"Neuteču"zašeptám tiše. Na tvář mu vklouzne úsměv. Přitáhne si mojí hlavu, lehce se ke mně skloní a pohladí mě po tváři. Potom mě políbí a já zavřu oči. Modrá propast plná vody, velké vlny, není kam utéct, neumím v tom plavat, ale jedno vím. On mě nenechá se utopit.
Pomalu se odtáhne. Asi bych už měla jít. Nikdy není dobré něco přehánět. Ani není dobré mít sen o upírovi a mít ještě to horší tušení. Říkala jsem, že hodně čtu? Takže podle všeho by tenhle upír měl být Mocný. Ten upír, který je nejmocnější, vládne všem z města a je Svolávač. Má nad každým upírem určitou moc a má i pár upírů, kteří mu slouží. Když jsem zjistila, že upíři existují přečetla jsem o nich všechnu dostupnou literaturu, tohle je můj závěr. Nebudu to Mattovi říkat. Zdálo se mi o Svolávači města, máš asi větší problém než si oba myslíme. Ne to mu doopravdy neřeknu. Samotnou mě to děsí. Možná to ale není pravda. Svolavač může být jenom báchorka pro děti. Proč by měl být nějaký upír mocnější než nějaký jiný? Jako s lidma? My taky máme někoho kdo utváří zákon, proč by oni neměli? Nejvýšše postavený upír a mě se o něm zdá sen, není to bezva? Já bych řekla, že je, ale Matthew by asi nesouhlasil. Za prvé protože mu jde po krku a za druhé je to chlap. Já jsem holka. Je lákavý vědět, že se mi vkradl Svolávač do snu, ale má chudák smůlu. Moje moc mě volá za dobrem, za dobrem která má zachránit Matta a spoustu dalších. Jsem já to ale divná holka. Možná, ale ne tolik. Taky řeším kluky, večery venku a po ránu make-up když mám modřiny nebo podobně. Zajímá mě všechno, co normální holky. Plus pár věciček navíc.
"Matthew, už půjdu"zašeptám tiše. Ten kdo ho sledoval může být už dávno pryč nebo taky vedle nás. Jsem pro to aby se vrátil do pekla.
"Uvidíme se zítra?"řekne a spustí ruce podél těla.
"Vypadá to tak"usměju se záhadně.
"V poslední době na sebe máme štěstí ne?" řekne vesele.
"Matthew, Matthew.... Nic ode mě nečekej, hlavně ne to, že ti dovolím to, abys mě držel mimo nebezpečí"
"Uvědom si, ale že nejsi neporazitelná, jsi jenom holka, jsi jenom člověk"
"Já to vím, uvědomuji si to víc, než by jsem chtěla. Ale ten pocit, že něco můžu změnit mě drží naživu v tomhle všem, ten pocit, že já mám možnost té změny, že si mě někdo vybral, protože já můžu"
"Možná jsi to neměla být ty, Porsche, napadlo tě to někdy?"
"Jsem to já a jeslti mám tu možnost, využiju jí. Je to jako útok na psychiku a já plánuji vyhrát, plánuji být tak dobrá, že se už nebudu muset bát"řeknu hrdě.
"Ty se bojíš? Nikdy mi nepřišlo, že by jsi se toho bála, byla jsi opatrná, ale strach jsem v tvých očích necítil"
"Všichni se něčeho bojíme, já se bojím tolika věcí, mám ale touhu se všech zbavit. Strach je jako temný stín, možná ho nevidíš, můžeš ho ignorovat, ale pořád je tady. Nedokážeš ho vypudit, může ho jenom zahalit ještě temnější stín. Nic není tak barevné jak se zdá, ale strach je jeden z nejpřirozenějších pocitů. Nesnažím se ho vymítit, snažím se ho překonat, ale stejně tu bude další, aby mě srazil na kolena"zašeptám do ticha.
"Ty jsi neuvěřitelná"zašeptá pobaveně.
"Dík"zasměju se do ticha. "Takže se uvidíme"řeknu tiše. Musím jít domů, musím spát. Musím přestat myslet na všechno tohle, co mě nutí být tady venku. Pocit, že ho teď opustím a nikdy neuvidím mu zničeho nic sevře žaludek. Mám strach, každý máme strach. Já se teď bojím ,že tohohle roztomilýho kluka neuvidím, ale já ho uvidím. Jeho slova při loučení mě utvrdí.
"Brzy na viděnou"vracími mi jeho slova noc ozvěnou zpátky.
Mhm, moc hezký. Příští část bude o kom?