"Michaeli, moc ráda bych s tebou šla, ale nejsem si jistá, dáš mi čas s ito rozmyslet?"zeptám se a mile se usměji. Nejdřív překvapeně zalape po dechu jako by jsem urazila jeho ješitnost, ale potom znovu nasadí masku frajírka a se samozřejmým úsměvem odpoví "Jistě, krásko, jak si přeješ, máš čas až do samotného plesu, potom to už bude na nic."
Oddechnu si a s kývnutím hlavy se s ním rozloučím. Vyběhnu ven s Lian za zády a jenom zaslechnu slabé "Óch" od překvapeného publika. "Lian, co se to děje?"vyjeknu vyděšeně když jdeme společně na autobus. "To mi holka povídej, ty jsi jako uragán, tváříš se jako neviňátko a potom pic! Všechny smeteš ze stolu a spustím hotovou vlnu"zasměje se mi pobaveně. Jenom se zamračím. Pořád mi nejdou z hlavy ty oči. Čekali co odpovím. Dívali se na mě s kapkou pobavení i jistoty, že odmítnu. Proč bych Michaela měla odmítnout? Hvězda školy a já mu řeknu ne? Nemyslitelné. Proč se tedy tvářil jako by čekal, že to řeknu? Řekla bych to nejradši hned, ale mám v sobě kapku slušnosti a taky mě ten pohled pobouřil. Dělá, že mě zná, ale přitom o mě neví vůbec nic. Jako já o něm. Mimo to, že je to rádoby frajírek.
Pomalu se natáhnu na postel a spokojeně zavřu oči. Všechny dny jsou tak monotóní. Zítra se poohlédnu po nějakém sportu, nemůžu doma pořád jenom ležet a flákat se. Najdu si něco, co mi zabere čas. Přesně to potřebuju. Něco co mě donutí vypudit z hlavy všechny ty magický hlouposti. Upíři, krev, magie, schopnosti. Všechno to potřebuji dostat pryč. Vytáhnu se do tureckého sedu a zavřu oči. Položím si ruce dlaněmi nahoru a zhluboka se nadechnu. Mysli na nic, všude je tma, uvolni se. Chvíli počkám a nic. Vůběc nic se nestane. Co jsem dělala ten večer kdy mě přepadla ta předtucha? Opírala jsem se o zeď a byla vyděšená... Jak mám teď být jen tak vyděšená? To není v mojí moci. Nedokážu si vyhnat adrenalin jen ze srandy nahoru. Zahledím se ven a všimnu si, že na město pomalu padá soumrak. Měsíc září a nebe je pořád pohádkově modré. Jaro se blíží. Půlka března. Konečně se udělalo hezky. Potom mi to svitne. Co jsem ten večer dělala? Já poslouchala. Zaposlouchala jsem se do noci, která ke mně hovořila. Ne to je pitomost. To nebude ono. Znovu se sesunu na postel a upřu zrak na nebe, které pomalu tmavne.
Vyskočím a zprudka otevřu okno. Studený noční vítr mě uhodí. Zavřu oči a nechám ho aby mi čechral vlasy. Hladí mě po tváři, cítím jako by mi vykresloval všechny rysy tváře. Pomalu plyne po mém těle, hraje si a zpívá svojí noční píseň. Píseň? Všechno ke mně promlouvá. Praskání větví, listí spadlé na zemi, záclona, která sebou ve větru škube, moje vlasy. Všechno promlouvá. Otevřu oči a už nevidím ulici před sebou. Všechno je v černobílé barvě. Vidím svůj pokoj z podivného úhlu, někdo bere za kliku, pomalu se vkrade dovnitř a její oči zazáří ve tmě. Je to ona, ta upírka. Vyděšeně zalapu po dechu. Pomalu se plíží k mojí posteli, skloní se nad mojí spící postavou a v ruce se jí zaleskne nůž. Chci vykřiknout, všechno je to moc skutečné, ale když se mi konečně podaří vyjeknout všechno se vrátí zpátky. Stojím znovu jenom v okně a zírám do ulice. Tohle nebyla předtucha. To byla moc bujná fantazie. Nic víc.
Rozsvítím světlo a vytáhnu z pod postele starou krabici. Tohle je celá moje minulost. Jsem ráda, že se vejde do jedný pitomý krabice. Vytáhnu starou knihu s pohádkami, na přední straně jsou slysované sedmikrásky. Tohle jsem dělala ještě s Marian. Měla jsem je oba ráda i když byli jenom pěstouni. Byli nejvíc co jsem měla. Moje pravá matka umřela při porodu a otec neznámí. Nikdy se mě nepokusil vyhledat, pravděpodobně ani neví, že existuju. Jaké by to bylo potkat svoje pravé rodiče? Mám pocit jako by tam někde existovali, ale oni nejsou. Nemají o mě zajem, máma radši odešla a odepřela mi tak tu zkušenost někomu říkat "Mami", odepřela mi i tu zkušenost říkat "Tati" Odešla a nechala mě tu samotnou.Všechno co mi po ní zbylo, něco jejího je pouze kožený řetízek. Možná není ani její, ale pro mě je uklidňující se k tomu upínat. Měla ten řetízek ráda, umřela s ním, je to nepatrná součást něčeho od ní. I kdyby mi to Marian dala když jsem byla malá jenom pro to, abych se měla na co upínat jsem tomu ráda. Než abych věděla, že to není její radši budu věřit lži. Někdy je faleš lepší než pravda. Možná bych mohla jít do blázince a věřit čemu by jsem chtěla. Problém je, že by si mě v blázinci nenechali, na to vypadám moc normálně. Ale když vezmu v úvahu, že bych jim povyprávěla svých posledních pár dní možná by to prošlo. Nikdo by nevřel, kolik věcí mi projde, když někdo ví o tom, že jsem v pěstouncké péči. Hromada lidí si řekne "To je ale chudák, jenom jí nech, musí to být ještě trauma z dětství" Ale to se šeredně spletli, trauma z dětství nemám. Já si na mámu nepamatuji, nevím o ní vůbec nic. Jestli měla modré oči jako já? Nevím. Jeslti měla schopnosti jako já? Nikdy se to nedozvím. Proč mě opustila? Věřím, že nechtěla.
Co kdybych šla s Michaelem na jarní ples? Začnu se chovat jako holka. Zítra mu řeknu, že s ním půjdu. Vymažu ze života všechnu magii. Nechci s ní mít nic společného. Patience vrať se k přesvědčení :Magie není, upíři neexistují a ty jsi normální holka. Vždycky ti s tímhle bylo dobře. Bude i nadále. Rychlím tahem zašoupnu pod postel svojí minulost a pustím se do přípravy na další den. Proč je člověk po učení tak hloupě dutý? Po učení mám pocit, že neumím už ale vůbec nic. A hodiny které mi ukážou že už je téměř jedenáct večer mě moc nepotěší. Zalehnu do postele a chvíli vyděšeně poulím oči do tmy. Co když to nebyl přelud honí se mi pořád v hlavě. Blbost. Násilím zavřu oči a přinutím se otočím se zády ke dveřím. Musím usnout. S trhnutím otevřu oči a vyděšeně se posadím. Co to bylo? Znovu zaslechnu cinknutí o okno. Opatrně se k němu přiblížím a dole spatřím u stíny lampy stát Andrewa. Co ten tu chce? Přestane mi házet kameny do okna, zřejmě už mě zahlídl, sakra.
Naštvaně přes sebe přehodím dvě mikiny a bundu a vykouknu ze dveří. Z obýváku uslyším hrát televizi. Super, buďto nespí a čučí na bednu nebo to u ní zařízli. Potichu se plížím po chodbě, kde popadnu boty a téměř neslyšně zaklapnu dveře. Otráveně sejdu schody a vykouknu ven. Andrew stojí opřený o zeď a vypadá skoro víc otreveněji než já. Super.
"Co je?"řeknu podrážděným hlasem.
"Včera jsem ti zapoměl říct, ať jsi trošku opatrnější. Mám pocit, že ta upírka ti bude chtít něco províst, naštvala si jí, to jsem ti už říkal"řekne znuděně.
"Upíři nejsou, chci spát"zavrčím.
"Nejsou?"usměje se pobavně. "Kdo to teda byl včera? Fantomas? Beruška Betty?"řekne vesele.
"Upíři nejsou, nech mě žít v tom přesvědčení, žila jsem v něm doteď dokud jsi to nenarušil, dokud to oni nenarušili! Chci to zpět! Chci zpět svoje myšlenky, které mysleli na to, že jsem otrávená a ne na to ,že mě včera chtěl podříznout upír! Chci znovu svoje staré názory!"vybuchnu.
"Já ti nepřišel dělat kázaní ani tě litovat"řekne vážně. "Přišel jsem tě jenom varovat i když jsem teda neměl"dodá zamračeně.
"Kdyby jsi tu teď nebyl, mohla jsem už v klidu spát!"zavrčím.
"Tak to teda promiň, že tě vyrušuji, spi klidně a kdyby tě někdo přepadl, řekni mu to co mě, on pravděpodobně uteče sám od takovýhle šílený histerický nány"řekne hořce. Moje ruka popuzeně vylétne k jeho obličeji. Zachytí jí pár centimetrů od své tváře a na tváři vykouzlí úsměv. "Promiň, že jsem se zajímal o tvojí existenci, už tě nechci rušit, třeba se na tebe zajde podívat nějakej upír"řekne škodolibě. Moje ruka ochabne, všecna moje bojovnost vyprchá.
"Upíři nejsou"zašeptám. "To jsi říkala"řekne a pustí mojí ruku. Pomalu se otočí a s opovržlivým výrazem v očích se rozejde pryč.
"Ona dneska přijde"zašeptám tiše. Zarazí se na místě a pomalu se otočí. Tváří se nechápavě, nedůvěřivě, překvapeně.
"Dneska přijde, večer až budu spát se vplíží ke mně do pokoje, bude mít nůž"zašeptám znovu s pohledem upřeným do tmy. Pomalu ke mně dojde a jenom hořce dodá "Upíři neexistují ne?"
"Dneska večer, dneska až budu spát, hodně krve a žádný křik"zašeptám znovu. Teď zmizí i ten znechucený a hořký pohled. Lehce mi zatřese rameny a pokusí se připoutat k sobě můj pohled. Stále ale zírám skrz něj. Nechci nic slyšet, v hlavě se mi honí pořád jenom ten obraz toho, jak se sklání nade mnou a já spím. Je to pravda, vím to. Nechci tomu věřit, nemůže to být pravda. Nejsou žádné věštkyně, je to pouze výplod mé fantazie, nic víc. Ale je to pravda.
"Zítra nemusím na matiku"řeknu lehce hystericky s podtónem smíchu.
"Vzpamatuj se!"řekne a zatřese se mnou pevněji. "Co to povídáš?"zeptá se když na něj konečně upřu prázdný pohled. "Máš pravdu, dneska mě navštíví upír v kterého nevěřím, dneska mě navštíví naposledy a potom už ode mě budeš mít pokoj neboj se"řeknu hořce.
"Neplácej hlouposti"zavrčí.
"Já to viděla"zasměju se pobaveně. "Vyděšený pohled, pomstichtivá víra, rychlý pohyb, upadající ruka, vytékající krev, zavřené oči. Hodně krve, žádný křik"řeknu hystericky a ucítím jak mi po tváři přetekly slzy strachu a hořkosti. Vrátím se do pokoje, lehnu si a usnu. Přesně to udělám. Nechci se poddat tomu v co jsme celý svůj život nevěřila. Nepokoří mě. Může mě zabít, ale nepokoří mě.
"Patience, uklidni se"řekne starostlivě a znovu mnou jemně zatřese.
"Jdi pryč"zašeptám vyděšeně. Nechci umřít, nechci aby odešel. On má moc mě zachránit, ale co když už je ona někde tady a vidí mě s ním? Musím pryč, musím dovnitř, alespoň fyzické bezpečí. Alespoň na nepatrný okamžik než přijde. Chci jít domů.
"Nemůžu tě tu takhle nechat, říkáš mi, že k tobě dneska přijde, tak proč bych měl odejít, můžu ti pomoct!"namítne nechápavě. Neodcházej. Hlavně nikam nechoď. Ale já musím jít pryč, nechci tu bejt dál ve tmě. V tý temný noci, kde se Ona může skrývat. Chci zpátky do svého pokoje. Chci usnout. Jenom ať neodejde on.
"Mám pocit, že bude lepší když se vrátím domů, tam mi snad nic nehrozí"řeknu přidušeným hlasem. Noc mě pomalu dusí. Ne to není noc. Pomalu podléhám panice. Panice z toho, že ani doma nemusím být v bezpečí. Nechápavě se otočí a pomalu odchází. Vejdu na schody k domu a stoupnu si před dveře, pokusím se rozsvítit světlo na verandě, ale nic. Pořád je kolem mě jenom tma. Otočím se po něm a všimnu si ho, jak se zrovna otočí a hodí po mě nechápaví pohled. Zavolat ho zpátky? Doma nebudeš v bezpečí, s ním možná budeš alespoň v relativním bezpečí. Otevřu pusu, abych ho zavolala. Zavola zpátky, odprosila ho, ať mi pomůže, ale ve stejnou chvíli ucítím mezi žebry špičku něčeho ostrého. Pomalu zavřu pusu a jenom dál hledím na Andrewa, který se pod mým hysterickým a náhle vyděšeným pohledem zastaví.
já to nepřežiju jesi sem nedáš pokračování co nejdříve.......... :)) takže kdy, kdy, kdy, kdy, kdy???????????? :)) je to senzační! :)