close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 1.část

31. března 2007 v 15:52 | Lentilka |  Více než nic
"Ale no tak, Matthew"řeknu pobaveně a uhnu pohledem. Sedíme společně v kavárně, je pátek večer. Všude je klid, mír a pohoda. Včera jsem za ním vyděšeně přišla, varovala ho a myslela, že se brzy zhroutím. Odhalení toho, že jsem se ocitla v zápase nebo v soutěži v které on učinkuje v hlavní roli mi rvala srdce. Nevěřila jsme svým schopnostem moc, ale věděla jsem, že ten sen, to nebyla jenom náhoda, on chtěl abych to viděla. Svolávač. Vždy je v nějakém měste nejmocnější upír, který má vysoké pravomoce. Tohle byl zřejmě on. Když jsem poprvé zjistila, že jsou upíři skuteční opatřila jsme si všechnu dostupnou literaturu i tu nedostupnou. Nikdy jsem neslyšela o spisech "Po smrti žiješ-Nemrtvý" Ale ony existují.

Teď pečlivě schované v mém pokoji pod prknem. Našla jsem o tom první zmínku v jedné staré knížce, ale brala jsem to na lehkou váhu. Potom jsem se zeptala naší staré městské knihovnice o které si myslím, že je přímo posedlá. Znala jednu pověst, nepravděpodobnou a nepotvrzenou. Byla o nemrtvém, který se rozhodl vzbouřit se proti svému přirozenému pudu. Nechtěl pít krev. Byl to obyčejný člověk zamilovaný do vysoce postavené slečny. Prosil jí, miloval a vyznával svojí lásku, ale ona ho odmítala. Ve své zaslepenosti si nevšiml, že je pyšná a zlá. Někde uvnitř možná byla dobrá a laskavá jak jí viděl on, ale všichni kolem mohli vidět jenom pýchu a krásu. Když už jí přestalo bavit, jak se kolem ní pořád točí, vyslala ho za těžkým úkolem. Musel jí přinést její vysněnou květinu o které byla přesvědčená, že neexistuje, když se ale za pár dní vrátil i s překrásným kvítím a s vroucnými láskyplnými slovy vymylslela si další důvod. Chtěla třpitivý šperk, aby zářilo víc než samotné slunce. Vyděšeně zalapala po dechu když se po týdnu vrátil i se šperkem tak krásným, že si ho člověk nemohl pořádně prohlédnout pro jeho lesk. Po tomhle všem už mladík toužil po tom aby ho přijala a tak jí to řekl a požádal jí o ruku. Ona se mu, ale pouze vysmála ze jeho naivní lásku a nechala ho vyhodit. Už nikdy ho neviděla, přišlo na ní totiž prokletí. Jednou večer, když se vrátila do svého pokoje spatřila tam stín muže. Poznala v něm svého dřívějšího nápadníka a chtěla ho za jeho opovážlivost ztrestat, ale kdyř vystoupil ze stínu nebyla schopna slova. Oči měl tak temné a děsivé, rty mě pootevřené a špičáky nelidsky ostré a dlouhé. Vysál jí do poslední kapky krve, zavřel její víčka a s posledním polibkem pro tu kterou miloval se vytratil do noci. Nikdo si to nedokázal vysvětlit kromě stařeny, která onoho muže znala. Po tom co ho jeho milovaná odmítl šel za ní a prosil jí, aby mu seslala její lásku. Když odmítla udělat něco tak hanebného rozohnil se a začel klít na její bohy. Stařena se rozčílila a proklela ho. Udělala z něj nemrtvého, ale také člověka. Nebyl to pravý nemrtvý. Pořád měl svou duši, ale pouze půlku. Pořád měl naději, že jeho duše dojde pokoje jeslti jeho tělo zmizí, ale když zabil svou milovanou vytratil se do lesů. Po nějakém čase se objevili spisy s jeho jménem. Spisy nemrtvého. Po smrti žiješ.
V téhle knize se říkalo vše o upírech i o jejich žízni a schopnostech. Musel studovat, musel to na sobě sám zkoumat. Odsud jsem se dozvěděla, že upíří duše nenalezne klid a je navždy uvězněná v těle jejího majitele. Nemůže pryč. Odsud vím ,že se nebojí kříže. Svěcená voda je možná lehce pálí, ale nezachrání vám to život. Jeslti se chceš proměnit v upíra musíš také vypít jeho krev. Všechno co o nich vím, není z vlastní zkušenosti. Svolávač byl také popsán v té knížce. Bylo o jako číst horor a ty já mám ráda, pokud tedy nevím, že všechno v tom je pravda a už se to stalo. Stará knihovnice mi i řekla, kde by se měla kniha údajně skrývat. Proč si neudělal malý výlet do skal? Když jsem tam dojela slyšela jsem řeku poblíž, přede mnou se tyčily obrovské skály a já zjistila, že nejsem první kdo se jí pokouší najít. Nikdo přede mnou, ale neměl moje schopnosti. Po hodinách hledání jsem vyčerpaně klesla vedle skály a zaujaly mě podivné vyryté symboly. Můj první instinkt? Sáhnout si na ně. Moje schopnoti jsou zřejmě vázány na přírodu, ta mě vede i ukazuje cestu. Tady u skal s dlouhou minulostí a v lese se zvětšily a pouhý dotyk mě přesunul do minulosti.
Viděla jsem ho. Seděl opřený kousek ode mě. Jeho temné oči smutně hleděli na nebe. Držel pero a na klíně měl položenou knihu. Potom jí zaklapl a vešel do malé průrvy ve skále. Moje oči ho stále sledovali. Natáhl ruku kousek nad sebe a odhrnul kousek stropu. Vážně stropu? Byla to prasklina a v ní perfektně posazení kámen. I při bližším pohledu to vypadalo jako strop, ale když se to lehce nadzvedlo a posunulo bylo tam nahoře místo pro knihu. Položil jí tam a prudce se otočil. Jeho tmavé oči spočinuly na mých. Vyděšeně jsem vykřikla a vrátila se zpět. Nikdy asi nepochopím, co znamenali ty symboli, ale vím jistě to, kde se ukrývala ta kniha a kde se ukrývá teď.
"Porsche, posloucháš mě?"zeptal se mě se smíchem Matthew. "Ehm, ne"řeknu zaskočeně. Sedíme tu už asi hodinu a oba děláme, že jsme jen náhodní přátelé. Že upíři neexistují a dokonce i oba ignorujeme to, že spolu jsme ještě ve větším nebezpečí než každý zvlášť.
Ucítím prudkou bolest ve spáncích, jako kdyby mě někdo praštil. Kolábavou chůzí vstanu a opřu se rukou o stůl. "Porsche, co se děje?"řekne lehce zaskočeně Matthew. Proč je jeho hlas tak daleko, chci aby byl blíž, chci ho slyšet jako by byl vedle mě a ne přes závoj blouznění. Protřu si oči a můj zrak se ustálí. Pronikavá bolest začne pomalu odcházet, ale místo ní mi začne hučet v uších. Ne zašeptám pouze pro sebe. Zvednu omluvný pohled k Mattovi a jenom se pokusím o nevinný úsměv.
"Ale ne, někdo chce pomoct?"zasténá tiše a já pouze přikývnu. Hučení v uších se přemění na naléhavý šepot. Naléhavé volání "Běž!" Možná jsem na to přišla, lidé, kteří mě nepotřebují mě nevolají. Ten člověk z kterého se upír napije a nic si nebude pamatovat mě nezavolá, ale u toho, kde by se to mělo jakkoliv podělat, tam mě zavolají. Já jsem vlastní záchraná jednotka rychlého nasazení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kaname Kaname | Web | 31. března 2007 v 16:08 | Reagovat

To byla rychlovna! Už nevím, co mám psát. Že je to úžasné užvíš, tak co? Mohli by se Porsche a Patience potkat. A Patience by už mohla začít být víc hrdá.

2 Kate Kate | 31. března 2007 v 17:49 | Reagovat

jo, s tou hrdostí souhlasim.... :)) ale strašně se těším na pokračování!!!!!!!!!!!!!! kdy sem dáš další "dávku"??? :-D co nejdřív, prosím..... :)

3 Lentilka Lentilka | 31. března 2007 v 18:09 | Reagovat

možná už zejtra:) spíš ale v pondělí:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama