Duben 2007

Víly

30. dubna 2007 v 11:38 | Lentilka |  My box=Stupid
Víly jsou jsou krásné stvoření a každý má svojí vílu.Víly jsou dobré ale i zlé pak je mužeme dělit do 4 ročních období jarní,letní,podzimní a zimní.Víl je tolik, kolik jich chcete vidět.O vílách existují mnoho povídek,příběhů,pohádek a bájí.Někteří lidé věří že mají křídla,delší uši,mají kouzelnou hůlku,že bydlí na hradech ale opravdu je toho moc ale,nebudu vás navádět at´ věříte tomu a tomu.Chceme vám ukázat jaké jsou víly.Ze srdce doufám že se nám to podaří.

Mořské panny

30. dubna 2007 v 11:35 | Lentilka |  My box=Stupid
Mezi mořskou pannou a mořskou vílou je velký rozdíl, tak za 1. mořské panny mají ocasní ploutev a mořské víly nohy. Mořské panny žijí ve větších hlobkách, kdyžto víly se zdržují u útesů nebo břehů. Mořské panny lidi většinou nevyhledávejí, naopak mořské víli ano. Mořské panny jsou velice krásné a nádherně zpívají. Občas vyplouvají na opuštěné pláže a svým zpěvem okouzlují mladé muže, kteří je pak hledají. Většinou je ale pohltí moře. Bydlí v krásných palácích úplně na dně moře, hodně daleko od míst kudy proplouvají lodě. Občas také v zachovalích vracích velkých lodí. Někdy střeží velké vzácné poklady. Potkat mořskou pannu není tak těžké, avšak většinou trvá jen pár minut. Ale i za tu krátkou dobu Vám toto setkání stoupne do hlavy.

Co to znamená mytologie?

30. dubna 2007 v 11:26 | Lentilka
Mytologie (též mythologie) je výraz, používaný ve dvou významech:
  1. Mytologie je věda, studující mýty, jejich vznik a šíření.
  2. Mytologie je tradicí předávané pojetí víry a kultu nějaké skupiny lidí.

8./ ZÁVOJ 5.část

29. dubna 2007 v 20:32 | Lentilka |  Více než nic
"Přesně tohle chci."řekne chladně a pohlédne někam mimo mě.
"Chceš? Jak chceš?"řeknu rozechvělým hlasem a cítím, jak se slzy pomalu převalily přes moje víčka a přetekly na tvář. Cítila jsem jejich slanou chuť v ústech.

Curleyová Marianne - Střážci času

29. dubna 2007 v 20:05 | Lentilka |  fantasy
Curleyová Marianne - Střážci času


Dobrodružství, které započne v čas. Je to o strážcích, kteří musí chránit naši minulost i budoucnost před řádem Chaosu, který usiluje o zničení svobodného řádu věcí. Ethan je jedním z vyvolených, který má za úkol cestovat v čase. Je to dobrodrtužství, které sleduje hrdiny a je to vážně napínavé a poutavé. Pro všechny, kdo mají rádi fantasy a dobrodružství vřele doporučuji tenhle třídilný román. Užijete si ho!

Anotace a info o knihách níže...

8./ ZÁVOJ 4.část

28. dubna 2007 v 10:07 | Lentilka |  Více než nic
"Patience, nechoď"řekne téměř střízlivým hlasem. I jeho oči už se tolik nelesknou a nepřipomíná opilého závodníka v běhu na 60 metrů.
"Michaeli pochop mě. Nejsem tady vítaná, všichni se na mě budou dívat skrz prsty a ty bys taky měl!"řeknu mu otráveným hlasem. Cítím jak se mi šaty nepříjemně lepí na tělo a zplihlé vlasy začínají usychat v podivných tvarech.
"Patience, myslel jsem, že jsi to pochopila. Když jsem tě pozval na ples už to byl pro většinu lidí šok, ale já jsem si tě všiml hned, jak jsi sem vešla, ale ty protože si mě ignorovala. Teď jsem tu, s tebou a chci abys věděla, že je mi jedno, co ostatní říkají"řekne mi a já mám pocit, že si tu svojí roli až moc užívá nebo to možná bude jenom tím, že toho moc vypil.

8./ ZÁVOJ 3.část

26. dubna 2007 v 19:18 | Lentilka |  Více než nic
"Kastel?"řekne lehce překvapeně Andrew a stáhne svou ruku, kterou mě zatím objímal kolem pasu.
"Ano, to jsem já, Kastel. Tvoje holka, ta se kterou máš právě teď být dole a bavit se a ne se tady muchlovat s touhle běhnou!"vyštěkne nenávistivě a udělá krok směrem ke mně.
"Tohle jsem nechtěla"řeknu směrem k ní omluvně, ale to byla chyba. V očích jí zajiskří plamínky hněvu, v další chvíli si sundá botu a s ohromnou razancí jí po mě mrští. Jen tak, že se stihnu skrčit a bota prosvyští bepzečně nade mnou. Když, ale zaslechnu tříštění skla jak prolétla až ven jenom se na ní nenávistně podívám a přimhouřím oči. "To se teda nemělo stát!"zapiští.

Ennio Morricone - Gabriel's Oboe

25. dubna 2007 v 21:22 | Lentilka

Chi Mai (Ennio Morricone)

25. dubna 2007 v 21:21 | Lentilka

8./ ZÁVOJ 2.část

25. dubna 2007 v 18:59 | Lentilka |  Více než nic
Když se za pár minut ozval znovu zvonek, byla jsem si jistá, že tohle už je pro mě. S úsměvem jsem otevřela dveře a pohlédla na vyšňořeného Michaela. Překvapilo mě, že si myslím, že mu ti sluší. Obvykle se v jeho případě takových myšlenek strachuji a obávám, ale teď jsem si bez výčitek připustila, že v tom kvádru vypadá dost dobře. Nastoupila jsem do jeho úžasného auta a jenom doufala, že znovu nespustí chvalozpěv na jeho vybavení. Dikybohu mě toho dnes ušetřil a jenom mi s upřeným pohledem zdělil, že mi to sluší. Nikdy jsem nezažila, aby mi někdo otevřel galantně dveře, když vystupuji podá mi ruku a když spatřím v ejho druhé ruce bílou růži nedokážu skrýt překvapený pohled. Jenom jí šokovaně vezmu do ruku a v zavěšení vejdeme pomalu do místnosti, kde se koná ples. Už je tam hromada lidí, ale já stěží poznám pár. Ihned si ale všimnu 3B partičky i Tří ďáblových dcer. Marion má svoje havraní vlasy narovnané a k tomu černé dlouhé lesklé šaty, Vivian si na hlavě vytvořila podivný účes a na sobě má krásné krátké hnědé vlasy na zavázání kolem krku a nakonec Kastel. Dlouhé zelené šaty, které jí zvýrazňují oči, kta že i v té tmě hluboce září, vlasy má v dlouhých loknách vyčesané do drdolu. Všechny tři je vystihuje jedno slova -Sirény.

Eliza Dushku

24. dubna 2007 v 18:22 | Lentilka
http://www.e-dushku.com/gallery/albums/albums/photoshoots/patricia-de-la-rosa/normal_patricia-de-la-rosa-003.jpg

Krvavý diamant

24. dubna 2007 v 17:56 | Lentilka

Blood Diamond

Originální název: Blood Diamond (USA)
Rok: 2006
Délka: 144 minut
Režie: Edward Zwick

Stres

23. dubna 2007 v 21:27 | Lentilka
Jak se vyrovnat se stresem? To je otázka do pranice. Vždycky jsou ale na všechno osvědčené metody, které zabírají. Stačí si pouze jednu z nich vybrat. Najděte sebe ve skupině, která je vám nejblíž a poznejte, jak se vyrovnat se stresem pro vás nejlepším způsobem.



Věřící, veselý, optimistický člověk
Při zkouškách je důležité pořídit si amulet Je jedno co, postačí oblíbený řetízek, náramek, ale i kamínek, který vám padl do oka na ulici. V ničem nemusí být síla, ale vaší psychice prospěje, když budete vědět, že za vámi stojí něco vyššího. Vložte do tohoto amuletu svůj optimismus, energii a víru a máte napůl vyhráno. Potom je důležité odpoutat se o myšlenky na tu určitou chvíli a prostě to vypustit z halvy, možná to nepůjde jednoduše, ale když to nezvládnete sami, puste si film, čtěte si a nebo cokoliv, co vám pročistí hlavu.



Lehký optimista pesimista
Tak tady se nedá moc spoléhat na amulet, protože jestli moc nevěříte v jeho sílu nepomůže vám tak moc. Amulet složí k uklidnění a dodání sebejistoty a to může jenom když mu věříte. On sám o sobě nemusí být ani kouzelný, ale vaše síla a jistota v něj vám pomůže překonat stres a psychiku. Jeslti ale nejste ten "amuletový" typ doporučuji čokoládu. Rozbalte si jí a zdlábněte pár kostiček. To vám zaručeně zvedne náladu, pomůže i dobrá písnička. Pusťtě si na plný pecky vaší oblíbenou, rychlou a nejlepší bude vesele tancovat do rytmu. Kdo by po tomto mohl být nervózní? Prostě si užívejte věci, které vám přinášejí požitek a rodost.



Tvrdý pesimista
Tak tohle je těžký oříšek. Moc si nevěříte? Máte pocit, že ostatní musí být lepší než vy a že vy jste to nepodstatné nic? Tenhle pocit ihned v zárodku zavrhněte. Není to nic jiného než nedostatek sebevědomí. Podívejte se sami sobě do očí a řekněte si například "Já jsem ta dobrá, někdo musí bejt ten lepší" Nezvedne vám to sebevědomí? Nebojte se toho, že by to od vás bylo sobecké, protože tohle je pouze pomoc proti tomu, aby jste se nezhroutila a když na tom budete hodně špatně tak už pomůže snad jenom ledový obklad a čaj s rumem.


*(Tento článk je z mé hlavy a prosím, aby ho nikdo nezveřejňoval bez mého vědomí. Děkuji:)

Pracovat nebo se flákat?

23. dubna 2007 v 20:58 | Lentilka




Kolikrát už jste dobrovolně šli pomoct , když se doma uklízelo nebo pracovalo na zahradě? Většina z nás (77%) jsou k uklízení a pomoci lehce pasivní a pouze někteří jsou ochotní dobrovolně v dobrém rozmaru jít pomoci bez vyžádání (23%), ale není zaručeno, že k té věci nejste nabádání už nějaký ten měsíc. Jsme ale inteligentní a při velkém nátlaku a naléhání si dáme říci (89%), ale pořád jsou jedinci, kteří si vždy najdou výmluvu a nebo nějakou jinou "práci" (11%).

Není pro někoho výhodné pomáhat třeba při vaření nebo když se šije, sázejí květiny nebo něco podobného? Dívky by přeci měla umět něco uvařit, zašít si díru a zasadit květinu, ale jsme v moderní době, kde by tohle přeci měli umět i muži. Kam se podělo to, že dívka má sedět doma a starat se o děti? Jsme silná generace, ženy pomalu ovládají svět a přichází rovnost. Proč by nemohl kluk umět šít a vařit? Prostě to nemají v genech, takže přichází doma, kdy půla dívek umí pracovat v domácnosti, bezp roblému si vypere, vyžehlí, uvaří a klidně i něco ušije a zasadí, ale druhá půlka nezvládne téměř ani jednu z těchto aktivit. Horší je to u kluků, ti neumí obvykle nic a nikdo je za to neodsuzuje. Proč by se přeci ten chlapeček, co si tam roztomile hraje fotbal, měl učit vařit? Však ona mu jednou nějaká uvaří. Špatně. V téhle době už by měli vymizet fráze typu -Holka, by měla umět vařit a kluk se starat o rodinu- Všechno je jinak, ale když se nad tím přeci jenom zamyslíme, není na škodu naučit se alespoň nepatrný zlomek z těch základních věcí, aby jsme přeci jenom nebyli, až tak strašně závislý na ostatních?

Nikdy není na škodu ulít se z poviností a jenom se natáhnout a užívat si volna, ale nesmí to být moc často. Každy bez rozdílu by se měl naučit něco z domácnosti a je fajn, když holka umí hrát fotbal. Proto se holky nenechte zvyklat řečmi, že vy se na to či ono nehodí a máte dělat něco "dívčího", protože v téhle době by jsme na tom měli být všichni na stejno. A jestli ne, měla by ta doba, co nejrychleji přijít! Všichni máme svoje zájmy a rodiče by nás v tom neměli omezovat.









http://www.skinz.org/cars/mercedes-benz/mercedes-benz-wallpapers-6.jpghttp://rifondou.walon.org/fotbal.gifnákup

mňam, tohle všechno sníme


Hudba(článek)

23. dubna 2007 v 20:39 | Lentilka
Hudba, to je pojem sám o sobě. Když se ale zeptáte dnes některého z mladších vrstevníků odpoví vám, že pro něj je hudba to, co je v rádiu a to není špatně. I tam najdeme velice kvalitní hudbu a zpěváky, ale kam se poděl zájem o skladatele? V některých filmech hraje význemnou roli hudba, sama jsem si to neuvědomovala, až dokud mě na to nepřivedl jeden můj známý. Když je ve strašidelném filmu děsivá chvíle celkovou atmosféru vytvoří jenom hudby, možná proto si pokaždé zacpávám uši a samotný šok není potom tak děsivý. Hudby vytváři atmosféru filmu. To, že film má dobrou muziku neznamená, že je to dobrý film a naopak. Soundtrack je oddělená skupina. Kvalita filmu by se v žádném případěn neměla posuzovat podle jeho písní. Když se nyní řekne hudba vybaví se mi hromada úspěšným zpěváků a písní, ale zároveň s nimi se mi vytvoří i známý skladatelé, ale kdo zná je? Jméno Hans Zimmer je pro mě pojem sám o sobě. Jeho skladby jsou chytlavé, ale hlavně dynamické. Můžete u nic odpočívat i tančit. Stačí si vybrat. Kdo myslíte, že složil písně k hororu Kruh? Ano, byl to on. Stačí si je poslechnout a ani nemusím vidět film a naskočí mi husí kůže. Moje oblíbené skladby se skrývají ve filmech Gladiátor, Král Artuš, Pearl Harber a The Holiday. Tohle jsou pouze čtyři z ohoromného množství věcí, které složil nebo se na nic podílel, jenom hrstka z hromady. On také není jediný významný skladatel, kdybych je chtěla všechny vyjmenovat tak jsou tu například John Williams a jeho skladby k Harry Potter, Howard Shore a Pán prstenů, James Horner a Titanic. Takto by jse mohla pokračovat ještě velice dlouho. V oblasti muziky se vyskytuje tolik věcí, že když člověk zná pouze určité skupiny, jejich skladby tak to nestačí. Pro mě se slovo hudby řadí hlavně mezi soundtracky, protože právě v nich jsem objevila skrytou tajuplnou atmosféru, kterou vykouzlí. Někdy stačí jenom jedna skladby k tomu, aby mi vykreslila celý příběh. Často se stává, že velký fim, velký skladatel. Všechni, které jsem jmenovala jsou mí oblíbenci, ale existuje jich mnohem více. Nestačí pouze dívat se na film, člověk mnohokrát poslouchá, ale neuvědomuje si, že ten strach, celkový dojem utváří hudba, která je mnohokrát důležitější než vážný dialog mezi hlavními postavami.

(Prosím, nekopírovat. Toto jsem psala sama a kdyby jste si chtěli dát na blog, napište mi o tom sem a přidejte pod to odkaz na mojí stránku a jméno.)

8./ ZÁVOJ 1.část

23. dubna 2007 v 20:26 | Lentilka |  Více než nic
Do očí mě praštilo sluneční světlo. Nebe bylo bez mráčku a zdálo se, že teplota stále stoupá. Konec března a blíží se jaro, nádhera. Když se ale znovu ozvalo pronikavé zařinčení telefonu, došlo mi, co mě vzbudilo ze spánku. Divila jsem se samo sobě, že jsem neměla v ruce nůž a neječela, odpovídalo by mi to po mém večerním zážitku. Chtěli mě umučit a zabít, asi si koupím pistoli. Pomalu jsme vstala a doplazila se k přístroji, který neúnavně zvonil. Kdo to sem může sakra volat? Nikdy sem nikdo nevolá, ani já sama neznám číslo na pevnou linku.
"Haló?"ozvala jsem se rozespala do sluchátka.
"Patience, jsi to ty? To je tak skvělý, že tě slyším!"zašvitoří mi do ucha veselý, naprosto vzbuzený hlas. Cecilia zřejmě mojí pevnou linku zná. Proč mě ani zase tak nešokuje, že mi jedna ze 3B volá ráno domů? Asi začínám být více otrkaná než si připouštím.
"Co potřebuješ, Cecilie?"zeptám se a schovám mohutné závnutí do dlaně.
"No přemýšlala jsem, vlastně spíš přemýšleli" tři mozky dá dohromady jeden průměr co? "když jsi tu nová, jeslti by jsi nechtěla pomoci s úpravou na ples, když jsme společně nešli nakupovat šaty"zacvrdliká.
"Myslím, že to není potřeba, už je u nás doma předspáno. Sjeli se tetičky, strejdové a všichni mi pomáhaj, nemůžu odsud odejít"řeknu zklamaně.
"Smůla, tam u vás doma to opravdu prožíváte co? U mě doma jsou jenom rodiče, dvě tetičky a babička, strejdy se mi nikdy nepodařilo přemluvit, no nic, tak pa na plese"řekne pořád skvěle naleděná.
"Jo, hele Cecil, nemohla by jsi mi dát číslo ke mně na pevnou?"zeptám se zvědavě.
"Cože?"ozve se ve sluchátku nechápavě. Chudák holka.
"Nic, nic, papa"rozloučím se rychle.
Mám vůbec jít na ten ples? Byla by jsem spíš pro to znovu spát, nekoupit si zbraň a potom jít spát. Jo tohle je mnohem lepší než ples. Ne, nemůžu udělat to, že by jsem tam nešla. V hlavě mi zahučí slova "Tak zítra na plese" Opravdu tady byl? Opravdu se to všechno stalo? Nebyl to jenom můj výmysl? Sen? Kéž by. Začnu napouštět vody ve vaně a zajdu do pokoje. Na skříni mi vysí moje překrásné modré šaty, pod nimi smrtelné botky. Popadnu domácí oblečení a zamknu se v koupelně. To, že nikdo nemá být doma neznamená, že nikdo doma není. Asi už jsem vážně paranoidní. Teď se budu bát každého stínu. Zdravá to posedlost. Naložím se do příjemně teplé vany a pokusím se ignorovat modřiny, které se mi vyrýsovali po včerejším mučení nemučení. Mám docela štěstí, že jsme nedošli dál než utahování kůže okolo hrudníku a podávání podivných tekutin. Mohlo být i hůř. Měla by jsem mu poděkovat. Zase. Proč mi pořád zachraňuje život Andrew? To tohle město nemá víc lidí, který by mi měli zachraňovat krk? Co třeba Lasie? Kam se poděl ten blbej pes?
Ucítím slabé chvění v ruce jako by mi v žilách proudila voda. Zvědavě jí pozvednu před oči a vykřiknu, když spatřím před očima jenom vodu. Moje ruka je voda! S hlasitým šplouchnutím sjedu celá pod hladinu a otevřu oči. Vyděšeně hledím pod vodou, co se se mnou děje, ale když nespatřím svoje tělo, ale je to jako by jsem si nasadila brýle a ztratila hranice svého těla dostanu další šok. Chci vylézt z té vody, ale jenom se pohnu podél vody. Kde je moje tělo? Moje ruce? Kam zmizely? Viděla jsem strop jako by jsem ležela pod hladinou, ale voda se podivně hýbala a já se nemohla zvednout. Byla jsem voda? S dalším hlasitým šplouchnutím se mému tělu vrátili hranice a já se s prudkým nádechem vynořila. Jak jsem tam mohal vydržet tak dlouho? Zběsile se rozhlédnu kolem a zjistím, že mému tělu se nevrátili tak úplně hranice a končetiny, jak na to hledím vidím, jak se jako by pomalu tvoří z vody mé nohy i ruce. Vyděšeně vyskočím z vody a se zaječením vyběhnu z koupelny. Začínám toho mít všeho po krk. Když se po chvíli vrátím zpátky a pomocí koštěte odšpuntuji vanu a znovu vyběhnu jako zajíc do nory, mám nervy v háji. Dneska je ples, alespoň tam si třeba odpočinu. Ples je na odreagování se ne? Doufám.
Lehnu si na postel a vezmu si k sobě knížku. Hlavně nemyslet na ten insident s vodou, nemysli na něj. Co to kruci bylo? Rozpustila jsme se do tý vody nebo co? Kam se podělo moje tělo a proč jsme tam byla tak dlouho? Ne nemysli na to! To voda mě pohltila? Nemysli na to! Přinutím se začíst do knížky, nakonec se mi povede alespoň to, že nemyslím na nic. Čtu písmenka, otáčím stránky, ale naprosto nevím co čtu. Takhle dokážu zabít hodinu po které jsem zralá na prášky a jenom upírám zbožný pohled na lékarničku na chodbě. Dost Patience, takhle to nemůže pokračovat dál. Vyhrabu z tašky mobil a najdu v něm číslo na Lian. Po čtvrtém zazvonění to vezme a já zaslechnu v pozadí hluk, jako by tam křičelo nějaké dítě "No tak Liáno, pojď si hráát" Poksuí se to ignorovat a soustředit se pouze na to abych slyšela sama sebe a jí.
"Lin, jdeš dneska na ples, že jo?"zeptám se a musím skoro křičet, protože jinak by mě přes ten řev tam neslyšela.
"Jasný, že jdu. Co s tebou bylo včera, že jsi nebyla na plese?"zeptá se zvědavě. Potom zaslechnu klapnutí dveří a hluk ustane.
"Bylo mi špatně, vysvětlím ti to jindy, co to tam proboha provádíš?"
"Přijel můj bratránek"řekne mi rozmrzele. To vysvětluje snad všechno.
"Strašně se nudím, nechceš přijít?"zeptám se jí nadějně.
"Panebože, díky bohu, jsi moje záchrana, asi bych nerozdejchala, kdyby mi ostříhal vlasy a právě našel nůžky, takže za chvilku jsem u tebe. Papa"rozloučí se rychle a já zůstanu znovu sama s telefonem v ruce. Překvapí mě, když už za patnáct minut stojí ve dveřích s úsměvem na tváři a v ruce šaty na ples.
"Myslím, že by jsme se měli jít připravit"řekne mi místo pozdravu a vklouzne do domu.
"Teď? Není moc brzo?"zeptám se nejistě. Mě by stačilo na přípravu dvacet minut, protože proč být krásná pro Michaela? Zrovna pro něj nemám žádné speciální představy, takže přirozenost bude nejlepší volba. Doufám, protože první varianta je, že po mě skočí a nebo se mě bude bát. Jsem pro tu druhou.
"Je naprosto správný čas na to, abys ses připravila"řekne nesmlouvavě. Nechám jí, ať se mi probere vším, co mám na kosmetickém stolečku i v koupelně, když ke mně přijde s natáčkami na hlavu jenom se na ní nevěřícně usměji.
"Tohle mi na hlavu nedáš"řeknu hrdě a ukážu na šíleně vypadající mučící nástroj pro zkroucení vlasů. Za půl hodiny utrpení sedím jako prkno a nechávám si na hlavu montovat ty strašlivý natáčky. Proč jsem jí to dovolila? Asi jsem vážně slabá, ale co jsem proti ní mohla udělat? Sama jsem jí sem pozvala a teď jenom trpím. Když mě donutí nechat se od ní i namalovat, převlékne mě do šatů a s pobavením pozoruje moje utrapy v botech, co jsem si koupila, konečně mi rozpustí vlasy a to už máme doopravdy jenom půl hodiny než mě přijede vyzvednout Michael. Moje vlasy vypadají tak nějak -upraveně- je to slovo, které hledám. Všechny mé učesy spočívají vrychlém svázání do culíku nebo přejetím kartáče, ale to, aby byli natočené, lesklé a upravené se jim snad ještě nestalo. Jsou nadýchané a vypadají kouzelně. V těch šatech k tomu vypadám jako princezna. Dost vychvalování, vypadám prostě jenom dost dobře, možná i líp.
"Lian, kdo vůbec přijede pro tebe?"zeptám se, když mi dojde, že ani nevím s kým jde. Jak jsem se mohla nezeptat? Jenom na mě s úsměvem mrkne a odmítne mi víc prozradit, sama má delší černé šaty bez ramínek, které jí dělají křehkou, ale štíhlou postavu, vlasy si stáhla do dlouhého culíku a dva pramínky podel obličeje si vyžehlila a teď vypadala ještě kouzelněji než já. Záviděla jsem jí její vlasy i pohodlnější šaty ke kterým si pořídila decentní podpatek a ne takový kramflek jako mám já. Při každém kroku jsem se nebezpečně zakymácela. Když ticho prořízlo zazvonění zvonku o pár minut dříve šla jsem se překvapeně podívat k oknu. Když jsem spatřila maličké auto a k tomu tmavovlasého kluka, který mířil k našim dveřím jenom jsem překvapeně zírala z okna ven.
"Tak já jdu"vytrhl mě z přemýšlení Lianin veselý hlásek. "Takže ty a on?"řekla jsem zaskočeně. Pouze se smíchem přikývla a zmizela ve dveřích. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohohle kluka jsem vůbec neznala, jak mi mohlo ujít, že pozval Lian na ples? No tak, ono zase to že sje mho neznala nebyla taková bomba, koho já jsem tady totiž pořádně znala, že jo.
(8./ ZÁVOJ 2.část

"Nepřipomíná ti něco?"ozve se za mnou tichý hlas. Leknutím poskočím a jenom překvapeně hledím na Andrewa.
"Co tady děláš?"zeptám se zvědavě.
"Chtěl jsem vypadnout z toho blázince dole"řekne s úsměvem. A ze spáru Kastel? Pomyslím si hořce. Nevypadala to, že by ho to dole extra obtěžovalo i Kastel se zdála spokojená, ale proč mě to štve? Já jsem tady s Michaelem, on s Kastel, tečka. Tím to pro nás dva končí.
"Myslím, že bychom měli vypadnout zpátky"řeknu a tiše projdu kolem něj. Najednou se mi zdá klapot podpatků ostrý a řezavý v té tmě.
"Počkej"zastaví mě tiše. "Oni to bez nás chvíli přežijí"řekne s úsměvem.)

7./ DOHODA 5.část

22. dubna 2007 v 12:11 | Lentilka |  Více než nic
Promočená a zoufalá se vrátím zpátky dovnitř. Naštěstí nikoho nepotkám, protože k zhroucení by mi stačila jenom otázka "Co se stalo?" Shodila jsem ze sebe mokré oblečení a lehla si do postele. Chtěla jsem usnout. Pustila jsem si písničky a nechávala se ukolébat melodií. Byla jsem připravená na hodiny převalování, takže když jsem okamžitě usnula překvapilo mě to. Překvapilo mě to hlavně z toho důvodu, že jsem se ocitla na pláži, ale pořád jsem byla při plném vědomí. Nebyl to sen, ale byla jsem na tmavé písčité pláži. Pod nohy mi svítil měsíc a na nebi bylo milion malých hvězd. Moje šaty byli černé, na sobě měli malé stříbrné tečky, které vypadaly jako hvězdy ukradené z oblohy. Čaty byli na jedno rameno, splýávaly dolů a u kolene skončily a další kus splýval až k zemi. Z hrdla mi vyšel šťastný smích, který le nezněl jako můj smích. Podobal se spíše cizímu, hysterickému a určitě né mému. Jistě jsem ale věděla, že vychází z mé pusy. Co se tu děje?
Když jsem ho spatřila, jak ke mně kráčí ve své temné horzivé podobě jenom jsem podrážděně přimhouřila oči. V mém snu mi nemůže ublížit pokud mu to nedovolím a teď už mu to doopravdy nedovolím. Když došel tak blízko, že jsem mohla vidět jeho tvář spatřila jsem nepatrný úsměv, který mu hrál na rtech.
"Co po mě chceš?"řekla jsem naštvaným hlasem.
"Pročpak jsi tak naštvaná?"zeptal se zamyšleně.
"Nehraj si se mnou! K čemu je vůbec tahle maškaráda?"vyjela jsem na něj prudce a rozhodila do stran mojí půvabnou večerní róbu.
"Nelíbí?"řekl zamračeně a luskl prsty. V další chvíli jsem si uvědomila, že mě něco táhne k zemi. Nechutně štípe a smrdí. Zhrozeně se podívám dolů a spatřím své nové šaty. Viděli jste někdy pytel na brambory s otvrorem na ruce a nohy? Ten teď na mě vysel a možná byl ještě v horší formě než obyčejně. Odporný zápach mě štípal do nosu a hrobá látka mi dřela kůži.
"Fajn, maškarádu beru"řekla jsme nabroušeně a v dalších okamžiku mi po těle splývala moje teď tak měkká a příjemná róba.
"Dokázala by jsem něco takového taky?"řekla jsem obdivným tónem a pohlédla mu zpříma do očí. Na jeho tváři se objevil samolibý úsměv. "Možná, s trochou úsilí a odhodlání by jsi to možná dokázala"řekne mi pyšně, ale v dalším okamžiku se zarazí. Možná ho k tomu dovede můj výraz, který mi hraje v očích nebo snad umí číst myšlenky. Přivřu oči, nahromadím v sobě všechen vztek, který ve mně vyvolává jen vzpmínka na tohohle parchanta a instinktivě lusknu prsty. Když otevřu oči roztáhne se mi pusa do obřího úsměvu. Svolávač, nejmocnější upír z města a okolí, přede mnou stojí v tom samém převleku jako mají u fastfoodu. Má na sobě plyšové kuře a když mu to dojde nemotorně se zapotácí na velkých kuřecích hnátách. Naštvaně luskne prsty a znovu přede mnou stojí jenom v podivně staromódním obleku. Neudje mi pobavený pohled i nebezpečné zajiskření vzteku v jeho očích.
"Dobře, tohle by myslím stačilo"řekne tiše a k mým nohám dojdou slabé vlny moře. Co po mě sakra chce? Jako by mi nekazil život už takhle dost!
"Já dohodu neporušila, už mě Matthew neuvidí.Proč tu jsem?"řekla jsem rozhodně.
"Přemýšlel jsem nad tou naší pošetilou dohodou a napadlo mě, proč jsme jí vůbec uzavřeli. Potom mi to došlo, já tě nechci zabít, ale někdy váhám, že to udělám. Když s tebou mluvím jsem přesvědčený, že tě mám nechat žít, ale když se třeba zase podívám na tvou chůzi a způsoby tak, no škoda mluvit"začne mi pomalu vysvětlovat a mě na tvář vyskočí překvapený i pobouřený výraz. Když si všimne, že chci promluvit umlčí mě mávnutím ruky. Jak způsob chůze? Já se o jeho společnost neprosím! "pořád váhám jeslti mám nebo nemám. Umřeš, neumřeš. Jsem na vážkách. Proto jsme s tebou uzavřel tu dohodu. Zabít tě nechci, ale kde beru jistotu, že jsi ta pravá? Někdy se mi zdá, že by jsi se pro můj plán do mé síně hodila perfektně, už dlouho hledám někoho, kdo by se hodil po mém boku, po tom nešťastném insidentu co se stal před rokem s mou, buď jí země stálá, minulou družkou, bych si chtěl tentokrát vybrat velice pečlivě. Nemůžu říci, že by jsi měla nějak převelice ženských vnadů a krásy jsi taky nepobrala po hrstech, ale já nejsem naprosto náročný, proto bych se spokojil i s tebou. Máš pár věcí, které se mi líbí, jiskřivé zapálení v očích, hravý tón a bystrou mysl. Jsi ladná a lehce půvabná když se snažíš. Proto by jsi možná vyhovovala. Pořád ale nemám tu jistotu. Takže jsem se rozhodl ozkoušet si tě"vysvětlí mi pomalu a ani se nezačervená, zatím co já rudnu jak vzteky tak rozpaky.
"Já nebudu -opakuji- nebudu žádná tvoje družka, na to zapomeň a přestaň rozebírat moje klady a zápory já se v tobě taky nešťourám, ty vidličko jedna!"vybuchnu naštvaně. "Nechci se zaplést do žádných tvých plánu, naprosto odmítám koukat se na ten tvůj ksycht! Splnila jsme dohodu, nech bějt mě i Matthewa a jdi do hajzlu! A navíc já si připadám hezká tak jak jsem a moje chůze není vůbec divná!"pokračuji dál v mém proslovu. Vybuchla sopka.
"Porsche, zapomínáš, že tady se tě nikdo na tvůj názor neptá"namítne s úsměvem.
"Ty jeden zamindrákovanej krvesaji, já se tě taky neptám, já ti to pouze oznamuji! Nech mě bejt, nechte mě bejt vy všichni vidličky! Co jsem vám provedla, že mě takhle trestáte? Bože, čím jsem se ti zprotivila, že jsi na mě poslal takovýhle otrapu?"skučím zmučeně.
"Vidíš, o tomhle mluvím. Už strašlivě dlouho jsem si s nikým přijemně nepopovídal, moje bývalá družka, buď jí země stálá, byla sice krásná, ale moc toho nenamluvila, sice měla překrásnou tvář i kypré tvary, ale naprosto se mnou odmítala mluvit. Zato věřím, že s tebou by jsem si popovídal, až bych toužil po tichu. Možná bych si tě ani nevybral, kdyby moje bývala družka, buď jí země stála, nebyla tak mlčenlivá. Teď už to bohužel nezměníme. Mám pocit, že jsem si vybral, takže ..."řekne mi s úsměvem.
"Nevybral jsi si! Mě naprosto nechceš! Nejsem dost inteligentí, pořád bych tě otravovala a... A večer mě bolej záda! Já nejsem ta pravá následnice po tý tvojí družce, buď jí země stálá. Hledej jinde, tady o teda nikdo nemá zájem. Děkujeme, nashle!"křičím už vytočeně. Vypadá to tady skoro jako na námluvách! "Najdi si nějakou která bude spokojená s tebou a tvýma zubama! Tvoje bejvalka, bu´d jí země stálá, musela bejt šťastná! Vidíš, už jsi mě taky nakazil! Neříká se náhodou buď jí země lehká? Vy krvasajci aby jste si nepřizpůsobili naše zvyklosti lidí, co? Všechno musíte zničit, všude se vetřete! Jděte do háje, táhni do pekla a já půjdu do nebe nebo klidně naopak mě je to jedno, hlavně když nebudu muset bejt v jedný dimenzi s tebou! Chápeš můj odpor k tobě? Pochopil jsi to konečně?"zavřísknu znovu, ale když na něj pohlédnu a on hledí někam za mě namoře jenom pobuřeně zařvu "posloucháš mě vůbec?" Trhne sebou jako by jsem ho probudila z tranzu a s úsměvem na mě pohlédne.
"Promiň neposlouchal. Přemýšlel jsem, že bych mohl hledat další náhradnici, jeslti projdeš zkouškou o čemž dost pochybuju. Takže myslím, že by jsi se mohla za chvíli probudit."řekne zamyšleně.
"O jaký zkoušce to pořád meleš?" vyjedu ostře.
"Zkouška, kterou když projdeš staneš se mou družkou. Proto vznikla celá dohoda, když umřeš nic mě vlastně nebude držet od toho, abych ublížil tvýmu miloučkýmu Matthewovi a když uspěješ, vlastně myslím, že potom ti bude jedno, co se s ním stane"řekne mi povzbudivě.
"Proč by mi to mělo bejt jedno? To mě jako okoulíš tvým šarmem a taktem, kterej jsi dneska nechal zakopanej na dvorku nebo co?"řeknu mu sarkasticky.
"Věř mi, jestli se staneš mojí družkou bude ti jedno co bude s Matthewem"řekne samolibě.
"A když neprojdu zkouškou, tak se mnou bude co?"
"Nic, budeš mrtvá. Zkouška má pouze jeden konec, život, když nedojdeš do konce umřeš. V tom je celá pointa"řekne jako by o vymyslel celý sám. Ani bych se nedivila.
"Prostě mám pro tebe zkoušku, teď se probudíš"řekne lehce znuděně. Nestihnu se ani vzepřít, ani říct počkej a najednou otevřu oči a zírám do tmy ve svém pokoji. Potom spatřím tmavou postavu, která se nade mnou naklání. Nepoznám jí, ale dojde mi, že zkouška začíná. Zkouška na život a na smrt. Svolávač pro mě připravil hru, kteoru je načase začít hrát. Děkuji pěkně. Nestihnu ani zakřičet a udeří mě prudká rána do hlavy. Jenom pocitím, jak se mi pomalu zařeli víčka a já upadla do tmy. Určitě se probudím a znovu mě bude bolet hlava! Jestli si po tomhle myslí, že si ho někdy vezmu tak to je vážně fór.
Otevřu oči a překvapí mě tma kole mě. Chvilku počkám jestli se na mě nevyřítí nějaká příšera, ale když kolem mě vládn hrobové ticho pokusím se převalit na bok. Vyděsí mě, když zjistím, že se nemůžu pořádně pohnout. Zkusím si sednou, ale ani to nemůžu. Jako by jsem byla v nějaké krabici. Když mi to dojde začnu šíleně bušit pěstmi do stran, až pocítím jak mi po rukou teče krev. On mě zaživa pohřil! Proto to horbové ticho. Už mě úplně popadne klaustrofobie a já začnu ječet. Po chvíli se mi ztratí hlas a já už jenom z posledních sil buším pěsti do stěn kolem mě. Nic nepomáhá. Umřu na nedostatek kyslíku, panebože pomoc. Já nechci. Zuřivě kolem sebe kopu, lae cítím jak mi pomalu nohy i ruce ochabují. Nemám dost síli dostat se odsud. Tohle je ta zkouška? Zavřít mě do rakve a nechat mě tu zešílet, udusit se nebo co? Tohle není zkouška, ale vražda! Hlas se mi od vřískotu vytratil a teď jenom cítím tepavou bolest v celém těle. Možná si jenom namlouvám, že nemám vzduch, ale když se mi začne stahovat hrdlo a já se začnu pomalu dávat dojde mi, že tohle nebude paranoia.
"Bože, co jsem komu udělala! Nenech mě tady takhle umřít, nenech mě!"zašeptám ochraptělým hlasem a jenom cítím jak mi slzy stékají po obličeji. Brzy spadnu do bezvědomí, sladké bezvědomí, co asi bude s mým tělem? Ještě že jsem se před tíhmel rozešla s Matthewem. Takhle to bude pro něj snažší. Nikdy jsem neměla v plánu odejít jen tak, vždycky jsem si říkala, že kolem mého zmizení bude hromada povyku, slz a nadávek, ale třeba mi bylo souzeno umřít tiše a tady.
"Bože, prosím"zašeptám spíš jen pro sebe, protože žádný hlas nevyjde, jenom se otevřou rty. V tu chvíli se horní víko odkopí a na mojí tvář dopadnou paprsky světla. Prudkým pohybem se posadím a zběsile zalapu po dechu. Do nosu mě uděří vůně kadidla a zatuchlin. Když spatřím kus nad sebou zdobené okno jako je v kostele pokusím se postavit. Moje ochablé tělo ale zaprotestuje. Pokusím se alespoň vysoukat z rakve a s hlasitým žuchnutím dopadnu vedle ní. Opřu se o ní zády a šťastně lapu po dech. Tohle byla ta zkouška? Když se ale rozhlédnu kolem dojde mi, že tohle není konec. Tohle nebyla ani celá zkouška, tohle byl pouze začátek. Bože, ochraňuj mě.
( 8.ZÁVOJ 1.část


Ucítím slabé chvění v ruce jako by mi v žilách proudila voda. Zvědavě jí pozvednu před oči a vykřiknu, když spatřím před očima jenom vodu. Moje ruka je voda! S hlasitým šplouchnutím sjedu celá pod hladinu a otevřu oči. Vyděšeně hledím pod vodou, co se se mnou děje, ale když nespatřím svoje tělo, ale je to jako by jsem si nasadila brýle a ztratila hranice svého těla dostanu další šok.
Chci vylézt z té vody, ale jenom se pohnu podél vody. Kde je moje tělo? Moje ruce? Kam zmizely? Viděla jsem strop jako by jsem ležela pod hladinou, ale voda se podivně hýbala a já se nemohla zvednout. Byla jsem voda?)

7./ DOHODA 4.část

21. dubna 2007 v 13:14 | Lentilka |  Více než nic
Místo kde jsme stáli je najednou podivně prázdné. Vydám se pomalu domů, pěšky, jakkoliv. Hlavně domů. Bylo to pár minut nebo hodin než jsem tam dorazila? Svalím se na postel a usnu. Když po chvíli otevřu oči mám je plné slz. Přetékají na polštář a mám kvůli nim rozmazaný celý pokoj. Proč, Porsche, proč? Hučí mi v uších. Kolem mě protékají vzpomínky jako vodopád. Vždycky jsem si přála prožít opravdovou lásku jako z románu, moc čtu. A teď přišla? Je tohle ta věc, která mě má naplnit štěstím a láskou? Spíš cítím nenávist, hořkost a vztek. Celý svět se bortí nebo ne? Dneska večer mohl být někdo šťastný? Já nebyla, já trpěla, ale jiní lidé mohli být. Spokojeně spali a snili. Převalili se na bok a když otevřeli oči spatřili v nich toho, kterého milují, lae já nejsem šťastná. Je tohle spravedlivé? Tohle je svět, můj svět. V boji s temnotou nikdy nevítězí ti dobří. Nikdy.
Když ráno otevřu oči mám náladu maximálně na to převalit se na druhý bok a spát dál, také to udělám. Těší mě snad jenom pocit, že se nebojím, že přijde znovu další sen. Pokusil se mě zabít, ale nevyšlo mu to. Proč mě nechává stále naživu není můj problém. V jistém slova smyslu. Prospím celou neděli, odmítám se pohnout nebo udělat něco víc než je natáhnout se pro učení. Když ke mně do pokoje vejde mamka jenom na mě chvíli šokovaně hledí a potom si ke mně strarostlivě přisedne.
"Broučku, stalo se něco?"řekne tiše a pohladí mě po vlasech. Stulím se jí do náruče a znovu se stanu tou malou holčičkou jako vždy.
"Všechno je zvláštní"řeknu tiše.
"V téhle době je všechno zvláštní, může ti svět připadat šeivý nebo plný barev, to záleží na minutě a pořád se to mění, ale dej tomu čas. Potom se všechno srovná, nebuď tu zalezlá celý den. Jdi ven, bav se. Nejsi žádná hrdinka z románu, která má na práci důležitější věci než jsou kluci. Dej tomu čas a všechno se srovná"řekne mi věc, která by pro mě byla přirozená. Byla by pro každou dívku mého věku, ale já jsem hrdinka co má pomáhat lidem a právě se upsala k tomu, že nebude kvůli klukovi. Jo ve všem jsou kluci. Po chvíli se zvedne a nechá mě v pokoji samotnou. Pustím si rádio, stulím se do klubíčka a jenom poslouchám. Pořád je brzy na to, abych šla spát, ale venku už se snesla tma.
Další den ráno podsoupím výslech ohledně toho, jaký byl ten barman a další milion serepetiček. Snažím se usmívat, bavit se, ale pořád mám jen neutuchající touhu jít a do něčeho kopnout, do někoho nejlépe. Když vyjdu ven a začne pršet jenom naštvaně zavrčím a vydám se domů. Kdy nadejde ten čas a já ho potkám? My dva nejsme normální, pořád nás něco zavádí k sobě, vsadím se, že se teď otočím a on bude kousek za mnou sedět v autobuse. Ironicky se otočím a přes promáčené vlasy spatřím povědomý sestřih vlasů a postavu. Jako kdyby mě někdo trefil vyskočím z autobusu na další zastávce a nechám silný déšť, aby mě promočil až na kůži. Když hledím na odjíždějící tvář zamrazí mě, nebyl to on. Jsem paranoidní. Pomalu se vydám pěšky domů. Když se skopenou hlavou uvidím postavu, která se probojovává přes déěť jako já, jenom se zahledím kdo to může být, když znovu spatřím tu povědomou postavu donutím se k tomu jít pořád rovně, neuhnout. Nechci být paranoidní a tohle není on! Když pozvedne tvář v tu chvíli co se míjíme a já spatřím ty modré oči, které se vesele rozsvítí v tu samou chvíli co mě spatří zamrznu na místě. Prosím tě, bože ne. Zastaví se vedle mě. Vlasy má promočené a tvář mu zdobí množstív malých kapek, které stékají dolů.
"Porsche"řekne s úsměvem. Matthew, můj Matthew. Nádherný jako vždycky. Veselí, roztomilý a naprosto dokonalý. Natáhnu k něm ruku, ale vzápětí s ní znovu ucuknu dozádu. Nechápavě na mě pohlédne. Nemůže nic chápat. Nechápu svoje chování, ale v další chvíli mu vysím kolem krku. Políbím ho na rty a v tu samou chvíli ucítím, jak mi po tváři stekla slza. Nemohl si jí všimnout, protože prší, ale já cítíla její hořkou a bolavou sílu. Je tohle poslední polibek? Nemůže být možné, aby člověk musel protrpět něco tak strašného, tohle nemůže být pravda. Nesmím mu to udělat. Když mě k sobě přitáhne a já se od něj lehce odtáhnu a propadnu se do jeho modrých očí, nemůžu to vydržet. Nechápavě na mě hledí. Cítím jeho vůni. Pořád cítím jeho rty na svých i když tam nejsou. Zůstavající pocit, kéž by zůstal déle. Vytrhnu se mu a otočím se k němu zády. První krok udělám klidný, ale v dalším už utíkám. Neohlížím se, jeslti jde za mnou. Nechci, aby šel. Když doběhnu zplavená domů, jenom vlezu pod horkou sprchu a tam se nadobro zhroutím v návalu slz.
Večer, když sedím nad učením a jenom tupě zírám před sebe, se vedle mě rozehraje mobil. Jako by do mě střelili po něm skočím. Pořád je tu ten pocit, že by mohl zavolat. Touha i strach po tom, že ho znovu uvidím. Když ale na displeji spatřím jeho jméno místo rozechvělé touhy po mě přejede mráz. S chvějícími prsty přijmu hovor.
"Porsche?"ozve se v telefonu jeho překrásný hlas.
"Musíme se promluvit, Matthew"řeknu tiše a dbám na každou hlásku jeho jména.
"Jsi v pořádku?"zeptá se starostlivě a mě se málem bolestí rozskočí srdce. Nejsem, mám pocit, že umřu.
"Musíme si, co nejdříve promluvit"zopakuji znovu.
"Taky jsem si to myslel. Stojím před tvým domem."promluví tiše do telefonu. Ztratím slova. Najednou nemám co říci. Jak bych mohla?
"Dobře"vyklouzne ze mě pomalu a potom mobil pomalu vypnu. Přehodím přes sebe mikinu a vyjdu před dům. Třeba mě ten fakt, že mrzu donutí udělat to rychle. Když ho spatřím potlačím slabý sten. Ta představa, když jsem ho dneska odpoledne vyděla byla slabá, vybledlá, lae když tu teďstojí nade mnou, mám pocit, že se nemůžu ponořit hlouběji. Dojde až ke mně a jeho oči mě propalují. Kdyby chtěl mohl by mě zadupat do země a já bych ho za to milovala. To on ale samozřejmě neudělá, proč ne?
"Porsche, co se stalo?"zeptá se tiše a v jeho očích čtu obavy a strach.
"Matthew, já - přemýšlela jsem o nás dvou-"vypravím ze sebe pomalu a s překvapením poznám, že můžu normálně mluvit.
"Myslím, že to mezi námi není dobrý nápad, nemyslím tím teď ty problémy okolo nás, ale naprosto nás dva. Mám pocit, že to prvotní kouzlo mezí námi vyprchalo, cítím se strašna svázaná. Nejsem zvyklá na takový styl života, na začátku jsem tě upozornila na to, že nejsem správný typ na vztahy a teď na to došlo. Nejsem na to připravená."řeknu mu tvrdě s pohledem upřeným do jeho očí. Když to dopovím jakoby roztají. Zesmutní. Mám chu´t zařít si rvát vlasy a křičet.
"Ty už se mnou nechceš být?"zeptá se nejistě a jeho oči mě pálí.
"Nejsem připravená na vztah s Tebou"řeknu mu ledovým tónem.
"Co se stalo? Řekni mi co se změnilo?"zeptá se mě a já v jeho hlase poznám ten tón, který mě tolik mate, jeho hlas je hypnotizující.
"Nic se nezměnilo a v tom je to. A nech toho, toho tvýho hlasu, nedělej to!"řeknu ostře a při pohledu do jeho tváře mám chuť brečet.
"Promiň, neuvědomil jsem si to"řekne zničeně a to mě utvrdí v tom, že jsem necitelná mrcha. Matthew jsi to nejlepší co mě v životě potkalo, ale neuslyšíš to ode mě.
"Nechci se s tebou vídat"řeknu odměřeně.
"Nemáš mě ráda."řekne s obrovským přesvědčením v očích. "Byl jsem pro tebe jenom hra?"pokračuje dál znechuceně. Už chci něco namítnou, ale potom se zarazím. Možná by bylo lepší nechat ho, ať si myslí, že taková jsem. Možná ho to nebude tolik bolet.
"Fajn, pohrála jsi si, doufám, že jsi spokojená, ale musím ti říct, že jsi svojí práci odvedla opravdu dokonale, fakt jsem ti uvěřil!"řekne mi s jistým odporem v hlase. Panebože, ne. Jak si o mě můžeš myslet něco takovýho? Proč mi věříš to co nemá být nikdy pravda? Řekni mi, že lžu. Nevěř mi ani slovo. Nechci abys mi věřil. Jenom na něj mlči hledím. Kdybych se začela bránit tak ho to nepřekvapí, tohle bral jenom jako souhlas a zřejmě i provokaci.
"Porsche"řekne znovu s tou něžností v hlase, kterou nedokáže potlačit, "Sbohem" Otočí se a jeho vzdalují se záda spustí příval slz, které nemá jí konce. Vyčerpaně se opřu o stěnu a hledím do děstě.
"Nechci, abys odešel. Nikdy jsem to nechtěla. Jak jsi mi mohl uvěřit?"zašeptám zoufale.
(7./ DOHODA 5.část
"O jaký zkoušce to pořád meleš?" vyjedu ostře.
"Zkouška, kterou když projdeš staneš se mou družkou. Proto vznikla celá dohoda, když umřeš nic mě vlastně nebude držet od toho, abych ublížil tvýmu miloučkýmu Matthewovi a když uspěješ, vlastně myslím, že potom ti bude jedno, co se s ním stane"řekne mi povzbudivě.
"Proč by mi to mělo bejt jedno? To mě jako okoulíš tvým šarmem a taktem, kterej jsi dneska nechal zakopanej na dvorku nebo co?"řeknu mu sarkasticky.
"Věř mi, jestli se staneš mojí družkou bude ti jedno co bude s Matthewem"řekne samolibě.
"A když neprojdu zkouškou, tak se mnou bude co?"
"Nic, budeš mrtvá. Zkouška má pouze jeden konec, život, když nedojdeš do konce umřeš. V tom je celá pointa"řekne jako by o vymyslel celý sám. Ani bych se nedivila.)

Gothic 2

20. dubna 2007 v 23:35 | Lentilka

Útes

20. dubna 2007 v 23:30 | Lentilka
Nebe poseté milionem hvězd,

zem skropená slzami prohřešků.

Cítím tě všude, kam vejdu.

Nechci.


Dívka s bledou pletí,

mládá, krásná, nevinná.

Její kroky lehké jsou,

ona ví, kam povedou.





Nechce dál žít s pocit,

že musí žit jenom pro něj.

Nechce poznat pocit viny za věci,

které nejsou v této chvíli podstatné a důležité.







Hledí do nebe,

vítr cuchá její vlásky.

Další krok do prázda,

přichází svoboda.





Na útesu dívky stála,

nádherná, krásná a neviná.

Krokem dolů skončila život,

lásku i beznaděj.



Na tom místě,

kudy odešla,

leží dodnes bílá růže,

znak její nevinosti.





Její duch tam dodnes bloudí,

hledá lásku,

kterou ztratila.

Nebuď hloupá jako ona,

neboj se bolesti,

jenom si važ své nevinosti.

Ona byla mladá, krásná, nevinná.