
"Vivien!"zakřičím po chvíli do mého vězení. Odpoví mi pouze moje ozvěna, ale jinak všude vládne neproniknutelné ticho. "Prosím, odpovězte někdo!"zaječím znovu. Nic se nezmění. Škubnu řetězy a ty se ani nehnou. Pokusím se z nich vymanit ruce, ale když začnu cítít jak mě pálí ruce nechám toho, nemá smysl odřít si ruce do krve, když ten fakt, že jsem přivázaná stejně nezměním. Opřu se o stěnu a zavřu oči. Dívka, která si o sobě hodně myslela, která nechtěla věřit, že je špatná, ale teď tu sedí s řetězy na rukou. "Proč já?"zašeptám naštvaně do ticha. "Co jsem komu provedla? Je to za to ,že jsem se nesnažila dělat za sebe něco jinýho, proto že jsem přijmula pozvání na ples od Michaela? Nebo snad proto, že jsem se narodila, co jsem provedla špatně? Mám být trestána za to, že jsem šťastná i když mám tak zkaženej život? Moje rodiče jsem nikdy nepoznala, nikdy jsem neměla nikoho, kdo by byl z mojí rodiny, z dětství si téměř nic nepamatuji a když jsem vyrostla, začel kolem mě být křik, pláč a nenávist. Moji pěstouni mě dali pryč, i když to byli mojí náhradní rodiče, jak se má někdo vyrovnat s tím ,že nemá nikoho? Jak se s tím má dohajzlu někdo vyrovnat tak, že kolem něj postavíte hordu zabijáků? Neměla jsem se nikdy narodit nebo co? Za co mě tady trestáte? Někdo vám něco provedl a vy si chcete spravovat ego na mě? To vám teda fakt děkuji! Jako by jsem si sama nepřipadala dost ubohá, vy mi v tom ještě pomůže, takže já, Patience SanMarion, tu budu sedět, okovy na rukou, mokro pod zadkem, bez budoucnosti, s posranou, opakuji posranou minulostí a vám je to jedno! Teď mě zabije za to, že si pořád stěžuju ne? Molha bych vás poslat do háje. Proč to vůbec neudělám? Jděte všichni do háje! Vy šmejdi! Jste nesmrtelný a nudíte se nebo co? Proč mě nemůžete nechat normálně žít můj nudnej život? Chci spát, chci si číst, chci teplou lázeň, ale je vám doufám, všem jasný, že za nic tu nechci sedět! Je mi zima, mám hlad, bojím se a jsem naštvaná!"ječím zoufale do tmy v naději že se otevřou dveře a někdo vejde. To že jsem tu sama mě začíná pomalu ničit, začínám doufat, že se otevřou dveře a vstoupí Vivian, protože po tom, abych tu seděla sama za nic netoužím. Za chvíli bude snad lepší i její vražedná společnost než tohle.
Měsíční svit hledá stín, dva osudy dívky z podsvětí. Andělské úsměvy šťastného osudu. Můj život stíhá bída a pád, ale pláču pro ty dva. Jak báseň píše se jejich osud, psáno písmem měsíčního svitu, psáno krásou přírody. Broukám si v duchu melodii i slova písničku, kterou jsem slyšela. Zdá seto jako věčnost nebo pár sekunt. Co je to vlastně věčnost? Lidé si stěžují že je život krátky, ale v poměru s čím?
Bude moci ten, který někomu vezme tělo a vypusí duši na svobodu, žít svůj život líp? Nebo bude žít takový život, který nebude nic a bude naplněný jenom prázdnotou? Proč není svět jenom svět? Jsou v něm tyhle věci, všechyn ty věci, pro které se tohle všechno děje. Naděje, láska, nenávist, štěstí. Tohle všechno nás obklopuje, zahaluje, nutí nás dělat věci, které by jsem jinak nedělali, ale proč? K čemu byli stvoření upíři? Aby trpěli. Tohle by mohla být správná odpověď. Jsou navždy uvězněný ve svých tělech. Nedojdou klidu, jejich duše nevstoupí dál, nenajde další tělo. Je jedno co je po smrti, ale upíři se toho nedožijí. Není tohle dostatečný trest? Kdo chce žít věčně? Proč tady máme být milion let, když za třicet let se toho dá prožít tolik, kolik někdo ani za celou věčnost nestihne. Jenom se nebát, prosím tě bože, pusť mě odsuť a já se nebudu bát. Postavím se světu čelem, nebudu se skrývat. Nezměním se, ale budu žít. Protože s tím, co mě teď neustále potkává se začínám čím dál tím více bát, že zachvíli doopravdy můj život skončí.
Dej mi zapomenout na můj život, zbav mě všeho trápení, jiné vzpomínky zaplní mojí hlavu, jiná osobnost mě promění. Chci zůstat, neodcházet. Nenuť mě odsut odejít. Nikdy nezapomenu na tuhle chvíli, nikdy nezapomenu na jeho tvář. Zapomeň a odejdi, zapomeň a začni žít svůj druhý život. Nedonutíš mě, neodejdu. Vrátím se a poznáš hněv. Zapomeneš na vše tady, ocitneš se někde jinde. Nikdy už mě neuvidíš, nikdy si už nevzpomeneš. Nedělej to, prosím, ne. Pobrukuji si v duchu písničku, která mi vytanula na mysl. Jsou to jenom slova, poskáladaná melodicky za sebou. Nedávají mi smysl, ale hrají v mojí hlavě pořád dál. Je to jako utkání dvou osob. Pobrukuji si je pořád dál a dál. Pomáhá mi to zapomenout, alespoň z části na to, že jsem někde zavřená, nepomáhá to ale proti chladu a žízni co mě obestupuje. Chce mě tu nechat zemřít hlady nebo co? Bože, stůj při mně a pomož mi!
Začela jsem být lehce dezorientovaná, nevěděla jsem jestli je den nebo noc. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem tu zavřená. Bolela mě hlava, měla jsem vyschlo v krku a žaludek se dožadoval jídla. K tomu jsem mrzla na studené podlaze, byla jsem bosa, promočená a naštvaná. V tu chvíli se otevřeli dveře. Zvědavě jsem pozvedla hlavu, strach mě přešel už dávno. Zatím jsem se neměla čeho bát. Dovnitř nakoukla vrásčitá tvář. Šokovaně jsem hleděla do tváře postaršímu pánovi, který provinile sklonil zrak. Měl na hlavě prořídlé hnědé vlasy, které už lehce šedivěli. Byl menší, podsaditý a když ke mně popošel blíž všimla jsem si, že kulhá na pravou nohu. Kdo to sakra je?
"Kdo jste?"řekla jsem chraplavým hlasem. Nic neřekl, pouze přede mě postavil hrníček odporně páchnoucí vody.
"Co se mnou chcete dělat?"řekla jsem zvýšeným hlasem.
"Tak řekněte něco doprdele!"zaječela jsem a hlas mi přeskakoval.
"Neměla by jste křičet"řekl tichým strhaným hlasem.
"Proč? Co mi chce udělat?"řekla jsem téměř šeptem, jenom abych ho nevyděsila a on neodešel. On byl šance dozvědět se co se mnou bude.
"Paní nemá ráda, když se tady křičí"zopakoval znovu.
"Kde? Kde nemá ráda, když se křičí?"ptala jsem se dál zoufale.
"Ptáte se na nepodstatné otázky"řekl s nepatrným úsměvem.
"Na co se mám ptát? Na co?"zavřískla jsem zoufale.
"Ptejte se na důležité věci, tohle není důležité"odpověděl mi znovu tiše.
"Jak se odsud dostanu?"zašeptala jsem vytočeně.
"Tohle už je podstatná otázka"řekl s úsměvem, jako by jsem udělal konečně něco správně.
"tak jak se odsud můžu dostat?"vydechla jsme překvapeně.
"Nijak"řekl mi s pokrčením ramen. Pouze jsem naštvaně zavrčela. Najednou sebou trhl jako by něco zaslechl, otočil se a pomalu se belhal ke dveřím. "Ne, ne. Kam jdete?" vykřikla jsem vyděšeně. Ode dveří se na mě jenom otočil a se strhanými rysy mi tiše řekl "Paní mi zakázala se s vámi bavit, musím pryč než mě tady s vámi najde. Je mi to líto, nemůžu vám pomoci" Potom zmizel ve dveřích a nechal mě tam dál sedět.
Naštvaně jsem mrskla řetězy na mých rukou, až jsem bolestně skřivila obličej. Potom se dveře se skřípěným znovu otevřeli. Proč je tu najednou tak rušno? Dovnitř pomalu vešla Vivian. Dlouhé vlasy měla vyčesané nahoru do dlouhé culíku z kterého jí spadali v loknách vlasy na záda. Oči měla obtažené černou tužkou, takže vypadaly že jsou propadlé hluboko do obličeje a rty měla typicky červené. Nejzajímavější na ní ale byly šaty. Byly lehké, jako by sametové barvy se střídaly od černé po tmavě rudou.
"Vivi, kvůli mně jsi se nemusela převlíkat. Já mám stejně radši džíny a né tuhle maškarádu"řekla jsem sarkasticky. Ani mě nepřekvapilo, když mi na tvář přilétla facka. Pohlédla jsem na toho starého muže, který stál za ní a jenom ucukl pohledem, když se střetl s mým. V jeho očích jsem vyčetla vyděšení i překvapení.
"Pořád si víc a víc dovoluješ a to je špatně, copak tě doma neučili,co je to úcta kte starším?"zavrčí naštvaně.
"Sorry, jestli se pletu, ale neměla by jsi už ležet v popelu a hnít v zemi?"zeptám se nevinně a jenom se připravím na další facku. Nespletla jsem se, tentokrát z druhé strany.
"Jsem já to ale neposlušná holčička"zašeptám pobaveně.
"Migely, myslím, že je čas"zavrčí podrážděně. Tak takhle se jmenuje. Migel v jejích službách. Docela toho chudáka lituji, čím si takový trest zasloužil? Odváže můj řetěz ode zdi a pomalu mě zvedne na nohy. Překvapí mě, jak jsou ještě silné, čekala jsem, že nebudu moct chodit, ale zřejmě nejsem taková cíťa. Vede mě temnou chodbou, vypadá to na starý dům, když spatřím schody dolů do nějakého temného pokoje jsem si jistá. A já už si začela myslet, že jsem v nějaké podzemní kobce nebo jeskyni. Snad někdy příště.
"Och, máš krásné vybavení"zacvrdlikám nadšeně, když spatřím polovinu gauče, který i na dálku smrdí hnilobou. "Znáš to, ne? Říká se, že vybavení vystihuje majitele"pokračuji nadšeně dál a když Migel škubne řetězem a já spadnu na kolena jeno přivřu oči v očekávání další rány. Vivien mě ne zrovna decentně vezme za vlasy a přinutí podívat se jí zpříma do očí.
"Drž už hubu"zasyčí a já ucítím jak mi v krku vyroste chuchvalec strachu. Pokusím se odvrátit pohled, lae nejde to. Nechá mě povalu se postavit a já jdu už jako beránek dál. Dál do temné místnosti ve které stojí, panebože, kdo by to řekl, kamenný podstavec nebo obětní oltář. Nevím jak tomu říkat. Tohle mě ale tolik nevyděsí, vytřeštím oči na židly stojící opodál v rohu. Při pohledu na ní se mi zvedne žaludek, i přes tmu vidím zaschlou krev v okolí a po celé židly, které vypadá spíše jako mučidlo. Je dřevěná, ale kolem opěradel má podivné železné špičáky, nahoře má děsivou helmu a v rohu jsou poházené další předměty, které budou v dobrém případě kleště a tak podobně. Potlačím nutkání sesunou se na zem a jenom zavřu oči. Prudce do mě strčí a já neochotně vejdu do místnosti bolesti.
Když se mnou zamíří k židli podvědomně se zarazím na místě. Nenuťte mě tam jít, prosím, nenuťte mě sednout si na tu židli. Ucítím prudkou ránu do zad a posunu se blíže k té hrozivé sedačce.
"Jenom se posaď, Patience, máš první řadu"řekne veselým tónem Vivian a vycení na mě svůj bělostný chrup, kde se blýsknou špičáky. Jak to dělají? Chvilku mají normální zuby, ale potom v dalším okamžiku mají špičáky. Panebože, proč chci najednou pryč? Počátečný klid je v nenávratnu. Když se mě pokusí dotlačit a posadit, jenom začnu ječet a vzpouzet se. Když se jim vytrhnu a v naději, že z té místnosti uteču oběhnu kamenn oltář, ucítím znovu ránu a spadnu do tmy.
(6./PROŽITÝ ŠOK 5.část
"Kde je?"řekla jsem zmučeným slabým hlasem.
"Není, už to bude v pořádku"řekl tiše a pořád na mě hleděl jako na přízrak.
"Mám ránu?"zaskřehotala jsem a upřela na něj veselý pohled jak nejvíce jsem dokázala.
"Naopak, jsi nádherná"řekl tiše a já cítila, jak se mi do tváři hrne červeň. Alespoň už cítím svoje tělo, nikdy jsem si to neuvědomovala, ale je to nádherný pocit.)