close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2./ZAVRŽENÁ KRÁSKA 4.část

17. března 2007 v 15:14 | Lentilka |  Více než nic
Lian mě vede temnou uličkou ke starým oprýskaným dveřím které se jako by svažují dolů. Nad nimi se skvý oprýskaný nápis "Purpure bar" Velice zajímavý. Suverénně vejde dovnitř a kousek pod schody zaplatíme vstupné. Můj názor je takový, že lidi pod osumnáct by sem pouštět neměli, oni mají asi jiný názor. Nebo jsou si spíš jistí, že lidi pod osmnáct se sem budou bát jít. U mě by to tedy odpovídalo. Lian je ale nadšením bez sebe a popadne mě za ruku a táhne k baru. "Dvě koli s rumem!"zařve na barmana a ten nám je bez otázek podá. S odporem si změřím ušmudlanou sklenici a položím jí vedle sebe. Dneska asi nebudu mít žízeň.
"Co myslíš, mohli by tu být upíři?"skloní se nade mnou Lian a zašeptá mi to tak aby to nikdo jiný neslyšel. "Jistěže, sedí tu a klábosí u půllitru krve"řeknu a ironicky se ušklíbnu. Jenom se na mě pobaveně zašklebí a v tu chvíli se k ní protlačí jakýsi podivný blonďák a vyzve jí k tanci. Potulně na mě mrkne a nechá se jím odvést.
Znuděně se opřu o zeď a pozoruji lidi kolem sebe. Najednou se vedle mě objeví slizký tlustý chlápek. Sleduje dění kolem a potom se ke mně přitočí a alkoholem prosáklým hlasem se zeptá jeslti nechci jít tančit. Rychle zavrtím hlavou a posunu se kousek dál stranou. Tlusťoch ale taky. Nepříjemně se na mě nalepí, až naštvaně vyjeknu. Potom ucítím jeho obrovsou tlamu na mojí ruce a silou medvěda mě táhne směrem ke dveřím. Vyděšeně zaječím, ale nikdo si toho nevšimne. Všichni bez zájmu tancují dál. Proč jsem si jenom stoupla do nejtemnějšího rohu. S nejvyšší pravděpodobností mě nikdo nevidí ani neslyší. Zděšeně přivru oči a pokusím se vzepřít té ohromné síle.
Ruka zmizí a já zavrávorám. Zmateně se podívám před sebe a spatřím před sebou velikou postavu. Černé tričko a vypracované ruce, které trčí z rukávů. S úlevou si oddychnu. Teď mě ale popadne i tenhle a odvede ven a jsem jednoduše v hajzlu. Tlusťoc naštvaně zmizí venku a můj možný zachránce se ke mně otočí. "Dí-"chci říct vděčně, lae když spatřím Ecollse zmrzne mi zbytek poděkování na rtech. "Takový malý pívo by tu nemělo ještě nic dělat"řekne pohrdavě. "Já nejsem malý pívo"řeknu uraženě. Tma,šero a muzika mojí odvahu posilují, zmůžu se alespoň na odpověď. Naštvaně se otočím a vrazím do propoceného chlápka, který rozjařeně něco křičí. Vyděšeně se mu vytrhnu a uskočím. Podrážděně se podívám na Andrewa, který se pobaveně šklebí. "Vypadni odsuď" vyčtu mu ze rtů. Uraženě se otočím a protlačím se horou těl až k Lian. Popadnu jí za paži a odvleču až ke dveřím a na čerstvý vzduch.
"Lin, promiň já se tam nechci vrátit"řeknu jí venku a pomalu vyrazím cestou kterou jsme přišli. "Fajn"zamračí se na mě jako mrzuté dítě. Možná jsem trochu vyplašená, ale mám život ráda. Nechci o něj jen tak přijít. Lian se najednou zastaví a oči jí zasvítí jiskřičkou překvapení. "Co?" podívám se na ní otráveně. "Něco jsem slyšela, pojď honem!"řekne vzrušeně a táhne mě za sebou do postraní uličky. "Lin nemyslím si, že je to dobrý nápad"řeknu tiše. Upíři nejsou, ale lidi jsou svině. Co když tam bude nějaký úchyl co nás obě oddělá? "Lian, zastav!"řeknu přiškrceným hlasem. Jako by mě neslyšela táhne mě pořád dál. Vyjde do slepé uličky a smutně se rozhlédne. "Lin pojď rychle pryč"řeknu jí vyděšeně. Obklopí mě studený vítr a něco ve mně mi jasně říká, že tohle je špatně. Roztřeseně se otočím a pohlédnu do dvou tmavých a nebezpečných očí.
"Lian?"zašeptám a posunu se o krok dál. "Fajn, nic tu není!"řekne vytočeně a otočí se směrem k uličce. "Co to?"zašeptá vyděšeně. Muž udělá krok k nám se samolibím úsměvem. Všimnu si menší mezírky kterou vytvořil, možná by se tamtudy dalo proběhout, ne, nepůjde to. Lian ale nedbá a pokusí se proběhnout mezi ním a tou škvírou. Jediným rychlým pohybem jí praští, až poodlétle a narazí do stěny, kde se skací k zemi a sbalená v klubíčku tak zůstane. Netuším co jí je, ale na to budu mít čas později, možná.
"Kdo jsi?"zeptám se vyděšeně neznámého. Vesele se zazubí a já sebou trhnu když se ve tmě zalesknou špičáky. To není možné. Hra světel, ubohá dětská hračka. Upíři neexistují! Přesune se blíž ke mně, skloním se a na zemi nahmatám železnou trubku, pevně jí sevřu i když netuším co s ní. Přiblíží se ke mně natolik, že natáhnout ruku a můžu se ho dotknout. Napřáhnu se a pokusím se ho praštit trubkou. Jednoduše se tomu vyhne a najednou stojí tak blízko u mě, že můžu slyšet jeho dech. Přimáčkne mě na zeď a já na svém krku ucítím ledové sevření. Zalapu po dechu a ucítím jak mi pod nohama pomalu mizí zem. Zděšeně sebou začnu škubat.
"Já doufal, že dneska to bude alespoň nějaká zábava"řekne a smutně se usměje. Nechci umřít. Ucítím v prstech podivné cvění, zbytky energie, přetéká a nemůže se dostat ven. Proč mám umřít takhle? Najednou tlak povalí a já spadnu na zem. Zalapu po dechu a zvednu k němu oči. "Můžu ti slíbit, že to nebude rychlé"řekne škodolibě.
Povolím energii v rukou i nohou. Jako výbuch granátu. Moje noha vylétne a srazí ho k zemi. Najednou stojím na nohou, v očích se mu mihne divokost a vrhne se na mě. Vyskočím a odrazím se od krabice vedle sebe. Moje noha do něj narazí silou, která ho srazí na zem. Popadnu tyč na zemi a praštím ho když se zvedá. Uslyším zuřivé vrčení. Praštím ho ještě jednou, až se bolestivě prohne. Mihne se mu v očích něco jako touha po pomstě. Skočí po mě a praští mě takovou silou, až se bolestně chytím za hlavu. Ucítím jak se mi z nosu spustí krev. "Odstřel"řeknu mu a pevně stisknu tyč v ruce. Věnuje mi pohrdavý úsměv a zmizí v uličce.
Odhadím tyč a vrhnu se k Lian. Nic jí není. Zvedne ke mně vyděšený zrak a jenom rty naznačí "Kde je?" Zavrtím hlavou a podepřu jí. Moje hlava třeští, ale Lian je tak troch uv šoku. Neměla bych být také? Místo toho jsem naprosto klidná a vyrovnaná jako už dlouho ne. Vytrmácím se rychle z temné uličky a na chodníku pod hromadou světel se s ní ploužím k zastávce. Uslyším za sebou pohrdavý smích. Naštvaně se zarazím.
"Copak, copak? Poprala jsi se s popelnicí?"řekne ironicky. Pomalu se otočím, pořád cítím v rukou to podivné cvění, stačí ho jenom vypustit. Když, ale uvidí jak mi z nosu teče krev jeho úsměv ztuhne. Že by měl Andrew Ecolls svědomí? Nemožné. "Srazila jsem se s jedním kreténem, víš, myslela jsem, že jsi to ty, ale srážku s takovýmhle kreténem bych asi nepřežila!"řeknu tvrdě a vrhnu na něj znechucený pohled. Zaraženě na mě zírá. Otočím se a zmizím s Lian za rohem.
"Patience ty jsi doopravdy drsná!"řekne šeptem. Doprovodím jí domů a sama jdu domů jako spráskaný pes. Bojím se každého stínu a kdyby mě přepadl dneska ještě někdo, asi mu řeknu ať se nenamáhá, že se odstřelím sama.
Doma ještě nikdo není, není krása, když se vaši pěstouni mají ještě tak rádi, že sami vyrážím každý pátek i sobotu na tah? Nemůžu pochopit, proč mě dali zrovna k nim. Oni nevypadali na někoho kdo toužil mít děti, byli ten typ lidí, kteří si chtějí užívat. Chovali se ke mně vstřícně,nehlídali mě a zdáli se, že je jim prostě docela jedno co dělám. Bylo mi to jedno. Já jsem je nepotřebovala. Nechtěla jsem se s nimi bavit, ale stejně je nepochopím. Perfektně zařízený byt, bohatí, šťastní. Proč nemají vlastní dítě a pořídí si sedmnáctiletou puberťačku? Jejich věc.
Odhodím věci na postel a vejdu do koupelny. Pod nosem mám červený pramínek krve. Opatrně ho setřu, krev už přestala téc. Upřu na sebe pohled a moje oči záři, možná vzrušením po prožitém nebezpečí. Slyšela jsem už případy, kdy se v někom při velkém nebezpečí probudil pud sebezáchovy, ale že by u mě a tímhle směrem? Potkala jsem masového vraha, který byl ještě navíc šílený. Měl na zubech připevněné ty falešné špičáky, možná by nás rozzřezal a rochňal se v naší krvi,ale to není upír, to je psychouš! Jen ty jeho oči ničím nevysvětlím. Byli tak normální, ale i tak zvláštní, nebezpečné a jako by kouzelné. Vzbuzovali ve mně plíživý chladivý pocit. Pocit, který mě měl ochromit, ale to co se stalo potom nepochopím. Kde se ve mně vzalo to, že jsem ho tam zmlátila? Kde se ve mně vzala ta odvaha?
Prohlédnu si zálibně svojí postavu v černém topíku. Nevypadá tak špatně, ale tohle já nenosím. Není to můj styl. Převléknu se do pohodlného černého trička a úlevně si oddechnu. Možná to budu zase já. Říkala jsem si, že až odjedu do Bromfisu všechno se změní. Vážně, změnilo. Možná jsem si našla dobrou kamarádku, tu jsem předtím neměla. Děsí mě jenom to, že se měním i já sama. Zvednu ruku a prohlédnu si jí. Pořád stejná barva pleti, pořád stejně pěstované nehty a hebká kůže. Asi si to jenom namlouvám, neměním se. Z hrdla mi vyjde tichý výkřik a já si šokovaně prohlédnu svojí ruku. Slabounce téměř nepatrně září. Kolem mé ruky se vznáší slabé světlo. Pozvednu k ní druhou a ta vydává také slabé teplo a světlo. Z mých dlaní. Rychle dlaněmi přejedu po koberci jako bych si chtěla z rukou něco setřít a znovu je pozvednu k očím. Nic se nezměnilo. Panebože.
Vyděšeně vyskočím a doběhnu do koupelny, pustím si na ruce vařící vodu a počkám dokud to je ještě unosné. Bolestně červené ruce. Žádná zář. Díky bohu. Utřu si je do ručníku a vlezu si do sprchy. Příjemně voňavá a klidná dolehnu na polštář. Najednou jako by větve zaskřípali o sklo okna. Vyděšeně otevřu oči a na polštáři přede mnou leží moje ruce, svítivé ruce. Přidá se do toho i nepříjemné šimrání po celém těle a svíraví pocit v žaludku. Zděšeně zaječím a vyskočím z postele. "Dejte to pryč!"zakřičím zuřivě. Skočím do bot a popadnu první bundu co najdu. Vyběhnu ven před dům a zděšeně položím ruce na mokrou trávu. Škubnu s nimi hned po tom, co se na moje ruce přenese slabé mravenčení. Co to je? Vyběhnu ze zahrady a rozeběhnu se ulicí pryč. Kamkoliv. Najdu jezero a skočím do něj ať to přestane, unavým tělo tak, že nebude schopný podávat mi uluze toho,že jsem radioaktivní.
Vyčerpaně se zastavím. Musela jsem uběhnout pěkný kus cesty. Kde to jsem? Z průseru do průseru! Zhroutím se vedle odporně smradlavé popelnice a dolehne na mě pocit toho, že jsem tu daleko, sama, v noci a slabě oblečená s mokrou hlavou. Cítim jak na mě pomalu doléhá hysterie. Považuji se za klidného člověka, ale to nemění nic na tom, že doopravdy jsem výbušná a hysterická. Můj dech se zrychlí a tělo rozklepe. Už ne zimou, strachy. "Klid"šeptám si ve snaze se uklidnit. Pevně k sobě přitisknu víčka a zhluboka se nadechnu. Na zemi se pohybuje listí ze stromů, v uších se mi odrážel ledový noční vítr, mohla jsem i slyšet jak hvězdy na obloze záží a mraky tiše plují. Otevřela jsem oči a přede mnou se objevil černobílý obraz veselé dívky, s naprostou jistotou vypadala opile, s ní šel mladík se zářivým úsměvem. Podpíral jí a vedl téměř tam kde jsem seděla. Milenecký pár? Proč si mě nevšimnou? Mladík dívku hltavě políbil a ta ho svolně nechala. Přejel jí rty po krku a znovu se usmál. Teď už to nebyl normální úsměv. Ve tmě se zablísli špičáky a on je zabodl dívce do hrdla. Zděšeně vykřikla a pokusila se mu vymanit. Sevřel jí ocelovým stiskem a já spatřila jak se jí po rameni rozlévá průzračná krev. "Dost!"zakřičela jsem a najednou se všechno vrátilo zpátky. Noc kolem mě byla zase ve svých barvách. Nikdo nestál přede mnou. Nikdo nejedl.
Nejedl? Upíři neexistují Patience SanMarion, neexistují! Začínáš z toho přátelství s Lian šílet. Začínáš mít přeludy. Možná to bude z toho kouře v tom děsivým baru. To bude ono. Zvedni se a jdi domů, lehni si do postele a nech spánek ať tě ukolébá. To uděám! Málem už jsem začela věřit, že upíři existují, je to jenom fenomén. Psychicky narušení lidé si kupují ostré zuby, pilují si zuby do špičky a nebo si libují v krvi. O tom už jsem slyšela, prostě psychopati. Brzy se jim začneš podobat jeslti s tímhle nepřestaneš! Divný obrazy před očima mělo milion lidí, je to jako sny, nikdy se nevyplní. Tohle musela být představa z té hrlzy předtím. Věděla jsem, že se musí dostavit nějaký šok. Tohle musel být on.
Z uklidňování mě vytrhne veselý smích. Vyděšeně se přitisknu ke zdi a zůstanu skryta ve stínu. Zahlédnu tvář té dívky,opilá a svolná. To nemůže být pravda. Vytřeštím na ní oči a když spatřím úsměv toho mladíka už mi nepřijde veselý.Přijde mi vyčkávající. Celé moje tělo se roztřásne neschopné pohybu, proč já? Strach mě celou ochromí, můžu se jenom dívat jak jí k sobě pomalu přitáhne a políbí. Musím se zvednout, no tak, takhle to nemůžeš nechat a nemůžeš to vidět! Zvedni se Patience, no tak! Vidím jak jí pomalu sjede na rameno. Ne! Nebuď srab! Jednou v životě se něčemu doopravdy postav! Nechceš přeci žít prázdným životem, dívat se na tohle pro tebe znamená prázdný život. Vzpomeň si na ten sen! "Nikdy se nevzdej , někdo tam nahoře má fakt špatnej smysl pro humor, nemůže to fungovat, četli strachu se zdvyženou hlavou je odvaha, nikdy jsme to nepokládala za dar, ale spíš za prokeltí, nemůžu je nechat aby těm lidem ubližovali,nedokážu to"
Postavím se a střetnu se s jeho pohledem. S jeho úsměvem připraveným ublížit té dívce. Zarazí se a překvapeně na mě zůstane zůrat. "Pusť jí"řeknu rázným hlasem. Potom se moje hrdlo ucpe, tak že jistě nebudu už moct říct. Strach mi už asi nedovolí zavolat o pomoc. Asi bude ale lepší když ublíží mě a ne jí. Dívka se na mě zmateně otočí a pohrdavě si mě změří. Ta je ještě víc namazaná než jsem tipovala. "vypadni"řekne jí tvrdým hlasem a ona se uraženě otočí a motavými kroky po chvíli zmizí za rohem s nesnesitelným hudráním. Bylo to moc snadné. Asi přijde teprve to nejhorší.
S nevinným pohledem ke mně přijde až tak blízko že se o sebe otřou naše paže. Ležérně mi položí paže na ramena a samolibě se usměje. Ucítí jak se pod jeho dotekem i pohledem zděšeně roztřesu. "Nebojácná holka?"řekne ironicky. Naštvaně přimhouřím oči. Jestli mám umřít tak se ctí. "Nechápu proč si všichni myslíte, že jsem střevo!"řeknu naštvaně a kolenem ho nakopnu do žaludku. Stáhnu si jeho hlavu a kolenem ho ještě praštím do obličeje. Na koleni mi ulpí pár kapek krve co se mu spustí z nosu. On není upír. Upíři mají být ohavní, tenhle je docela pěknej, nemá jim téc krev, tomuhle teče. Mají mít nadlidskou sílu, tenhle jí nějak postrádá či co?
Ustoupila jsme od něj a dívala se jak se na mě rozzuřeně podíval. Najednou se něco změnilo. Jeho oči mě připoutali k zemi. Pochopila jsem proč tamty oči předtím byli stejné. Byli silné už jenom ve svojí podstatě. Oči jsou dveře do duše? Co když mají duši tak starou a silnou, že někdo jako já, se jim neubrání? Není to upír, ale co jenom na pár sekund příjmout ten popiratelný fakt? Sbohem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 17. března 2007 v 16:51 | Reagovat

Senzační! Úžasné! Dokonalé! Příběh Patience je mnohem lepší než Porche!!!!!

2 Katy Katy | Web | 17. března 2007 v 20:16 | Reagovat

máš u mě diplomek :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama