close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3./POMOC 1.část

19. března 2007 v 14:54 | Lentilka |  Více než nic
Vesele se usměji a naberu si lžičkou pořadnou porci zmrzliny. Někdo by možná řekl, že ládovat se zmrzlinou není zdravé, ale já bych ho poslala do háje. Sedět s Natašou a Kaylee v cukrárně je pojem sám o sobě. Praktikujeme to téměř každou středu. Potom mě čeká ještě trénink, ale to mi nezabrání přežrat se. Nataša i Kaylee vědí o Mattovi, vědí to podstatně. Je to kluk, kterého jsem v pátek večer potkala a proto jsem za nimi nešla, kluk s kterým jsem se šla pozdě v noci projít do parku a po vzájemném blbnutí mě políbil. Nevědí, že jsme se potkali, když se mi prohrabal v hlavě a potom jsme společně utíkali před mýma kámošema upírama, ani nevědí, že jsme se v tom parku potali náhodou, když mě tam dovedla moje moc. Holky vědí, že jsem něčím zvláštním a neptají se. Proto je mám tak ráda. Věří mi a nemusí vědět všechno když jim to nechci říci sama.
Podívám se ze skleněného okna ven a v očích se mi přehraje znovu ten zážitek ze sobotní noci. Mattovi modré oči ve tmě, jeho rty na mých. Panebože, to se nemělo stát. Trhnu sebou, když si všimnu povědomé bundy i střihu vlasů. Natočí se směrem ke mně a já uvidím ty dokonalé modré oči. Dva body uprostřed oceánu. Rychle schovám hlavu pod polšář a jenom zaslechnu jak se Nat i Kaylee dají do smíchu. "Před kým se asi schovává?"zaptají se obě sehraně a určitě se hned začnou rozhlížet. Uslyším dvojí áách a potom hned následně se ozve"vidíš ho? Ty oči! Ta postava! Ten je!"
Neubráním se abych se pod stolem neusmála sama pro sebe. Ty holky jsou prostě střelený! "tak před čím myslíš že se schováva?"řekne vesele Nataša. "Naše Porsche? Ta neutíká před ničím!"zasměje se Kaylee. "Mimo protivných lidí, učitelů, učení, temný vody, výšek a taky vážných vztahů!"vypočítají obě sehraně a znovu uslyším mohutný smích. Obě je kopnu do kotníku a oni postupně utichnout.
"Můžeš vylézt, už je pryč"skloní se ke mně Nat s úsměvem od ucha k uchu. Úlevně si oddychnu a nerovnám záda, která už mi začeli tuhnout, jak jsem byla nepřirozeně shrbená. "To byl on, co?"řekne zvědavě Kaylee. Jenom nervózně přikývnu. Matt mi asi hodinu po tom, co mě políbil, volal. Nevzala jsem to. Usoudila jsem, že on bude to neznámé číslo. Potom už se nesnažil ozvat. Takže jsem ho neviděla, až do teď a nechci, aby mě viděl on. Holky mají pravdu, nemám ráda vážné vztahy, moc zavazují. Bála jsem se jich předtím než přišli podivné schopnosti, které mě tahají z průšvihu do průšvihu natož teď. Mattovi bude stačit to, že má svoje schopnosti, natož kdyby si začel se mnou. Já si musím najít normálního kluka nebo se přestat bát. Ani do jednoho se mi nechce.
MonFranco není zase tak veliké město. Domů se plížím jako hledaný zločinec. Věřím, že kdybych Mattovi řekla, že s ním nic nechci mít, aťmě nechá být, vyhověl by mi, ale otázka zůstává, jeslti bych se k tomu odhodlla říci mu to? Nebojím se jít nakopat zadek upírovi a zachránit někoho. Ale jít za klukem kterej se mi líbí a mám ho ráda a říct mu ať mě nechá bejt. Není to šlapat si po vlastním štěstí? Doma potkám tatíka i mamku. Vesele plánují jejich večer. Dnes mají výročí.
"Porsche, pojď s námi, bude legrace"chlácholí mě tatík. Zničit jim večer?
"Nemůžu mám trénink"vymluvím se rychle a zapluji do pokoje. Půjdou na večeři a do divadla. Nebudu je rušit. Věřím, že zítra po škole mi o tom mamka živě povypráví skoro jako bych tam byla s nimi. Pokaždé to tak dělá. Líbí se mi na ní to, že jí nikdy nevadilo to, že bych měla mít kluka nebo šla někam ven. Dokud mám slušné známky a jsem v pořádku můžu skoro všechno. V období puberty, kdy jsem pořád na něco nadávala do mě hučela ať si najdu kluka, ať mám kam soutředit svojí energii. Nedokážu si předsavit lepší rodiče než jsou ti moji.
Odplazím se na trénink s pocitem, že udělám větší pohyb a všechno co jsem pozdřela vylétne ven. Díky bohu se tak nestane. Trávení zabere a já můžu cvičit. Terry mi dělá trenéra na věci, které jsou lehce nebezpečné, tady se učít normální bojové umění, základy kung-fu. Asi to bude těma akčníma filmama na který jsem jako malá koukala a taky tím, že jsem si vždycky hrála víc s klukama, ale něco z toho ve mně asi zanechalo menší stopu a teď jsme spíše na ty akční sporty. Možná jsem trochu lepší holka, ale kluk bude pořád silnější. To samozřejmě neznamená, že musí vyhrát.
Ze dveří tělocvičny vylezu příjemně nabytá energií. Venku už je tma. Všechno pomalu zahaluje černá noc. Vypadá to skoro jako by se začela všude valit temný mlha. Dojedu domů a napustím si vanu. Naložím se do ní a vezmu si sebou i knížku. Brak je brak, ale čte se taky dobře. Dokážu přečíst i slavnou literaturu, ale ta obvykle není tak chytlavá. Všechno postupuje. I technologie a já jsem moderní dítě. Trošku zvláštní moderní dítě, ale jsem. Proč mi vždycky příjde, že holek, který se umějí bránit je tak málo, ale znám jich dost, které se učí bojové umění? Bude to nějaký předsudek vsugerovaný chlapi!
Obléknu se do domácího a začnu si připravovat večeři. Najednou mi celým tělem projede podivné cvění, na okno v kuchyni zahučí vítr jako by mi chtěl něco říci. Dneska ne, prosím. Člověk chce klid, všichni chtějí klid! Zaraženě hledím na okno a čekám co bude dál. Jeslti to teď přestane mohl to být jenom rozmar počasí a to že jsem teplomil. Jestli to nepřestane, asi se má dneska někomu něco stát. Chvění odezní a já se s úlevou pustím do jídla. S nechutí se podívám i na školu a s úlevou se natáhnu na postel. V jedenáct večer s úlevou ležet v posteli, kolikrát se mi to povede? Uslyším slabé vibrace z mobilu, podívám se na něj a když spatřím neznámé číslo nechám to bolestně vyzvánět dál. Nemám odvahu s ním mluvit, možná později teď ne.
Zavřu oči a zaposlouchám se do písničky. Usnu lehkým spánekm nespánkem. Vyděšeně sebou trhnu, když mě probudí ostré zařinčení zvonku u dveří. Kdo to může být? Rodiče se dřív jak po půlnoci nevrátí a k tomu mají klíče. Opatrně dojdu ke dveřím a na kousek je otevřu.
Šokovaně vykřiknu, když spatřím Matthewa opírající ho se o dveře. To by mě vcelku ani tak nevyděsilo, možná jenom naštvalo, kdyby mu z rány nad okem a ze rtu netekla krev, nebyl ušpiněný a na tváři neměl smutný a provinilý úsměv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | 19. března 2007 v 18:45 | Reagovat

Ááá, prosím, prosím pokráčo.

2 Kate Kate | Web | 19. března 2007 v 20:51 | Reagovat

taky moc moc prosím o pokračování.....navíc eště smutně, ale fakt stráááášně smutně koukám..... :'(

3 Nat Nat | 19. března 2007 v 22:25 | Reagovat

Takže nejdřív veeeeliká pochvala za rychlost psaní a hlavně za kvalitku:). Jenže teď už nebudu chválit a ani originální bohužel nebudu....daaaaalší pleeeeeeeeeeaaaaase :)))

4 Aneta Aneta | 20. března 2007 v 15:30 | Reagovat

přidávám se k ostatním  plosíííííííííííííím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama