"Teď už dobrou"zašeptá a odtáhne se. Jemu se to řekne dobrou noc. Já zřejmě usnu až k svítání.
Povedlo se někomu téměř do rána civět do stropu a téměř se u toho nepohnout? Jeslti ano, mám smůlu, jsem až druhá. S trhnutím mě probudí budík, který mi zvoní pokaždé přibližně kolem půl sedmé ráno. Rychle se posadím a rozhlédnu po pokoji. Matt sedí na mém velkém červeném křesle a čile se na mě usmívá. "Ty nespíš?"zamžourám rozespale a nedbám na to, že musím mít ránu. Jsem zastánce toho, že pokud se někomu nelíbim přirozená, má smůlu, může jít k šípku, on má taky smůlu.
"Porsche?"zaslechnu za dveřmi mámin hlas. Doháje, proč musejí být všichni tak čilý po ránu! Vyskočím a zmateně se rozhlédnu po pokoji. Matt mě s pobavením pozoruje a když ukážu na skříň a nekompromisně jí otevřu, jenom nevěřícně kroutí hlavou a narve se do ní. Chudák, musí bejt skrčený, ale vypadá velice směšně. To má za to, že se kouká jak ostatní lidé spí. Doufám že nechrápu, panebože. To už mamka s trhnutím otevře dveře a vejde dovnitř. Prudce zabouchnu skříň až zaslechnu tiché au.
"K čemu jsi potřebovala lékárničku?"všimne si hned mamka přiblíží se ke stolu. "Ale nic"zahuhlám na půl pusy a snažím se vypadat rozespala a normálně. "No, já potřebuji najít ten svůj hnědý pásek, co mi tak ráda bereš, bude ve skříni, co?"vypamatuje se a zamíří k ní. Jedním skokem jsem u ní a skočím před skříň. Udiveně se na mě podívá a nadzvedne obočí. "Mami tam nemůžeš"řeknu rychle a po ránu mi to vůbec nemyslí, skoro se nesnažím vymýšlet důvod. "Co tam máš?"zasměje se pobaveně. "Já it ten pásek vyndám, mám tam totiž schovanýho jednoho kluka víš"mrknu na mamku spiklenecky. Jenom na mě chvíli překvapeně zírá a potom se smíchem dodá. "Fajn, ale pamatuj na posledně."
Otevřu opatrně skříň a Matt se na mě vesele šklebí a v ruce drží pásek, který hledám. Spražím ho naštvaným pohledem a vytrhnu mu pásek z ruky. Začnu dělat, že prohrabávám horní polici, abych byla alespoň trochu věrohodná.
"Ty už jsi tu někdy měla kluka?"zašeptá Matt překvapivě blízko mé hlavy. "Jo, táta ho prohodil dveřma a on se zkutálel ze schodů, nikdy jsem nepochopila, proč se mi začel vyhíbat"zavrčím na něj naštvaně. Po těhlech slovech trochu umlkne ale pořád se vesele směje.
Podám pásek mamě a prudce přibouchnu skříň. "Odcházíš?"zeptám se jí nevinně. "Jistě, Porsche, a nechci být babičkou"řekne mi u dveří a zmizí. Po chvíli uslyším i prásknutí hlavních dveří, tak otevřu skříň a vypustím Matta na světlo Boží. Vesele se na mě zubí a pohodlně se rozvalí na křeslo.
"Matthew?"řeknu sladce, roztomile na mě upře zrak jako štěnátko, který dostalo včera výprask a dneska má nad okem menší fialovou modřinu a začínající strup a na rtu červený proužek, v místě kde se rozthl. Jinak má na sobě pořád bílé tričko, džíny a podivný chmel kůžiček na ruce. Teď si všimnu i korálků, které mu vysí na krku. Stop! Nekoukej na něj!
"Matte, budu potřebovat do školy, jsem vážně přesvědčená, že venku už to bude bezpečný"řeknu a usměju se na něj. Jestli tu bude ještě chvíli tak se nestihnu oblíct a dojít do školy. "Dobře, konečně jsi to pochopila"pronese vesele, zvedne se a zmizí ze dveří rychlostí blesku. Jenom vyběhnu na chodbu ke schodům, kde ho uvidím jak už schází do dolního patra a zavolám na něj "Mě, ale včera nezmlátili"
Pobaveně se na mě usměje a zmizí. Po ráně dveří, vylétnu a spěchám, abych to stihla do školy. V autobuse se srazím s Kaylee. "Holka, ty vypadáš nevyspale!"přivítá mě a začne se mi smát. Můžu já za to, že jsem neprospala půlu noci? "Včera jsem potkala Matthewa"řeknu jí místo ahoj a jí hned sklapne a zvědavě čeká co bude dál. "Nekoukej tak, dál nic, jenom se mu teď asi přestanu vyhýbat"řeknu tajemně.
"Proč?"vykulí na mě překvapeně oči.
"Postelová konverzace"řeknu spiklenecky a vesele se zazubím.
"Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, kamarádko!"pronese vesele.
Kdo by řekl, že když neprospíte půlu noci, budete to chtít odpoledne dohnat? Takže hned po tom, co jsem přišla ze školy jsem zalehla do postele a usnula. Ležela jsem uprostřed louky květin, měli bílý stonek a černí květy, všechyn byli pokryté kapkou rosy. Fascnovaně jsem na to hleděla. Pohlédla jsem na nebe a to bylo tmavě modré. Postavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe, byla jsem na malém paloučku uprostřed lesa. Moje oblečení, měla jsem šaty, sametově černý korzet a rukavičky, které začínali pod rameny, sukně byla černá s přehozeným težkým a tmavě fialový nabíraním. Ve předu byla vidět černá sukně a tmavě fialový vršek se rozbíhal do stran. Na krku jsem měla černý náhrdelník těsně u krku, který v malých kruzích kolem mého krku pokračoval dolů, kde končil malý černý korál těsně nad výstřihem. Šokovaně jsem hleděla na ty šaty, na svoje ruce v rukavičkých, na tu louku a pořád nechápala co tu dělám.
Potom vyšel z lesa, bledě krásný, smrtonostný. Delší černé vlasy měl stažené do culíku a jeho tmavé oči mě připoutávali k zemi. Vyděšeně jsem na něj hleděla. Šel ke mně klidným, ladným krokem. Přišel až ke mně a natáhl ke mně ruku. Úlevně jsem do ní položila svojí dlaň a nechala se k němu přitáhnout. Bez odporu. Shrnul mi vlasy z obličeje a v tu chvíli mi hlavou projela ostrá vzpomínka. Matthew, večer, kdy u mě přespal. Tohle musí být sen. Nechápavě jsem na muže pohlédla, pomalu jsem se od něj odtáhla, ale to už se mu v očích mihl náznak pochopení. Něco ledového dopadlo na mou ruku. Prší? Pohlédla jsem na nebe a sneslo se na mě několik kapek. Všude kolem jsem slyšela jak narážejí do země, do stromů, jak mi stékají po tváři. Zvedla jsem ruku a zmateně jsem se na tu kapku zadívala. Kapka krve. Vyděšeně jsem vykřikla, ale to už byl neznámí muž znovu u mě. Proč jsem si nevšimla, že přichází? Sevřel můj pas v ocelovém sevření a zvrátil mi hlavu dozádu, vyděšeně jsem vykřikla. Potom mým tělem projela ostrá bolest. Jeho zuby se mi zaryli do hrdla. Sáli mojí krev. Proč jsme nepoznala, že je to upír? Cladivé kapky mi stékaly po obličeji, nedokázala jsem se bránit, každým okamžikem jsem byla slabší a slabší. Potom mě pustil, držel mě v náručí a z obličeje mu kapala krev a kolem rtů měl mojí krev! Vyděšeně jsem na něj koukala. Nemohla jsem utéct, nemohla jsem dělat nic. Potom se vesele podíval kamsi do dálky a tiše pronesl "Prohráješ to" Podívala jsem se do stínů stromů a spatřila obrys postavy. Obrys známé postavy. Byl zahalený ve tmě, ale já ho poznala. Ty oči. Jiskřily vzteky, bolestí i nenávistí. Vykřikla jsem. Chtěla jsem pryč.
S trhnutím jsem se probudila. Cítila jsem se slabá, vyděšená, šokovaná. Pomalu jsem se postavila na teplá koberec, který mě lechtal na bosích chodidlech. Bylo skoro šest večer, dneska už nestihnu cvičení. Rozlámaněj sme vstala a rozsvítila na stole lampičku, venku už se snášel soumrak. Pohlédla jsem na sebe letmo do zrcadla a vykřikla. Moje tvář, ruce. Měla jsem na nich krev. Vběhla jsem do koupelny a opláchla si obličej, do odpadu stékala narůžovělá voda. Drhla jsem si obličej tak dlouho dokud netekla pouze čistá voda. Pohlédla jsem na sebe do zrcadla, moje tvář už nebyla od krve, ale na rukou jsem jí pořád měla. Co mi chtěl ten sen řict? Proč? Co se mi snažil napovědět? Zběsile jsem si drhla krev z rukou dokud nebyli narudlé, ale naprosto čisté. Prohlédla jsem si svoje oblečení, ale ani na kousku neulpěla kapka krve, to samé s postelí. Vyšla jsem na balkon v mém pokoji a do tváří mě udeřil těžký vítr. Potom se na mou tvář snesla kapka, čístá kapka deště.
Potom jsem to zaslechla, tichý nářek noci, tiché volání. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do toho hlasu noci. Šumění stromů mi šeptalo zprávu, kterou jsem ve svém snu nepochopila, neslo mi poselství. Poselství o pomoci. Šeptalo to jenom jedno jméno, cítila jsem jak mě vítr tlačí, tam kam mám jít. Něco hrozivého se blíží, někdo něco strašlivého plánuje. Můj sen byl začátek bitvy. Upíři, proč mě moje moc vždycky zavede k upírům? Kdybych jí neměla třeba bych je ani nikdy nepotkala. Jenom díky ní jsem pořád v maléru. Nejsem vyjímečná, jsem jenom obdarovaná tím, žepřitahuji upíry. Toť vše. A teď mě noc volala, abych mu pomohla, žádal mě o pomoc. Sen mi říkal, že už bojují. Včera v noci to začelo, chtějí ho získat, chtějí ho zlomit, chtějí jeho sílu. Nevím k čemu, nevím proč ani jak to zjistili, ale mám mu pomoct. Moje strašlivá moc volá. Noc volá jeho jméno, vítr mi ukáže cestu. Všechno kolem mě šeptá "Matthew"
Úžasné. Ehm, mimochodem ohledně toho prologu, musí se opravdu jedna z nich vzdát lásky, co takhle šťastnější konec? Neuvažovala si někdy nad tím?