close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2./ZAVRŽENÁ KRÁSKA 5.část

18. března 2007 v 17:35 | Lentilka |  Více než nic
Přistoupil ke mně a švihl dlaní. Ucítila jsem prudkou bolest na tváři. Zaklonil mi hlavu a já vyděšeně třeštila oči na jeho tvář. S radostí se na mě usmíval a ve tmě už se znovu blýskaly špičáky. Pozvedl ke rtům mojí paži a já v ní ucítila pronikavou bolest. Cítila jsem jak se jeho rty obemkly kolem rány kterou vytvořil. Sál mojí krev. "Ne"zašeptala jsem ochraptělým hlasem. "Ne!"zakřičela jsem silněji a moje druhá ruka se mu zaryla do obličeje. Moje pěstěné nehty mu pronikly pod kůži a udělali bolestivé škrábance. Pustil mě a zhnuseně se na mě podíval. Kolem rtů měl kapky krve, které jistě patřili mě.
Dosedla jsem na zem a cítila chladivé slzy strachu, které mi spadly po tváři. Přiklekl si ke mně a pohladil mě ledovou rukou po tváři. Přemohla jsem to, abych s odporem ucukla. "Vyděšená?"zeptal se přátelsky. Zdvihla jsem k němu naštvané oči a on se pobaveně rozesmál. "Víš, nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se mi pokoušel tak dlouho vzpírat. Pravda je,že mám nejdradši dívky, chápej, nebudu utočit na vlastní pohlaví, to by bylo zvrhlý"usmál se jako by sám pro sebe. "Pít lidskou krev není zvrhlý?"podívám se na něj nepřátelsky. "Pro mě je to přirozený"řekne tiše bez stopy výčitek. "Přirozený? Je to zvrhlý"vyštěknu s odporem. "Chápej mě, jako člověk to musíš vidět jinak, ale já nejsem člověk, já jsem nemrtvý"vysvětlí mi a přejede prstem ránu na mojí paži z které ještě slabě odkapává krev. Je to blázen. Upíři neexistují.
"Jsi ale opravdu zvláštní, něco v tobě musí být velice odvážné a silné"přemítá si sám pro sebe. Ve mně? Nikoli. Teď bych o sobě řekla jenom to, že jsem velice hloupá. "Nebudeme už ale mařit čas ne?" řekne temně. "Ne,prosím ne"zašeptám. Nahne se nade mě a ucítim jak mi odkryje pramen vlasů z krku. Vidím jeho tvář jak se nade mě nahne. Pod sebou jenom ledovou zem,nad sebou psychouše, co mi chce prokousnout hrdlo. "Ne"zašeptám znovu slabě a přivřu k sobě těsně víčka.
Pod moje víčka pronikne ostrá záře. Jako kdyby vyšlo ostré slunce a ozářilo mě. Tuhle teorii ale vyvrací to, že je noc a pach spáleného oblečení hned vedle mě. Pomalu otevřu oči a spatřím jak psychoušek nade mnou plápolá jasným ohněm. Zděšeně zavrčí a vrhne se někam vedle mě. Uslyším ránu. Pozvednu hlavu a spatřím rádoby upíra jak se na někoho vrhl. Oba dopadli na zeď a potom jsem zahlédla několik ran, které prolétli vzduchem. Potom noc ozářil další plamen ostrého ohně. Upír zděšeně odskočil a odstoupil od něj. Potom si mě hladově prohlédl a zmizel ve tmě. Položila jsem si hlavu na skrčené nohy a pokusila se chytiť dech. Někdo kdo byl připraven zemřít nese tuhle skutečnost velice těžce. Nebyla jsem připravena zemřít, lae ani mi neproběhlo v hlavě to co bych měla udělat než bych zemřela. Možná by mě nezabil. Stavět svůj život na možná je fakt povedený.
Dvě silné ruce mě zvednou ze země. "Není ti nic?"ozve se blízko mého ucha. Cítim teplo lidského těla. Jak je to najednou uklidňující. Pořád mě pálí tvář ale žiju. Pozvednu tvář a když spatřím pronikavě hnědé oči zděšeně vykřiknu. Proč mě musí zachránit zrovna on? Můj křik ho vyděsí a snad ještě víc to, že jsem to já. Spustí ruce podél těla a já dopadnu tvrdě na zadek až vyjeknu podruhé. Andrew se ke mně provinile skloní a podá mi ruku, aby mě mohl vyzvednout. Naštvaně od něj odvrátím tvář a zabořím jí znovu do svých pkrčeným kolen. Do očí mi vyhrknou slzy bolesti a ponížení. "Patience?"ozve se nade mnou nejistě. "Jdi pryč!"řeknu lehce hysterickým hlasem. Nenápadně si otřu slzy do kalhot a trochu pozvednu tvář. Spatřím jak se uraženě otočí a jeho vzdalující se záda.
"Hej!"zakřičím na něj, ale on se ani nepohne,prostě jde dál.
"Andrew!"zaječím naštvaně. Zarazí se, ale neotočí se na mě. Pouze stojí a já vidím jeho záda. Ten zmetek by mě tu klidně nechal! Pomalu se otočí a s naštvaným výrazem si nade mně stoupne. Je to dost divnej pocit, najednou si připadám tak maličká a když mu tak sedím u nohou i tak maličká jsem. Pomalu se vyhrabu na nohy a podívám se mu vzpurně do očí. "Ty by jsi mě tu fakt nechal?"zeptám se šokovaně.
"Proč ne?"odpoví pobaveně. Arogantní za každý situace! Vesele na mě hledí těma svýma průzračnýma hnědýma očima a na rtech mu pohrává škodolibý úšklebek. "To ti teda děkuju"řeknu trpce. Za to, že mě zachránil jsem mu vděčná, ale to, že když zjistil, že jsem to byla já a potom mě pustil na zem a plánoval odejít mu to trochu pokazilo. "Teď už můžu jít?"řekne znuděně a opře se o zeď. Jak ten kluk může bejt tak nesnesytenej? Vypadá celkem dobře, jak celkem? Kratší střižené tmavé vlasy, světle hnědé oči a strmiště mu dodávají drsný vzled. Černá rozepnutá bunda, pod ní červené tričko a džíny. Tenhle kluk nejenže vypadá dobře, on to o sobě i velice dobře ví. Jeho oči by byli dokonalé, kdyby v nich pořád nebyl ten opovržený a arogantní vzhled, který jsem nemohla vystát. Kdyby byl jen figurína, která má zakázaný mluvení a dostal by jinou duši byl by vcelku sympaťák.
"Jdi si kam chceš, sakra!" řeknu naštvaně. Otočím se k němu zády a pomalu se rozejdu. Netuším vlastně kde přesně jsem, ale to se spraví. Někoho se zeptám, jeslti teda někoho ve tři v noci potkám. Vytáhnu z kapsy kapesník a zabalím si do něj zápěstí. Pořád z něj kape krev a nesnesitelně to bolí. Na tváři se mi asi brzy vytvoří půvabná modřina, protože pálí jako sto čertů. Jinak by se dalo říci, že jsem v pořádku. Ne, nejsem. Všechno v co jsem dosud věřila je najednou otřeseno v základech nebo spíš základy úplně zmizeli a všechno se to pomalu bortí k zemi. Nechci věřit, že to byl upír, ale ty oči, ta síla i zuby to potvrzují. Sama teď půjdu nocí, rozcuchaná, od krve a naprosto otřesená.
"Počkej"ozve se najednou vedle mě. Trhnu sebou a pohlédnu Andrewovi do očí. Drží mě za loket a téměř provinile se na mě dívá, možná spíš soucitně, ale na tom mi doopravdy nesejde.
"No?"řeknu tiše a koutkem oka zjistím, že kapesník prosákl a teď od něj odkapává krev. Doháje.
"Nechci, abys šla sama nocí, kde bydlíš?"pronese téměř zdvořile a galantně. Kdo by to do něj řekl?
"Fakt se nemusíš kvůli mně obtěžovat"řeknu jízlivým tónem. "Ty nemáš rád mě,já tě taky nemusím, tak proč se trápit?"pokračuju. Možná jsem čekala, že řekne něco v tom smyslu, že mu nejsem nesympatická a nemyslí si o mě, že jsem magor na entou, ale on na mě jenom upře oči a s podivným tónem řekne "Pravda..."
"Stejně ale nechci abys šla sama"řekne tónem jako by se sám sebe snažil přesvědčit. Fajn, když si na mě chce spravovat ego, že já jsem slabá holka a on kluk, kterej mě musí chránit fajn. Já budu radši když nepůjdu sama, ale zase jít s ním? No, když se to tak uváží. Jít s ním nebo sama? Sama... Tak fajn půjdu s ním.
"Dobře, když na tom trváš"svolím nedobrovolně. Najednou mě popadne za ruku a prohlédne si prosáklí kapesník. "On tě kousl?"řekne trochu vyděšeně trochu škodolibě, co převažuje nedokážu odhadnout. Jenom souhlasně zamručím a pokusím mu ruku vytrhnou, ale drží jí pevně a prohlíží si dvě menší ranky.
"Není ti špatně?"zeptá se a pozorně si mě prohlédne. Panebože, vypadám na někoho komu by mělo být špatně? Jasně, že je mi špatně! Mám pocit, že každou chvíli zkolabuju a budu zvracet, co dřív příjde netuším a k tomu mi třeští hlava a mám chuť se rozbrečet a do něčeho kopnout. Ptát se jeslti je mi v týhle situaci špatně je opravdu starostlivý a duchapřítomný.
"Ne, jsem v pohodě"zavrčím jako malý dětsko. Pobaveně se pro sebe usměje a se slovy, že za rohem má motorku mě k ní zavede.
"Jeslti budeš chtít zvracet,omdlít nebo něco podobnýho řekni mi"pronese škodolibě a podá mi helmu. Nejistě nasednu a přivynu se k němu co nejblíž. Doopravdy příjde pocit zvracení a mdlob, ale to abych mu to řekla, mě nedonutí. Nejsem padavka.
Po chvíli zastaví kousek od našeho domu a já se postavím na vrklavé nohy. Jako bych vypila moc alkoholu. Ale já nic nepila. "Vem si prášek a lehni si, s trochou štěstí si nic nebudeš zejtra pamatovat"poučí mě šlechetně. "Jak to?"zeptám se a mám pocit, jako by jsem byla úplný idiot. Všechno se točí...
"No, po upířím kousnutí se to stává, mají v zubch jet, který způsobuje nevolnost a lehčí ztrátu paměti, proto se to ještě neprovalilo, ale počkej, ty to nevíš?"zasměje se pobaveně. Zakňourám něco co ani v mých uších neznělo jako ne. Chci mu říct ještě to, že upíři přeci neexistují, ale už nedokážu jazyk donutit k jedinému slovu. "Zvládneš to?"ozve se jeho hlas, jako by z veliké dálky. Jenom zakývu hlavou a mávnutím ruky se s ním rozloučím. Domotám se doopravdy jako ožrala ke dveřím, po čtyřech se doplazím do pokoje a tak jak jsem se zhroutím na postel. Doufám, že si ráno nic pamatovat nebudu...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | Web | 18. března 2007 v 18:23 | Reagovat

užasný, dokonalý, nepřekonatelný..... :)) kdy bude pokračování?????????????????(smutně koukám).....

2 Lentilka Lentilka | 18. března 2007 v 18:36 | Reagovat

pokračování bude zítra, ale toto je konec kapitoli, takže zítra bude zase kapitola s Porsche...:)

3 Zuzka Zuzka | 18. března 2007 v 18:58 | Reagovat

Mhmm, sice se na Porsche těším, ale radši mám Patience. :o(

4 Melde Melde | 18. března 2007 v 19:36 | Reagovat

Zuzka: já taky, čím to asi je?

P.S. moc se těším na další pokráčko :-)

5 Kaname Kaname | 19. března 2007 v 15:37 | Reagovat

Melde: To proto, že Patience se to teprve učí, je ustrašená a neví co a jak. Zatímco Porsche se celkem bojí, dokáže to tak trochu ovládat, prostě to není úplný začátek. Ale mě se líbí obě, doufám, že se potkají a pomůžou. Copak se asi vyloupne z Andrewa? :-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama