close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 4.část

6. dubna 2007 v 11:32 | Lentilka |  Více než nic
"Myslím, že by jsme měli jít"řeknu zamyšleně. Matthew sebou trhne jako bych ho vytrhla ze zamyšlení. Souhlasně přikývne a vstane. Doprovodíme Megaru na zastávku, kde se nervózně usměje a pomalu se zeptá "Já, nechtěli by jste se tu zítra znovu sejít? Moc se mi tu líbilo a já nevím. Prostě zítra v devět?" Chudák holka nesmělá. Celou dobu nervźně těkala mezi mnou a Mattem a teď upře nadějný pohled na Matthewa. Krev se mi začne vařit v rukou. Pocítím lehké zrudnutí ve tvářích.
"Jistě, že jo. Já asi nebudu moct, ale Matthew určitě přijde."řeknu vesele. Lehce jí zamávám a otočím se k odchodu. Vzápětí mě dohoní Matthew. "Co se stalo?"zeptá se nechápavě a upře na mě ty svoje dokonalé modré oči. Upřu pohled do země a jenom zamručím něco na způsob "Nic"
Lehce mě chytne za loket a otočí k sobě. "Matthew"řeknu překvapeně a potom zklapnu. Jeho vážný pohled mě přimrazí k zemi. "Toužím se podívám do tvojí povedený hlavinky, co se tam děje, ale neudělám to, možná se toho i bojím"řekne lehce pobaveně ale jeho oči jsou vážné.
"Jsem v pořádku"řeknu s důrazem na každé slovo. "Nejsi, vysvětli mi, co tě naštvalo"řekne a jeho oči mě přímo pálí.
"Fortuna, mi spolu nechodíme nebo mezi námi není nic na ten způsob?"zeptá se a jeho výraz posmutní. "Nic by mezi námi nemělo být"řeknu a každé slovo mě stojí tolik síly a námahy. "Nemělo by? A co mezi námi je?"zaútočí na mě. "Já nejsem ta správná holka na chození"řeknu tiše. "Nerozhoduj za mě, kdo je správný a kdo ne. Vždyť to po mě se zřejmě sápou upíři, takže ze sebe zase nedělej vinou"
"Já ale všemožné nebezpečí i přitahuji"řeknu vysíleně.
"Nech toho, oba máme jistý problémy, v tomhle to není. Proč se mě bojíš?"zeptá se smutně.
"Já se tě nebojím."
"Tak co to je?"rozhodí bezmocně rukama.
"Já se nebojím Tebe"
"Tak čeho, Porsche, vysvětli mi čeho se bojíš. Chci to pochopit"řekne bezmocně.
"Tohodle se bojím, toho co mezi námi je. Toho citu, který mě svazuje. Nenávidím ho, ale nemůžu se ho zbavit. Pořád tu je a dusí mě. Při každém tvém pohledu mě začne dusit víc a víc. Při každé chvíli kdy se na mě nedíváš, jako by to lae bylo ještě horší. Nenávidím to a chci aby to bylo pryč. Nechci si myslet, že tvoje oči jsou nejkrásnější na světě. Nechci toužit po tom abys mě políbil!"řeknu rozhořčeně. Jeho pohled zněžní a pomalu mi přejede palcem po tváři. "Nechtěla jsem ti tu nic z toho co jsem řekla říct"řeknu naštvaně a ucítím jak se mi do očí tlačí slzy.
"A já se bál, že mě nemáš vůbec ráda"zašeptá s úsměvem.
"Vůbec tě neštve to, že si přeju nemít tě ráda? Že toužím po tom, abych k tobě necítila vůbec nic? Vůbec tě to neštve?"zeptám se hořce a upřu do jeho pohádkových očí pohled.
"Jsem za to naprosto šťastný"zašeptá vesele. "Pomyšlení, že mě nemáš ráda by mě ničilo, ale vědět to, že mě nechceš mít ráda, ale nedokážeš si pomoct mě ukliďňuje. Najednou je tu alespoň malá jistota, že neutečeš"zašeptá.
"Co když seberu sílu a přemluvím se k tomu, abych tě neměla ráda?"zašeptám nejistě.
"Opravdu by jsi to chtěla?"řekne a pomalým pohybem mi shrne vlasy z obličeje.
"Ne"zašeptám tiše.
"Opravdu by jsi to dokázala?"zašeptá a jeho oči se ke mně pomalu přiblíží.
"Ne"řeknu znovu tiše. S úsměvem mě políbí. A všechny moje pochybnosti, vztek i odhodlání vymítit ten nejapný cit se rozplynou. Rozplynou se v jeho modrých očích, které nikdy nedokážu vymazat z mysli. Bála jsem se, ale teď myslím, že se v tom utopím. Jsem v tom dokonale a neodvolatelně. Nedokážu ho opustit, nedokážu mu ublížit, nedokážu si namluvit, že to má být to správné odejít od něj. Teď už to doopravdy nedokážu.
Pomalu jsem se od něj odtáhla. Pořád jsem cítila jeho ruce na svých bocích, teplo a vůni jeho těla. Asi bych už měla jít. V pátek večer si pokaždé chci jít brzy lehnout, vyspat se, ale pátek ne nejrušnější den pro přepadení. Moje pátky nejsou klidné a soboty ještě horší. Nechápu, proč mě v sobotu pokaždé musí někdo vytáhnout z postele. Je to jako špatný zvyk. Nechtějí abych se vyspala. Všichni se proti mně spykli.
"Matthew, musím jít"zašeptám do ticha. Jeslti mě dneska ještě něco vytáhne z postele, jestli se dostanu domů tak budu opravdu naštvaná. S mojí schopností i s Matthewem se kolem mě najednou pořád točí upíři. Nesnesitelný. Pomalu mě líbne na nos a odtáhne se ode mě. Rozejdu se k zastávce. Stojí opřený o roh nějakého staršího domu a usmívá se na mě. Znovu se rozejdu. Nic se téměř nevyjasnilo, pořád je náš vztah pro mě záhadou a asi dlouho zůstane. Se mnou není nic jednoduché. Možná jsem to, ale lehce přehnala, když jsem byla tak protivná na Megaru i na Matta. Mohla bych se mu omluvit, dnes bych ještě mohla. Rychle se otočím a vítr mi sfoukne vlasy do obličeje. Zmateně hledím na prázdné místo na rohu. Proč už tam není můj usmívající se Matthew? Kam zmizel? Udělám krok vpřed. Chci se mu omluvit, ale uvidím ho zítra. Stačí zítra. Znovu se otočím a rozejdu se k blízké zastávce. Opře se proti mně silný vítr a já se rozklepu zimou. Co to sakra je? Zarazím se a chvíli jenom tiše stojím. Že by se mu něco stalo? Nebuď paranoidní Porsche. Je v pořádku, jenom šel už pryč. On by ale čekal dokud nezmizíš z dohledu, on by čekal. Šeptá mi tichý hlásek v hlavě. Z přemýšlení mě vytrhne rána. S trhnutím se otočím a zahledím se k tomu rohu, kde stál. Když tam lampa slabě zablyká a poté úplně zhasne je mi to jasné. Něco se mu stalo.
Rozeběhnu se tam a u toho místa zpomalím do chůze a tichými kroky se plížím k zatáčce do další ulice. Když tam nahlédnu všechny lampy jsou zhasnuté. Tohle dělá Matthewova moc. Uvidím jednoho muže, bolestní i vzteky má zkřivený obličej a hledí naštvaně před sebe. Druhý se právě zvedá od popelnice do které zřejmě narazil. Pěkný Matte. Vysoká temná postava, která stojí před nimi je jistě Matthew. A já ho chtěla chránit. Ani nemusím stát před ním abych si nevšimla slabé záře, která se před ním rozlívá a vychází z jeho očí. Dva upíři se lehce přikrčí a pohlednou na něj se vzpourou v očích. Už ale jenom to, že mu pohlédnou do očí je pohltí do jeho moci. Panebože, on je mocnej. Když oba strnou a jenom zaraženě stojí je mi jasné proč. Sama jsem to jednou zažila. Mattovu moc cítim až sem. Dva upíři na něj ale pohlédnou s navztekanm pohledem a on to nemůže vydržet. Není tak mocný, aby je ještě oba dva udržel. Oba dva k němu udělají krok, ale hned potom znovu strnout. Slabé chvění v prstech potvrzuje to, že je silnější než si myslím. Teď už ale vysíleně skloní hlavu a modrá záře zmizí. Oba upíři se uvolněně protáhnou a pomalým krokem jdou přímo k němu. Matthew, ne.
Vystoupím pomalu ze stínu a když mě jeden z upíru spatří zaraženě se zastaví. Nikoho nenechám ubližovat lidem co mám ráda. Nikoho. Postavím se vedle Matta a ten na mě překvapeně pohlédne. Mohl si myslet, že bych ho v tom nechala? S bojovnou jiskrou v očích pohlédnu na dva muže, který se k nám pomalými kroky přibližují. "Porsche, uteč"řekne tiše. Nesmouvavě zavrtím hlavou. Nemůžu odejít. To už bych na sebe nikdy nemohla pohlédnout do zrcadla a z mysli b jsem musela vymazat jeho oči a obojí pro mě bylo nemožné. Vděčně mi stiskne ruku. Potom se jeho oči, ale znovu rozzáří. Tohle nemůže vydržet.
"Matthew, tohle ne"zašeptám vyděšeně a hledím jak jeho oči pomalu září víc a víc a mě polévá síla jeho moci. "Nechci aby ti ublížila"zašeptá vyčerpaně. Dva upíři se překvapeně znovu zarazí na místě. Musí je to asi překvapit a vyděsit přesně jako mě. Matthew mojí ruku silně tiskne, ale oba je pořád drží na místě. "Nemusíš to dělat"zašeptám k Mattovi, ale ten už mě snad nevnímá, jenom pevnější stisk mě ujistí v tom, že pořád ví, že u něj jsem. Potom ale upíři před námi zaskučí bolestí. Překvapeně na ně pohlédnu. Mattovi rysy ztvrdnou a naštvaně se zamračí. Upíři zanaříkají znovu a kleknou si na kolena. To není možné. Nevěřícně hledím z upírů na Matthewa. Nemůžu věřit ani jednomu. On je dokázal ochromit, dokázal to, že tu skučí bolestní na kolenou. Jeden z nich zalape po dechu, skloní se a zůstane v pozici jako by se modlil. Ten druhý, ale upře na Matta pohled, kterým mu chce říct, že se jenom tak nevzdá. Teď se Matthew zaměří hlavně na něj, chvíli se propalují pohledy, potom upír zalape po dechu a opře se dlaněmi o zem. To už ale nevím jistě, protože zachytím Matthewa, který klesá pomalu k zemi. Slyším dávivé zvuky, to asi nemrtvý zvrací, pokud nemrtvý vůbec zvrací.
Položím Matt opatrně na zem a položím si jeho hlavu na kolena. Víčka se mu chvějí vyčerpáním, ale stejně je dokáže na chvíli otevřít, něžným úsměvem se na mě usměje a znovu zavře oči. "Proč?"zašeptám naštvaně a pohladím ho po lehce zarostlé tváři. Ty jeden blbče, proč máš to strašný nutkání mě pořád chránit. Já se o sebe dokážu postarat líp než kdejaká holka. Mě nemusíš chránit, já měla pomáhat tobě. Sundám si bundu a položím mu jí pod hlavu. Pomalu se zvednu s pohledem upřeným do jeho tváře. Má na sobě hnědou koženou bundu, pod ní černé tričko a jako vždy džíny. Můžu se vsadit, že na ruce má tu svojí koženou změť náramků nebo co to je. Proč to děláš Matthew? Pohrdavě pohlédnu na upíra, který se začne také pomalu zvedat. Ten druhý prostě pořád leží na zemi a ani se nehne. Zajímavé. Dojdu až k tomu, co se zvedá a jednou ranou podrážky ho kopnu do obličeje. Znovu se zakucná a já ho chytnu pod krkem a opřu o stěnu.
"Co jste po něm chtěli?"zasyčím na něj nenávistně.
"Chtěli jsme- měli jsme ho přivést Pánovi, nejmocnějšímu Svolávači"řekne přiškrceným hlasem.
"Proč?"řeknu naštvaně a přitlačím lehce na loket pod jeho krkem.
"On..., chce ho, nevíme proč. Zřejmě pro jeho sílu, pro tu obrovskou sílu co má"řekne šokovaným hlasem.
"Kdo jsi ty?"zeptá se chraplavým hlasem. Naštvaně pustím jeho krk a rozhodím rukama. "Kdo jsem já?"zavřísknu naštvaně. Kdo jsem? Porsche Jaimisonová, nikdo víc. Chyba, ale byla, že jsem mu pustila krk. Chvíle na mě zaraženě hleděl a potom se chopil příležitosti. Praští mě pěstí do břicha. Dech se vznese tak metr nademě a potom se pomalu vrací ke mně do těla. Velice pozvolna. To už mě ale chytne za ramena a drtí je takovou silou, až vyděšeně vykřiknu. Přitiskne mě na zeď a jeho oči zčernájí zuřivostí. Role se obrátili. Cítím jak mi pomalu mizí zem pod nohama a moje ramena tepou bolestí. "Ty hajzle"zašeptám tiše. Vykopnu nohama do vzduchu a naberu ho do žaludku. Pustí mě a já se svezu po zdi dolů. Skloní se ke mně a znovu dostane podrážkou mých bot. Někdy svoje boty doslova miluju.
"nech mě vykonat svůj úkol"řekne téměř prosebně.
"Nech ho napokoji"vyjedu na něj ostře.
"Jestli mu ho nedovedeme budeme potrestáni"řekne naštvaně a upře na mě zlostný pohled.
"Klidně si schnijte, ale jeho se ani nedotkneš"zavrčím naštvaně.
"co je vůbec tvýmu kámošovi?"zkusím nenápadně změnit téma. Stojí nepatrný metr ode mě a já už znovu stojím na svých nohách. S trochou štěstí se s ním dohodnu. Pořád objevuji něco nového.
"Ty nevíš co se nám snažil udělat?"zeptá se posměšně a hodí znechucený pohled po svém kámošovi. Jenom nechápavě zavrtím hlavou.
"Pronikl nám do hlavy, snaži lse vytlačit všechno co známe, udělat z nás blázni, ale na to není moc silný, potom když jsi přišla ty jako by se vrátil silnější a snažil se nám vecpat do hlavy to, že už nikdy neokusíme krev. Nová myšlenka se nám zadrhla pod kůží. Vzepřel jsem se tomu, ale on to nedokázal. Nevím, jeslti bude moci teď pít normálně krev a jeslti nebude tak zahyne, ale mě samotnému se krev hnusý teď, takže nevím jak to pociťuje on"vysvětlí mi s pohledem upřeným na svého kámoše, který pořád klečí s rukama před sebou na zemi.
"Holka, ty si umíš vybrat kámoše"řekne posměšně a já si jenom znechuceně odfrknu.
"Už by jsme to mohli rozseknout, ne?"řeknu a nenápadně otevřu kabelku. Pod rukou ucítím rtěnku, ta mě z tohodle nevytrhne. Potom nahmátnu nůžtičky na nehty a v očích se mi mihne vítězná jiskřička.
(5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 5.část
"Skoč, nic se ti nestane. Uleví se ti"pobízel mě ten podmanivý hlas. To mu tak sežeru. Zemřít protože jsem ho poslechla? Ne, díky. Odmítavě jsem zakroutila hlavou a on mnou jenom naštvaně smíkl dopředu. Vykřikla jsem a ocitla se na samém rozhraní. Přípo pod mýma špičkama se drolila zem a padala dolů. Zavrávorala jsem a pokusila jsem se chytit té ruky, co mě držela, ale už byl pryč. Jenom stál opodál a hořce se usmíval. Já věděla, že to byl kec. Spadnu a umřu. Spadnu do té černé díry a nikdy už nespatřím denní světlo. Znovu jsem vykřikla a ztratila půdu pod nohama.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luciáššš luciáššš | Web | 6. dubna 2007 v 16:28 | Reagovat

tsss...megara je pěkná megera!!! by jí porche měla ty oči vyříznout, ať po mattovi moc nekouká...

2 I am debris! I am debris! | Web | 6. dubna 2007 v 16:40 | Reagovat

Postoupil(a) jsi do druhého kola soutěže o nej blog! Sháněj hlasy!

3 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 6. dubna 2007 v 17:30 | Reagovat

Začíná to mít spád. Už už chci mít další díl

4 vesper vesper | Web | 7. dubna 2007 v 0:16 | Reagovat

Souhlasím s luciáššš, pokud po něm ještě bude pokukovat, tak hold už vidět nebude.

5 Kate Kate | 7. dubna 2007 v 12:44 | Reagovat

naprosto senzační, ale megara je vážně megera....to souhlasím.... :)) těším se na pokráčko.... :)

6 Janča Janča | Web | 7. dubna 2007 v 16:47 | Reagovat

Podívejte se prosím na můj blog, nedávno jsem ho založila :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama