš"mrknu na mamku spiklenecky. Jenom na mě chvíli překvapeně zírá a potom se smíchem dodá. "Fajn, ale pamatuj na posledně."
Otevřu opatrně skříň a Matt se na mě vesele šklebí a v ruce drží pásek, který hledám. Spražím ho naštvaným pohledem a vytrhnu mu pásek z ruky. Začnu dělat, že prohrabávám horní polici, abych byla alespoň trochu věrohodná.
"Ty už jsi tu někdy měla kluka?"zašeptá Matt překvapivě blízko mé hlavy. "Jo, táta ho prohodil dveřma a on se zkutálel ze schodů, nikdy jsem nepochopila, proč se mi začel vyhíbat"zavrčím na něj naštvaně. Po těhlech slovech trochu umlkne ale pořád se vesele směje.
Podám pásek mamě a prudce přibouchnu skříň. "Odcházíš?"zeptám se jí nevinně. "Jistě, Porsche, a nechci být babičkou"řekne mi u dveří a zmizí. Po chvíli uslyším i prásknutí hlavních dveří, tak otevřu skříň a vypustím Matta na světlo Boží. Vesele se na mě zubí a pohodlně se rozvalí na křeslo.
"Matthew?"řeknu sladce, roztomile na mě upře zrak jako štěnátko, který dostalo včera výprask a dneska má nad okem menší fialovou modřinu a začínající strup a na rtu červený proužek, v místě kde se rozthl. Jinak má na sobě pořád bílé tričko, džíny a podivný chmel kůžiček na ruce. Teď si všimnu i korálků, které mu vysí na krku. Stop! Nekoukej na něj!
"Matte, budu potřebovat do školy, jsem vážně přesvědčená, že venku už to bude bezpečný"řeknu a usměju se na něj. Jestli tu bude ještě chvíli tak se nestihnu oblíct a dojít do školy. "Dobře, konečně jsi to pochopila"pronese vesele, zvedne se a zmizí ze dveří rychlostí blesku. Jenom vyběhnu na chodbu ke schodům, kde ho uvidím jak už schází do dolního patra a zavolám na něj "Mě, ale včera nezmlátili"
Pobaveně se na mě usměje a zmizí. Po ráně dveří, vylétnu a spěchám, abych to stihla do školy. V autobuse se srazím s Kaylee. "Holka, ty vypadáš nevyspale!"přivítá mě a začne se mi smát. Můžu já za to, že jsem neprospala půlu noci? "Včera jsem potkala Matthewa"řeknu jí místo ahoj a jí hned sklapne a zvědavě čeká co bude dál. "Nekoukej tak, dál nic, jenom se mu teď asi přestanu vyhýbat"řeknu tajemně.
"Proč?"vykulí na mě překvapeně oči.
"Postelová konverzace"řeknu spiklenecky a vesele se zazubím.
"Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, kamarádko!"pronese vesele.
Kdo by řekl, že když neprospíte půlu noci, budete to chtít odpoledne dohnat? Takže hned po tom, co jsem přišla ze školy jsem zalehla do postele a usnula. Ležela jsem uprostřed louky květin, měli bílý stonek a černí květy, všechyn byli pokryté kapkou rosy. Fascnovaně jsem na to hleděla. Pohlédla jsem na nebe a to bylo tmavě modré. Postavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe, byla jsem na malém paloučku uprostřed lesa. Moje oblečení, měla jsem šaty, sametově černý korzet a rukavičky, které začínali pod rameny, sukně byla černá s přehozeným težkým a tmavě fialový nabíraním. Ve předu byla vidět černá sukně a tmavě fialový vršek se rozbíhal do stran. Na krku jsem měla černý náhrdelník těsně u krku, který v malých kruzích kolem mého krku pokračoval dolů, kde končil malý černý korál těsně nad výstřihem. Šokovaně jsem hleděla na ty šaty, na svoje ruce v rukavičkých, na tu louku a pořád nechápala co tu dělám.
Potom vyšel z lesa, bledě krásný, smrtonostný. Delší černé vlasy měl stažené do culíku a jeho tmavé oči mě připoutávali k zemi. Vyděšeně jsem na něj hleděla. Šel ke mně klidným, ladným krokem. Přišel až ke mně a natáhl ke mně ruku. Úlevně jsem do ní položila svojí dlaň a nechala se k němu přitáhnout. Bez odporu. Shrnul mi vlasy z obličeje a v tu chvíli mi hlavou projela ostrá vzpomínka. Matthew, večer, kdy u mě přespal. Tohle musí být sen. Nechápavě jsem na muže pohlédla, pomalu jsem se od něj odtáhla, ale to už se mu v očích mihl náznak pochopení. Něco ledového dopadlo na mou ruku. Prší? Pohlédla jsem na nebe a sneslo se na mě několik kapek. Všude kolem jsem slyšela jak narážejí do země, do stromů, jak mi stékají po tváři. Zvedla jsem ruku a zmateně jsem se na tu kapku zadívala. Kapka krve. Vyděšeně jsem vykřikla, ale to už byl neznámí muž znovu u mě. Proč jsem si nevšimla, že přichází? Sevřel můj pas v ocelovém sevření a zvrátil mi hlavu dozádu, vyděšeně jsem vykřikla. Potom mým tělem projela ostrá bolest. Jeho zuby se mi zaryli do hrdla. Sáli mojí krev. Proč jsme nepoznala, že je to upír? Cladivé kapky mi stékaly po obličeji, nedokázala jsem se bránit, každým okamžikem jsem byla slabší a slabší. Potom mě pustil, držel mě v náručí a z obličeje mu kapala krev a kolem rtů měl mojí krev! Vyděšeně jsem na něj koukala. Nemohla jsem utéct, nemohla jsem dělat nic. Potom se vesele podíval kamsi do dálky a tiše pronesl "Prohráješ to" Podívala jsem se do stínů stromů a spatřila obrys postavy. Obrys známé postavy. Byl zahalený ve tmě, ale já ho poznala. Ty oči. Jiskřily vzteky, bolestí i nenávistí. Vykřikla jsem. Chtěla jsem pryč.
S trhnutím jsem se probudila. Cítila jsem se slabá, vyděšená, šokovaná. Pomalu jsem se postavila na teplá koberec, který mě lechtal na bosích chodidlech. Bylo skoro šest večer, dneska už nestihnu cvičení. Rozlámaněj sme vstala a rozsvítila na stole lampičku, venku už se snášel soumrak. Pohlédla jsem na sebe letmo do zrcadla a vykřikla. Moje tvář, ruce. Měla jsem na nich krev. Vběhla jsem do koupelny a opláchla si obličej, do odpadu stékala narůžovělá voda. Drhla jsem si obličej tak dlouho dokud netekla pouze čistá voda. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla, moje tvář už nebyla od krve, ale na rukou jsem jí pořád měla. Co mi chtěl ten sen řict? Proč? Co se mi snažil napovědět? Zběsile jsem si drhla krev z rukou dokud nebyli narudlé, ale naprosto čisté. Prohlédla jsem si svoje oblečení, ale ani na kousku neulpěla kapka krve, to samé s postelí. Vyšla jsem na balkon v mém pokoji a do tváří mě udeřil těžký vítr. Potom se na mou tvář snesla kapka, čístá kapka deště.
Potom jsem to zaslechla, tichý nářek noci, tiché volání. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do toho hlasu noci. Šumění stromů mi šeptalo zprávu, kterou jsem ve svém snu nepochopila, neslo mi poselství. Poselství o pomoci. Šeptalo to jenom jedno jméno, cítila jsem jak mě vítr tlačí, tam kam mám jít. Něco hrozivého se blíží, někdo něco strašlivého plánuje. Můj sen byl začátek bitvy. Upíři, proč mě moje moc vždycky zavede k upírům? Kdybych jí neměla třeba bych je ani nikdy nepotkala. Jenom díky ní jsem pořád v maléru. Nejsem vyjímečná, jsem jenom obdarovaná tím, žepřitahuji upíry. Toť vše. A teď mě noc volala, abych mu pomohla, žádal mě o pomoc. Sen mi říkal, že už bojují. Včera v noci to začelo, chtějí ho získat, chtějí ho zlomit, chtějí jeho sílu. Nevím k čemu, nevím proč ani jak to zjistili, ale mám mu pomoct. Moje strašlivá moc volá. Noc volá jeho jméno, vítr mi ukáže cestu. Všechno kolem mě šeptá "Matthew"

Něco jako tma

20. března 2007 v 22:16 | Lentilka
Něco jako tma



Vybral jsi si sám?

Byl to osud?

Chránil jsi mě, miloval.



Vrať se zpátky,

řekni že to bude fajn.

Políbils mě, miloval jsi.

Odešel a vrátil ses mi,

odešla jsem, ztratila jsem.



Nedali nám na výběr,

nenáviděla mě,

proč mi vzala tebe?

Nic už není jako dřív.



Padám do tmy,

je to hřích?

Pravý přítel stojí pří mě,

jak samotná noc mě chrání.



Chci tě zpátky,

vrať se mi.

Nezapomeň, odejdi už pryč,

z mojí hlavy,

mého srdce.



Říkám sbohem,

srdce pláče.

vracím se zpět na začátek,

pohltí mě tmavá světla.



Nevracej se,

moje cesta začla.

shadows


Rose- photo

20. března 2007 v 17:26 | Lentilka
Obrázek “http://images.quizilla.com/A/AU/AUR/Auria/1131924669_GothicRose.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.http://ec1.images-amazon.com/images/P/B0002Z7NHQ.01-A2HSPHF972NM5W._AA279_SCLZZZZZZZ_.jpg

Deimos

20. března 2007 v 17:12 | Lentilka
Deimos (řecky Δεῖμος, česky Hrůza nebo Děs) byl v řecké mytologii ztělesněním hrůzy, synem Area (v římské mytologii Marta) a Afrodíté (Venuše) a bratrem Fobovým. Společně se svým bratrem doprovázeli svého otce, boha války, do bitvy.
Podle Deima a jeho bratra byly pojmenovány měsíce Marsu - Deimos a Phobos.
Soubor:13-ml-04-deimos-A067R1.jpg
( Přechod Deimosu přes Slunce pozorovaný z vozítka Opportunity z povrchu Marsu)

3./POMOC 2.část

20. března 2007 v 17:00 | Lentilka |  Více než nic
"Matthew, co se stalo?"zeptám se vyděšeně.
"Myslím, že budu potřebovat pomoc"usměje se nevinně a jeho oči vesele zasvítí. Opře se o mě a já ho dovedu k sobě do pokoje kde ho posadím na postel. "Co se ti stalo?"zopakuji svojí otázku a ponořím se do jeho očí. Neviděla jsem je pár dní, ale jako by to nebylo ani pár minut, co jsme po sobě házeli vesele bláto v parku. Pobaveně se usměje a usykne bolestní. "Vracel jsem se domů, když ke mně přišla společnost. Jeden upír, nějakej holohlavec, trochu jsme se nepohodli, chtěl mě odvíst sebou nebo co a mě se moc nechtělo, tak jsme si vyměnili názor a já skončil takhle, on asi líp, ale trochu jsem mi zdrhnul, nevěděl jsem co dělat, tak jsem šel za tebou"vysvětlí mi a roztomile se usměje. "Promiň, jenom ti přidělávám potíže"posmutní v zápětí a já bych se nejradši nakopla. Já je zabiju, všechny. Tohle asi byl ten chvilkový záblesk, nestalo se mu nic vážného, proto to možná zmizelo. Doháje, měla jsem zatím jít! Mohla jsem mu pomoct!
"Matte, to je v pohodě"řeknu klidně, ale všechno ve mně jenom hoří. "Dojdu pro lékárničku"pronesu tiše a odporoučím se z pokoje. Že by byl svět zlej? Na tvář mi vklouzne neptarný úsměv, jistě, svět je vždycky zlej a život dává jenom jednu šanci. Popadnu lékárničku a vzklouznu tiše do pokoje. Hned na prahu se zastavím a bez dechu si prohlédnu tu tvář, kterou jako by vytesali andělé. Sedí na mojí posteli,opřený o zeď. Sundal si bundu a teď tam se zavřenýma očima odpočívá. Má na sobě jenom bílé tričko, které jako by podtrhovalo barvu jeho opálení a potvrzovalo to, že má vypracovanou postavu. Na ruce má změt koženým provázků a hrudník se mu zvedá od pravidelného dechu. Nad obočím má malou tržnou ranku kolem které je trochu zaschlé krve, na okraji rtů má pramínek krve, který potvrzuje jenom to, že měl velice rušnou noc. Najednou otevře oči a přistihne mě při tom jak si ho detailně prohlížím. Chci uhnout očima a už vycítím jak se mi do tváří hrne červeň, ale on mě těma svýma očima připoutá a drží ve dveřích. Jenom němě zírám. Pocit studu mě nutí odtrhnout oči, ale odpoutat zrak od takové krásy je snad nemožné. Pomalu otevřu pusu, abych něco řekla, abych prolomila to kouzlo, ale zase jí pouze tiše zavřu. Nedokážu zlomit tuhle dokonalou chvilku.
Odtrhne ode mě pohled, jako by mě najednou zamrazilo. Zdroj tepla pro mojí duši odešel. Možná je to ale dobře, zase se nadechnu, protože to jsem po celou dobu skoro nemohla. Pomalu si k němu přisednu a rozechvělými prsty otevřu lékárničku. Vlasntě ani pořádně neumím první pomoc, takže se do žádných experimentů pouštět nehodlám. Snad ho nezabiju dezinfekcí. Jeho by byla opravdu škoda.
"Bolí to hodně?"zeptám se tiše a pomalu mu ošetřím ránu nad okem. Upře na mě oči a beze stopy žertu řekne "Teď už ne" Možná si všimne, jak se mi roztřese ruka, možná ne. Proč je to sakra pořád s námi? Ten nebezpečný výboj elektriky mezi námi, který pořád přebíhá, ať chci nebo ne. Potom taky kecá, nedávno nám došla bezbolestná dezinfekce a tak teď má tu velice bolestnou, takže ho to musí bolet. Možná už jí koupily, takže by mohla být v koupelně. Ne, on to přežije. Pořádně vatičku pokapu a znovu mu čistou ránu přejedu až přistiženě ucukne. "Bolí?"podívám se soucitně, ale zaslechne v tom škodolibý podtón. Chytne mě za ruce a donutí mě je sklonit. Zvednu k němu oči a on se na mě pobaveně šklebí.
"Už žádné nebezpečné předměty do tvých nevinných ruček"řekne laškovně. Jeho modré oči na mě při těch slovech pobaveně hledí. Je prá centimetrů od mého obličeje. Mohl by mě políbít, mohl, ale on na mě pořád jenom pobaveně hledí. Vždyť už to takhle jednou udělal, tak proč ne teď? Vysoukám z jeho sevření svoje ruce a vyskočím z postele. Hodím lékárničku na stůl a podívám se na něj s otázkou v očích.
"Asi bych měl jít, co?"řekne najednou a zvedne se. Kdyby se na mě díval pozorně mohl by spatřít jak vyděšeně vyskočím. Jenom rychle vyhrknu než se stačí vůbec obléct "Přece nemůžeš jít teď ven"
"Nemůžu?"zeptá se opatrně a na rty mu vklouzne pobavený úsměv.
"Ne, nemůžeš- vždyť tam- no přeci tam řáděj ty upíři a ty pořád nevíš, co po tobě chtěli, nebo proč tě přepadli, třeba to má důvod, ne dneska už jen tak nemůžeš jít ven"přesvědčuji ho zadrhávaně a velice nervózně. "Ale no tak" zasměje se mi a rozejde se ke dveřím. Jako když do mě pýchne vosa vyskočím a stoupnu si před dveře.
"Nemůžeš jít, víš jak je to nebezpečný? To prostě nejde, vždyť už teď jsi to schytal"snažím se mu vyvrátit jeho přesvědčení.
"Takže?"řekne pobaveně s otázkou v očích. Nějak jí nepochopím a zmateně na něj pohlédnu. "No co mám teda dělat, když ven nemůžu,Fortuna?"zasmál se mi pobaveně. Když na mé tváři spatřil výraz poznání a překvapení rozesmál se ještě víc, tak že jsem myslela, že i když zhasnu světlo jeho oči budou zářit tak moc, že stejně uvidím. "Nad tím jsem nepřemýšlela"řeknu zamyšleně.
"Takže musím jít"pronese s úsměvem a pokusí se mě odstrčit od dveří. "Ne!"vyjeknu a nedovolím mu projít. "Prostě tady budeš muset zůstat no"řeknu zamyšleně a Mattovi pobaveně vyskočí obočí nahoru. "Cože?"řekne překvapeně a roztáhne pusu do širokého úsměvu. "Jo a budeš spát na zemi"dodám škodolibě a projdu kolem něj ke svojí posteli.
"Ale já jsem zraněnej!"řekne pobaveně. "Neboj ustelu ti krásnou pohodlnou postýlku"řeknu škodolibě. Připravím mu na zem doopravdy pohodlný ležení a on si na to s pobavením sedne a pozoruje mě. Už je půlnoc, měla bych jít spát. Sakra, to jsem dneska chtěla jít spát brzo a odpočinout si. Ještě že už jsem v pyžamu, moje plus. Lehnu si na postel a zhasnu světlo. Upřu oči na dva temně modré body kousek přede mnou. "Jdeme spát?"pokusím se říci normálně, ale můj hlas zní poněkud divně.
"Matte?"prolomím po chvíli ticho.
"Jo?"ozve se tiše.
"Proč jsi šel ze mnou a ne za někým jiným?"zeptám se zamyšleně. Uslyším pobavený potlačený smích a potom jeho chralavý šepot ve tmě. "Ty jsi jediná koho znám s nějakými schopnosti, myslel jsem si, že- nevím- prostě když jsme přemýšlel kam jít, napadla jsi mě jenom ty"
"To je potěšující"šeptnu trpce. "Když máš problém půjdeš za mnou"zašeptám si pro sebe.
"Ne, tak jsem to nemyslel."ozve se kousek přede mnou. Potom před sebou spatřím jeho temný obrys vedle mojí postavy. Položí si ruce na matraci a opře si o ně ruce. "Víš, není to jenom tím, věřil jsem, že ty si budeš vědět rady, člověk v takový situaci moc nepřemýšlí, takže jsem šel za jediným člověkem u kterého jsem si myslel, že mi pomůže a pochopí mě, věřil jsem, že to budeš ty"vysvětlí mi tiše. Zaraženě hledím na ten obrys. Panebože, jak někdo může vypadat tak dobře jako on i potmě? To je nespravedlnost.
"Jak se u tebe poprvé objevili ty schopnosti?"zeptám se po chvíli ticha a upřeného mlčení.
"Tomu by jsi nevěřila"zasměje se pobaveně. "Byl jsem venku s partou a když jsme se pozdě večer vraceli domů, zmocnilo se mě podivný chvění, potom to přišlo, všichni tři kluci a jedna holka s kterými jsem se vracel domů, ztuhli. Najednou jsem mohl vidět jejich pocity, myšlenky, prostě všechno, nemohl jsem to vůbec ovládat. Když to přeslo všichni se šokovaně svezli k zemi, pokoušel jsem se jim namluvit, že to byl jenom jejich přelud, že moc pili. Použil jsem svůj hlas, ten umím ovládat dobře"zasměje se do tmy. "Ta holka se stala křesťankou, jeden z těch kluků byl jako továrna na cigarety, teď kouř a pití nemůže ani vystát, dalš dva z toho vyvázli bez menších větších šoků."dovypráví mi pobaveně. Křesťanka? Ne, díky. Možná to, že jsem zvyklá na menší hokus pokus tak na mě tak neplatí Mattův hlas, možná je to tak. "Kdo byl tvůj první upír?"zeptá se šeptem a upře na mě oči.
"Můj první upír byl Enrico, už jsi ho dokonce potkal, tam v uličce, jak potom utekl, ten večer měl zrovna zabít jednu holku, no ale když jsem ho potkala poprvé tak jsem se večer vracela sama domů, brala jsem to zkratnou přes jednu temnou ulici s garážemi, na cestu mi svítil maximálně měsíc a ještě mě zastiňovali stromi. Enrico najednou stanul přede mnou a s krvavým pohledem mě pozoroval, to jsem nikdy nepochopila, proč upírům v noci oči světélkují, měl je načervenalé, ale hlavní byl ten pohled, byl jako by prošel poušť bez jediné kapky vody, upíral na mě žalostný pohled. Ty jeho oči mě připoutali k zemi, nemohla jsem utíkat, nevěděla jsem ani čí jsem. Prostě jsme tam jenom stála a vyděšeně na něj zírala. Přišel až ke mně a když jsem se pokusila otočit a utéct, chytil mě a praštil o zeď nejbližší garáže. Vrhnul se ke mně a jednou rukou mě držel za krk a druhou mi drtil rameno. Netušila jsem ještě pořádně co je zač, ale když vycenil špičáky, vyděsilo mě to. Jasně, že mě to vyděsilo, koho taky ne, že jo? Už neupíral pohled na moje oči, ale na moje hrdlo, takže jsem se sebrala a kopla ho do kolena, až to v něm trochu křuplo a on se skácel k zemi.Dopadla jsem na zem a pokusila se nabrat ztracený dech. Neměla jsem čas na nic jiného, Enrico se na mně znovu vrhnul, už asi nechtěl ani pít, nebyl zvyklí na odpor, to není žádný upír. Jsou rozmazlený, najedí se a odejdou, nechají tě tak jak jsi. Upíři kousnutí tě ochromí, způsobí lehčí ztrátu paměti když ho máš hodně. Obvykle si po tom lidi nic nepamatují, já mám svůj zážitek jasný, možná jsme ho měla nechat ať mě kousne a nic bych nevěděla. Znovu mě drapnul pod krkem a lehce přiškrtil, přitom se na mě s rozkoší koukal, zvrhle poslouchal jak můj tep pod jeho rukama slábne. Člověk je ovládaný pudem sebezáchovi, máchala jsem kolem sebe rukama, až jsem narazila na něco ostrého, rozřízla jsem si o to zápěstí, pořád tam mám jizvu. Popadla jsem to a přatáhla ho tim přes obličej. Enrico mě pustil a odskočil ode mě. Jsou fakt strašně rozmazlený a tak ho asi lehce šokovalo, že už jsem se dávno nevzdala. Potom se kousek od nás ozvala skupina lidí, kdyby tam nešla asi by mě zabil, myslím ,že určitě. Tak mi věnoval úšklebek a vypařil se do tmy, jo tohle byl můj první neživý."dovyprávěla jsem mu svůj veselý příběh.
"Wau"řekne obdivně. "Tvoje oči taky ve tmě světélkují"řeknu fascinovaně. "takže se mě bojíš"řekne tiše. "Bát se tě? Ne, proč? Měla by jsem snad?"zeptám se pobaveně. "Ne, mě se nemusíš bát"zasměje se tiše. "Asi by jsi měla jít spát"dodá tiše a pomalu se odtáhne. "Ne počkej"zarazím ho rychle. Znovu se ke mně natáhne, tak blízko, že naše obličeje dělí jenom pár centimetrů.
"Co to znamená Fortuna, jak jsi mi to u dveří řekl."zašeptám.
"Bohyně bažin a žab"zasměje se vesele a shrne mi pramen vlasů z obličeje. "Né, vážně je to bohyně šťastné náhody, rozdává kolem sebe štěstí tomu komu chce a jiným bere vše, řecká bohyně Tyché, všichni jí milovali pro její vrtkavost a nestálost"vysvětlí mi šeptem.

Čarodějka

20. března 2007 v 13:43 | Lentilka |  Poem
Čarodějka

Tiše a neklidně,

slza padá z tváře dolů.
Z okna hledí smutná tvář
mladá dívka, tichý pláč.

Přichází to neštěstí,
někdo doufá ve štěstí.
Bílý závoj dolů padá,
dívky ruka kte rtům stoupá.
Neodvažuje se věřit tomu,
kam jí osud zavedl.

Není zrůda,
je jen člověk,
coho nemoc postihla.
Je to nemoc nebo dar?
Čarodějka zrodila se nám.

Andrew Ecolls

19. března 2007 v 20:13 | Lentilka
Andrew Ecolls

Menši vývrhel školy, většina lidí se ho bojí, další obdivuje a většina dívek je do něj také tajně zamilovaných. Světle hnědé oči s napetrnými plamínky nebo jiskřičkami. Hnědé krátce střižené vlasy. Nemá rád, když se někdo nad ostatní povyšuje, proto nesnáší elitu školy. Nedokáže snést přetvářku a když je někdo, až šílený srab. Patience se všimne, když odvážně brání svojí kamarádku Lian, potom ale jako by se změnila a je úplně jiná, další noc jí potká s rozbitým nosem a znovu s Lian která je v šoku a znovu se proti němu odvážně postaví. Fascinujeho ho, jak Patience dokáže měnit tváře ,ale líbí se mu jak přistupuje k některým věcem. Jenom se pořád nedokáže rozhodnout, která její stránka je ta pravá. Má zvláštní moc, upíři ho nesnášejí, protože chodí po městě a pomáhá každému na koho si upíři dovolí. Má moc vzbudit v sobě oheň, může mu naskočit nepatrný plamínek na ruce nebo taky může podpálit stodolu. Jak chce. Díky této schopnosti se ho upíři bojí a má v nich mocné nepřátelé. Když se upíři dozví o Patience, má o zábavu postaráno.Proč by jí totiž neměli ublížit, když tak ublíží i jemu? Netuší totiž že Patience a Andrew mezi sebou mají jiskřivý vztah plný všemožných šarvátek, tahanic a hádek.


http://beta.newyorkmodels.com/image?id=249&s=m&login=&pass=&fn=untitled-1.jpgObrázek “http://malemodels.batcave.net/cooper/-00.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Noční kráska

19. března 2007 v 15:38 | Lentilka |  Poem
Noční kráska

Bledá kráska nocí kráčí,
pyšná, mocná, zmatená.
Co jí asi v jejím srdci souží?
Přeci je tak nádherná.

Mladá dívka lásku potřebuje,
bolest, zrada, naděje.
Všechno čemu věřila,
zmizelo jí v temnotě.

Vstupuje teď pomalu do mrazivé temnoty,
nechce věřit, že je konec.
Málé světlo naděje
nikdy neumírá v mladém srdci.

Mladík k ní teď přistujuje,
polibek na rty.
Štěstí přišlo,
opustí ji zase brzy.

Doufat,
věřit,
šťastná stejně nebude.

Láska, Šíp, Odchází, Hvězda

19. března 2007 v 15:16 | Lentilka |  Poem
Láska

Rozvířené pocity
Síla moci, neštěstí,
okusil jsi moje rty,
zasáhla tě jako šíp?
Mocná láska,
vládne ti?
Neokoušej její sílu,
zničí tě a rozdrtí,
vynese tě do oblak,
zbyde z tebe jenom prach.
Lasko jsi krutá,
krutá a všemocná.
Bolí mě to říkat,
"Miluješ mě taky tak?"
http://tn3-1.deviantart.com/fs8/300W/i/2005/359/5/6/The_Love_Omen_by_gilad.jpg

Šíp

Ukáže mi mojí cestu,
kam své kroky vést teď mám.
Jako kompas řekne mi,
správná cesta vede vždy,
kde máš štěstí příslíbené.
Jsi si jistá,
je to tak?

Odchází

Zavři oči, moje milá.
Tvoje oči láskou září.
Pořád tvář od slz máš,
milovalas,ztratilas.
Pravá láska nepřežije,
tvoje právě zemřela.
Nemohl jsem, nedokázal.
Musím ti říct ještě sbohem.
Zavři oči, lásko moje.
Naší lásce není dáno,
abz žila navždy štěstím.
Byli jsme jak Romeo a Julie,
já zemřel,ty, ale žij!
Křičíš,prosíš.
Musím jít.
Pamatuj však na má slova:
"Miluji tě,končí naší lásky doba"

Hvězda


Ukradl potají krásku nebe,
nechtěl jí pustit zpět na hvězdné nebe.
Držel jí v dlaních,
miloval sobecky jí sám.

Vypusť jí zpět,
ať září dál!
Nejkrásnější z hvězd,
on jí má sám.

Tiše trpí,nenaříká.
Pořád jenom vzpomíná,
jak kdysi byla kráskou hvězd.
Nejkrásnější ze všech hvězd,
leží nyní v jeho dlaních.




Lavička

19. března 2007 v 14:59 | Lentilka |  Poem
Dívka na lavičce v parku,
trpí,pláče,umírá.
Zradil jí její milý?
Neví, on jí nic neříká.
Bolest zrady, kosti láme.
Srdce pod bolestí krvácí.
Slzy tečou dolů z tváře,
déšť je smývá,sladká voda.
Teplé dlaně uchopí tvář její,
letmý polibek,
čelo,víčka, nos i tváře.
Dívka zvedá pohled k tomu,
kdopak jí má ještě rád.
Do náruče bere jí,
chlapec její milý,
políbí jí na líce,
setře slzy, vrací se...


3./POMOC 1.část

19. března 2007 v 14:54 | Lentilka |  Více než nic
Vesele se usměji a naberu si lžičkou pořadnou porci zmrzliny. Někdo by možná řekl, že ládovat se zmrzlinou není zdravé, ale já bych ho poslala do háje. Sedět s Natašou a Kaylee v cukrárně je pojem sám o sobě. Praktikujeme to téměř každou středu. Potom mě čeká ještě trénink, ale to mi nezabrání přežrat se. Nataša i Kaylee vědí o Mattovi, vědí to podstatně. Je to kluk, kterého jsem v pátek večer potkala a proto jsem za nimi nešla, kluk s kterým jsem se šla pozdě v noci projít do parku a po vzájemném blbnutí mě políbil. Nevědí, že jsme se potkali, když se mi prohrabal v hlavě a potom jsme společně utíkali před mýma kámošema upírama, ani nevědí, že jsme se v tom parku potali náhodou, když mě tam dovedla moje moc. Holky vědí, že jsem něčím zvláštním a neptají se. Proto je mám tak ráda. Věří mi a nemusí vědět všechno když jim to nechci říci sama.
Podívám se ze skleněného okna ven a v očích se mi přehraje znovu ten zážitek ze sobotní noci. Mattovi modré oči ve tmě, jeho rty na mých. Panebože, to se nemělo stát. Trhnu sebou, když si všimnu povědomé bundy i střihu vlasů. Natočí se směrem ke mně a já uvidím ty dokonalé modré oči. Dva body uprostřed oceánu. Rychle schovám hlavu pod polšář a jenom zaslechnu jak se Nat i Kaylee dají do smíchu. "Před kým se asi schovává?"zaptají se obě sehraně a určitě se hned začnou rozhlížet. Uslyším dvojí áách a potom hned následně se ozve"vidíš ho? Ty oči! Ta postava! Ten je!"
Neubráním se abych se pod stolem neusmála sama pro sebe. Ty holky jsou prostě střelený! "tak před čím myslíš že se schováva?"řekne vesele Nataša. "Naše Porsche? Ta neutíká před ničím!"zasměje se Kaylee. "Mimo protivných lidí, učitelů, učení, temný vody, výšek a taky vážných vztahů!"vypočítají obě sehraně a znovu uslyším mohutný smích. Obě je kopnu do kotníku a oni postupně utichnout.
"Můžeš vylézt, už je pryč"skloní se ke mně Nat s úsměvem od ucha k uchu. Úlevně si oddychnu a nerovnám záda, která už mi začeli tuhnout, jak jsem byla nepřirozeně shrbená. "To byl on, co?"řekne zvědavě Kaylee. Jenom nervózně přikývnu. Matt mi asi hodinu po tom, co mě políbil, volal. Nevzala jsem to. Usoudila jsem, že on bude to neznámé číslo. Potom už se nesnažil ozvat. Takže jsem ho neviděla, až do teď a nechci, aby mě viděl on. Holky mají pravdu, nemám ráda vážné vztahy, moc zavazují. Bála jsem se jich předtím než přišli podivné schopnosti, které mě tahají z průšvihu do průšvihu natož teď. Mattovi bude stačit to, že má svoje schopnosti, natož kdyby si začel se mnou. Já si musím najít normálního kluka nebo se přestat bát. Ani do jednoho se mi nechce.
MonFranco není zase tak veliké město. Domů se plížím jako hledaný zločinec. Věřím, že kdybych Mattovi řekla, že s ním nic nechci mít, aťmě nechá být, vyhověl by mi, ale otázka zůstává, jeslti bych se k tomu odhodlla říci mu to? Nebojím se jít nakopat zadek upírovi a zachránit někoho. Ale jít za klukem kterej se mi líbí a mám ho ráda a říct mu ať mě nechá bejt. Není to šlapat si po vlastním štěstí? Doma potkám tatíka i mamku. Vesele plánují jejich večer. Dnes mají výročí.
"Porsche, pojď s námi, bude legrace"chlácholí mě tatík. Zničit jim večer?
"Nemůžu mám trénink"vymluvím se rychle a zapluji do pokoje. Půjdou na večeři a do divadla. Nebudu je rušit. Věřím, že zítra po škole mi o tom mamka živě povypráví skoro jako bych tam byla s nimi. Pokaždé to tak dělá. Líbí se mi na ní to, že jí nikdy nevadilo to, že bych měla mít kluka nebo šla někam ven. Dokud mám slušné známky a jsem v pořádku můžu skoro všechno. V období puberty, kdy jsem pořád na něco nadávala do mě hučela ať si najdu kluka, ať mám kam soutředit svojí energii. Nedokážu si předsavit lepší rodiče než jsou ti moji.
Odplazím se na trénink s pocitem, že udělám větší pohyb a všechno co jsem pozdřela vylétne ven. Díky bohu se tak nestane. Trávení zabere a já můžu cvičit. Terry mi dělá trenéra na věci, které jsou lehce nebezpečné, tady se učít normální bojové umění, základy kung-fu. Asi to bude těma akčníma filmama na který jsem jako malá koukala a taky tím, že jsem si vždycky hrála víc s klukama, ale něco z toho ve mně asi zanechalo menší stopu a teď jsme spíše na ty akční sporty. Možná jsem trochu lepší holka, ale kluk bude pořád silnější. To samozřejmě neznamená, že musí vyhrát.
Ze dveří tělocvičny vylezu příjemně nabytá energií. Venku už je tma. Všechno pomalu zahaluje černá noc. Vypadá to skoro jako by se začela všude valit temný mlha. Dojedu domů a napustím si vanu. Naložím se do ní a vezmu si sebou i knížku. Brak je brak, ale čte se taky dobře. Dokážu přečíst i slavnou literaturu, ale ta obvykle není tak chytlavá. Všechno postupuje. I technologie a já jsem moderní dítě. Trošku zvláštní moderní dítě, ale jsem. Proč mi vždycky příjde, že holek, který se umějí bránit je tak málo, ale znám jich dost, které se učí bojové umění? Bude to nějaký předsudek vsugerovaný chlapi!
Obléknu se do domácího a začnu si připravovat večeři. Najednou mi celým tělem projede podivné cvění, na okno v kuchyni zahučí vítr jako by mi chtěl něco říci. Dneska ne, prosím. Člověk chce klid, všichni chtějí klid! Zaraženě hledím na okno a čekám co bude dál. Jeslti to teď přestane mohl to být jenom rozmar počasí a to že jsem teplomil. Jestli to nepřestane, asi se má dneska někomu něco stát. Chvění odezní a já se s úlevou pustím do jídla. S nechutí se podívám i na školu a s úlevou se natáhnu na postel. V jedenáct večer s úlevou ležet v posteli, kolikrát se mi to povede? Uslyším slabé vibrace z mobilu, podívám se na něj a když spatřím neznámé číslo nechám to bolestně vyzvánět dál. Nemám odvahu s ním mluvit, možná později teď ne.
Zavřu oči a zaposlouchám se do písničky. Usnu lehkým spánekm nespánkem. Vyděšeně sebou trhnu, když mě probudí ostré zařinčení zvonku u dveří. Kdo to může být? Rodiče se dřív jak po půlnoci nevrátí a k tomu mají klíče. Opatrně dojdu ke dveřím a na kousek je otevřu.
Šokovaně vykřiknu, když spatřím Matthewa opírající ho se o dveře. To by mě vcelku ani tak nevyděsilo, možná jenom naštvalo, kdyby mu z rány nad okem a ze rtu netekla krev, nebyl ušpiněný a na tváři neměl smutný a provinilý úsměv.

Slovo

18. března 2007 v 22:41 | Lentilka |  Poem
Růže hozená do ohně,
všechny pocity splálené na prach jako okvětní plátky,
exploze pocitů smíšená s prachem štěstí.
Vítězství může být na dosah,
ale ty nikdy nebudeš vítěz.



V očích záře ztracená,
slzy padající po tváři.
Na tváři omluvný úsměv,
přesto šťastná jest.
Pravá láska končí špatně,
nikdy ale ten kdo zažil jí
vrátit čas nechtěl by.



Neuvědomuješ si,že tě všichni nemusí mít rádi.
Každá věc má svou duši,
když zavřeš oči,
můžeš slyšet všechno co chceš,
hlas noci, zpěv růže,
ve všech se skrývá krása moci.



Nemysli si že vždy budeš první,
nejsi neporazitelný.
Měl by jsi se připravit na prohru,
nikdy ti nebudu patřit,
nikdy nebudeš nejlepší.
Doufám že víš proč?
Vždycky tu tožit bude já,
abych ti dokázala co nevíš,
nejsi vyjímečný,
jsi jenom člověk.
Přijmi ten fakt,
smiř se s prohrou.


Picture from eflog.net/lady_crow


Nevěř všem,
hlavně neveř mě.
Na světě jsou lidé,
nebojí se ničeho,
ztratili svědomí ve špatné konstelaci hvězd.
Věř si,
buď jedna z nejzářivějších hvězd na obloze.
Měj naději,
budeš žářit více než ostatní.
Může se to zdát nemožné,
ale jeslti chceš je to možné.
Postav se osudu naodpor,
řekni mu "Je to můj život"
Řekni to všem,
řekni to sobě,
nevzdej se v tom těžkém boji,
naděje přežívá i v tom nejtěmnějším bodě.
Najdi jí,postav se na nohy,usměj se a vyhraj...


V temné noci nic nevidím,
po ránu nic neslyším,
když slyším špatnou pravdu nic neslyším.
KDyž chci běžet běžím,
když mám jít běžím.
Když mám upadnout,
zůstanu stát.
Jestli mě chceš porazit,
smiř se s tím, že na to nemáš.

Pohled

18. března 2007 v 21:42 | Lentilka
Znáš ten pohled, který mluví za vše? Který říká tolik slov?:D

2./ZAVRŽENÁ KRÁSKA 5.část

18. března 2007 v 17:35 | Lentilka |  Více než nic
Přistoupil ke mně a švihl dlaní. Ucítila jsem prudkou bolest na tváři. Zaklonil mi hlavu a já vyděšeně třeštila oči na jeho tvář. S radostí se na mě usmíval a ve tmě už se znovu blýskaly špičáky. Pozvedl ke rtům mojí paži a já v ní ucítila pronikavou bolest. Cítila jsem jak se jeho rty obemkly kolem rány kterou vytvořil. Sál mojí krev. "Ne"zašeptala jsem ochraptělým hlasem. "Ne!"zakřičela jsem silněji a moje druhá ruka se mu zaryla do obličeje. Moje pěstěné nehty mu pronikly pod kůži a udělali bolestivé škrábance. Pustil mě a zhnuseně se na mě podíval. Kolem rtů měl kapky krve, které jistě patřili mě.
Dosedla jsem na zem a cítila chladivé slzy strachu, které mi spadly po tváři. Přiklekl si ke mně a pohladil mě ledovou rukou po tváři. Přemohla jsem to, abych s odporem ucukla. "Vyděšená?"zeptal se přátelsky. Zdvihla jsem k němu naštvané oči a on se pobaveně rozesmál. "Víš, nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se mi pokoušel tak dlouho vzpírat. Pravda je,že mám nejdradši dívky, chápej, nebudu utočit na vlastní pohlaví, to by bylo zvrhlý"usmál se jako by sám pro sebe. "Pít lidskou krev není zvrhlý?"podívám se na něj nepřátelsky. "Pro mě je to přirozený"řekne tiše bez stopy výčitek. "Přirozený? Je to zvrhlý"vyštěknu s odporem. "Chápej mě, jako člověk to musíš vidět jinak, ale já nejsem člověk, já jsem nemrtvý"vysvětlí mi a přejede prstem ránu na mojí paži z které ještě slabě odkapává krev. Je to blázen. Upíři neexistují.
"Jsi ale opravdu zvláštní, něco v tobě musí být velice odvážné a silné"přemítá si sám pro sebe. Ve mně? Nikoli. Teď bych o sobě řekla jenom to, že jsem velice hloupá. "Nebudeme už ale mařit čas ne?" řekne temně. "Ne,prosím ne"zašeptám. Nahne se nade mě a ucítim jak mi odkryje pramen vlasů z krku. Vidím jeho tvář jak se nade mě nahne. Pod sebou jenom ledovou zem,nad sebou psychouše, co mi chce prokousnout hrdlo. "Ne"zašeptám znovu slabě a přivřu k sobě těsně víčka.
Pod moje víčka pronikne ostrá záře. Jako kdyby vyšlo ostré slunce a ozářilo mě. Tuhle teorii ale vyvrací to, že je noc a pach spáleného oblečení hned vedle mě. Pomalu otevřu oči a spatřím jak psychoušek nade mnou plápolá jasným ohněm. Zděšeně zavrčí a vrhne se někam vedle mě. Uslyším ránu. Pozvednu hlavu a spatřím rádoby upíra jak se na někoho vrhl. Oba dopadli na zeď a potom jsem zahlédla několik ran, které prolétli vzduchem. Potom noc ozářil další plamen ostrého ohně. Upír zděšeně odskočil a odstoupil od něj. Potom si mě hladově prohlédl a zmizel ve tmě. Položila jsem si hlavu na skrčené nohy a pokusila se chytiť dech. Někdo kdo byl připraven zemřít nese tuhle skutečnost velice těžce. Nebyla jsem připravena zemřít, lae ani mi neproběhlo v hlavě to co bych měla udělat než bych zemřela. Možná by mě nezabil. Stavět svůj život na možná je fakt povedený.
Dvě silné ruce mě zvednou ze země. "Není ti nic?"ozve se blízko mého ucha. Cítim teplo lidského těla. Jak je to najednou uklidňující. Pořád mě pálí tvář ale žiju. Pozvednu tvář a když spatřím pronikavě hnědé oči zděšeně vykřiknu. Proč mě musí zachránit zrovna on? Můj křik ho vyděsí a snad ještě víc to, že jsem to já. Spustí ruce podél těla a já dopadnu tvrdě na zadek až vyjeknu podruhé. Andrew se ke mně provinile skloní a podá mi ruku, aby mě mohl vyzvednout. Naštvaně od něj odvrátím tvář a zabořím jí znovu do svých pkrčeným kolen. Do očí mi vyhrknou slzy bolesti a ponížení. "Patience?"ozve se nade mnou nejistě. "Jdi pryč!"řeknu lehce hysterickým hlasem. Nenápadně si otřu slzy do kalhot a trochu pozvednu tvář. Spatřím jak se uraženě otočí a jeho vzdalující se záda.
"Hej!"zakřičím na něj, ale on se ani nepohne,prostě jde dál.
"Andrew!"zaječím naštvaně. Zarazí se, ale neotočí se na mě. Pouze stojí a já vidím jeho záda. Ten zmetek by mě tu klidně nechal! Pomalu se otočí a s naštvaným výrazem si nade mně stoupne. Je to dost divnej pocit, najednou si připadám tak maličká a když mu tak sedím u nohou i tak maličká jsem. Pomalu se vyhrabu na nohy a podívám se mu vzpurně do očí. "Ty by jsi mě tu fakt nechal?"zeptám se šokovaně.
"Proč ne?"odpoví pobaveně. Arogantní za každý situace! Vesele na mě hledí těma svýma průzračnýma hnědýma očima a na rtech mu pohrává škodolibý úšklebek. "To ti teda děkuju"řeknu trpce. Za to, že mě zachránil jsem mu vděčná, ale to, že když zjistil, že jsem to byla já a potom mě pustil na zem a plánoval odejít mu to trochu pokazilo. "Teď už můžu jít?"řekne znuděně a opře se o zeď. Jak ten kluk může bejt tak nesnesytenej? Vypadá celkem dobře, jak celkem? Kratší střižené tmavé vlasy, světle hnědé oči a strmiště mu dodávají drsný vzled. Černá rozepnutá bunda, pod ní červené tričko a džíny. Tenhle kluk nejenže vypadá dobře, on to o sobě i velice dobře ví. Jeho oči by byli dokonalé, kdyby v nich pořád nebyl ten opovržený a arogantní vzhled, který jsem nemohla vystát. Kdyby byl jen figurína, která má zakázaný mluvení a dostal by jinou duši byl by vcelku sympaťák.
"Jdi si kam chceš, sakra!" řeknu naštvaně. Otočím se k němu zády a pomalu se rozejdu. Netuším vlastně kde přesně jsem, ale to se spraví. Někoho se zeptám, jeslti teda někoho ve tři v noci potkám. Vytáhnu z kapsy kapesník a zabalím si do něj zápěstí. Pořád z něj kape krev a nesnesitelně to bolí. Na tváři se mi asi brzy vytvoří půvabná modřina, protože pálí jako sto čertů. Jinak by se dalo říci, že jsem v pořádku. Ne, nejsem. Všechno v co jsem dosud věřila je najednou otřeseno v základech nebo spíš základy úplně zmizeli a všechno se to pomalu bortí k zemi. Nechci věřit, že to byl upír, ale ty oči, ta síla i zuby to potvrzují. Sama teď půjdu nocí, rozcuchaná, od krve a naprosto otřesená.
"Počkej"ozve se najednou vedle mě. Trhnu sebou a pohlédnu Andrewovi do očí. Drží mě za loket a téměř provinile se na mě dívá, možná spíš soucitně, ale na tom mi doopravdy nesejde.
"No?"řeknu tiše a koutkem oka zjistím, že kapesník prosákl a teď od něj odkapává krev. Doháje.
"Nechci, abys šla sama nocí, kde bydlíš?"pronese téměř zdvořile a galantně. Kdo by to do něj řekl?
"Fakt se nemusíš kvůli mně obtěžovat"řeknu jízlivým tónem. "Ty nemáš rád mě,já tě taky nemusím, tak proč se trápit?"pokračuju. Možná jsem čekala, že řekne něco v tom smyslu, že mu nejsem nesympatická a nemyslí si o mě, že jsem magor na entou, ale on na mě jenom upře oči a s podivným tónem řekne "Pravda..."
"Stejně ale nechci abys šla sama"řekne tónem jako by se sám sebe snažil přesvědčit. Fajn, když si na mě chce spravovat ego, že já jsem slabá holka a on kluk, kterej mě musí chránit fajn. Já budu radši když nepůjdu sama, ale zase jít s ním? No, když se to tak uváží. Jít s ním nebo sama? Sama... Tak fajn půjdu s ním.
"Dobře, když na tom trváš"svolím nedobrovolně. Najednou mě popadne za ruku a prohlédne si prosáklí kapesník. "On tě kousl?"řekne trochu vyděšeně trochu škodolibě, co převažuje nedokážu odhadnout. Jenom souhlasně zamručím a pokusím mu ruku vytrhnou, ale drží jí pevně a prohlíží si dvě menší ranky.
"Není ti špatně?"zeptá se a pozorně si mě prohlédne. Panebože, vypadám na někoho komu by mělo být špatně? Jasně, že je mi špatně! Mám pocit, že každou chvíli zkolabuju a budu zvracet, co dřív příjde netuším a k tomu mi třeští hlava a mám chuť se rozbrečet a do něčeho kopnout. Ptát se jeslti je mi v týhle situaci špatně je opravdu starostlivý a duchapřítomný.
"Ne, jsem v pohodě"zavrčím jako malý dětsko. Pobaveně se pro sebe usměje a se slovy, že za rohem má motorku mě k ní zavede.
"Jeslti budeš chtít zvracet,omdlít nebo něco podobnýho řekni mi"pronese škodolibě a podá mi helmu. Nejistě nasednu a přivynu se k němu co nejblíž. Doopravdy příjde pocit zvracení a mdlob, ale to abych mu to řekla, mě nedonutí. Nejsem padavka.
Po chvíli zastaví kousek od našeho domu a já se postavím na vrklavé nohy. Jako bych vypila moc alkoholu. Ale já nic nepila. "Vem si prášek a lehni si, s trochou štěstí si nic nebudeš zejtra pamatovat"poučí mě šlechetně. "Jak to?"zeptám se a mám pocit, jako by jsem byla úplný idiot. Všechno se točí...
"No, po upířím kousnutí se to stává, mají v zubch jet, který způsobuje nevolnost a lehčí ztrátu paměti, proto se to ještě neprovalilo, ale počkej, ty to nevíš?"zasměje se pobaveně. Zakňourám něco co ani v mých uších neznělo jako ne. Chci mu říct ještě to, že upíři přeci neexistují, ale už nedokážu jazyk donutit k jedinému slovu. "Zvládneš to?"ozve se jeho hlas, jako by z veliké dálky. Jenom zakývu hlavou a mávnutím ruky se s ním rozloučím. Domotám se doopravdy jako ožrala ke dveřím, po čtyřech se doplazím do pokoje a tak jak jsem se zhroutím na postel. Doufám, že si ráno nic pamatovat nebudu...

Jonas Armstrong

18. března 2007 v 14:59 | Lentilka
Narozen: January 1 1981 v Irsku,Dublin
Role v seriálu Robin Hood na BBC
TV:
  • Never Mind The Buzzcocks (26 February 2007)- Himself
  • Ronib Hood(BBC1, 2006) - Robin
  • Losing Gemma (ITV1, 2006) - Steve
  • The Ghost Squad(Channel 4, 2005) - Pete Maitland
  • Teachers(Channel 4, 2004) - Anthony Millington



http://newsimg.bbc.co.uk/media/images/42064000/jpg/_42064588_robin_203300.jpg


Jonas Armstrong as Robin










Obrázek “http://image.com.com/tv/images/processed/default/3e/cc/82263.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.

Prolog

17. března 2007 v 21:22 | Lentilka |  Více než nic
Pohled zezhora



Dva osudy propletené v jeden, dvě dívky podobné si jednou duší, ale každá vyrostla v něčem jiném. Dvě dívky, kterým osud nepřál. Obě milují a jenom jedna lásku ztratí. Každá žije jinde, každá má jiný problém. Porsche usiluje o to, aby zůstal Matthew naživu jako dobrý člověk, protože on je mocný, tak mocný, že si ho přeje získat Nejmocnější na svou stranu nemrtvých. Ona věří, že to dokáže, má neomezenou víru v ní i její osud. I kdyby jí osud neměl rád, ona se proti nemě postaví, protože ví, že jenom tak zvítězí. Patience se zatím potýká s tím, že nevěří na magii, ale ta jí z čistajasna obklopí a zahalí do svých her. Nevěří, že to měla být ona. Vzpírá se osudu. Pohybuje se také na dvou stranách ve společnosti. Elita školy se jí snaží dostat na svojí stranu, ale co buřičský Andrew, který jí zachránil život a nemůže se s ním vystát? Proč se po ní začnou schánět nemrtvý i když jim nic neudělala a má špatný pocit, že Andrew je toho nevědomky příčinou? Osud má s každou jiný záměr, ale ani jedna z nich se mu nehodlá přizpůsobit. Co se tedy stane, když se obě vzepřou? Když člověk zapomene kdo je? Obě se najdou jako když se rozdělená duše zase spojí, ale kdo z těch dvou si budu muset vybrat a kdo obětuje svojí lásku? Porsche i Patience přitahují nebezpečí jako magnet. Proč jenom nemůžou mít normální život? Osud si vybral, rozdal karty a oni musí hrát. Zahraješ to špatně a něco ztratíš, vzdáš to a zemřeš. Chci jenom více než nic...

Upíři existují...
Všichni jsme něčím vyjímeční...
Nikdy nezapomínej kdo doopravdy jsi....
Nesnaž se porazit někoho kdo je mocnější než jsi sám...
Nezamiluj se do někoho, kdo zná tvoje tajemství...
Život dává jenom jednu šanci...
Naslouchej...
Dívej se...
Vzepři se...