close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3./POMOC 2.část

20. března 2007 v 17:00 | Lentilka |  Více než nic
"Matthew, co se stalo?"zeptám se vyděšeně.
"Myslím, že budu potřebovat pomoc"usměje se nevinně a jeho oči vesele zasvítí. Opře se o mě a já ho dovedu k sobě do pokoje kde ho posadím na postel. "Co se ti stalo?"zopakuji svojí otázku a ponořím se do jeho očí. Neviděla jsem je pár dní, ale jako by to nebylo ani pár minut, co jsme po sobě házeli vesele bláto v parku. Pobaveně se usměje a usykne bolestní. "Vracel jsem se domů, když ke mně přišla společnost. Jeden upír, nějakej holohlavec, trochu jsme se nepohodli, chtěl mě odvíst sebou nebo co a mě se moc nechtělo, tak jsme si vyměnili názor a já skončil takhle, on asi líp, ale trochu jsem mi zdrhnul, nevěděl jsem co dělat, tak jsem šel za tebou"vysvětlí mi a roztomile se usměje. "Promiň, jenom ti přidělávám potíže"posmutní v zápětí a já bych se nejradši nakopla. Já je zabiju, všechny. Tohle asi byl ten chvilkový záblesk, nestalo se mu nic vážného, proto to možná zmizelo. Doháje, měla jsem zatím jít! Mohla jsem mu pomoct!
"Matte, to je v pohodě"řeknu klidně, ale všechno ve mně jenom hoří. "Dojdu pro lékárničku"pronesu tiše a odporoučím se z pokoje. Že by byl svět zlej? Na tvář mi vklouzne neptarný úsměv, jistě, svět je vždycky zlej a život dává jenom jednu šanci. Popadnu lékárničku a vzklouznu tiše do pokoje. Hned na prahu se zastavím a bez dechu si prohlédnu tu tvář, kterou jako by vytesali andělé. Sedí na mojí posteli,opřený o zeď. Sundal si bundu a teď tam se zavřenýma očima odpočívá. Má na sobě jenom bílé tričko, které jako by podtrhovalo barvu jeho opálení a potvrzovalo to, že má vypracovanou postavu. Na ruce má změt koženým provázků a hrudník se mu zvedá od pravidelného dechu. Nad obočím má malou tržnou ranku kolem které je trochu zaschlé krve, na okraji rtů má pramínek krve, který potvrzuje jenom to, že měl velice rušnou noc. Najednou otevře oči a přistihne mě při tom jak si ho detailně prohlížím. Chci uhnout očima a už vycítím jak se mi do tváří hrne červeň, ale on mě těma svýma očima připoutá a drží ve dveřích. Jenom němě zírám. Pocit studu mě nutí odtrhnout oči, ale odpoutat zrak od takové krásy je snad nemožné. Pomalu otevřu pusu, abych něco řekla, abych prolomila to kouzlo, ale zase jí pouze tiše zavřu. Nedokážu zlomit tuhle dokonalou chvilku.
Odtrhne ode mě pohled, jako by mě najednou zamrazilo. Zdroj tepla pro mojí duši odešel. Možná je to ale dobře, zase se nadechnu, protože to jsem po celou dobu skoro nemohla. Pomalu si k němu přisednu a rozechvělými prsty otevřu lékárničku. Vlasntě ani pořádně neumím první pomoc, takže se do žádných experimentů pouštět nehodlám. Snad ho nezabiju dezinfekcí. Jeho by byla opravdu škoda.
"Bolí to hodně?"zeptám se tiše a pomalu mu ošetřím ránu nad okem. Upře na mě oči a beze stopy žertu řekne "Teď už ne" Možná si všimne, jak se mi roztřese ruka, možná ne. Proč je to sakra pořád s námi? Ten nebezpečný výboj elektriky mezi námi, který pořád přebíhá, ať chci nebo ne. Potom taky kecá, nedávno nám došla bezbolestná dezinfekce a tak teď má tu velice bolestnou, takže ho to musí bolet. Možná už jí koupily, takže by mohla být v koupelně. Ne, on to přežije. Pořádně vatičku pokapu a znovu mu čistou ránu přejedu až přistiženě ucukne. "Bolí?"podívám se soucitně, ale zaslechne v tom škodolibý podtón. Chytne mě za ruce a donutí mě je sklonit. Zvednu k němu oči a on se na mě pobaveně šklebí.
"Už žádné nebezpečné předměty do tvých nevinných ruček"řekne laškovně. Jeho modré oči na mě při těch slovech pobaveně hledí. Je prá centimetrů od mého obličeje. Mohl by mě políbít, mohl, ale on na mě pořád jenom pobaveně hledí. Vždyť už to takhle jednou udělal, tak proč ne teď? Vysoukám z jeho sevření svoje ruce a vyskočím z postele. Hodím lékárničku na stůl a podívám se na něj s otázkou v očích.
"Asi bych měl jít, co?"řekne najednou a zvedne se. Kdyby se na mě díval pozorně mohl by spatřít jak vyděšeně vyskočím. Jenom rychle vyhrknu než se stačí vůbec obléct "Přece nemůžeš jít teď ven"
"Nemůžu?"zeptá se opatrně a na rty mu vklouzne pobavený úsměv.
"Ne, nemůžeš- vždyť tam- no přeci tam řáděj ty upíři a ty pořád nevíš, co po tobě chtěli, nebo proč tě přepadli, třeba to má důvod, ne dneska už jen tak nemůžeš jít ven"přesvědčuji ho zadrhávaně a velice nervózně. "Ale no tak" zasměje se mi a rozejde se ke dveřím. Jako když do mě pýchne vosa vyskočím a stoupnu si před dveře.
"Nemůžeš jít, víš jak je to nebezpečný? To prostě nejde, vždyť už teď jsi to schytal"snažím se mu vyvrátit jeho přesvědčení.
"Takže?"řekne pobaveně s otázkou v očích. Nějak jí nepochopím a zmateně na něj pohlédnu. "No co mám teda dělat, když ven nemůžu,Fortuna?"zasmál se mi pobaveně. Když na mé tváři spatřil výraz poznání a překvapení rozesmál se ještě víc, tak že jsem myslela, že i když zhasnu světlo jeho oči budou zářit tak moc, že stejně uvidím. "Nad tím jsem nepřemýšlela"řeknu zamyšleně.
"Takže musím jít"pronese s úsměvem a pokusí se mě odstrčit od dveří. "Ne!"vyjeknu a nedovolím mu projít. "Prostě tady budeš muset zůstat no"řeknu zamyšleně a Mattovi pobaveně vyskočí obočí nahoru. "Cože?"řekne překvapeně a roztáhne pusu do širokého úsměvu. "Jo a budeš spát na zemi"dodám škodolibě a projdu kolem něj ke svojí posteli.
"Ale já jsem zraněnej!"řekne pobaveně. "Neboj ustelu ti krásnou pohodlnou postýlku"řeknu škodolibě. Připravím mu na zem doopravdy pohodlný ležení a on si na to s pobavením sedne a pozoruje mě. Už je půlnoc, měla bych jít spát. Sakra, to jsem dneska chtěla jít spát brzo a odpočinout si. Ještě že už jsem v pyžamu, moje plus. Lehnu si na postel a zhasnu světlo. Upřu oči na dva temně modré body kousek přede mnou. "Jdeme spát?"pokusím se říci normálně, ale můj hlas zní poněkud divně.
"Matte?"prolomím po chvíli ticho.
"Jo?"ozve se tiše.
"Proč jsi šel ze mnou a ne za někým jiným?"zeptám se zamyšleně. Uslyším pobavený potlačený smích a potom jeho chralavý šepot ve tmě. "Ty jsi jediná koho znám s nějakými schopnosti, myslel jsem si, že- nevím- prostě když jsme přemýšlel kam jít, napadla jsi mě jenom ty"
"To je potěšující"šeptnu trpce. "Když máš problém půjdeš za mnou"zašeptám si pro sebe.
"Ne, tak jsem to nemyslel."ozve se kousek přede mnou. Potom před sebou spatřím jeho temný obrys vedle mojí postavy. Položí si ruce na matraci a opře si o ně ruce. "Víš, není to jenom tím, věřil jsem, že ty si budeš vědět rady, člověk v takový situaci moc nepřemýšlí, takže jsem šel za jediným člověkem u kterého jsem si myslel, že mi pomůže a pochopí mě, věřil jsem, že to budeš ty"vysvětlí mi tiše. Zaraženě hledím na ten obrys. Panebože, jak někdo může vypadat tak dobře jako on i potmě? To je nespravedlnost.
"Jak se u tebe poprvé objevili ty schopnosti?"zeptám se po chvíli ticha a upřeného mlčení.
"Tomu by jsi nevěřila"zasměje se pobaveně. "Byl jsem venku s partou a když jsme se pozdě večer vraceli domů, zmocnilo se mě podivný chvění, potom to přišlo, všichni tři kluci a jedna holka s kterými jsem se vracel domů, ztuhli. Najednou jsem mohl vidět jejich pocity, myšlenky, prostě všechno, nemohl jsem to vůbec ovládat. Když to přeslo všichni se šokovaně svezli k zemi, pokoušel jsem se jim namluvit, že to byl jenom jejich přelud, že moc pili. Použil jsem svůj hlas, ten umím ovládat dobře"zasměje se do tmy. "Ta holka se stala křesťankou, jeden z těch kluků byl jako továrna na cigarety, teď kouř a pití nemůže ani vystát, dalš dva z toho vyvázli bez menších větších šoků."dovypráví mi pobaveně. Křesťanka? Ne, díky. Možná to, že jsem zvyklá na menší hokus pokus tak na mě tak neplatí Mattův hlas, možná je to tak. "Kdo byl tvůj první upír?"zeptá se šeptem a upře na mě oči.
"Můj první upír byl Enrico, už jsi ho dokonce potkal, tam v uličce, jak potom utekl, ten večer měl zrovna zabít jednu holku, no ale když jsem ho potkala poprvé tak jsem se večer vracela sama domů, brala jsem to zkratnou přes jednu temnou ulici s garážemi, na cestu mi svítil maximálně měsíc a ještě mě zastiňovali stromi. Enrico najednou stanul přede mnou a s krvavým pohledem mě pozoroval, to jsem nikdy nepochopila, proč upírům v noci oči světélkují, měl je načervenalé, ale hlavní byl ten pohled, byl jako by prošel poušť bez jediné kapky vody, upíral na mě žalostný pohled. Ty jeho oči mě připoutali k zemi, nemohla jsem utíkat, nevěděla jsem ani čí jsem. Prostě jsme tam jenom stála a vyděšeně na něj zírala. Přišel až ke mně a když jsem se pokusila otočit a utéct, chytil mě a praštil o zeď nejbližší garáže. Vrhnul se ke mně a jednou rukou mě držel za krk a druhou mi drtil rameno. Netušila jsem ještě pořádně co je zač, ale když vycenil špičáky, vyděsilo mě to. Jasně, že mě to vyděsilo, koho taky ne, že jo? Už neupíral pohled na moje oči, ale na moje hrdlo, takže jsem se sebrala a kopla ho do kolena, až to v něm trochu křuplo a on se skácel k zemi.Dopadla jsem na zem a pokusila se nabrat ztracený dech. Neměla jsem čas na nic jiného, Enrico se na mně znovu vrhnul, už asi nechtěl ani pít, nebyl zvyklí na odpor, to není žádný upír. Jsou rozmazlený, najedí se a odejdou, nechají tě tak jak jsi. Upíři kousnutí tě ochromí, způsobí lehčí ztrátu paměti když ho máš hodně. Obvykle si po tom lidi nic nepamatují, já mám svůj zážitek jasný, možná jsme ho měla nechat ať mě kousne a nic bych nevěděla. Znovu mě drapnul pod krkem a lehce přiškrtil, přitom se na mě s rozkoší koukal, zvrhle poslouchal jak můj tep pod jeho rukama slábne. Člověk je ovládaný pudem sebezáchovi, máchala jsem kolem sebe rukama, až jsem narazila na něco ostrého, rozřízla jsem si o to zápěstí, pořád tam mám jizvu. Popadla jsem to a přatáhla ho tim přes obličej. Enrico mě pustil a odskočil ode mě. Jsou fakt strašně rozmazlený a tak ho asi lehce šokovalo, že už jsem se dávno nevzdala. Potom se kousek od nás ozvala skupina lidí, kdyby tam nešla asi by mě zabil, myslím ,že určitě. Tak mi věnoval úšklebek a vypařil se do tmy, jo tohle byl můj první neživý."dovyprávěla jsem mu svůj veselý příběh.
"Wau"řekne obdivně. "Tvoje oči taky ve tmě světélkují"řeknu fascinovaně. "takže se mě bojíš"řekne tiše. "Bát se tě? Ne, proč? Měla by jsem snad?"zeptám se pobaveně. "Ne, mě se nemusíš bát"zasměje se tiše. "Asi by jsi měla jít spát"dodá tiše a pomalu se odtáhne. "Ne počkej"zarazím ho rychle. Znovu se ke mně natáhne, tak blízko, že naše obličeje dělí jenom pár centimetrů.
"Co to znamená Fortuna, jak jsi mi to u dveří řekl."zašeptám.
"Bohyně bažin a žab"zasměje se vesele a shrne mi pramen vlasů z obličeje. "Né, vážně je to bohyně šťastné náhody, rozdává kolem sebe štěstí tomu komu chce a jiným bere vše, řecká bohyně Tyché, všichni jí milovali pro její vrtkavost a nestálost"vysvětlí mi šeptem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vesper vesper | E-mail | Web | 20. března 2007 v 18:46 | Reagovat

O tý bohyni jsem ještě neslyšela, asi bych se měla začít víc vzdělávat. Zase jsi to utla v tom nejlepším, grrr. Dáš sem zítra pokráčko?

2 Lentilka Lentilka | 20. března 2007 v 18:48 | Reagovat

jj jenom ho musím dopsat:D

3 Nat Nat | 21. března 2007 v 18:31 | Reagovat

Můžu se dnes těšit na další libůstku nebo je mé čekání zbytečné:)

4 marakara marakara | E-mail | Web | 21. března 2007 v 18:45 | Reagovat

to sis teda dala práci

5 Kate Kate | Web | 21. března 2007 v 18:58 | Reagovat

prosím prosím....mám stejnej dotázek jako Nat... :))

6 Lentilka Lentilka | 21. března 2007 v 19:00 | Reagovat

za chvíli tu bude pokračováání:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama