close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

4./PŘÍBĚHY 4.část

27. března 2007 v 12:00 | Lentilka |  Více než nic
"Chci jí vidět do očí"řeknu nejistě do tmy. Andrew na mě upře nechápavý pohled a já zaslechnu jak se žena za mnou zvonivě zasměje. "Chci ti vidět do očí!"řeknu tvrdě. "Už chápu proč jí máš rád, taky se mi začíná líbit"řekne smutně žena. Pomalu mě otočí k sobě a já jí pohlédnu do očí. Má je temně černé, vlasy jí padají lehce do tváře a usmívá se na mě. Usmívá se na mě a já mám umřít její rukou. Znechuceně na ní pohlédnu a tím vykouzlím na její tváři další úsměv. "Teď už tě opravdu chápu"řekne žena znovu. "Co to děláš?"ozve se za mnou nechápavý Andrew. Zločinec, který je zvrhlý, nikdy nepochopil, že pro někoho komu chce něco udělat je jednoduší se z toho dostat, když mu vidí do tváře, když vidí kam má udeřit. Když se přirozeně brání. Zločinec tak často prohraje protože jemu nevadí dívat se oběti do tváře, ale pro obět je snaží ho praštit. Oběť vidí tvář smrti a nenechá se jen tak zabít. Tahle myšlenka mi vyplave zničeho nic na mysl.

Moje ruka vystřelí přímo do jejích očích, dva prsty přímo do očí. Potom odskočím od nože. Zůstat stát by znamenalo nechat jí dokončit práci. Ucítím slabé škrábnutí jak se nůž sotva dotkl mé kůže, když ním švihla. Zuřivě začne mrkat. Možná jsem jí nezamáčkla ty prsty do těch očí tolik. Vyděšeně se opřu o zeď a zírám na ní jak zuřivě vrčí a spatřím špičáky, které se jí lesknou v puse. Potom ucítím teplý žár. Andrew stojí před ní a ruce mu planou jasným ohněm. Vyděšeně zavřískne a zmizí ve tmě. Potom se Andrew otočí ke mně a prohlédne si mě. Když uvidí jak pomalu klesám k zemi, natáhne ke mně ruce, zachytím se jich a málem ucuknu, když na nich ještě pocítím žár ohně. Zavřu oči a pokusím se zhluboka dýchat.
"Jsi v pohodě?"řekne tiše a ucítím jeho horkou dlaň na svém krku. Otevřu oči a spatřím na konečcích jeho prstů svojí krev. Řízla mě do krku. Tak slabě, ale přeci! Kdyby to bylo jenom kousek blíž, bylo by to horší. Vyděšeně pohlédnu na tu krev na jeho rukou a potom se mi zatmí před očima...
Slabě zatřepotám víčky a otevřu je. Nade mnou se sklání Andrew a starostlivě mi hledí do tváře. Proč najednou nemá ten arogantní výraz? "Kreténe!"zašeptám do ticha. Spatřím jeho úsměv a pomalu se posadím. Jsme pořád na tom místě, kde jsem omdlela? Ne, teď jsem asi jenom o ulici dál než kde bydlím. Jak jsem sem dostala? To je jedno. "Co to bylo zač?"řeknu ochraptělým hlasem. "To? To byla ona. Nemrtvá. Nemá mě prostě ráda, říkal jsem ti, že nás někdo sleduje"řekne tiše.
"Nás?" Jak nás? Tebe!" zavrčím naštvaně. "Jsi zvláštní"řekne po chvíli ticha. "Zvláštní?"zaskuhrám a odkašlu si. Potom si přejedu zasychající krev na krku. "Chvíli jsi taková nevýrazná, obyčejná a potom jsi zase úplně jiná, někdy se mi zdá, že měníš podoby, když jsem tě viděl poprvé chránila jsi svojí kamarádku a bylo ti jedno kdo jsem a co ti za to můžu udělat,prostě jsi udělala to, co jsi považovala za správné, potom před tou jídelnou jsi byla zase jako někdo kdo se bojí všeho kolem sebe, kdo neví co chce a potom jako by se v tobě probudil oheň a znovu si po mě vyjela. Vždycky když tě potkám jako by jsi měla dvě části"řekne zamyšleně. "Neznám nikoho, kdo by se chtěl dívat do očí někomu kdo mu drží pod krkem nůž"řekne pobaveně. "Já taky nechtěla"zaskuhrám naštvaně.
"Ne?"řekne pobaveně. "Ne,Zločinec, který je zvrhlý, nikdy nepochopil, že pro někoho, komu chce něco udělat je jednoduší se z toho dostat, když mu vidí do tváře, když vidí kam má udeřit. Když se přirozeně brání. Zločinec tak často prohraje protože jemu nevadí dívat se oběti do tváře, ale pro obět je snaží ho praštit. Oběť vidí tvář smrti a nenechá se jen tak zabít."řeknu mu myšlenku, která mi vytanula na pamět. Jenom na mě odbivně pohlédne. "Kde jsi to slyšela? To je docela nebepečná, ale moudrá rada"zeptá se.
"Já- vlastně ani nevím, prostě to přišlo, jako by mi to někdo řekl, ale vlastně neřekl-nikdy mi nikdo nic takového neřekl"řeknu nejistě.
"Můžeš mi teď něco vysvětlit ty?"zeptám se rozhozeně. Přikývne a upře na mě oči. Dřepí přede mnou a zírá na mě. Proč na mě nemůže koukat tím jeho arogantním pohledem, to všechno ulehčuje, takhle mě jenom znervózňuje.
"Co to, doháje, děláš s tím ohněm?"
"Moje schopnost, umím ovládat oheň, umím ho probouzet. Nikdy jsi neslyšela o tom, že každý oplívá nějakou schopností? Já mám oheň. Proto mě upíři nemají rádi. Chodím po večerech a hledám je. Nenechávám je, aby se najedli, když jsou zlobivý spálím je. Proto tu dneska byla. Chtěla ublížit někomu, komukoliv, chtěla abych je nechal být. Mám pocit, že teď jsi jí naštvala i ty."řekne se stínem obavy. "Já jí naštvala?"vyjeknu vyděšeně. "Nesmíš se jí divit, není zvyklá na odpor od holky"řekne nevinně. "To ona mi držela nůž pod krkem!"vybuchnu naštvaně. "Ona to tak nevidí"namítne rozpačitě. "A ty mě nesnášíš, takže by tím vlastně nic nedokázala, kdyby odkrouhla mě"řeknu rozhořčeně. "Taky pravda"řekne pobaveně.
"Ty máš ty schopnosti rád?"zašeptám tiše po chvíli.
"Rád? Nevím, prostě ke mně patří. Je to jedna moje přirozenost, kdybych je teď ztratil věděl bych, že mi něco chybí. Prostě jsme je objevil a naučil se s nimi žít. Nedokážu si představit, že by zmizeli. Dali by se možná potalčit s velkou vůlí, ale zmizet? To by asi nešlo. To by bylo jako by teď najednou někdo vzal úsměv nebo hlas. Jednu z věcí na které jsi zvyklá. Už ani nevím jak bych bez nich žil"řekne zamyšleně.
"Asi bych měla jít domů"povzdechnu si rozmrzele. Vytáhne mě na nohy, až se mi zatočí hlava. Všude kolem mě vyskákají bílé tečky. Chvilku jenom dezorientovaně zírám před sebe a potom se pomalu rozejdu. Že by jsme mi dva zrovna dělali něco velkýho z loučení říct nemůžu. Prostě se oba rozejdeme směrem, kterým máme.
Ráno, když se probudím se zděšeně rozhlédnu po pokoji. Živě jsem cítila ledový kov na svém krku, sladký šepot té ženy u mého ucha. Je šest ráno, mám překrásné kruhy pod očima. Roztomile se na sebe usměju do zrcadla. Sednu si do okna a zírám na město. Ulice zeje prázdnotou, všude je ještě temný stín, který pomalu přemáhá světlo, které se budí. Zděšeně sebou cuknu, jako by jsem zahlédla ty tmavé oči té ženy. Seskočím z okna sednu si na postel. V ruce svírám nůžky na nehty a jenom tam strnule sedím. Asi jsem už fakt na palici. Celou noc mě budí pocit toho, že mám pod krkem nůž, že je u mě v pokoji, a potom když vstanu zase všude vidím její oči.
Když se světlo rozestoupí a odhalí překrásné modré nebe šťastně vykouknu z okna a jsem si téměř jistá, že ty oči byli jenom přelud. Výplod mé fantazie. Vlétne mi do vlasů teplý vánek rána a já zálibě zavřu oči. "Patience, vzpomeň si na mě"zašeptá mi najednou do ucha dívčí hlas. Prudce sebou trhnu a rozhlédnu se kolem sebe. Nikdo tu není. Na koho si mám vzpomenout? Proč bych měla? Musím začínat šílet, protože podléhám blábolům té staré bábí. Vsugerovala jsem si to,stejně jako jsem si vsugerovala to, že upíři existují, že všechno to kolem mě je skutečné. Jak by mohlo být? Celý život žiji v tom, že nic z toho není skutečná a potom? Všechny moje názory se jako kouzlem mění, jako by mě někdo nutil změnit je! Proč jsem si až do teď žila spokojeně, nemagicky a nenásilně. Myslela jsem, že když se přestěhuji do nového města, časem si zvyknu. Je to, ale mnohem horší! Měla jsem Marian a Jackia ráda, byli něco jako teta se strýcem, ale potom se začeli hádat. Křik, podezírání, nevěra, rozvod. Špatné místo pro dítě, které není ani jejich. Musela jsem pryč. Bylo to malebné městečko, malinkké a nevinné. Ve škole jsem dobř prospívala, ale jak jsem měla tušit, že to s nimi zajde tak daleko? Že budu muset pryč, nakonec jsem se odhodlala k tomu, že jsem se těšila, ale ne. Je to jenom horší. Bylo by mi líp u Marian nebo Jackia, i kdybych měla žít jen u jednoho a ve stísněných podmínkách. Všechno by bylo lepší, kdybych tam zůstala.
Vyjdu z pokoje a pohlédnu na svojí novou pěstounku, Kerstlin. Má pozoruhodné šedivé oči a světle hnědé vlasy. Je mladá jako její manžel. Jsou šťastní, veselý a bohatí. Nikdy nepochopím ten důvod proč jsem u nich. Možná spatřili mojí fotku a zamilovali si mě, potom ale zase nechápu, proč se o mě téměř nestarají. Máme spolu dokonalý vztah, dostávám kapesné, jídlo na oblečení a když si řeknu i něco víc. V kuchyni mám pořád něco k jídlu, ale jinak se skoro nebavíme. Chovají se ke mně laskavě, ale vůbec ne jako novopečení pěstouni. Mě to ale vyhovuje.
Nasednu do autobusu a melancholicky pozoruji ubíhající ulice. Zaslechnu smích, vábení sirén. Sirény. Jak mohla Kastel začít s Andrewem chodit? Přiznávám, má svoje kouzlo, ale to za nic nevyváží to, že je to arogantní kretén. Když vystoupím hned se vedle mě objeví Lian. Podivuhodné, že jsem se ani nelekla. Člověk je přizpůsobivý tvor. Úterý je den jako každý jiný. Bát se můžu pouze obědů, protože tam se všichni setkávají a když se mě 3B pokusí znovu zatáhnout k nim ke stolu, jsem už díkybohu po obědě a rychle vycházím ze dveří s Lian po boku. Nezvládla bych kdyby mě pozvali na další várku nakupování nebo něčeoh podobného. To by bylo nad moje síly. To, že Michael ale vyskočí a neváhá mě doběhnout před jídelnou mě zarazí. Co ten po mě zase chce? Je až moc roztomile pěkný. Až moc. U něj bych se bála, že je víc času ráno před zrcadlem než já a musí víc přemýšlet než se rozhodne co na sebe. Ten pocit bych zřejmě nesnesla. I když jako kamarádka by byl dobrý. Mohla bych se ho zeptat jaký stíny má nejraději, co je jeho oblíbená značka oblečení a kosmetiky a tak podobně. To by bylo fajn. Super kamarádka.
"Patience, můžu se tě na něco zeptat?"řekne rádoby nervózně, ale přímo vidím jak si to užívá. Když se ještě pár lidí zvědavě zastaví a zaposlouchá se jako kdyby trochu povyrostl.
"Může tě pozvat na jarní ples?"zeptá se a samolibě se usměje. Jenom šokovaně otevřu pusu. Kouknu se na Lian a ta pobaveně pokrčí rameny. Jarní ples? On chce pozvat mě na jarní ples? Asi mu odpovím "Jistě, ráda s tebou půjdu vybrat šaty a boty, už jsi někdy chodil na podpatcích? Jsem přesvědčená, že ano" Ne to mu neřeknu. On se ptá jeslti mě může v těch šatech vyzvednout a jít se mnou tancovat na ples. Panebože. Pořád se na mě usmívá a evidentně si užívá můj šok.
"Víš rozhodoval jsem se mezi tebou a jednou holkou, co jsem s ní byl minulý rok a s převahou jsi vyhrála ty"zazubí se na mě potěšeně. Jenom v němém úžasu otevřu pusu. Potom kousek za ním spatřím sedět ležérně nataženého týpka. V kožené bundě a džínech vypadá jako když právě seskočil z přehlídkového mola. Možná by mě ani tolik nešokovalo, kdyby si znuděn%C
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sába Sába | 27. března 2007 v 12:08 | Reagovat

Terko, ty píšeš jak na běžícím páse:D:D:Dale je to dobrý!!.):)

2 vesper vesper | Web | 27. března 2007 v 14:59 | Reagovat

To se nedělá končit v tom nejlepším, ty ty ty... :-) Dáš sem zase zítra další kapitolu?

3 Lentilka Lentilka | 27. března 2007 v 16:33 | Reagovat

asi jo...ještě nevím...když to stihnu:)

4 Kaname Kaname | 28. března 2007 v 9:02 | Reagovat

Dej, dej! Dneska!!

5 Kate Kate | 28. března 2007 v 20:15 | Reagovat

prosím prosím dneska!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! :)

6 Lentilka Lentilka | 28. března 2007 v 20:28 | Reagovat

zejtra bude pokračování...nějak jsem se u Patience zasekla...:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama