close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Duben 2007

Barevný závoj

14. dubna 2007 v 18:49 | Lentilka
Orig. název: Painted veil

Režie: John Curran
Scénář: Ron Nyswaner

Employee of the Month

14. dubna 2007 v 18:46 | Lentilka
Orig. název: Employee of the Month

Režie: Greg Coolidge
Scénář: Greg Coolidge

Ghost Rider

14. dubna 2007 v 18:43 | Lentilka
http://media.movieweb.com/news/12.2005/ghostrider.jpg
Orig. název: Ghost Rider

Režie: Mark Steven Johnson
Scénář: Mark Steven Johnson

Škola svádění

14. dubna 2007 v 18:39 | Lentilka
Orig. název: School for Scoundrels

Režie: Todd Phillips
Scénář: Scot Armstrong, Todd Phillips

Past na žraloka

14. dubna 2007 v 18:35 | Lentilka
Orig. název: Shark Bite

Americká kletba

14. dubna 2007 v 18:33 | Lentilka
Orig. název: American Haunting, An

Ve stínu Beethovena

14. dubna 2007 v 18:19 | Lentilka

Ve stínu Beethovena

Orig. název: Copying Beethoven

6./PROŽITÝ ŠOK 4.část

13. dubna 2007 v 20:44 | Lentilka |  Více než nic
"Vivien!"zakřičím po chvíli do mého vězení. Odpoví mi pouze moje ozvěna, ale jinak všude vládne neproniknutelné ticho. "Prosím, odpovězte někdo!"zaječím znovu. Nic se nezmění. Škubnu řetězy a ty se ani nehnou. Pokusím se z nich vymanit ruce, ale když začnu cítít jak mě pálí ruce nechám toho, nemá smysl odřít si ruce do krve, když ten fakt, že jsem přivázaná stejně nezměním. Opřu se o stěnu a zavřu oči. Dívka, která si o sobě hodně myslela, která nechtěla věřit, že je špatná, ale teď tu sedí s řetězy na rukou. "Proč já?"zašeptám naštvaně do ticha. "Co jsem komu provedla? Je to za to ,že jsem se nesnažila dělat za sebe něco jinýho, proto že jsem přijmula pozvání na ples od Michaela? Nebo snad proto, že jsem se narodila, co jsem provedla špatně? Mám být trestána za to, že jsem šťastná i když mám tak zkaženej život? Moje rodiče jsem nikdy nepoznala, nikdy jsem neměla nikoho, kdo by byl z mojí rodiny, z dětství si téměř nic nepamatuji a když jsem vyrostla, začel kolem mě být křik, pláč a nenávist. Moji pěstouni mě dali pryč, i když to byli mojí náhradní rodiče, jak se má někdo vyrovnat s tím ,že nemá nikoho? Jak se s tím má dohajzlu někdo vyrovnat tak, že kolem něj postavíte hordu zabijáků? Neměla jsem se nikdy narodit nebo co? Za co mě tady trestáte? Někdo vám něco provedl a vy si chcete spravovat ego na mě? To vám teda fakt děkuji! Jako by jsem si sama nepřipadala dost ubohá, vy mi v tom ještě pomůže, takže já, Patience SanMarion, tu budu sedět, okovy na rukou, mokro pod zadkem, bez budoucnosti, s posranou, opakuji posranou minulostí a vám je to jedno! Teď mě zabije za to, že si pořád stěžuju ne? Molha bych vás poslat do háje. Proč to vůbec neudělám? Jděte všichni do háje! Vy šmejdi! Jste nesmrtelný a nudíte se nebo co? Proč mě nemůžete nechat normálně žít můj nudnej život? Chci spát, chci si číst, chci teplou lázeň, ale je vám doufám, všem jasný, že za nic tu nechci sedět! Je mi zima, mám hlad, bojím se a jsem naštvaná!"ječím zoufale do tmy v naději že se otevřou dveře a někdo vejde. To že jsem tu sama mě začíná pomalu ničit, začínám doufat, že se otevřou dveře a vstoupí Vivian, protože po tom, abych tu seděla sama za nic netoužím. Za chvíli bude snad lepší i její vražedná společnost než tohle.
Měsíční svit hledá stín, dva osudy dívky z podsvětí. Andělské úsměvy šťastného osudu. Můj život stíhá bída a pád, ale pláču pro ty dva. Jak báseň píše se jejich osud, psáno písmem měsíčního svitu, psáno krásou přírody. Broukám si v duchu melodii i slova písničku, kterou jsem slyšela. Zdá seto jako věčnost nebo pár sekunt. Co je to vlastně věčnost? Lidé si stěžují že je život krátky, ale v poměru s čím?
Bude moci ten, který někomu vezme tělo a vypusí duši na svobodu, žít svůj život líp? Nebo bude žít takový život, který nebude nic a bude naplněný jenom prázdnotou? Proč není svět jenom svět? Jsou v něm tyhle věci, všechyn ty věci, pro které se tohle všechno děje. Naděje, láska, nenávist, štěstí. Tohle všechno nás obklopuje, zahaluje, nutí nás dělat věci, které by jsem jinak nedělali, ale proč? K čemu byli stvoření upíři? Aby trpěli. Tohle by mohla být správná odpověď. Jsou navždy uvězněný ve svých tělech. Nedojdou klidu, jejich duše nevstoupí dál, nenajde další tělo. Je jedno co je po smrti, ale upíři se toho nedožijí. Není tohle dostatečný trest? Kdo chce žít věčně? Proč tady máme být milion let, když za třicet let se toho dá prožít tolik, kolik někdo ani za celou věčnost nestihne. Jenom se nebát, prosím tě bože, pusť mě odsuť a já se nebudu bát. Postavím se světu čelem, nebudu se skrývat. Nezměním se, ale budu žít. Protože s tím, co mě teď neustále potkává se začínám čím dál tím více bát, že zachvíli doopravdy můj život skončí.
Dej mi zapomenout na můj život, zbav mě všeho trápení, jiné vzpomínky zaplní mojí hlavu, jiná osobnost mě promění. Chci zůstat, neodcházet. Nenuť mě odsut odejít. Nikdy nezapomenu na tuhle chvíli, nikdy nezapomenu na jeho tvář. Zapomeň a odejdi, zapomeň a začni žít svůj druhý život. Nedonutíš mě, neodejdu. Vrátím se a poznáš hněv. Zapomeneš na vše tady, ocitneš se někde jinde. Nikdy už mě neuvidíš, nikdy si už nevzpomeneš. Nedělej to, prosím, ne. Pobrukuji si v duchu písničku, která mi vytanula na mysl. Jsou to jenom slova, poskáladaná melodicky za sebou. Nedávají mi smysl, ale hrají v mojí hlavě pořád dál. Je to jako utkání dvou osob. Pobrukuji si je pořád dál a dál. Pomáhá mi to zapomenout, alespoň z části na to, že jsem někde zavřená, nepomáhá to ale proti chladu a žízni co mě obestupuje. Chce mě tu nechat zemřít hlady nebo co? Bože, stůj při mně a pomož mi!
Začela jsem být lehce dezorientovaná, nevěděla jsem jestli je den nebo noc. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tu zavřená. Bolela mě hlava, měla jsem vyschlo v krku a žaludek se dožadoval jídla. K tomu jsem mrzla na studené podlaze, byla jsem bosa, promočená a naštvaná. V tu chvíli se otevřeli dveře. Zvědavě jsem pozvedla hlavu, strach mě přešel už dávno. Zatím jsem se neměla čeho bát. Dovnitř nakoukla vrásčitá tvář. Šokovaně jsem hleděla do tváře postaršímu pánovi, který provinile sklonil zrak. Měl na hlavě prořídlé hnědé vlasy, které už lehce šedivěli. Byl menší, podsaditý a když ke mně popošel blíž všimla jsem si, že kulhá na pravou nohu. Kdo to sakra je?
"Kdo jste?"řekla jsem chraplavým hlasem. Nic neřekl, pouze přede mě postavil hrníček odporně páchnoucí vody.
"Co se mnou chcete dělat?"řekla jsem zvýšeným hlasem.
"Tak řekněte něco doprdele!"zaječela jsem a hlas mi přeskakoval.
"Neměla by jste křičet"řekl tichým strhaným hlasem.
"Proč? Co mi chce udělat?"řekla jsem téměř šeptem, jenom abych ho nevyděsila a on neodešel. On byl šance dozvědět se co se mnou bude.
"Paní nemá ráda, když se tady křičí"zopakoval znovu.
"Kde? Kde nemá ráda, když se křičí?"ptala jsem se dál zoufale.
"Ptáte se na nepodstatné otázky"řekl s nepatrným úsměvem.
"Na co se mám ptát? Na co?"zavřískla jsem zoufale.
"Ptejte se na důležité věci, tohle není důležité"odpověděl mi znovu tiše.
"Jak se odsud dostanu?"zašeptala jsem vytočeně.
"Tohle už je podstatná otázka"řekl s úsměvem, jako by jsem udělal konečně něco správně.
"tak jak se odsud můžu dostat?"vydechla jsme překvapeně.
"Nijak"řekl mi s pokrčením ramen. Pouze jsem naštvaně zavrčela. Najednou sebou trhl jako by něco zaslechl, otočil se a pomalu se belhal ke dveřím. "Ne, ne. Kam jdete?" vykřikla jsem vyděšeně. Ode dveří se na mě jenom otočil a se strhanými rysy mi tiše řekl "Paní mi zakázala se s vámi bavit, musím pryč než mě tady s vámi najde. Je mi to líto, nemůžu vám pomoci" Potom zmizel ve dveřích a nechal mě tam dál sedět.
Naštvaně jsem mrskla řetězy na mých rukou, až jsem bolestně skřivila obličej. Potom se dveře se skřípěným znovu otevřeli. Proč je tu najednou tak rušno? Dovnitř pomalu vešla Vivian. Dlouhé vlasy měla vyčesané nahoru do dlouhé culíku z kterého jí spadali v loknách vlasy na záda. Oči měla obtažené černou tužkou, takže vypadaly že jsou propadlé hluboko do obličeje a rty měla typicky červené. Nejzajímavější na ní ale byly šaty. Byly lehké, jako by sametové barvy se střídaly od černé po tmavě rudou.
"Vivi, kvůli mně jsi se nemusela převlíkat. Já mám stejně radši džíny a né tuhle maškarádu"řekla jsem sarkasticky. Ani mě nepřekvapilo, když mi na tvář přilétla facka. Pohlédla jsem na toho starého muže, který stál za ní a jenom ucukl pohledem, když se střetl s mým. V jeho očích jsem vyčetla vyděšení i překvapení.
"Pořád si víc a víc dovoluješ a to je špatně, copak tě doma neučili,co je to úcta kte starším?"zavrčí naštvaně.
"Sorry, jestli se pletu, ale neměla by jsi už ležet v popelu a hnít v zemi?"zeptám se nevinně a jenom se připravím na další facku. Nespletla jsem se, tentokrát z druhé strany.
"Jsem já to ale neposlušná holčička"zašeptám pobaveně.
"Migely, myslím, že je čas"zavrčí podrážděně. Tak takhle se jmenuje. Migel v jejích službách. Docela toho chudáka lituji, čím si takový trest zasloužil? Odváže můj řetěz ode zdi a pomalu mě zvedne na nohy. Překvapí mě, jak jsou ještě silné, čekala jsem, že nebudu moct chodit, ale zřejmě nejsem taková cíťa. Vede mě temnou chodbou, vypadá to na starý dům, když spatřím schody dolů do nějakého temného pokoje jsem si jistá. A já už si začela myslet, že jsem v nějaké podzemní kobce nebo jeskyni. Snad někdy příště.
"Och, máš krásné vybavení"zacvrdlikám nadšeně, když spatřím polovinu gauče, který i na dálku smrdí hnilobou. "Znáš to, ne? Říká se, že vybavení vystihuje majitele"pokračuji nadšeně dál a když Migel škubne řetězem a já spadnu na kolena jeno přivřu oči v očekávání další rány. Vivien mě ne zrovna decentně vezme za vlasy a přinutí podívat se jí zpříma do očí.
"Drž už hubu"zasyčí a já ucítím jak mi v krku vyroste chuchvalec strachu. Pokusím se odvrátit pohled, lae nejde to. Nechá mě povalu se postavit a já jdu už jako beránek dál. Dál do temné místnosti ve které stojí, panebože, kdo by to řekl, kamenný podstavec nebo obětní oltář. Nevím jak tomu říkat. Tohle mě ale tolik nevyděsí, vytřeštím oči na židly stojící opodál v rohu. Při pohledu na ní se mi zvedne žaludek, i přes tmu vidím zaschlou krev v okolí a po celé židly, které vypadá spíše jako mučidlo. Je dřevěná, ale kolem opěradel má podivné železné špičáky, nahoře má děsivou helmu a v rohu jsou poházené další předměty, které budou v dobrém případě kleště a tak podobně. Potlačím nutkání sesunou se na zem a jenom zavřu oči. Prudce do mě strčí a já neochotně vejdu do místnosti bolesti.
Když se mnou zamíří k židli podvědomně se zarazím na místě. Nenuťte mě tam jít, prosím, nenuťte mě sednout si na tu židli. Ucítím prudkou ránu do zad a posunu se blíže k té hrozivé sedačce.
"Jenom se posaď, Patience, máš první řadu"řekne veselým tónem Vivian a vycení na mě svůj bělostný chrup, kde se blýsknou špičáky. Jak to dělají? Chvilku mají normální zuby, ale potom v dalším okamžiku mají špičáky. Panebože, proč chci najednou pryč? Počátečný klid je v nenávratnu. Když se mě pokusí dotlačit a posadit, jenom začnu ječet a vzpouzet se. Když se jim vytrhnu a v naději, že z té místnosti uteču oběhnu kamenn oltář, ucítím znovu ránu a spadnu do tmy.
(6./PROŽITÝ ŠOK 5.část
"Kde je?"řekla jsem zmučeným slabým hlasem.
"Není, už to bude v pořádku"řekl tiše a pořád na mě hleděl jako na přízrak.
"Mám ránu?"zaskřehotala jsem a upřela na něj veselý pohled jak nejvíce jsem dokázala.
"Naopak, jsi nádherná"řekl tiše a já cítila, jak se mi do tváři hrne červeň. Alespoň už cítím svoje tělo, nikdy jsem si to neuvědomovala, ale je to nádherný pocit.)

Tyson

12. dubna 2007 v 20:58 | Lentilka
Výška- 187cm
Vlasy- hnědé
Oči- hnědé

Sean Gibson

12. dubna 2007 v 20:56 | Lentilka
Výška- 184cm
Vlasy- hnědé
Oči- hnědé

Gerard S

12. dubna 2007 v 20:53 | Lentilka
Výška- 190 cm
Vlasy- hnědé
Oči- zelenohnědé

Guillaume

12. dubna 2007 v 20:51 | Lentilka
Výška- 188 cm
Vlasy- hnědé
Oči- zelené

Chad Pinther

12. dubna 2007 v 20:49 | Lentilka
Výška- 188 cm
Vlasy- hnědé
Oči- modré

Ben Giessler

12. dubna 2007 v 20:46 | Lentilka
Výška- 188 cm
Vlasy- hnědé
Oči- hnědé



6./PROŽITÝ ŠOK 3.část

12. dubna 2007 v 15:48 | Lentilka |  Více než nic
"Myslím, že se známe natolik dobře, abych se ti konečně představila, jmenuji se Vivian."zašeptá blízko mé tváře. Strnu strachy, nejsem schopná žádného pohybu a i kdybych mohla, nemohla by jsem vykřiknout.
"Slíbila jsem ,že se vrátím. Já své sliby dodržuji, Patience"zasyčí tiše a natlačí mě na polštář. Potom pomalu spustí ruku z mých úst a já si všimnu jak se ve tmě zaleskne nožík, který jsem měla schovaný v jedné z knih v poličce. Jak se k němu sakra dostala? Sklání se těsně nade mnou, černé vlnité kadeře jí padají do obličeje a rudé rty se pobaveně smějí. Já chci pryč.
"Pořád přemýšlím, co je na tobě tak zvláštního"zašeptá pobaveně a vloží si přemýšlivě do úst dlouhý rudě nalakovaný nehet. Aspoň, že má styl. Pokusím se zavřit oči, ale něco mě pořád drží u těch jejích.
"Vstaň"zasyčí pomalu a já se strnule posadím. Všimnu si, že má na sobě obyčejné džíny a tričko, v tomhle venku musí umrzout. Omyl, ona vlastně není živá. Je to jenom chodící schránka s duší, nemá žádnou budoucnoust. Nemá nic, jenom duši navždy uvězněnou v těle a svazující hlad. Tohle jí nezávidím.
"Proč to děláš?"zašeptám tiše a potlačím nutkání zakašlat.
"Proč to dělám? To je velice zajímavá otázka. Myslím, že teď už ti to stejně můžu říct. Jsem v tomhle městě vysoce postavená upírka, ale Andrew nám tu dělá nepořádek. Nenechává nás najíst se, pobavit se. Ale my jsme věční, takže proč se ho zbavit? Jeho by byla opravdu škoda, a proto jsi tu ty. Ty jsi dívka na které mu záleží, jsi neviná lidská bytost, která kvůli němu přijde o život, bude trpět a bude ho nenávidět, až odsud bude odcházet. Plánuji mu to barvitě převyprávět. Víš, jaký to bude pohled na jeho tvář, až mu to všechno povím? Až mu budu popisovat ten slastný pocit, když jsi křičela a to jak ti pomalu vyprachal z žil život a ty jsi zemřela. Bude to neopakovatelný zážitek, možná, bych se mohla obávat toho, že se naštve a bude tě chtít pomstít. Bylo mi v celku jedno koho si vyberu, ale potom když jsem spatřila ten hněv v jeho očích, když jsi měla pod krkem nůž, rozhodla jsem se, že moje obět budeš ty. Třeba by jsem změnila názor, ale ty jsi mě ještě velice rozlobila, takže jsi za to můžeš vlastně sama. Ale co, třeba chleba. Už jsem tady, ty se samozřejmě nebudeš bránit a v klidu půjdeš se mnou a možná to nebude tak bolet, jak jsem plánovala. Minule, když jsem odsud odešla jsme měla chuť vyškrábat ti oči, useknout prsty a třeba tě pomalu spálit, ale teď když na tebe tak koukám, přešla mě na to chuť. Nemáš v očích tu bojovnou jiskřičku co předtím. Teď už nedoufáš, že tě přijde Andrew zachránit? No což, ten hoch nemůže být všude, neměla by jsi na něj spoléhat."řekne mi hořce a dá mi nůž pod krk a donutí postavit se.
"Řekni dobrou, Patience"zašeptá a já na ní jenom nechápavě pohlédnu. Spatřím pěst a potom tmu. Nic než jenom prudkou bolest, ale hned po ní slastnou temnotu, která mě před ní chrání. Omdlít je v některých případech vysvobození. Nechci se probudit do toho světa v kterém teď jsem. Můžu se pouze modlit, že mě zabije rychle. Po tom, co mi ale říkala si spíš myslím, že mě zabije pomalu, tak pomalu, jak jen je to možné. Bude moje tělo trápit, tak moc, co jen vydrží a já mám špatný pocit, špatný pocit z toho, že ona ví, jak někoho mučit. Třeba zešílím, to ať mě pak ale radši zabije.
Ucítím v nose pronikavý zápach, hniloba. Otevřu oči a místo aby mě do nic praštilo světlo zírám místo toho do temné místnosti. Je to doopravdy místnost? Podle mě by se tomu mohlo spíš říkat cela, jo tohle bude cela. Podlaha je kamenná, studená a mokrá. Zdi jsou tvrdé, shnilé, ale pořád pevné. Pokusím se posadit, ale tělem mi projede nevolnost a já se jenom zakuckám. Pocítím žaludeční šťávu, až v krku. Na druhý pokus se posadím, ale v dalším pohybu mi zabání těžké řetězy kolem mých rukou. Potlačím vzlyk i táhné žalostné zavytí. Pokusím se rozkoukat ve tmě, ale nevidím nic než jenom stěny. Upadla jsem do zajetí šílené upírce, která mě připoutala řetězy jako ve středověku. Chce mě mučit a zabít. Netuším jak dlouho tu jsem a zřejmě mě nikdo nebude hledat, v rejstříku mám to ,že jsem se jednou pokusila o útěk z pěstouncké rodiny, takže tady mě nikdo hledat nebude.
(6./PROŽITÝ ŠOK 4.část
"Ptáte se na nepodstatné otázky"řekl s nepatrným úsměvem.
"Na co se mám ptát? Na co?"zavřískla jsem zoufale.
"Ptejte se na důležité věci, tohle není důležité"odpověděl mi znovu tiše.
"Jak se odsud dostanu?"zašeptala jsem vytočeně.
"Tohle už je podstatná otázka"řekl s úsměvem, jako by jsem udělal konečně něco správně.
"tak jak se odsud můžu dostat?"vydechla jsme překvapeně.
"Nijak"řekl mi s pokrčením ramen.)


Patience SanMarion

10. dubna 2007 v 17:39 | Lentilka
Obrázek “http://www.alexisbledelweb.org/gallery/albums/photoshoots/shootsouttakes/2005_Karina/normal_008.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.alexisbledelweb.org/gallery/albums/photoshoots/shootsouttakes/0000_ivanprochko/normal_005.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.alexisbledelweb.org/gallery/albums/photoshoots/shootsouttakes/0000_ivanprochko/normal_004.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.alexisbledelweb.org/gallery/albums/photoshoots/shootsouttakes/0000_teenvogue/normal_lor002.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.alexisbledelweb.org/gallery/albums/photoshoots/shootsouttakes/0000_sheryl/normal_029.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.alexisbledelweb.org/gallery/albums/photoshoots/shootsouttakes/0000_marvinscott/normal_002.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.Obrázek “http://www.alexisbledelweb.org/gallery/albums/photoshoots/shootsouttakes/0000_unknown04/normal_Figuur1.png” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.http://alexisbledel.unas.cz/35.jpg
Alexis Bledel Alexis BledelObrázek “http://img.osobnosti.cz/foto/99/78/99784-8c581.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby. Alexis BledelAlexis Bledel


Patience "Pat" SanMarion je jemná dívka, která nemá svou pravou rodinu. Žije v pěstounské pěči dvou mladých lidí o kterých si myslí, že si jí neměli brát. Mají všechno, proč by měli chtít jí? Sedmnáctiletou dívku bez minulosti? Předtím byla u Marian a Jackia, ale když se jejich vztah začel rozpadat bylo pro ně i pro ní lepší, aby odešla. Změnila rodinu. Teď žije u Kerstlin a jejího perfektního manžela. Už je u nich téměř půl roku, ale stále o nich nic neví. Tichá, realistická dívka. Tohle by o ní řekli lidé ve škole. V Bromfisu potkává šílenou kamarádku Lian, její babička jí předpoví neskutečně věci na které nevěři. Nevěří na magii, je realistka. Když si jí ale najde a ukáže jí schopnosti, které v sobě má, už nemá na výběr. Musí uvěřit. K tomu se kolem ní začnou točit upíři a Andrew. Ke všem problémům přispívají války na škole, kterté vládnou mezi každým, nejde se jich neúčastnit. Pozvání na ples od hvězdného Michaela, kamarádství s třemi blond dívkami, které si myslí, že vládnou škole, postupná nenávist Tří ďábelských dcer nebo kamarádství s Lian? Patience by řekla, že chce klid. Nikdo jí ho ale nedopřeje, ještě když jí všechno nutí ukázat svojí druhou stránku a ta není zrovna jemná. Proč nemůže mít život podle svých představ? Kam se poděla její skutečná matka a proč jí zanechala tomuhle osudu? Někdy je lepší nevědět.

6./PROŽITÝ ŠOK 2.část

10. dubna 2007 v 16:03 | Lentilka |  Více než nic
Myslela jsem, že nakupování s Lin nebude tak příšerný jako s 3B, ale spletla jsem se, bylo to ještě horší. Lian je hotový nakupovací blázen, protáhla mě snad úplně všude, od nepodstatných krámků, až po ty nejlepší. Když jsem se v sedm dokodrcela domů, myslela jsem, že je moje poslední hodinka a moje přání bylo jít si lehnout, ale čekali mě upravy na rande s Michaelem. Moje jediná útěcha byla, že ty úlovky stáli opravdu za to. Šaty na jarní ples měli barvu karibského moře, trochu tmavší než nebe v létě. Hořejšek se skládal z přiléhavého topu, který byl bez ramínek a z prostředku výstřihu se mu táhli dvě šňurky kolem krku. Top končil u boků a potom pokračoval v lehkých nabíraných částí dolů ke kolenům kde šaty končily úplně. Boty k tomu byli stříbrné na smrtelně velkým podpatcích. K téhle výbavě jsem našla ještě delší přiléhaé bílé tílko na zavazování kolem krku, černé sáčko a nové džíny. Byla jsem s tímhle vším naprosto spokojená, ale všechnu obět utrpěli moje nohy a samozřejmě peněženka.
Když se sprchou zbavím zápachu kouře dostanu, alespoň malý pocit svěžesti a aktivity. Natáhnu na sebe kratší černou džínovou sukni, k tomu bílý topík a přes to černý kabát. Celkový dojem doplním černýma vyšíma botama na podpatku. Vypadá to lehce elegantně. V tu samou chvíli kdy si domaluji oči prořízne ticho domu zvonek. Hodím přes sebe kabelku a vyrazím ke dveřím, kde stojí usmívající se Michael. Přinutím se k úsměvu a nechám se odvést k němu do auta. Počkat on má auto? Michael je ve čtvrťáku, takže jestli má řidičák, tak proč ne, ale on má vlastní auto nebo co? S tichou úctou jsem zírala na blejskavé auto šedé lesklé barvy. S úklonou mi otevřel dveře a já s posvátnosti dosedla na měkké sedačky. Hned co sedl do auta a nastaroval se s úsměvem rozpovídal. O autu.
"Tohle je nový Mercedes-Benz třídy C. Z přídě zmizely propojené oválné světlomety a nastoupily světlomety podlouhlé. Podstatně se zvětšila mřížka chladiče, tvar změnil i přední nárazník. Zadní část prošla ještě razantnější proměnou. Mercedes potvrdil motorovou paletu sestavenou ze zážehových a vznětových čtyř a šestiválců."pochlubí se a já jenom s otevřenou pusou zírám. Celý zbytek cesty mě nepustí ke slovu a pouze se rozpývá nad svým autíčkem. Když dojede před jednu lehce elegantní restauraci, kde nás usadí postarší pingl jsem naprosto vyčerpaná. Absorbovala jsem tolik informací o autech, jejich potřebách a podobně, že víc nezvládnu. Alespoň že změní téma, teď začne hovořit o restauraci, co je tady dobrého a tak podobně. Málem si hodím nohy na stůl. Na jeden zátah do sebe vpravím colu a nechám si objednat jídlo, které nedokážu vyslovit. Michael bere za svojí povinost celou dobu mluvit i když nám přinesou jídlo. Otráveně v duši a navenek mile se usmívám a přikyvuji, když koukám jak se mu v puse převaluje kousek hovězího a on vypráví nějakou příhodu. Počkat proč mluví o rajčatech? To je jedno. Mile přikývnu a co nejslušněji sním další sousto. Je zajimavé jak jeden jí slušně už jen z pohledu na toho druhého který je jako prase. Naprosto nechutný. Možná pobral trochu krásy a eleganci, ale inteligenci a chování? To asi zapomněl doma. S úsměvem vstanu a odporoučím se na záchod. Když už jsem téměř u dveří s nápisem WC, který je hned vedle kuchyně, vyjde odtamtud číšník, kterého se leknu a vykřiknu. On bohužel vykřikne taky a tác s jídlem a utěrka na ruce vylétnou do vzduchu. Za hlasitého řinčení skla pozoruji jak utěrka dopadne na grill kousek od nás a pomalu vzplane.
Popadnu skleničku vody poblíž a chrstnu jí na oheň. Vůbec se nezmění. Jeden pohled mi stačí k tomu, abych věděla, že mě celá restaurece pozoruje. Potom uslyším podivné klapnutí. Ucítím na rukou a tváři mokrou pěnu, která se valí z hasícího přístroje. Uskočím ,ale stejně schytám pořádnou dávku. Kape mi z obličeje, rukou i topu. Jeden z číšníků ke mně přiskočí a půjčí mi miniaturní kapesníček. Podle přízvuku pozným cizince. Pokusím se o provinilý úsměv a dojdu si ke stolu, kde bez pohledu na Michaele popadnu tašku a odejdu zpátky na záchod. Setřu ze sebe zbytky pěny a upravím se v zrcadle. Potom mi do oka padne menší okénku ven. Stoupnu si na umyvadlo a otevřu ho. Do obličeje mě uhodí prudký vítr, ale protáhnu se. Vystrčím hlavu a zapřu se o ruce. Potom klapnou dveře.
"Madame?"ozve se za mnou. Zmučeně se provléknu zpátky a s utrpným pohledem hledím na číšníka, který mi podal ten kapesník.
"Nechtěla by, madame, přinést svůj kabát?"zeptá se mile s nevinným úsměvem. Když mi ho přinese ještě mi pomůže ven, v sukni mi to moc nejde. Potom mě s úsměvem ujistí, že o tom mého společního obeznámí. Se škodolibým usměvem mu poděkuju a vydám se temnou ulicí domů. Zatím co, jsem poznala Bromfis, přišel mi útulný, čistý a taky velice nebezpečný a plný upírů. Když si ale odmyslím ten poslední fakt, je tady nádherně. Nebe tu není tak znečíštěné jako na jiných místech. Měsíc mi září na cestu, hvězdy světélkují a když člověk jde kolem hlavních ulic, pořád někoho potkává. Tulák s šátkem na hlavě a kytarou mě vcelku nezaujme. Prostě pokračuji dál, ale když zaslechnu ty slova, zarazím se na místě a jenom s úctou naslouchám. Zpívá jemným, smutným tónem.
"Měsíční svit hledá stín,
dva osudy dívky z podsvětí.
Andělské úsměvy šťastného osudu.
Můj život stíhá bída a pád,
ale pláču pro ty dva.
Jak báseň píše se jejich osud,
psáno písmem měsíčního svitu,
psáno krásou přírody.
Pohleď, co život skrývá,
lásku jediného tónu.
Dva lidé, tisíce slz.
Pláču za jejich osudy,
za jejich šťastné cesty.
Poslouchej jejich nářek v nočním tichu."
Pomalu se rozejdu k zastávce. Co on může vědět o lásce? Co můžu vědět já? Nikdo neví nic. Nikdo neví nic o věcech, které nezná. Nikdy by jsem nevěřila, že mě může potkat Můj osud. To, že když dorazím domů a lehnu si na postel budu přemýšlet nad okamžikem, kdy jsem měla pod krkem nůž. Jako malá jsem si hrála s panenkama a nevrhala nože. Teď se zdá, že jsem měla spíš vrhat ty nože. Jsem nemehlo, které se zapletlo do špatného času a místa. Když se osprchuji a lehnu si na postel s tím, že si tyhle dny možná odpočinu, úlevně spadnu do říše spánku. Zítra půjdu do školy, potom je dalš íden ples a týdenní prázdníny. Opravdu se na jaro těším. Jenom mi to kazí ta představa, že mě probudí tvrdý stisk ruky na mých ústech. Pokusím se vykřiknout, ale z mé pusy nevyjde nic. Prudce otevřu oči a vyděšeně zírám do tmy.
(6./PROŽITÝ ŠOK 3.část
Ucítím v nose pronikavý zápach, hniloba. Otevřu oči a místo aby mě do nic praštilo světlo zírám místo toho do temné místnosti. Je to doopravdy místnost? Podle mě by se tomu mohlo spíš říkat cela, jo tohle bude cela. Podlaha je kamenná, studená a mokrá. Zdi jsou tvrdé, shnilé, ale pořád pevné. Pokusím se posadit, ale tělem mi projede nevolnost a já se jenom zakuckám. Pocítím žaludeční šťávu, až v krku. Na druhý pokus se posadím, ale v dalším pohybu mi zabání těžké řetězy kolem mých rukou. Potlačím vzlyk i táhné žalostné zavytí.)

6./PROŽITÝ ŠOK 1.část

9. dubna 2007 v 17:45 | Lentilka |  Více než nic
Vstoupím do školy po boku s Lian. Všední pondělní ráno. Dnes ráno mě vzbudila noční můra. Vystupovala v ní půvabná upírka s nožem. Nevšední sen? Hotový noční ďábel. Tmavé kruhy by se mi nepodařilo zakrýt ani nánosem nové kůže. Když jsem vystoupila z autobusu a Lin mě spatřila přivítala mě pouze slovy "Tys celej víkend pařila, co?"
Nevyvracela jsem jí to. Co na to taky říct? Že se mě pokusil zabít nemrtvý a zachránil mě od toho Andrew Ecolls? Ne tosi nechám pro sebe. Prozatím. Víc mě ale překvapí, když mě znovu zarazí Michael když vycházím z jídelny. Naprosto jsem na jeho pozvání zapomněla. Jak jsem to mohla udělat? Že by jsem měla na přemýšlení jiné věci? U něj by mi neprošlo ani to, že se mě pokusili zabít, v jeho očích byl on nejdůležitější a já byla trofej. Já nejsme trofej, ale představa jak kráčím vedle nejobletovanějšího kluka ve škola dolů za schodů v nádherných šatech, upravená, nalíčená a krásná. To byla lákavá představa. Nemohla jsem odolat a potom jak jsem se mohla neúčastnit Jarního plesu? To by byl vrchol opovážlivosti nejít tam. S Andrewem jsme se potkali jenom jednou. Procházela jsem vedle něj na matiku a on mě jenom obštědřil pohrdavým pohledem se slovy "husa" Já kolem něj proplula se zavrčením "Kretén" Oba jsme si byli vědomi, že to slyšel ten druhý i ostatní kolem, nikdo nepostřehl pobavený lesk v našich očích. Nakonec se z toho stane ještě velmi vtipná přetvářka. V téhle škola ale byla přetvářka úplně všechno, když jsem jednou pronesla, že se tu nedá věřit ani nos mezi očima, tak mě Lian upozornila, že ta holka co nás míjí ho má zrovna umělý, takže jsem měla celkem pravdu. Tady je všechno přetvářka.
Když vejdu do jídelny a 3B si mě k sobě přivolají máváním a posunky, jenom se vedle nich odevzdaně sesunu a přitáhnu sebou i Lian. Všechny tři se na ní opovržlivě podívají, ale když hodí nevěřícné pohledy i po mě, jenom se s úsměvem otočím na Lian a začnu se s ní bavit. Všechny naráz zaklapnou pusu a naštvaně se zapýří a pustí do jídla. Někdy je skvělé, když nejsou duchapřítomné. Tři blondýnky, to jsou přesně ony. Někdy je realita holt krutá. Dloubnu do rozvařeného květáku na svém talíři a znovu ho od sebe znechuceně odstrčím. S tímhle jídlem se ani nemusí člověk snažit o dietu, dieta si ho sama najde. Nechám jídlo jídlem, vstanu a odnesu ho téměř nedotčené. Ani mě nepřekvapí, když se přede mě ve dveřích postavi Michael. Naprosto na něj nemám náladu, vlastně bych nejradši spala nebo dělala cokoliv, jenom chci odsud vypadnout. Panebože, zachraň mě a ukaž mi cestu!
"Patience, už jsi se rozhodla?"řekne sladkým hláskem a mě povalu povadne i ten hraný usměv. Rána pěstí by to všechno mohla zpravit.
"Miku"začnu roztomilým tónem "rozhodla jsem se tvé pozvání přijímou a doufám, že si ho budeš upřímně vážit"řeknu jak nejvážněji dovedu a jenom zadoufám, že ho to třeba odradí. Když mu na tvář vklouzne spokojený úsměv málem do něčeho naštvaně kopnu. Ten debil nic nechápe. Ráda půjdu na Jarní ples, mému egu udělá dobře, když půjdu s ním a co si budeme povídat i mojí pověsti to přispěje, ale upřímně? Nechci nikdy vylézt z domu, nechci se už ani hnout, jenom cesta domů pro mě představuje smrtelné utrpení.
"Já věděl, že se rozhodneš správně"zapěje spokojeným hlasem jako kočka. "Co by jsi řekla tomu, kdybychom si ještě dnes večer vyrazili na večeři, jenom ty a já? Chceš?"zeptá se svůdně. Ten kluk mi nedá pokoj.
"Jistěže"zavrčím podrážděně. Třeba si toho tónu všimne nebo za něj doopravdy musím dodat to Ne? Než ale stihnu říct cokoliv dalšího s piruetou se otočí a se slovy v osm se odporoučí. Jenom naštvaně vypustím z pusy vzduch, který měl sloužit k jasnému a zřetelnému NE! V šatně mě dožene Lian, oči jí září nadšením a pobavením, jenom pohled na ní mi stačí aby mi všechno došlo. A jéjé, zřejmě se to rozneslo.
"Takže Michael, jo?"řekne pobaveně a já si všimnu, jak odvrátí tvář a kousne se do rtu aby nevybuchla smíchy. Proto tuhle holku mám ráda, nedbá na názory ostatních a ani je nezdílý. Všechny ostatní holky budou žárlit, ale Lian se mi směje, jak můžu s někým takovým jít. Tohle je celá ona. Ladně si přehodí vlasy přes rameno a vyjdeme společně ven. Venku svítí slunce, nebe je bez mráčku a celkem je i teplo na březen. Spokojeně nasaji vzduch, který vonní přícházejícím jarem.
"A víš i o té večeři?"zeptám se otráveně. Roztáhne pusu od ucha k uchu.
"Správná otázka je :Kdo o ní neví. Když jsem vycházela všimla jsem si pár holek, které telefonovali a mám pocit, že zdělovali tuhle novinku někam dál. Asi jsi na naší škola vážně hodně nová, protože teď už i můžeš čekat Ten hovor, všechno se tu šíří jako mor"řekne mi a polituje mě pohledem.
"Co myslím, když říkáš Ten hovor?"zeptám se zmateně.
"Uvidíš"řekne škodolibě a v tu samou chvíli mi v kapse zavibruje mobil, což je samo o sobě dost zvláštní věc, protože jediný od koho bych čekala, že mi bude volat je Lian a ta stojí vedle mě, takže zmateně pohlédnu na neznámé číslo a přijmu hovor.
"To jsi ty, zlatíčko Patience?"ozve se v telefonu sladký hlas nějaké ženy.
"No ano, kdo volá?"zeptám se zmateně a hodím naštvaný pohled na Lian, která už nevydrží a vybuchne smíchy.
"Óch, promiň, zapomněla jsem se představit, já jsem paní Jastberová, pro Tebe samozřejmě Julie, maminka Michaela, prý spolu jdete dnes večer na večeři a poté za dva dny na Jarní ples, och to je úžasné"rozplývá se mi do telefonu a já se jenom zarazím na místě a nevěřícně otevřu pusu. Lian mi posunkem naznačí, ať něco řeknu tak za sebe vysoukám pouhé "Ano, jistě"
"Ochich, dva mladí lidé, jaká to nádhera, musíme se seznámit, dívka, kterou můj Michael pozve na ples musí být něco. Proto mě taky napadlo, jestli už máš šaty?"pokračuje dál a mě přijde jako by jsem na drátu měla pětiletou stařenku a ne mamá Michaela Jastbera.
"No šaty ještě nemám"vysoukám ze sebe šokovaně a Lian se vedle mě začne svíjet v dalším záchvatu smíchu.
"Chyby drahoušku, chyba. Proto musíme vyrazit a nakoupit je"zavrká nadšeně.
"Ach, promiňte, to bych moc ráda, ale jsem tu nová a moje nevlastní maminka by o tuhle "událost" nechtěla za žádnou cenu přijít"řeknu jí omluvným tónem a doufám, že to pochopí. Přitom poplácám Lian po zádech, když se v předklonu lehce dusí.
"Och, ano, jistě. To je mi líto, ale ať si tě maminka užije, chce určitě poznat svojí roztomilou dcerušku"zacvrdliká.
"Tak mě, ale někdy navštiv, chci poznat dívku, která je milá mému synáčkovi"řekne vesele a rozloučí se. Šokovaně zasunu telefón zpátky do kapsy a zmrazím Lian nebezpečným pohledem. Pokusí se o vážnou tvář, ale vzápětí vybuchne v dalším návalu smíchu.
"Paní Jastberová se mnou chtěla jít nakupovat šaty na Jarní ples"zašeptám vyděšeně.
"To byl Ten hovor"zaškytá Lian smíchy. "Další příbuzní volat nebudou?"optám se pro jistotu.
"Neměli by"zaškytá a odvrátí tvář, aby mohla znovu vyprsknout. "Super"zasyčím naštvaně.
Když stojíme na zastávce Lin se konečně podaří udržet vážnou tvář. Kdo by, ale čekal, že jedno přijmutí Jarního plesu způsobí něco takovéhleho? Panebože! Jeho máma, šaty na ples, tohle je vážně šílený město, bláznivá škola a cvoklý lidi!
"Lian, mám problém"řeknu jí se sebezapřením. "Nemám šaty"
(6./PROŽITÝ ŠOK 2.část
"Madame?"ozve se za mnou. Zmučeně se provléknu zpátky a s utrpným pohledem hledím na číšníka, který mi podal ten kapesník.
"Nechtěla by, madame, přinést svůj kabát?"zeptá se mile s nevinným úsměvem. Když mi ho přinese ještě mi pomůže ven, v sukni mi to moc nejde. Potom mě s úsměvem ujistí, že o tom mého společního obeznámí. Se škodolibým usměvem mu poděkuju a vydám se temnou ulicí domů. Zatím co, jsem poznala Bromfis, přišel mi útulný, čistý a taky velice nebezpečný a plný upírů. Když si ale odmyslím ten poslední fakt, je tady nádherně. Nebe tu není tak znečíštěné jako na jiných místech.)

Seether

8. dubna 2007 v 20:36 | Lentilka

Remedy



Throw your dollar bills and leave your thrills all here with me

And speak, but don't pretend I won't defend you anymore you see

It aches in every bone, I'll die alone, but not for you

My eyes don't need to see that ugly thing, I know it's me you fear



If you want me hold me back!

Frail! The skin is dry and pale! The pain will never fail!

And so we go back to the remedy!

Clip! The wings that get you high! Just leave them where they lie!

And tell yourself, "You'll be the death of me"



I don't need a friend, I need to mend so far away

So come sit by the fire and play a while, but you can't stay too long

It aches in every bone, I'll die alone, but not for pleasure

I see my heart explode; it's been eroded by the weather here



If you want me hold me back!

Frail! The skin is dry and pale! The pain will never fail!

And so we go back to the remedy!

Clip! The wings that get you high! Just leave them where they lie!

And tell yourself, "You'll be the death of me"

Frail! The skin is dry and pale! The pain will never fail!

And so we go back to the remedy!

Clip! The wings that get you high! Just leave them where they lie!

And tell yourself, "You'll be the death of me"



Hold your eyes closed, take me in

Hold your eyes closed, take me in



Yeah, yeah, yeah, yeah, yeah!



If you want me hold me back!

Frail! The skin is dry and pale! The pain will never fail!

And so we go back to the remedy!

Clip! The wings that get you high! Just leave them where they lie!

And tell yourself, "You'll be the death of me"

Frail! The skin is dry and pale! The pain will never fail!

And so we go back to the remedy!

Clip! The wings that get you high! Just leave them where they lie!

And tell yourself, "You'll be the death of me"



Seether - Gasoline

Last night I saw that beauty queen

Watched her paint her face on

I wanna be that magazine

That she bases life on

I wanna waste her monthly blood

Wanna get some on my love

Wanna get some gasoline

And burn the house down



She's got nothing to say

She's got bills to pay

She's got no one to hate

Except for me



Last night I saw that beauty queen

She's getting high on Revlon

I wanna be that magazine

That she wastes her life on

I wanna waste her monthly blood

Wanna get some on my love

Wanna get some gasoline

And burn the house down



She's got nothing to say

She's got bills to pay

She's got no one to hate

Except for me

Me.